Třicet pět let od svého prvního koncertu si v těchto dnech připomíná brněnská skupina Hrozně. Zajímavé je, že v ní stále působí všichni tři zakládající členové – Martin Kozlovský (metalofon, zpěv), Jaromír Řehoř (baskytara) a Pavel Straka (akordeon). Martin a Jarek pozvali naše pozvání k rozhovoru.
Zavzpomínejme na vaše začátky v roce 1982. Jaký to byl tenkrát start? Pozvolný, nebo ostrý?
J: Z našeho pohledu to byl jasně ostrý start. Seznámili jsme se tehdy na inzerát, vylepený v Brně na České ulici…
M: My jsme v té době s Pavlem Strakou, což je třetí základní člen skupiny, hráli už asi rok v jedné folkové kapele. Z ní jsme odešli a hledali jsme třetího parťáka. Vyvěsili jsme plakátek…
J: …a já jsem ten inzerát uviděl. Oni hledali hráče na hoboj nebo jiný podivný nástroj, na který nikdo nehraje, a vymezovali se, že rozhodně nechtějí nějakého kytaristu. No a já jsem se jim tam vecpal s baskytarou. Setkali jsme se někdy v polovině září 1982, dali jsme si pár zkoušek a po měsíci jsme už měli první koncert v rámci pořadu legendárního recitátora Miroslava Kováříka Slyšet se navzájem ve studiu Horizont v Brně-Lesné.
Místo melodického nástroje typu hoboj je tedy od počátku důležitou součástí Hrozně velmi melodická baskytara. Martine, ty jsi původně hrál na kytaru, ale z Hrozně tě znám jako hráče na metalofon.
M: Naše první období bylo folkové. Zhudebňovali jsme různé verše, například Františka Gellnera. Jenže pak přišel okamžik, kdy jsme už nechtěli jít touto cestou a nechtěli jsme být součástí folkového proudu. Naše tehdejší nástrojové obsazení – baskytara, kytara, akordeon – však k folku svádělo. Já jsem v té době nebyl dobrým kytaristou a dodnes jsem vlastně nedobrý kytarista. Říkal jsem si tedy, že než být stopadesátý hráč na kytaru v Brně, budu třeba patnáctý hráč na metalofon. Ovšem nejdříve jsem se dostal ke zvonkohře a od ní právě k metalofonu. To se mi zalíbilo a se spoluhráči jsme se shodli, že by se to k naší muzice mohlo hodit.
J: Zvonkohru jsme dostali od nějakého kulturního střediska, protože jsme připravovali a potom živě hráli na pódiu scénickou hudbu ke hře Valerie a týden divů. Jak ale říká Martin, nechtěli jsme být ve folkovém proudu. Dokonce jsme hráli na velkém folkovém festivalu, kde nás samozřejmě vypískali. Chtěli jsme to tedy zkusit jinak a inspirací nám v tom byly minimalistické směry, také Oldřich Janota nebo kapely jako King Crimson. Chtěli jsme být originální, posunout se jinam, a najednou se objevil metalofon jako něco, co nikdo neměl.
Změnila se po zapojení metalofonu role baskytary v kapele?
M: Basa u nás hrála vždy roli melodického nástroje. Bylo to tak na samém počátku a zůstalo to dodnes. Není to tedy basa jako v jiných kapelách tohoto typu, má dost vůdčí roli. Jarek je z nás totiž nejzručnější instrumentalista, a proto v Hrozně hraje melodické mezihry právě baskytara.
Zpočátku jste zhudebňovali poezii, ale brzy jsi začal, Martine, psát texty, ty…
M: Ta zhudebňovaná poezie pro nás představovala v počátcích pomoc v tom, že jsme rychle potřebovali nějaké texty. Pak už nápady přicházely postupně. Já jsem měl vždycky velký problém se svou velkou autocenzurou, a tak je mé tempo bohužel jeden text za rok. Vždycky se mi něco nelíbí, vracím se k tomu, škrtám. S texty bojuju, nechrlím je.
Když jste se rozhodli opustit svět folkových festivalů, bylo snadné najít místa, kde by se dalo hrát?
J: To pro nás nebylo snadné nikdy. Ale ten přerod z folkové kapely byl přirozený. Postupně jsme se zařadili mezi takzvanou brněnskou alternativu 80. let.
M: To byla taková škatulka, do které se přiřazovalo ledacos a asi jsme tam patřili i my. Jednu dobu nás hodně přirovnávali k Oldřichu Janotovi, což je pro mne čest. Na druhou stranu si nemyslím, že bychom šli stejnou cestou jako on, a už vůbec ne, že bychom někoho kopírovali.
Za dobu existence kapely jste natočili několik nahrávek, ale oficiálně vydané album je vlastně jen jedno, Už není čas z roku 2013. To ostatní jsou vlastně demonahrávky.
J: Já bych tak úplně netvrdil, že jde o demonahrávky. Dělali jsme je prostě tak, jak to kapela našeho typu ve své době dělat mohla.
M: Nahrávka s názvem Hrozně, to byla původně kazeta. Nahrávala se v roce 1990 v improvizovaném studiu v našem tehdejším služebním bytě v budově krajského soudu. Zvuk měl na starosti Miloš Švábek a produkci Ruzbeh Oweyssi, v té době důležitá postava, která rozhýbávala různé projekty v Brně.
Existuje však ještě starší nahrávka, záznam z koncertu ve Studiu Horizont z roku 1988
J: Ta nahrávka vznikla tak, že jsme koncert nahráli dvakrát, jednou na zkoušce a pak přímo na koncertě. Pak se vybralo, co z toho bylo nejpodařenější, a poskládala se z toho kazeta.
Další album s názvem Ohníčky na střeše jste natočili v roce 1997 a vydali vlastním nákladem.
J: Ano, to byl další ze samizdatů, které jsme většinou darovali přátelům. V roce 1997 jsme točili v improvizovaném studiu ve zkušebně, ale míchalo se už digitálně v tehdejším Rádiu Hády.
Co vás vedlo k tomu, že jste v roce 2013 zavítali do skutečného studia a vydali oficiální album Už není čas?
J: Tím impulsem byl Igor Fido Látal, který řekl, že v jeho vydavatelství Ears&Wind Records musíme vydat cédéčko. Tak jsme je vydali.
M: S námi to vždycky trvá. Od natočení tohoto alba uplynuly už čtyři roky a teď se snažíme dát dohromady novou nahrávku. Album Už není čas vzniklo poměrně rychle. Za jeden víkend jsme nahráli veškeré základy i zpěv, a pak se už jen opravovaly drobnosti.
J: Ale v té době jsme měli repertoár dobře nazkoušený a zvukař Víťa Raška je velice šikovný, přestože je jeho studio velmi malé. Myslím, že to vůbec nevyšlo špatně.
Kdy a kde proběhnou oslavy 35 let kapely?
J: Oslavy proběhnou 11. října v Brně v klubu Livingstone. Přijde si tam s námi zahrát několik bývalých spoluhráčů.
M: Nebudou ale všichni, protože někteří nežijí v Brně, nebo dokonce ani v republice. Jeden nás bývalý hráč na tabla byl tuším Pákistánec a my už nevíme, kde je mu konec. Náš asi nejčastější bubeník Roman Motyčka žije dlouhodobě ve Švýcarsku.
J: Teď se nám v kapele střídá několik bubeníků.
M: Ale nejčastěji s námi hraje Pavel Magnusek, se kterým spolupracujeme asi dva nebo tři roky. Má sice málo času, využíváme jej nejvíc.
Co prozradíte o chystaném novém albu?
J: Tentokrát se snažíme dát si na tom víc záležet. Točíme ve studiu Indies, kousek po kousku, jak se to ve studiu má dělat.
M: Ukáže se, jestli to bude model horší, nebo lepší, ale dospěli jsme do stadia, kdy chceme ty písně víc cizelovat. Uvidíme, co z toho bude. Původní plán byl vydat album do konce roku, což ale nestihneme. Ovšem vydali jsme reedici první desky a myslím, že v příštím roce nové album vznikne. Bude obsahovat písně, které naši příznivci už znají z koncertů.
Na závěr vás poprosím, abyste okomentovali některé vybrané písně. Nejvíc mě zajímají 4 druhy pepře, které považuji za váš jasný hit z poslední doby.
M: To je píseň, která vznikala odhadem deset let, než se dostala do finální podoby. My jsme totiž ve všem, i při vzniku písní, běžci na dlouhou trať. Na počátku je nějaký nápad, ke kterému ale často nemáme text. Nápad tedy zakonzervujeme a dokončíme jej někdy za rok, někdy za pár let.
J: Zrovna toto byl můj hudební nápad, který jsem spoluhráčům opakovaně podsouval někdy od roku 1991 až po rok asi 2006 nebo 2008, kdy k němu Martin dokončil slova s melodií.
M: Téma písně vzniklo tak, že jsem si hrál s pepřenkou, ve které byly čtyři druhy pepře – já totiž hodně vařím. Z pepřenky padaly ty kousky a mne napadlo toto téma. Pak už bylo otázkou jen asi dvou dnů text dokončit. Po prvotním impulsu to zpravidla jde rychle.
Nic mne neomlouvá?
M: To je historická písnička, jedna z mála, které reagují na nějaké konkrétní dění. My se vyhýbáme rychle spotřebním, možná i politickým tématům. Ne že bychom neměli názor, ale muziku považujeme za trvalejší věc a nemyslíme si, že když se něco stane, musíme hned na to téma složit píseň. Nicméně tato píseň byla popisem nějakého pocitu ve své době. Vznikla ještě před rokem 1989 a my jsme v ní vyjádřili, že jsme součástí něčeho a nic nás z toho nemůže omluvit a vymluvit.
Splašené sny?
J: Ta je z období, kdy jsem se já naštval na kytaristy a řekl jsem, že jim už nebudu basovat do jejich nesmyslů a že budu na kytaru hrát já. Složil jsem pár písní od kytary a jednou z nich jsou Splašené sny. Když jsme potom změnili sestavu a já jsem se vrátil k base, zjistil jsem, že to, co se dá na kytaru hrát, se dá hrát i na basu a nemusí se tam dělat žádné velké změny.
M: My jsme totiž od kytary úplně neodešli. Já jsem na ni sice přestal hrát, ale v 80. letech s námi hrál krátce na kytaru Karel Růžička, potom dlouho Vojtěch Sax a pak právě Jarek Řehoř, který se potom vrátil k baskytaře. Kytara tedy byla součástí kapely a až v posledních letech jsme ji úplně opustili.
A na závěr Před zimou, více než sedmiminutová skladba z 80. let…
M: To je písnička, která je velmi inspirovaná dopisem mé bývalé přítelkyně. Psali jsme si o zimě a ona mi napsala tyto pasáže, z nichž některé v textu přesně cituji. I když je tedy ta píseň po hudební stránce velmi minimalistická a ten text je volný verš, má velkou sílu i hloubku. Udělal jsem vlastně takový konglomerát z jejích myšlenek, ale prvotní nápad nebyl můj, což mě mrzí.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..