Gabriela Tardonová: Za vizemi se člověk moc žene

Gabriela Tardonová: Za vizemi se člověk moc žene

S dirigentkou Gabrielou Tardonovou jsme se sešli v Kabinetu múz, kde Ensemble Opera Diversa ve svých kočovných časech také občas hrával. Nemluvili jsme ale ani tak o historii jednoho z jejích domovských souborů, jako spíš o jeho blízké i vzdálenější budoucnosti. Začali jsme pochopitelně u opery Miloše Štědroně Chameleon, jejíž premiéra se blíží. Nezapomněli jsme ale na Mladé brněnské symfoniky, které Gabriela Tardonová vede, ani na její vlastní ambice a přání.

Chystáte s Diversou další premiéru, operu Miloše Štědroně Chameleon. Jak pokračuje práce?
Práce pokračuje předpremiérově, teď nás čeká velmi intenzivní víkend, takže zpěváci korepetují, máme ansámblové zkoušky a všechno směřuje ke zdárnému konci.

Bude konec opravdu zdárný?
Všichni v to doufáme.

My vlastně sedíme v Kabinetu múz trochu příznačně, skoro před třemi lety jste tu premiérovali Štědroňovu operu Palackého truchlivý konec. Jedná se v Chameleonovi opět o nějakou neuctivost směrem k „českým národním pokladům“?
Je to velmi podobný pohled, ale týká se francouzské revoluce, konkrétně období, kdy nastoupil na trůn Napoleon. Třetí stav převzal vládu do své moci, chaos a intriky jsou nastíněny v půvabném obraze, který Miloš Štědroň stvořil.

Občas hráváte i janáčkovskou mystifikaci Věc Cage, na které se Miloš Štědroň také podílel. Jaký máš vůbec vztah k jeho hudbě?
Já jsem dělala jednu jeho věc i s Filharmonií Brno a souborem Dama Dama, a jak jsem naznačila, je to hudba velmi půvabná. On se pořád vrací k postupům à la Monteverdi, à la baroko – jsou velmi milé v souvislosti s divadelními hrami, které zhudebňuje.

Jaké vnímáš rozdíly mezi Věcí Cage, Palackého truchlivým koncem a Chameleonem, posouvá se Štědroňův skladatelský styl nějakým směrem?
Já mám pocit, že co se týká divadla, tak je jeho přístup ve všech případech velmi podobný. Ale když se jedná o koncertní hudbu, tak ta je daleko odvážnější, soudobější. Není tolik melodická, je hodně rytmická, tempově barevná a kontrastní.

Takže se nedá říct, že by Miloš Štědroň jakýmsi wagnerovským způsobem hledal osobitý hudební svět pro každé téma, spíš si vybírá témata tak, aby zapadla do jeho světa.
Asi ano. Řekla bych, že se neobrací ke konkrétním autorům, východiskem je pro něj vždycky ten manýristický přechod mezi 16. a 17. stoletím. Třídobé takty, menuety, lehoučké našlapování a do toho drsné libreto. Fouché, seznamy proskribovaných, ten kontrast je úžasný. To by mělo působit nejvíc.

Současné působiště Diversy je ze všeho nejvíc v Redutě, jak se tam cítíte – ty osobně i celý soubor?
Velmi dobře, jevištní mistr pan Vrbka je nám velmi nakloněn, je s ním krásná domluva a vychází nám vstříc. Mozartův sál je krásný, je to výborné prostředí na koncerty a jsme rádi, že tam můžeme hrát. Máme tam veškerý komfort, který jsme předtím neměli, a hledali jsme usilovně prostory, kde by se naše koncerty mohly konat. Teď se nám to komplikuje kvůli rekonstrukci Národního divadla. Některá představení jsou přesunutá do Reduty a občas kolidují s našimi termíny. Jejich posouvání je pro nás komplikované, protože lidé, kteří s Diversou spolupracují, mají jiná zaměstnání. Dát to organizačně dohromady je někdy oříšek.

Jsou to ale provozní potíže, ne že by vás někdo nechtěl…
To určitě ne. Ani naše dva koncerty v poslední době v Domě umění nebyly žádný návrat na staré místo. Pro Šostakovičovu 14. symfonii jsme chtěli i najít nějaké místo, které by bylo k té hudbě jaksi drsnější. Přemýšleli jsme o tom dlouho, ale nic nás nenapadlo, nakonec jsme stejně skončili v Domě umění.

Když jste hráli Šostakovičovu 14. symfonii, měl jsem z ní neodbytný pocit, jestli už to na hráče v orchestru není příliš. Jak řešíte rozpory mezi dramatirgickou chutí a interpretačními možnostmi?
Já si nemyslím, že to pro ně bylo příliš, část orchestru ale byla během zkoušek na zájezdu s jiným souborem, střídali se na zkouškách. Kdybych měla na těch šest nebo sedm zkoušek všechny lidi na místě, tak si myslím, že by to bylo jiné. Ta muzika je opravdu tak náročná, každý z hudebníků hrál v některém z momentů sólo, smyčce se dělí až na deset hlasů. A taky nám strašně zhasli a my jsme na to nebyli připravení. Potřebovala jsem vidět na notový zápis, po první části jsem musela požádat o světlo. Neviděla jsem ani na kontrabasisty, natož do not. Byli jsme z toho trošku nervózní, protože je to nejtěžší věc, kterou jsme kdy hráli, a všem nám o to hodně šlo.

Já to zase nechci moc kritizovat, výsledek byl hodně působivý, ale zůstaňme ještě u vytížení účinkujících. Když se podívám na obsazení Chameleona a nedávno premiérované studentské Mirandoliny v Divadle na Orlí, pár jmen se tam kryje. Jak ti lidé stíhají zkoušet dvě věci najednou, někteří snad ještě při studiu?
To asi není otázka pro mě, ale jsou na zkouškách a dělají, co můžou. Pro ně je to také příležitost a tato hra je pro osm zpěváků, což je velké obsazení. Režisér Tomáš Studený už hledal, kde se dalo. Staří bardi, kteří s Diversou začínali, jsou už úplně někde jinde, tak jsme hledali mezi mladými, kteří by dokázali rychle naskočit. Ta muzika navíc není náročná, nic atonálního, nemusí se hledat, od čeho se odvozují správné tóny, jak tomu bylo třeba u toho Šostakoviče. Dobře se v ní orientuje.

Mně se zdá, že věčné střídání a přehnaná vytíženost hudebníků, která tu funguje všude, je jedna z věcí, která náš operní život drží na velmi průměrné úrovni – když to řeknu mírně…
Kdyby jeden soubor nastudoval jedno dílo a potom ho hrál, to by byl sen, úžasná věc. Teď jsme měli tour s operou Dýňový démon ve vegetariánské restauraci. Lidé se střdali, ale všichni už s námi hráli a představení znali. To byla tak příjemná práce, kdy jsem už věděla, kdy si koho mám pohlídat, s čím kdo má a nemá problém, to bylo prostě nádherné souznění. Už se dělají nuance, nehlídají se elementární věci jako tempo, kontrasty, nástupy a spousta dalších.

Mluvíš dost potichu, nezařveš nikdy ani na orchestr?
Když se mi něco nelíbí, tak zvýším hlas a jsem nepříjmná. Ale nedělám to často, tak je potom orchestr možná překvapený. A mám potom problém pokračovat dál, protože mě to celou emocionálně obsáhne tak, že bych nejraději všeho nechala.

Ty jsi u Diversy od roku 2006, v čem vnímáš největší proměnu souboru za těch devět let a co pokládáš za největší úspěch?
Největší úspěch je posun v tom, jak soubor přistupuje k práci. Nejsou to už hurá akce jako na začátku: prostě si zahrajeme divadlo nebo koncertík a bude to fajn. Teď je to snaha být výborný, uspět v konkurenci…

a kde ji máte, u nás se snad autorské opeře žádný soubor ani nevěnuje?
Ano, asi jsme jediní a na to jsem i trošku pyšná. Soubor tu je, pořád se drží a Vláďa Maňas dělá výborné dramaturgické počiny. Jsou to díla, ke kterým bych se vůbec nedostala, Filharmonie Brno si je těžko může dovolit hrát a Czech Virtuosi by k nim asi těžko hledali cestu. Proč by dělali nějakého Antheila nebo Coplanda. Vláďa ta díla navíc umí zkombinovat a je pro nás štěstí je poznat. I tu Šostakovičovu 14. symfonii, kde bychom ji tady slyšeli. Pro mě je důležité, že u toho můžu být. A pro soubor je úžasné, že to dokáže zahrát, má svou koncertní činnost i divadlo a pořád tu je.

Když jsme u toho souboru, nerozpadá se vám tak trochu vedení? Libretista Pavel Drábek je dlouhodobě v Anglii, režisér Tomáš Studený se stal ředitelem opery v Českých Budějovicích…
My teď trochu bojujeme s tím, aby divadlo pokračovalo. Vláďa Maňas ale jako umělecký vedoucí působí skvěle, co se týká koncertů, a teď jsem domluvení s Kristinou Belcredi. To je šikovná operní režisérka z Brna a připravila by v příštím roce jednu premiéru. Pro mě je to k soudobé hudbě a málo hraným autorům další výzva, protože jsem se ženskou režisérkou ještě nepracovala. Vlastně jen s Magdou Švecovou, ale to už je hrozně dávno. Na to se moc těším.

Diriguješ také orchestr Mladých brněnských symfoniků, který se skládá víceméně z absolventů Základních uměleckých škol. Jak se pracuje s amatérským tělesem?
Já si na nich vážím toho, jak jsou nadšení do klasické hudby. To je nevídaná věc a ta děcka nás bombardují dotazy, co budeme hrát v příštím roce, sama přicházejí s návrhy velkých symfonických děl, jsou mezi nimi třeba fanoušci Šostakoviče. Pokládám to celé za úplně neuvěřitelnou věc. Samozřejmě že jsou někdy na soustředění unavení a ptají se, jestli musí ještě tohle a tohle, když zkouška trvá celý den. Jsou ale zvyklí a celkově jsou nadšení.

A může v té „vznešené“ vážné hudbě nadšení a chuť do práce vyvážit technické handicapy?
Absolutně ano. Oni zahrají s takovou chutí, že mít ji profesionální soubory, tak by byly absolutně top.

A jak se pracuje s Tomášem Krejčím – on je nejen tvůj spoludirigent mladých symfoniků, ale byl také sólistou operního monodramatu Martin Středa, které jsi nastudovala. Jak se s Tomášem spolupracuje a jak se nechá vést?
On mě oslovil, abych s ním začala spolupracovat u Mladých symfoniků, když jsem končila JAMU. A musím říct, že jsme se našli. Jsme velmi dobří přátelé, vždy jsme si vyšli vstříc. Teď jsme se vyměnili, protože už nechtěl šéfovat, tak dělám šéfa já, a vůbec mu to nevadí. Domlouváme se na dramaturgických věcech, známe se a když se podíváme na program, tak si ani nemusíme říkat, co bude kdo dělat, co komu vyhovuje. Jen když máme něco vysněného, tak se domluvíme. Minulý rok jsme dělali s Q Voxem premiéry oper Pavla Zemka, k tomu mě taky oslovil. Máme se prostě rádi. Vůbec mu nevadí, když mu někdo řekne, že je pozdě nebo si má dát někde pozor, je to skvělý člověk i muzikant.

A když jsi mluvila o tom, jak víte, co má kdo dělat: jaká hudba je ta tvoje?
Ruská muzika, Musorgský, přelom 19. a 20. století, a soudobá hudba pro mě je a vždycky byla výzva. Na JAMU jsem absolvovala se 4. symfonií od Martinů, takže to nebyla Dvořákova sedmá nebo něco podobného, co na těch absolvácích bývá. Taky tam byla jedna novinka – absolventská práce mého spolužáka – a klavírní koncert Prokofjevův. Vlastně jsem si to nikdy neuvědomovala, ale už tehdy to byla vlastně moje blízká hudba – 20. století a současnost.

Necítíš se při takové orientaci a práci s komorními soubory trochu vyřazená z běžného koncertního života?
Přemýšlím nad tím, ale mě moje práce tak naplňuje, že ty myšlenky pokaždé zase zaženu. Dělala jsem třeba s filharmonií Bernsteinovu suitu z West Side Story – tedy ne úplně klasickou hudbu. Ale asi jsem k věcem, kterým se věnuji, předurčená, tak se tím nezabývám.

Je nějaká meta, kterou bys chtěla s Diversou dosáhnout, nebo je to cesta po které jdeš?
Je to cesta, jsem spíš chodec. Mám strach, že za vizemi se člověk moc žene, chce se k nim dobrat za každou cenu, a to není můj styl.

A nějaké osobní ambice bez ohledu na konkrétní soubor?
Ne. Já mám na vrcholu moje dvě děti a potom tu práci. A jsem ráda, že to tak je, protože si neumím představit, že bych odjížděla někam na týdny. Dělala bych svou práci, ale neměla bych kontakt s rodinou. Někdo je jinak nastavený, ale mně současný stav vyhovuje. A Diversa mě tak naplňuje, že jsem vlastně hrozně šťastná.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Chameleón

3.12.2015, 19:00 / Reduta

Dále si přečtěte

Opera diversa minulý týden uvedla brněnskou premiéru Palackého truchlivý konec Miloše Štědroně podle předlohy Huberta Krejčího  více

Se svou novou operou Ponava (Ztracené řeky) se Ensemble Opera Diversa posunul k vážné a působivé alegorii o současném světě. Jmenuje se podle brněnské podzemní řeky, ale není o Brně. Je o světě a spodních proudech, které jsou neviditelné, ale věrné a stále nablízku.  více

Ensemble Opera Diversa letos uvedl čtyřdílný cyklus koncertů věnovaný vítězným mocnostem druhé světové váky. Včera se v Domě umění města Brna konala jeho poslední část – ruské, respektive sovětské skladatele v ní reprezentoval Dmitrij Šostakovič.  více

Ensemble Opera Diversa včera zahájil sezónu pořadem české hudby, hostem byl hobojista Vilém Veverka. Diversa se předvedla jako konsolidovaný a spolehlivý komorní orchestr, spojení s renomovaným sólistou mu postavilo i náročné měřítko, v němž orchestr bez problémů obstál.  více





Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více

První letošní koncert souboru Brno Contemporary Orchestra z cyklu Auskultace nesl název Gastro s podtitulem Večeře pro Magdalenu Dobromilu Rettigovou (1785–1845). Orchestr v neděli 2. února provedl v jídelně Masarykova studentského domova dvě kompozice, resp. performance a happening Ondřeje Adámka (*1979), který se ujal také taktovky. Pro diváky tak nastala ne zcela obvyklá situace, kdy se do čela orchestru nepostavil dirigent Pavel Šnajdr.  více

Čtvrtý koncert v rámci abonomá Filharmonie doma, s podtitulem Metamorfózy, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese dílům Josepha Haydna, Antonína Rejchy a Richarda Strausse. Jako sólista se v Klavírním koncertu druhého jmenovaného skladatele měl původně představit klavírista Ivan Ilić, ze zdravotních důvodů však koncert odřekl. Zástupu se pohotově ujal Jan Bartoš a diváci si tak mohli ve čtvrtek 30. ledna v Besedním domě vyslechnout původní program.  více

Nový autorský titul od víkendu nabízí na velké scéně Městské divadlo Brno. Jedná se o hudební Pohádku o živé vodě a je pod ní podepsaný autor libreta a režisér či zdejší principál Stanislav Moša, který už dlouhá léta tvoří v tandemu s hudebním skladatelem Zdenkem Mertou. Nyní se jedná o jejich už desátou autorskou spolupráci, při níž se znovu vrátili k pohádkovému žánru (jejich první pohádkou byla Zahradu divů v roce 2004). Výsledkem je výpravný titul, který myslí na malé i odrostlé diváky.  více

Už druhý letošní program pořádaný Filharmonií Brno oslavil jubileum významného skladatele. Zatímco Novoroční koncert byl věnován Johannu Straussovi mladšímu, koncert konaný 16. ledna v Janáčkově divadle připomněl nadcházející výročí Maurice Ravela (1875–1937), od jehož narození uplyne 7. března 150 let. Při koncertu složeném čistě z Ravelových děl se do čela Filharmonie Brno po delší době postavil její šéfdirigent Dennis Russell Davies. Během čtvrtečního večera zazněly mimo jiné oba Ravelovy klavírní koncerty, při kterých se za klavír posadil francouzský klavírista Alexandre Tharaudvíce

První letošní koncert abonentní řady Filharmonie doma, který se odehrál 10. ledna v Besedním domě, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou Tomáše Netopila Wolfgangu Amadeu Mozartovi. Kromě jeho děl ale zazněla také krátká kompozice Justė Janulytė, která diváky na krátkou chvíli přenesla z klasicismu do 21. století. V první polovině večera se k orchestru přidala dvojice sólistů ve složení Fedor Rudin (housle) a Pavel Nikl (viola).  více

Novoroční koncert Filharmonie Brno je již 1. ledna v Janáčkově divadle zaběhlou tradicí. Ani letošní rok nebyl výjimkou, a orchestr pod vedením dirigenta Michela Tabachnika provedl program složený zejména z děl Johanna Strausse mladšího. Brněnská filharmonie takto zahájila takzvaný straussovský rok. V roce 2025 totiž má skladatel titulovaný jako král valčíků významné jubileum 200 let od narození. Straussovy kompozice doplnily skladby Ericha Wolfganga Korngolda, Richarda Strausse a Dimitrije Šostakoviče.  více

Dva večery po sobě hostilo koncem listopadu brněnské Divadlo Husa na provázku taneční představení s názvem Bohyně. Šlo o magisterskou práci Jana Kysučana. Stávající vedoucí taneční složky Vojenského uměleckého souboru Ondráš s představením inspirovaným kopaničářskými bohyněmi, ale i pohanskou minulostí, před dvěma lety absolvoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V rozhovoru jsme se dostali pod pokličku umělecké choreografie i představení samotného.  více

„Kultura je most“ zaznělo při – v pořadí již druhém - Koncertě česko-rakouského partnerství, který se odehrál v pátek 20. prosince na zámku Thalheim. Jednalo se o závěrečný večer 5. ročníku celoevropského projektu České sny 2024 a také o součást oslav Roku české hudby i mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae. Kultura je most spojující nejen odlišné generace, různé společenské vrstvy, ale i celé národy. A právě projekt České sny, který jen v roce 2024 prezentoval hudbu českých skladatelů v 50 evropských městech 22 různých států, toho může být výmluvným příkladem. Ostatně jen v prosinci zazněla kromě závěrečného koncertu v Rakousku řada dalších 11 v jižní části Evropy od portugalského Amarante přes italské Pesaro až po chorvatský Varaždin. Koncert byl věnován bývalému dolnorakouskému zemskému hejtmanovi Erwinu Pröllovi, který se dlouhodobě zasazuje o budování a prohlubování vztahů mezi Českou republikou a Rakouskem.  více

Dějiny pravidelného rozhlasového vysílání z Brna se začaly psát v roce 1924, rok po zahájení vysílání pražského rozhlasu a jen dva roky po vzniku prvního pravidelného vysílání v Evropě – londýnského BBC. Už celé jedno století je brněnské studio Českého rozhlasu motorem nejen hudebního, ale i obecně kulturního dění na Moravě, které svým vysíláním významně ovlivnilo. Důležitou roli sehrál brněnský rozhlas také v oblasti hudebního folkloru. Od svých začátků byl významným dokumentátorem lidové hudby v terénu a svým vysíláním neoddiskutovatelně ovlivnil vývoj hudebního folklorismu na našem území. Stalo se tak především díky neúnavné činnosti několika generací redaktorů a dramaturgů folklorního vysílání, kteří lidovou píseň a hudbu nejen zaznamenávali v terénu, ale prostřednictvím vysílání jí dávali druhý život. Právě díky nim se z interpretů, jako byli Božena Šebetovská, Jožka Severin, Dušan a Luboš Holí, Jarmila Šuláková, Vlasta Grycová a řada dalších, staly folklorní legendy. A zejména díky rozhlasu se všeobecně známými staly desítky lidových písní, které by jinak zůstaly zapomenuty.  více

Posledním předvánočním koncertem uzavřela Filharmonie Brno letošní část abonentní řady Filharmonie doma. Do jejího čela se vůbec poprvé postavil hvězdný houslista Fabio Biondi, který je známý především interpretací barokní hudby. Kromě smyčce se ale chopil také taktovky a brněnskému publiku se tak představil ve dvojroli houslista / dirigent. Společně s Filharmonií Brno provedl ve čtvrtek 19. 12. v Besedním domě díla Antonia Vivaldiho, Jana Dismase Zelenky, Pietra Nardiniho a Luigi Boccheriniho.  více

Kolem svátku svaté Doroty (6. února) a zejména od sv. Floriána (4. května) do sv. Martina (11. listopadu) se asi ve stovce obcí Brněnska a více jak dvaceti městských částech Brna každoročně konají slavnosti, které jsou od nepaměti, mnohde dodnes, nejvýznamnější událostí kulturního roku. Jejich hlavními účastníky bývala svobodná mládež odrostlá škole, chasa, která si na rok volila své zástupce - dva až čtyři stárky. Tato stárkovská organizace začala od začátku 20. století zanikat a pořadatelství jedněch hodů v obci se rozdrobilo mezi řadu spolků. S jejich rušením či ukončením činnosti se pořadatelství hodů přerušilo, případně v letech nesvobody přecházely hody do ilegality. Jejich dnešní slavení je tedy tradice obnovovaná, v dosídlených či novějších lokalitách zaváděná.  více

Vánoce v Brně znamenají také tradiční předvánoční koncert Brno Contemporary Orchestra (BCO), který se tentokrát uskutečnil s titulkem Z Ameriky do Tuřan. Odehrál se 18. prosince a po roční pauze se opět vrátil do tuřanské sokolovny. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo skladby Mauricia Kagela, Steva Reicha, Trevora Grahla a tradičně i Miloslava Kabeláče. Společně s orchestrem se publiku představila čtveřice zpěváků ve složení Aneta Podracká BendováKornél MikeczMichal Kuča a Martin Kotulan. V závěru první poloviny pak Pavel Šnajdr vyměnil taktovku za tleskání, v čemž ho doplnil Petr Hladíkvíce

Po roce 1989 se začalo Brno pomalu ale jistě z hermeticky uzavřené socialistické republiky chystat na divoké devadesátky plné nevyjasněných vražd, podvodů s lehkými topnými oleji a mafiánských tanečků v rytmu diska. Stěny dětských pokojů plnila Nirvana a plechovky od Coca Coly, na nočním stolku nesmělo chybět poslední Bravíčko. Měl i v této době folklor své místo, musel si ho znovu vydobýt nebo jde o maják, který rozbouřené dějiny nijak nezasáhly?  více

Téma v názvu je dosti široké a neodvažuji se svůj text nazvat jinak, než letmým ohlédnutím. Nejdříve si však dovolím malou retrospektivu.  více

Nejčtenější

Kritika

Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více