Radek Zapadlo je brněnský jazzový saxofonista, který působí například ve skupinách Two-Generation Trio nebo Vilém Spilka Quartet. Kromě toho stojí v čele vlastní kapely Four in Blue, která funguje v obsazení saxofon, kytara, varhany a bicí. Debutové album této skupiny vyšlo jako první titul nového brněnského vydavatelství Bivak Records.
Radku, kdy a jak tvoje kapela Four in Blue vznikla?
Kapela vznikla asi před čtyřmi nebo pěti lety. Hrávali jsme tehdy v dnes už neexistujícím klubu Ebisu a mě napadlo, že dám dohromady různé muzikanty a udělám tam několik koncertů, na kterých si zahrajeme některé důležité nahrávky z historie jazzu. Skupina Four in Blue vznikla z jednoho takového hraní. Tenkrát jsem oslovil spřízněné hudebníky, abychom si zahráli alba jazzového varhaníka Jimmyho Smithe Back at the Chicken Shack a Midnight Special.
Varhany v této sestavě tedy vnímáš od začátku jako zásadní nástroj?
Ano, jsou tam zásadní. Můj kamarád a spoluhráč Vladan Ronner se ostatně pro tento nástroj nadchl. Původně si koupil Nord a teď už má originální hammondky z Ameriky.
S Vilémem Spilkou hraješ v jeho Quartetu a Vilém je i členem této tvé kapely. Byla to jasná volba?
Jasně! Viléma jsem oslovil, protože je skvělý muzikant a jsme kamarádi. S Vilémem hraju ve více kapelách, jsme na sebe napojení a je to super. Nemám proč jej měnit za někoho jiného.
Je pro tebe jako saxofonistu výrazně jiné hrát v kvartetu s varhanami a hrát s Vilémovým kvartetem s kontrabasem a bicími?
Ve Four in Blue jde hlavně o jazzovou a bluesovou náladu. Vycházíme z tradice jazzu, z hudby 50. a 60. let, což je základ, od kterého se můžeme dostat někam dál a který nás inspiruje. V kapele u Viléma to funguje jinak, tam je prostor pro hraní jiný. Mimochodem zatímco ve Vilém Spilka Quartetu hraju na altku a sopránku, ve Four in Blue používám tenor. Naše hudba se více blíží tradici, záměrem je tam určitá jednoduchost a sdělnost.
Snažíš se tedy i skládat tak, aby to odpovídalo určitému jazzovému kánonu?
Já nejsem žádný velký skladatel. Když si sednu ke klavíru, jde mi blues, jednoduchá forma, kterou mohu uchopit různými způsoby. V tom se cítím dobře, a tak píšu spíše bluesové a jednodušší věci. Nevím, jak to bude dál, ale toto je prostě základ, tak to cítím.
Album, které vám vyšlo, obsahuje tvorbu tvou i tvých kolegů. Jak se repertoár formoval?
Po první vlně korony jsme šli do studia. Neměli jsme žádný konkrétní záměr, ale prostě jsme jen chtěli, aby se něco dělo. Řekli jsme si, že bychom něco mohli natočit, a že se podle výsledku rozhodneme, co s tím uděláme. Původně jsme chtěli nahrát i jazzové standardy, ale nakonec Vilém přinesl svou starší skladbu Pendolino a dvě nové věci, něco měl Vladan, já jsem přinesl tři skladby, a tak jsme to všechno dali dohromady a standardy jsme úplně odložili. I když standardy hraju samozřejmě rád, takto mám z desky lepší pocit.
Na koncertech tedy standardy hrajete?
Ano, hrajeme vedle vlastních skladeb i věci z těch desek od Jimmyho Smithe a doplňujeme to nějakými dalšími standardy, které nám sedí. Nepouštíme se do složitých moderních skladeb, hrajeme spíše to, co nám vyhovuje a co funguje. Stále by to měla být „šlapavá“, jednodušší, sdělná muzika, založená na blues a swingu. Člověk se u toho uvolní a dobře si zahraje a nemusí mít stres. Four in Blue je opravdu kapela pro radost. Chceme si zahrát a užít si to.
Něco podobného jsi ale musel zažívat i jako člen skupiny Heart of Dixie, která hraje na swingových tančírnách. Nebo to bylo jiné?
Zvuk je jiný, ve Four in Blue vytvářejí hammondky určitou neopakovatelnou náladu. Opět musím zdůraznit bluesový feeling. U Heart of Dixie bylo důležité, že jsme hráli pro tanečníky a repertoár byl tím pádem trochu jiný. Já bych byl rád, kdyby naše kapela měla přes veškerou lehkost i určitý rozměr k „mírnému zamyšlení“.
Říkal jsi, že do studia jste šli bez konkrétního záměru. Nakonec album vyšlo jako první titul nového hudebního vydavatelství Bivak Records. Jak se to přihodilo?
Do studia jsme opravdu šli bez jasného cíle. Po natáčení jsme v kapele diskutovali, co dál. Já jsem to chtěl zkusit ještě jednou, že by třeba napodruhé byl výsledek lepší. Ale Vilém namítal, že za rok stejně nebudu hrát lépe, že náladu se nám podařilo vystihnout skvěle a že je to výborný záznam té konkrétní doby, kdy jsme po pauze – mezi dvěma lockdowny – mohli opět hrát. Opravdu to tedy nebyl prvotní záměr, CD jsme nepotřebovali, ale je moc dobře, že vzniklo. Jsem za to rád. Kapelu to posunulo, dodalo nám to další chuť k hraní. A to, že Vilém založil vydavatelství, je úžasné. Nemuseli jsme nahrávku někomu složitě nabízet.
Vidíš ještě nějaký další klad v tom, že je „vaše“ vydavatelství personálně propojené s festivalem JazzFestBrno?
Je především skvělé, že je to vydavatelství z Brna. Působíme v Brně, hrajeme tady a já jsem rád, že vzniklo něco, co může brněnské muzikanty podporovat. A jsem také rád, že naše kapela byla první.
Vaše album zdobí zajímavá fotografie Romana France, mimochodem známého také z povedených vizuálů Vilém Spilka Quartetu. Na té fotce vám není vidět do oličeje, ale předpokládám, že jste to vy, členové kapely.
Ano, jsme to my. Roman je skvělý fotograf. Napadlo ho, že budeme mít na tom titulním obrázku přes hlavu igelity. Zpočátku jsem k tomu byl skeptický, zdálo se mi to divné. Dokonce mezi námi vzniklo určité napětí, ale pak se to vyjasnilo a nakonec jsem rád, že to CD vypadá právě takto. Ten obal má vytvářet určitou náladu, která je daná nejen tím, že máme blízko k blues, ale i naším názvem. Roman si Four in Blue přeložil jako „Čtyři v depce“.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..