S Ivou Bittovou jsme mluvili především o jejích dvou posledních albech – jedno je sólové, jedno s orchestrem. Dostali jsme se při tom samozřejmě i k jiným tématům, ale stejně nakonec všechna skončila u hudby.
Vaše poslední album nazvané Iva Bittová je složeno ze skladeb nazvaných Fragment I až XII. Jak fragmenty vznikly – rozbila jste jednu věc na dvanáct kusů, nebo vzala malý kousek ze dvanácti různých věcí?
Vzniklo to přímo ve studiu, kde jsem nahrávala svoje skladby a zároveň nabízela producentovi svůj materiál, který jsem si připravila. Po celém dni hledání jsme přistoupili na cestu studiové improvizace. Začala jsem nahrávat živě různé nápady, které v té chvíli vznikaly, a naočila tolik materiálu, až producent Eicher řekl, že to bohatě stačí. Potom jsme z toho vzali jednotlivé kousky, které měly ucelenou myšlenku, a v momentě, kdy přišlo na to, jak je pojmenovat, tak mě úplně spontánně napadlo, že by to měly být Fragmenty. Ty hudební myšlenky, které se rodily, mohly být i delší, ale nakonec jsou to jen střípky. A nejjednodušší bylo je očíslovat – kdybych jejich nálady a atmosféry pojmenovala, byla by to už další úroveň tvorby. Jsou tam také úryvky skladeb, které jsem v poslední době napsala. Je to Farewell na text Chrise Cuttlera o stárnutí ženy a ještě jedna na text Gertrude Stein. Ten jsem zhudebnila původně pro baletní představení v New Yorku a tady je z něj zase jenom úryvek.
A teď, když je album hotové, co si s ním má počít posluchač – má si z jednotlivých úryvků něco poskládat, nebo domyslet zbytek ke každému zvlášť?
Ta hudba, která vznikla, je dostatečně emotivní a spontánní. Myslím, že se nám podařilo vytvořit takovou atmosféru, že pozorného posluchače přivede do určitého prostoru, času a nálady. Ne vždycky je nutné ten okamžik za každou cenu pojmenovat, spíš je nutné hledat si svůj záchytný bod a nechat se jím unést. Natáčení nebylo moc dlouhé, trvalo jen dva a půl dne, a podařilo se nám během něj přenést do pradávného času. Zazní tam kořeny starého věku.
Mnozí označovali nahrávku čistě se zpěvem a houslemi jako návrat k vašim vlastním hudebním kořenům – co vlastně pokládáte za svoje hudební kořeny?
Je to určitý pohled na svět, který se mi formuje během celé mé hudební dráhy. Já ho potom předávám posluchačům, kteří s ním mohou nebo nemusí souhlasit. A vy ostatní jste tady od toho, abyste to nějakým způsobem ohodnotili, označili a pojmenovali. Já sama to vlastně dělat nepotřebuji.
Proč je fragmentů zrovna dvanáct – je v tom nějaký záměr, magie nebo to tak prostě vyšlo?
To bylo úplně spontánní, vyšlo to tak. Já jsem měla připravené české slovíčko, které by se mi jako název líbilo, ale producent se rozhodl, že stačí uvést jen Iva Bittová. Já jsem měla název Hluboko, který měl souvislost právě s tím dávným časem.
Label ECM jste oslovila vy, nebo přišla nabídka z jejich strany?
Z jejich strany, my spolupracujeme a víme o sobě už nějaký ten rok. Poté, co vydali album s Godárovou Mater, na kterém jsem se podílela, řekli, že by rádi moje sólové album jako vstup do mé tvorby. Příští už by mohlo být i ve větším obsazení.
Pro ECM nahrávají špičkoví jazzmani, v katalogu je i množství vynikajících nahrávek vážné hudby 20. století, bylo natáčení pro takovou firmu něčím specifické?
Náš kontakt i komunikace ve studiu byla velmi intenzivní, byl to dialog, který bych při další spolupráci chtěla ještě prohloubit. Jde o to, abychom si společně ještě lépe ujasnili představu, kam chceme v naší společné práci vlastně jít. Manfred Eicher už si vytvořil takovou pozici a je natolik repektovaný, že nejde o to, aby mu někdo do něčeho mluvil. Jde o sdílnost a porozumění.
Jak vůbec probíhá studiová práce na nahrávání alba, kde jen hrajete na housle a zpíváte. Člověk by řekl, že byste si to mohla nahrát doma v kuchyni…
Určitě, a většinou tak i tvořím. Ale ve spolupráci – ať už je to s producentem, jiným muzikantem nebo režisérem – vzniká další vrstva, jakési vibrace a tření. Vždycky vám to přinese další podněty. Jako když vaříte, jste zvyklý na určité ngredience, najednou přidáte něco jiného a cosi se změní. Moje hudba bude vždy můj hlas s houslemi, ale zároveň jdu pořád po takových malých krůčcích dál. Nabaluji si zkušenosti a ze spolupráce s dalšími lidmi si odnáším důležité věci pro sebe. Devadesát procent věcí ale vzniká u mě doma, hlavně při cvičení na nástroj. Proto je pro mě důležité žít v klidu a trošku stranou, abych měla intenzivní kontakt s tím, co tvořím, s nástrojem i hlasem. V Americe nežiji proto, že bych potřebovala být v New Yorku, ale proto, že můžu žít uprostřed přírody, kde je absolutní klid.
Býváte označována za multižánrovou osobnost: dělíte si hudbu na žánry, má to vůbec nějaký smysl?
Nedělím.
Takže houseové album s Javasem, Elvira v Giovannim, všechno je to jedna hudba?
Ano, všechno je to hudba.
Jak se vůbec člověk prosadí a proslaví ve „velkém“ světě, co je k tomu potřeba kromě práce a kusu štěstí?
Každý tvůrčí člověk to má nastavené jinak a je to asi trochu jiné než třeba u podnikatelů, kteří pronikají do světa. Já jsem měla to štěstí, že jsem to odstartovala v době komunismu, kdy tomu, co dělám, nikdo ani nerozuměl. Nepoužívala jsem žádné silné texty proti režimu, byla to jen zvláštní hudba. Mohla jsem hrát po světě a bylo to zřejmě něco tak ojedinělého, že si to lidé mezi sebou rychle řekli. S tím přišly i kontakty, příležitosti hrát na festivalech, bylo to strašně rychlé. Kdybych začínala dnes, bylo by to asi těžší. Všechno je na jiné bázi, komunikace v internetovém světě je jiná a je v tom hodně marketingu. U mě to bylo spontánní a žádný recept nemám. Velkou roli v tom ale hraje originalita – když děláte hudbu, která má v konkrétní zemi silné zázemí, máte to těžké. Vždycky v tom musí být ještě něco navíc. Chce to talent, ale i zodpovědnost vůči talentu, je potřeba stále na něm pracovat, pokud si chcete udržet publikum. Já mám všude plné koncerty, ale necpu se do megaprojektů ani obřích sálů. V místě pro čtyři sta lidí jsem navíc ještě schopná zahrát akusticky bez ozvučení.
Fragmenty vypadají jako totální protipól vašeho předchozího alba Zvon, kde vás doprovází Pražská komorní filharmonie. Co vás přivedlo k tomu, abyste natočila svoje starší věci v symfonických aranžích? (Mělo toto orchestrální nahrávání nějaký vliv na váš „útěk“ k co nejkomornějšímu zvuku?)
My už jsme nějakou dobu předtím s Petrem Ostrouchovem uvažovali o realizaci živého koncertu s orchestrem a Čikori a několik vystoupení proběhlo s filharmonií ve Zlíně. Od toho jsme se dostali i k tomu, že bychom to zaznamenali ve studiu. S Beatou Hlavenkovou jsme oslovily Pražskou komorní filharmonii a natočili jsme album ve studiu Sono. Je to průřez mojí tvorbou od samého začátku a většina těch skladeb opravdu vznikla jen s houslemi nebo s kytarou. Když máte najednou k dispozici obrovský zvuk, může výsledek snadno sklouznout i ke kýči. Podmínka proto byla, že se budeme v aranžích snažit zachovat intimitu jednotlivých skladeb, což se nám, myslím, podařilo. Na albu hostuje i Schola Gregoriana nebo dívčí sbor z Beskyd, všichni odvedli výbornou práci a já mám z té nahrávky ohromnou radost. Kdokoliv ji slyší – i když třeba nerozumí textům –, poukazuje na to, že je z ní cítit spousta radosti ze samotného hraní. To je pro mě jedna z nejdůležitějších věcí v hudbě vůbec a jsem vděčná všem, kteří se na albu podíleli, že se nám to podařilo.
Jaké to bylo probírat se staršími skladbami a rozhodovat se, která z nich si zaslouží nový kabát?
Skladby jsme vybírali společně, ale myslím, že bylo celkem zřetelné, které skladby jsou pro takový účel vhodné a neměli jsme žádné pochybnosti. Třeba Uspávanka, kterou jsme na text Jana Skácela složili s Vladimírem Václavkem pro Bílé inferno, je takový pseudohit, ale zároveň má v sobě intimní kouzlo.
Symfonická aranžmá dělali Petr Ostrouchov a Beata Hlavenková. Lišil se v něčem jejich aranžérský a třeba i lidský přístup?
Určitě a myslím, že posluchač by to mohl sám poznat. Beata má takovou ženskou ruku a cit, třeba v Paraskevě je slyšet, jak si pohrála se zvukovými barvami. Petr je zase ráznější, má velký cit pro použití dechových nástrojů, hodně dobře udělal třeba aranžmá pro Zelený víneček a pro Zvon. Já jsem hodně ráda, že u toho byli dva lidé s odlišnými názory, takže je ta deska barevnější.
Spolupráce s Beatou Hlavenkovou vám zřejmě sedla, společným koncertem jste i otvíraly brněnský klub Ottoman Trumpet. Chcete ve společném hraní pokračovat?
My jsme hudebně i lidsky napojené, velmi si rozumíme, každá máme svoje projekty a cesty, ale obě také víme, že kdykoliv bude možnost spolupracovat, tak v tom budeme rády pokračovat. Ať už v duu, přes nějaké aranže nebo jakékoliv jiné příležitosti.
Jak jste daleko s Requiem Aleše Březiny, které připravujete na příští rok?
Zatím studuji svůj part, ale zatím ještě neznám ani přesné datum, kdy dojde k provedení.
Jaké jsou vůbec vaše plány v nejbližší době, chystáte něco zvláštního?
Plánů mám spoustu, v létě jsem hrála se svým americkým triem Evian, připravuji nový autorský projekt s dětmi v Ostravě, na podzim bych měla odehrát také několik koncertů na turné v Brazílii, kde budu spolupracovat s místním orchestrem a několika dalšími muzikanty. V Brně mě čeká příprava na Velikonoční festival duchovní hudby – s Vladimírem Maňasem pracuji na Tenebrae z Jistebnického kancionálu v češtině, kde budu mít možnost vlastních hudebních vstupů.
Cítíte se jako Brňačka, Američanka, z Lelekovic, nebo jste doma tam, kde si pověsíte kabát?
Ať jsem kdekoliv, tak hlavně hledám zázemí. Potřebuji mít klid, čisto a možnost nerušeně pracovat. Jsem ráda, když je to uprostřed přírody, když tam můžu i odpočívat a dýchat čistý vzduch. Cítím se jako člověk, který se snaží být co nejvíc srovnaný a připravený na to účinkovat kdekoliv. Hlavně se snažím udržet v natolik dobré kondici, abych všechno to cestování snášela a byla připravená na koncert tak, jak se sluší a patří.
Foto Jiří Sláma
Zatím nebyl přidán žádný komentář..