S dirigentkou Gabrielou Tardonovou jsme se sešli v Kabinetu múz, kde Ensemble Opera Diversa ve svých kočovných časech také občas hrával. Nemluvili jsme ale ani tak o historii jednoho z jejích domovských souborů, jako spíš o jeho blízké i vzdálenější budoucnosti. Začali jsme pochopitelně u opery Miloše Štědroně Chameleon, jejíž premiéra se blíží. Nezapomněli jsme ale na Mladé brněnské symfoniky, které Gabriela Tardonová vede, ani na její vlastní ambice a přání.
Chystáte s Diversou další premiéru, operu Miloše Štědroně Chameleon. Jak pokračuje práce?
Práce pokračuje předpremiérově, teď nás čeká velmi intenzivní víkend, takže zpěváci korepetují, máme ansámblové zkoušky a všechno směřuje ke zdárnému konci.
Bude konec opravdu zdárný?
Všichni v to doufáme.
My vlastně sedíme v Kabinetu múz trochu příznačně, skoro před třemi lety jste tu premiérovali Štědroňovu operu Palackého truchlivý konec. Jedná se v Chameleonovi opět o nějakou neuctivost směrem k „českým národním pokladům“?
Je to velmi podobný pohled, ale týká se francouzské revoluce, konkrétně období, kdy nastoupil na trůn Napoleon. Třetí stav převzal vládu do své moci, chaos a intriky jsou nastíněny v půvabném obraze, který Miloš Štědroň stvořil.
Občas hráváte i janáčkovskou mystifikaci Věc Cage, na které se Miloš Štědroň také podílel. Jaký máš vůbec vztah k jeho hudbě?
Já jsem dělala jednu jeho věc i s Filharmonií Brno a souborem Dama Dama, a jak jsem naznačila, je to hudba velmi půvabná. On se pořád vrací k postupům à la Monteverdi, à la baroko – jsou velmi milé v souvislosti s divadelními hrami, které zhudebňuje.
Jaké vnímáš rozdíly mezi Věcí Cage, Palackého truchlivým koncem a Chameleonem, posouvá se Štědroňův skladatelský styl nějakým směrem?
Já mám pocit, že co se týká divadla, tak je jeho přístup ve všech případech velmi podobný. Ale když se jedná o koncertní hudbu, tak ta je daleko odvážnější, soudobější. Není tolik melodická, je hodně rytmická, tempově barevná a kontrastní.
Takže se nedá říct, že by Miloš Štědroň jakýmsi wagnerovským způsobem hledal osobitý hudební svět pro každé téma, spíš si vybírá témata tak, aby zapadla do jeho světa.
Asi ano. Řekla bych, že se neobrací ke konkrétním autorům, východiskem je pro něj vždycky ten manýristický přechod mezi 16. a 17. stoletím. Třídobé takty, menuety, lehoučké našlapování a do toho drsné libreto. Fouché, seznamy proskribovaných, ten kontrast je úžasný. To by mělo působit nejvíc.
Současné působiště Diversy je ze všeho nejvíc v Redutě, jak se tam cítíte – ty osobně i celý soubor?
Velmi dobře, jevištní mistr pan Vrbka je nám velmi nakloněn, je s ním krásná domluva a vychází nám vstříc. Mozartův sál je krásný, je to výborné prostředí na koncerty a jsme rádi, že tam můžeme hrát. Máme tam veškerý komfort, který jsme předtím neměli, a hledali jsme usilovně prostory, kde by se naše koncerty mohly konat. Teď se nám to komplikuje kvůli rekonstrukci Národního divadla. Některá představení jsou přesunutá do Reduty a občas kolidují s našimi termíny. Jejich posouvání je pro nás komplikované, protože lidé, kteří s Diversou spolupracují, mají jiná zaměstnání. Dát to organizačně dohromady je někdy oříšek.
Jsou to ale provozní potíže, ne že by vás někdo nechtěl…
To určitě ne. Ani naše dva koncerty v poslední době v Domě umění nebyly žádný návrat na staré místo. Pro Šostakovičovu 14. symfonii jsme chtěli i najít nějaké místo, které by bylo k té hudbě jaksi drsnější. Přemýšleli jsme o tom dlouho, ale nic nás nenapadlo, nakonec jsme stejně skončili v Domě umění.
Když jste hráli Šostakovičovu 14. symfonii, měl jsem z ní neodbytný pocit, jestli už to na hráče v orchestru není příliš. Jak řešíte rozpory mezi dramatirgickou chutí a interpretačními možnostmi?
Já si nemyslím, že to pro ně bylo příliš, část orchestru ale byla během zkoušek na zájezdu s jiným souborem, střídali se na zkouškách. Kdybych měla na těch šest nebo sedm zkoušek všechny lidi na místě, tak si myslím, že by to bylo jiné. Ta muzika je opravdu tak náročná, každý z hudebníků hrál v některém z momentů sólo, smyčce se dělí až na deset hlasů. A taky nám strašně zhasli a my jsme na to nebyli připravení. Potřebovala jsem vidět na notový zápis, po první části jsem musela požádat o světlo. Neviděla jsem ani na kontrabasisty, natož do not. Byli jsme z toho trošku nervózní, protože je to nejtěžší věc, kterou jsme kdy hráli, a všem nám o to hodně šlo.
Já to zase nechci moc kritizovat, výsledek byl hodně působivý, ale zůstaňme ještě u vytížení účinkujících. Když se podívám na obsazení Chameleona a nedávno premiérované studentské Mirandoliny v Divadle na Orlí, pár jmen se tam kryje. Jak ti lidé stíhají zkoušet dvě věci najednou, někteří snad ještě při studiu?
To asi není otázka pro mě, ale jsou na zkouškách a dělají, co můžou. Pro ně je to také příležitost a tato hra je pro osm zpěváků, což je velké obsazení. Režisér Tomáš Studený už hledal, kde se dalo. Staří bardi, kteří s Diversou začínali, jsou už úplně někde jinde, tak jsme hledali mezi mladými, kteří by dokázali rychle naskočit. Ta muzika navíc není náročná, nic atonálního, nemusí se hledat, od čeho se odvozují správné tóny, jak tomu bylo třeba u toho Šostakoviče. Dobře se v ní orientuje.
Mně se zdá, že věčné střídání a přehnaná vytíženost hudebníků, která tu funguje všude, je jedna z věcí, která náš operní život drží na velmi průměrné úrovni – když to řeknu mírně…
Kdyby jeden soubor nastudoval jedno dílo a potom ho hrál, to by byl sen, úžasná věc. Teď jsme měli tour s operou Dýňový démon ve vegetariánské restauraci. Lidé se střdali, ale všichni už s námi hráli a představení znali. To byla tak příjemná práce, kdy jsem už věděla, kdy si koho mám pohlídat, s čím kdo má a nemá problém, to bylo prostě nádherné souznění. Už se dělají nuance, nehlídají se elementární věci jako tempo, kontrasty, nástupy a spousta dalších.
Mluvíš dost potichu, nezařveš nikdy ani na orchestr?
Když se mi něco nelíbí, tak zvýším hlas a jsem nepříjmná. Ale nedělám to často, tak je potom orchestr možná překvapený. A mám potom problém pokračovat dál, protože mě to celou emocionálně obsáhne tak, že bych nejraději všeho nechala.
Ty jsi u Diversy od roku 2006, v čem vnímáš největší proměnu souboru za těch devět let a co pokládáš za největší úspěch?
Největší úspěch je posun v tom, jak soubor přistupuje k práci. Nejsou to už hurá akce jako na začátku: prostě si zahrajeme divadlo nebo koncertík a bude to fajn. Teď je to snaha být výborný, uspět v konkurenci…
…a kde ji máte, u nás se snad autorské opeře žádný soubor ani nevěnuje?
Ano, asi jsme jediní a na to jsem i trošku pyšná. Soubor tu je, pořád se drží a Vláďa Maňas dělá výborné dramaturgické počiny. Jsou to díla, ke kterým bych se vůbec nedostala, Filharmonie Brno si je těžko může dovolit hrát a Czech Virtuosi by k nim asi těžko hledali cestu. Proč by dělali nějakého Antheila nebo Coplanda. Vláďa ta díla navíc umí zkombinovat a je pro nás štěstí je poznat. I tu Šostakovičovu 14. symfonii, kde bychom ji tady slyšeli. Pro mě je důležité, že u toho můžu být. A pro soubor je úžasné, že to dokáže zahrát, má svou koncertní činnost i divadlo a pořád tu je.
Když jsme u toho souboru, nerozpadá se vám tak trochu vedení? Libretista Pavel Drábek je dlouhodobě v Anglii, režisér Tomáš Studený se stal ředitelem opery v Českých Budějovicích…
My teď trochu bojujeme s tím, aby divadlo pokračovalo. Vláďa Maňas ale jako umělecký vedoucí působí skvěle, co se týká koncertů, a teď jsem domluvení s Kristinou Belcredi. To je šikovná operní režisérka z Brna a připravila by v příštím roce jednu premiéru. Pro mě je to k soudobé hudbě a málo hraným autorům další výzva, protože jsem se ženskou režisérkou ještě nepracovala. Vlastně jen s Magdou Švecovou, ale to už je hrozně dávno. Na to se moc těším.
Diriguješ také orchestr Mladých brněnských symfoniků, který se skládá víceméně z absolventů Základních uměleckých škol. Jak se pracuje s amatérským tělesem?
Já si na nich vážím toho, jak jsou nadšení do klasické hudby. To je nevídaná věc a ta děcka nás bombardují dotazy, co budeme hrát v příštím roce, sama přicházejí s návrhy velkých symfonických děl, jsou mezi nimi třeba fanoušci Šostakoviče. Pokládám to celé za úplně neuvěřitelnou věc. Samozřejmě že jsou někdy na soustředění unavení a ptají se, jestli musí ještě tohle a tohle, když zkouška trvá celý den. Jsou ale zvyklí a celkově jsou nadšení.
A může v té „vznešené“ vážné hudbě nadšení a chuť do práce vyvážit technické handicapy?
Absolutně ano. Oni zahrají s takovou chutí, že mít ji profesionální soubory, tak by byly absolutně top.
A jak se pracuje s Tomášem Krejčím – on je nejen tvůj spoludirigent mladých symfoniků, ale byl také sólistou operního monodramatu Martin Středa, které jsi nastudovala. Jak se s Tomášem spolupracuje a jak se nechá vést?
On mě oslovil, abych s ním začala spolupracovat u Mladých symfoniků, když jsem končila JAMU. A musím říct, že jsme se našli. Jsme velmi dobří přátelé, vždy jsme si vyšli vstříc. Teď jsme se vyměnili, protože už nechtěl šéfovat, tak dělám šéfa já, a vůbec mu to nevadí. Domlouváme se na dramaturgických věcech, známe se a když se podíváme na program, tak si ani nemusíme říkat, co bude kdo dělat, co komu vyhovuje. Jen když máme něco vysněného, tak se domluvíme. Minulý rok jsme dělali s Q Voxem premiéry oper Pavla Zemka, k tomu mě taky oslovil. Máme se prostě rádi. Vůbec mu nevadí, když mu někdo řekne, že je pozdě nebo si má dát někde pozor, je to skvělý člověk i muzikant.
A když jsi mluvila o tom, jak víte, co má kdo dělat: jaká hudba je ta tvoje?
Ruská muzika, Musorgský, přelom 19. a 20. století, a soudobá hudba pro mě je a vždycky byla výzva. Na JAMU jsem absolvovala se 4. symfonií od Martinů, takže to nebyla Dvořákova sedmá nebo něco podobného, co na těch absolvácích bývá. Taky tam byla jedna novinka – absolventská práce mého spolužáka – a klavírní koncert Prokofjevův. Vlastně jsem si to nikdy neuvědomovala, ale už tehdy to byla vlastně moje blízká hudba – 20. století a současnost.
Necítíš se při takové orientaci a práci s komorními soubory trochu vyřazená z běžného koncertního života?
Přemýšlím nad tím, ale mě moje práce tak naplňuje, že ty myšlenky pokaždé zase zaženu. Dělala jsem třeba s filharmonií Bernsteinovu suitu z West Side Story – tedy ne úplně klasickou hudbu. Ale asi jsem k věcem, kterým se věnuji, předurčená, tak se tím nezabývám.
Je nějaká meta, kterou bys chtěla s Diversou dosáhnout, nebo je to cesta po které jdeš?
Je to cesta, jsem spíš chodec. Mám strach, že za vizemi se člověk moc žene, chce se k nim dobrat za každou cenu, a to není můj styl.
A nějaké osobní ambice bez ohledu na konkrétní soubor?
Ne. Já mám na vrcholu moje dvě děti a potom tu práci. A jsem ráda, že to tak je, protože si neumím představit, že bych odjížděla někam na týdny. Dělala bych svou práci, ale neměla bych kontakt s rodinou. Někdo je jinak nastavený, ale mně současný stav vyhovuje. A Diversa mě tak naplňuje, že jsem vlastně hrozně šťastná.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..