Václav Luks je naším předním interpretem staré hudby. V rozhovoru přiblížil svou koncepci letošního ročníku festivalu Concentus Moraviae a zároveň vlastně i důvody, proč je barokní hudba a doba přitažlivá a inspirativní i pro dnešek.
Osmnáctý ročník festivalu Concentus Moraviae je věnován italskému baroku, z nějž by asi bylo možné odvodit moderní vnímání hudby vlastně až do současnosti. Jaký je podle vás vztah baroka a dneška, v čem by si barokní a dnešní člověk rozuměli?
Pro dnešního člověka je příznačné, že se obrací k minulosti a že v umění uplynulých staletí hledá únik z dnešní uspěchané doby. Z historie však víme, že tyto tendence hledání kulturní identity se pravidelně objevovaly od počátků civilizace. Také barokní člověk se snažil hledat únik z každodenní reality a nacházel kořeny evropské kultury v estetických ideálech antiky. V baroku byl poprvé v dějinách hudby vznesen požadavek na srozumitelnost hudebního sdělení všem posluchačům. Hudba pronikala do divadelních sálů, posílil se její význam v rámci liturgie a stávala se přístupnější stále širším společenským vrstvám. Významnou kvalitu barokního umění spatřuji ve faktu, že při zachování vysoké umělecké kvality, nároku na formální dokonalost i obsahovou hloubku, je toto umění výsostně sdělné. Zde také spatřuji hlavní důvod nadčasové přitažlivost barokního umění pro dnešního posluchače.
V dramaturgickém úvodu k festivalu píšete, že Evropa nahlížela s obdivem přes hradbu Alp. Italští hudebníci ale také vyjížděli do Evropy a stylově ji kromě Francie vlastně celou ovládli. Zaměřil jste se na ty, kteří nějak ovlivnili přímo Moravu a Čechy, nebo jste to bral komplexněji?
Pozoruhodné je sledovat, jak přirozené geografické hranice byly daleko důležitější než hranice států. Národní umělecké školy se vzájemně mísily a prolínaly a italský živel našel své uplatnění i ve Vámi zmiňované Francii. Nezapomeňme, že Jean Baptiste Lully byl původem Ital a Marc-Antoine Charpentier studoval v Římě u Giacoma Carissimiho. Na příkladech těchto dvou nejznámějších představitelů francouzského baroka vidíme, jak všudypřítomný italský živel v 17. a 18. století byl. V katolické části Evropy bylo italské vyzařování samozřejmě ještě silnější než v protestantské Evropě a Čechy a Morava stojí tudíž přímo v centru hlavního proudu italské hudby. Je tedy logické, že jsem se snažil italskou barokní hudbu představit jako celek.
Vy a váš soubor Collegium 1704 jste spojováni především se jménem Jana Dismase Zelenky, který působil v Drážďanech. Jaký je rozdíl mezi německým a italským barokem?
Úkol popsat rozdíly a mezi německým a barokem by vydalo nejen na knihu, ale hned na celou knihovnu. V krátkosti se dá říci, že i v barokní hudbě platí známé charakteristiky italské zpěvnosti a elegantní jednoduchosti při zachování stylové čistoty. Německá hudba vynikala smyslem pro kontrapunkt, propracovaností formy a především se vyznačovala schopností jedinečné stylové syntézy. Zatímco v raném baroku přejímali Němci italské vlivy v jejich nejčistší podobě, v době vrcholného baroka je německá škola v podstatě syntézou italské hudby s francouzským vlivem – to vše ovšem například u Bacha propojené svrchovaným kompozičním mistrovstvím.
Je vůbec možné se na barokní hudbu dívat z "národního" hlediska?
Je to dokonce nutné! Existence národní škol je základním a nepřehlédnutelným aspektem hudební scény doby baroka. Je třeba ovšem izolovat barokní vnímání pojmu „národní“ od nabubřelého národovectví 19. století, nebo dokonce od tragického nacionalismu století minulého. Barokní Evropa byla daleko kosmopolitnějším prostorem, než je dnešní „integrovaná“ Evropa a národní specifika nebyla definována masovou manipulací politických vůdců či programy politických stran. Pod slovem národní se rozuměla nezaměnitelná kulturní identita, která se přirozeně vyvinula vzhledem k historickým a přírodním podmínkám toho kterého regionu.
Skladatelé putovali po celé Evropě, hledali dobré učitele a usazovali se tam, kde našli práci – nebyla tehdy Evropa fakticky propojenější než dnes v rámci Unie?
Ano, jsem přesvědčený, že otevřenost barokní Evropy by přinejmenším na kulturní úrovni mohla být dnešní Evropě vzorem.
Vklíníte někam do italských inspirací i Zelenkovo dílo? Ať už ano či ne, jaký pro to máte důvod?
Studium Jana Dismase Zelenky v Benátkách sice není doložené, ale s italskou hudbou se setkával náš nejvýznamnější barokní skladatel zajisté již v Praze a pak během svých studií u Johanna Josepha Fuxe ve Vídni. Jeho hudba je typickým příkladem stylové syntézy, jak ji známe u německých skladatelů. Italský živel ve spojení s jeho originální hudební řečí však činí jeho Zelenkovu hudbu jedinečnou a nezaměnitelnou. Proto i jeho jméno bude ve festivalové dramaturgii důstojně zastoupeno.
Zásadním autorem aktuálního ročníku festivalu je dvojnásobný jubilant Arcangelo Corelli (1653–1713), jakým způsobem chcete jeho dílo do programu zařadit? Spíš ho koncentrovat do uzavřených koncertů, nebo jím průběžně prostoupit pokud možno celý festival?
Arcangello Corelli je osobnost, která významně ovlivnila podobu evropské instrumentální hudbu a houslové umění budoucích století. Ve světle této skutečnosti je jeho dílo překvapivě malé, žánrově vyhraněné a koncentrované výhradně na smyčcovou instrumentální hudbu. Proto budou jeho díla zastoupena v programech, které se dramaturgicky dotknou italské instrumentální hudby, jako jsou koncerty souboru Sezione Aure nebo závěrečný koncert Collegia 1704.
Premiéru by na festivalu měla mít opera La Calisto Francesca Cavalliho. Mýtus o průvodkyni bohyně Artemis proměněné v medvěda odkazuje nepřímo k Arkádii – místu, kde žije člověk v idylicky dokonalé harmonii s přírodou. Mohl by i v tom být nějaký vzkaz k dnešku?
Projekt opery La Calisto je pozoruhodný tím, že se bude jednat o premiéru inscenace, která zachází s barokní operou jako se živým tvarem a propojí barokní vznešenost s něžnou krásou loutek. Arkádijská témata a hledání harmonie mezi člověkem a přírodou byla nesmírně důležitá především pro okruh římských umělců koncentrovaných kolem Arkádijské akademie, mezi které se řadil i Arcangello Corelli nebo básník a libretista Pietro Metastasio. Hledání inspirace v dokonalém a přirozeném řádu přírody je bezesporu jedním z věčných témat.
Chcete se dotknout i "pouliční" podoby italského baroka, jako se českému lidovému baroku věnuje třeba Michael Pospíšil?
V dnešní době jsme si zvykli hudební žánry striktně dělit a škatulkovat. V době baroka se však často prolínaly světy opery a duchovní hudby, stejně jako hudba lidová a hudba, kterou nazýváte „pouliční“ s hudbou, která zněla v šlechtických salónech. Nesmíme zapomenout, že hudebníci, kteří v palácích účinkovali při hudebních produkcích, se často právě „na ulici“ vyučili muzikantskému řemeslu. Proto jsem rád, že tento fascinující prvek barokní kultury se představí hned na zahajovacím koncertě Concentu Moraviae. Soubor Accordone představí program s názvem Neapolské příběhy, který nás zavede do křivolakých uliček tohoto fascinujícího města.
Foto Jiří Sláma
Zatím nebyl přidán žádný komentář..