Hudba provází člověka v lidové tradici od narození až do smrti, ve všech rituálních i osobních souvislostech. Antologie moravské lidové hudby začala vycházet před čtyřmi lety. Měla podat reprezentativní obraz folkloru tak, jak je možné se s ním na Moravě reálně potkat. K prvním pěti dílům přibyly letos na podzim další dva. Šest z dosavadních sedmi alb sestavila hudební publicistka Helena Bretfeldová.
Kdo přišel s nápadem vydávat Antologii moravské lidové hudby, a kdy začal nápad dostávat konkrétní podobu?
Je to tak pět až šest let. S majitelem labelu Indies Scope Milanem Pálešem jsme se znali řadu let – průběžně jsem recenzovala nebo do svých pořadů v Českém rozhlasu využívala téměř všechnu lidovou muziku, kterou Indies takřka od počátku své existence vydávali. Měla jsem, myslím, solidní přehled téměř o všem, co na Horňácku i jinde v lidové hudbě funguje. Milan se tehdy vrátil z veletrhu world music WOMEX a byl rozčilený, jak špatně se tam prezentujeme. Každá země tam měla svůj stánek, všude byla k dostání profilová alba s lidovou hudbou i té nejmenší zemičky a všechna vycházela se státní podporou. My jsme neměli nic. Oslovil mě tedy a společně jsme přemýšleli, zda by nešlo něco udělat a jaký tomu dát rámec. Bylo nám jasné, že to nemůže být jen jedno album – první návrh počítal se dvěma CD. Když jsem potom psala předběžné rozvržení podle oblastí, tak se nám to rozrostlo na čtyři alba. Shodli jsme se na samostatném albu pro Horňácko, kde je kontinuita nepřerušená a každá obec má svůj pohled na věc a své nuance, které místní kapely reflektují. Je tam i dobře zachovaná tradice za posledních šedesát let, což se u ostatních regionů nedá říct. Potom jsme ale zjistili, že i Valašsko s Lašskem a Luhačovským Zálesím zaberou samostatné album, a Dolňácko se nám rozdělilo na dvě části podle blízkosti k hranicím.
Antologie moravské lidové hudby začala vycházet v říjnu 2011 a do prosince 2012 bylo prvních pět dílů venku…
Ta první čtyři alba věnovaná oblastem vyšla najednou – a to byl set určený na WOMEX 2011. Když byl ve výhledu další ročník, uvažovali jsme, čím tu původní sadu doplnit, a bylo z toho album vánoční. To mohlo jít na trh i samostatně a zároveň ukazovalo i jedno konkrétní téma.
Pauza do vydání letošních dvou dílů byla dost dlouhá, považovali jste tehdy Antologii za ukončenou?
Ano, protože jednička až čtyřka mapovaly regiony, i když ne v úplnosti, bezezbytku. My jsme na kompletní zmapování rezignovali, protože jsme vycházeli z materiálu, který byl k dispozici na nahrávkách. Brát třeba Brněnsko natočené Hradišťanem nebo Horácko, kde existují až velmi novodobé nahrávky, to by byl problém – třeba i s autorskými právy. Ale hlavně je tam problematická historická kontinuita, kterou jsme si u zmapovaných regionů byli jistí. Dávala jsem jako autorka výběru přednost těm regionům, které dobře znám. Pokud by Milan našel někoho, kdo by ty ostatní regiony dokázal dobře zpracovat, asi by na ně i došlo. Pro mě ale byla Antologie z toho hlediska, co jsem pro ni mohla udělat já, uzavřená. Měla jsem dost přesnou představu, které písně a nahrávky tam chci mít, bavilo mě například srovnávat různá zpracování stejného tématu v různých regionech; tady se nedoceňuje nelehká úloha produkční Zuzany Pálešové, která vstupovala do potenciálního konfliktu s kapelami. Některé z nich totiž umanutě řešily, proč chceme do výběru zrovna tuto věc a ne jinou – vždyť tam nehraje náš primáš, vždyť jsou tam nějaké hostující zpěvačky, nahrajeme to znovu, jinak, líp …
První čtyři CD byla tematicky rozdělená podle zásadních regionů, potom přišlo dělení podle typu písní – první byly vánoční.
My jsme si říkali, že u vánočních písní ví každý, o co jde…
…jsou všeobecně srozumitelné a dobře se prodávají.
Jednak, ale také se dobře srovnávají s jinde známými, přinejmenším po celé Evropě a Americe. Když ukážeme, jakou kontinuitu a návaznost na křesťanskou tradici u nás mají, dají se v tom hledat srovnání mezi jednotlivými místy. Dala jsem si s tím ještě o něco víc práce než s regionálními výběry, dost záleželo na vysvětlení našich motivací i vývoje těch písní, který začal někdy ve středověku.
Potom přišly svatební písně a verbuňky. Kam chcete jít dál, jestli vůbec chcete jít dál?
Práce na Antologii mi chyběla a tiše jsem si říkala, že podobně srozumitelné jako ty vánoce by mohly být vojenské písně. Myslím, že každá lidová tvorba v každé zemi nějak zpracovává válku, okolnosti odvodů, dopady kdysi doživotní služby ve vojsku na život i rodinu. A aniž jsem o tom věděla, tak Milana zaujal ve Strážnici pořad Magdaleny Múčkové věnovaný svatebním písním. Když jsme se potom potkali, tak jsem Milanovi nabídla verbuňky a on se ptal, jestli se neurazím, když Magda udělá pro další díl Antologie výběr svatebních písní. To je téma, do kterého bych ani nešla, protože se v něm tolik nevyznám, a došli jsme k tomu, že by se tato dvě témata mohla dobře doplňovat. Myslím, že na rukopisech obou alb je poznat práce dvou různých lidí a že je to dobře. Já na to nechci mít žádný monopol.
A chcete tedy nějak pokračovat?
Začínám pomalu sbírat materiál k ukolébavkám a doufám, že na to Milan přistoupí. Zase jde o téma srozumitelné a srovnatelné ve všech lidových kulturách, ale bojím se, že narozdíl od vojenských nebo vánočních písní bude komplikované najít už natočené materiály – jsou bohužel poměrně vzácné.
Folklor má zjednodušeně řečeno dvě zásadní funkce: jednou je potřeba osobní výpovědi, druhou užitková hudba k událostem od křtin až po pohřby. Které z nich dávají vaše výběry přednost?
Užitková funkce si žije svůj život. Jak se hraje na svatbách, jak se hraje na pohřbech, jak se hraje při tom, co zůstalo folklorem a nestalo se folklorismem, to je zachytitelné buď přímo v tom okamžiku, nebo živou nahrávkou. Pokud děláme výběr, tak musíme přistupovat k funkci reprezentativní, ukázkové. Já jsem „nevzdělaný“ folklorista, neprošla jsem patřičným akademickým vzděláním příslušného oboru, a mám pořád ještě především posluchačský přístup. A posluchači je jedno, jestli tomu akademici říkají folklor, nebo folklorismus. Buď ho to míjí, nebo naopak zaujme a dál se po tom pídí. Moji rodiče – rodilí Brňáci – byli natolik zaujatí folkloristé, že chodili na koncerty Moravské muziky, kterou vedl Jindřich Hovorka a zpívali v ní oba bratři Holí. Máti byla na koncertě i čtrnáct dní před mým narozením. Měla jsem k folkloru dlouhá léta velmi rezervovaný vztah, zdál se mi příliš protlačovaný. Muziku jsem vždy dělila na dobrou, špatnou a dechovku, takže jsem to s folklorem v tradičním dechovkovém podání, které protežovala socialistická média, měla velmi problematické – změnila to až osobní zkušenost s Horňáckými slavnostmi před dvaadvaceti lety. Když pak po letech „práce v oboru“ lidové muziky přišla příležitost sestavit reprezentativní antologii moravské lidové hudby, brala jsem svůj výběr jako návrhy k posouzení pro tuzemské i cizozemské posluchače, zprostředkování prvního kroku k moravské lidové písni. Proto jsme do CD zařadili i medailony a ke všem interpretům napsali výběrovou diskografii, aby byli dohledatelní. Antologie taky byla původně určená pro zahraniční trh. Měla ukázat, jak moravská lidová hudba vypadá a v jaké podobě ji návštěvník Moravy může dnes slyšet.
Ale stejně jste si nějakou hranici mezi autenticitou a prezentací museli určit…
Milan Páleš měl logicky tendenci protlačit na album co nejvíc kapel a osobností, které vydali samotní Indies – například usiloval o co největší zastoupení dobře prodejného Hradišťanu. Obtížně jsem mu vysvětlovala, že současný Hradišťan a jeho současné pojetí a interpretace lidové muziky pro můj koncept alba není vhodným reprezentantem tradičního folkloru Uherskohradišťska. Zvolila jsem jiné kapely, stěžejní pro mě byla Cimbálová muzika Jaroslava Čecha, protože u ní je ta historická kontinuita s tradiční podobou místní lidové hudby naprosto zřejmá. Musela jsem zavrhnout například některé perfektně zahrané věci, které interpretoval na Valašsku Technik a na jižní Moravě BROLN. Byla to třeba krásná horňácká, která není nahraná jinak a Český rozhlas by nám ji i poskytl, ale velkokapelové podání by nebylo autentické, to v regionu nikde naživo nepotkáte. Výběr nejzajímavějšího materiálu se střetával s mezí, že musí být možné se s tou hudbou setkat přímo. Ta dvě hlediska, na která jste se ptal, se u mě střetávala v tom, že jsem nechtěla překročit hranici směrem k „uměleckosti“. Původnost, nebo snad zemitost byla důležitější.
Není při všech možných sběrech a potom i při obecném vnímání folklor až nepatřičně idealizovaný jako čistá osobní výpověď nezkažená komercí?
Přesně tento náhled jsem od dětství měla. Později jsem se s přítelem kontrabasistou ocitla na Horňáckých slavnostech a byla najednou konfrontovaná s tím, jak vypadá folklor v přirozeném prostředí. Najednou z něj opadaly šupiny umělosti, kterou pro mě tehdy reprezentoval BROLN, a najednou bylo všechno na svém místě, ti lidé si na nic nehráli. V městské škole může být degradovaný někdo, kdo není schopen dobrých výkonů v tělesné výchově, je to šumák bez pozice. Na Horňácku je degradovaný ten, kdo nezpívá ani netancuje. A není to nic uměle vnuceného, děti v tom vyrůstají.
Mně někdy přijde, že v tom extrémně užitkovém smyslu je největším pokračováním folkloru tancovačka s nějakou agrometalovou kapelou.
Jistě, protože ten vývoj pokračuje a vyvíjí se i folklor. Jsou kapely, které jdou mnohem dál než Hradišťan nebo Čechomor. Vezmou jen melodii a dál s ní pracují jako s materiálem. Indies před lety vydali výběr Čarohraní, který dokazuje, že lidová muzika má vývoj. Například Veselá bída Františka Segrada, to je „folkbigbít“, který používá valašskou muziku jako výchozí zdroj, kterému dodává osobitou podobu vlastními aranžemi. Ale když máme ukázat, odkud všechno vyšlo, tak musíme ukázat kontinuální folklor a zároveň ho zesrozumitelnit – to byl cíl naší Antologie. Je to systém, který dává možnosti: uslyšíš, zalíbí se ti, můžeš za tím jít dál, ale nikdo tě nenutí.
Když jsme po křtinách Antologie seděli v penzionu na pokoji a Jitka Šuranská s Jirkou Plockem hráli, bylo to výborné. Když po nich ale kdosi chtěl „něco, co znají všichni“, tak se s bídou donutili zahrát Nepij, Jano, nepij vodu, vůbec se jim do toho nechtělo a vlastně to skoro neuměli. Jak je to možné?
To, co dělá Jirka a teď už hlavně Jitka, je pro lidovku desetkrát cennější než Čechomor. Je na ní poznat, že ví, o čem zpívá, její reflexe je prožitá jiným způsobem. Ale není hospodským hráčem, který u vína zahraje, cokoliv si kdo poručí, třeba i „pačemu garíla smačíla…“, jednotlivý muzikant tak nefunguje. Když se ale sejde větší kapela, tak jsou v ní třeba muzikanti se zkušenostmi odjinud a ty obzory se rozšíří. Dva jsou na to málo – kdyby jich hrálo deset jako na svatbě, tak by jeden určitě začal a ostatní by to pochytali.
Záznamy lidových písní začínaly koncem 18. století obvykle u textů, potom se přidaly notové zápisy nápěvů, až přišly i první primitivní nahrávky, dnes už máme k dispozici v zásadě dokonalou techniku. Jakou má nahrávka výhodu a nevýhodu proti zápisu?
Každý z „našich“ zpěváků má určité charisma, bylo to také důležité kritérium při výběru. Například Petr Ulrych rád vypráví, jak se na Horňácku, v rodném kraji své první manželky, ocitl v hospodě, kde hrála kapela primáše Joženy Kubíka. Jeho první reakce byla: „Proboha, vždyť hraje falešně, vždyť to skřípe, vždyť je to strašné!“ Jenže si brzy uvědomil, že čím déle tam sedí, tím víc chápe Kubíkovu jedinečnost. Že důležitá není dokonalá intonace, ale autenticita, charisma živé hudby. Výhoda je tedy v tom, že my můžeme slyšet ty zpěváky a muzikanty zachycené na autentických nahrávkách a když máme štěstí, tak je uslyšíme i v jejich přirozeném prostředí. Všechno osobité se do slov a not převést nedá.
Není vlastně každá lidová píseň takový malý mýtus?
Samozřejmě, většina. Souvisí to také s tématem, které mám v hlavě a kterého se pro jeho šíři a obtížnost výběru trochu bojím – přemýšlím o reprezentativním výběru z moravských balad, tak na dvoucédéčko. Bylo by to takové opus magnum. Balady jsou černou kronikou své doby, ale také osobní výpovědí interpretů. A myslím, že by nebylo lepší zrcadlo moravské muziky než lidové balady a jejich zpěváci se životní zkušeností. Přátelím se třeba s Vlastou Grycovou a vím, že před třiceti lety patrně zpívala balady průzračnějším, jasnějším hlasem, ale sdělnost, prožitost jejích sedmdesáti let je dnes někde úplně jinde. Totéž paní Kománková, která si dnes možná nevzpomene na všechny sloky své oblíbené balady a zpívá jemným tremolem, ale není to podstatné – nese ve svém stáří paměť komunity i oblasti. Balady by měly být poklonou nejlepším zpěvákům regionu. Nejsem si ale jistá univerzální sdělností balad a jak by asi působily v nabídce CD na WOMEXu. O tom bychom se museli s Milanem pobavit.
Brzo budou Vánoce, co byste popřála Antologii teď i do budoucnosti?
Pro tuto chvíli bych jí přála, aby se díly, které se teď objevily, byly vnímány jako zajímavé, vybízely k poslechu. Aby je lidé, kteří v těch regionech hrají, brali jako pozitivní reflexi toho, co dělají dobře, a nebyli na nás naštvaní, že jsme nevybrali zrovna „ten jejich“ verbuňk. A do budoucna bych Antologii přála, aby byl důvod vydávat další díly, aby taková reflexe byla potřebná a někdo ji poslouchal.
A sama sobě?
Co nejvíc práce.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..