Ivan Rektor: Neumím zpívat žádnou písničku

Jak funguje Mozartův efekt. Proč Mozartova hudba snižuje epileptické výboje v mozku, zatímco Haydnova ne. Jak vnímá hudbu mozek posluchačů bez hudebního vzdělání a profesionálních hudebníků. Odpovědi jsme hledali s vedoucím Centra neurověd Středoevropského technologického institutu CEITEC, profesorem Ivanem Rektorem.

Jak vás napadlo zkoumat rozdíly mezi vnímáním hudby u laiků a školených hudebníků?
Musím předeslat, že jsem hudebně naprosto nevzdělaný, ale mám hudbu velmi rád a rád ji poslouchám. Napadlo mě to při řízení auta, kdy se s manželkou nikdy nedokážeme dohodnout, jakou hudbu budeme poslouchat. Moje žena je také profesorka neurologie, ale kdysi neudělala zkoušky na konzervatoř – naštěstí pro neurologii. Vnímá tedy hudbu úplně jinak než já. Při řízení poslouchám klasickou hudbu nebo jazz a nevadí mi to. Ji to ale při řízení ruší, protože takovou hudbu analyzuje. Takže poslouchá různé triviální písničky, které zase mně lezou na nervy. To, že mozek lidí s hudebním vzděláním zpracovává hudbu odlišně, není žádný objev. Ale impuls přišel z těchto situací.

Čím se takové rozdíly ve vnímání dají změřit?
Používáme funkční magnetickou rezonanci. Brněnský CEITEC má velké Centrum neurověd a v jeho rámci jsou dvě magnetické rezonance určené pouze pro výzkum. To je vzácnost i ve světě a v České republice jsou jediné. Když jsme toto centrum před rokem otevřeli, tak jsme do výzkumných programů zařadili i ten náš. Měříme činnost mozku mladých profesionálních hudebníků, studentů vyšších ročníků konzervatoře a zejména JAMU. A porovnáváme je s lidmi, jako jsem já, tedy hudebně nevzdělanými.

Nezkoušeli jste také hudební vědce, ti mají analýzu hudby přímo v popisu práce…
My potřebujeme homogenní skupinu vázanou věkem a profesí, takže máme mladé hudebníky. A porovnáváme je s přesným opakem.

Jednou jsem byl na magnetické rezonanci hlavy a provázely to různé hluky a beaty jako na techno party…
To je hluk magnetické rezonance a byl to jeden z velkých problémů, který jsme museli vyřešit. Potřebovali jsme, aby se do uší dostala hudba ve skutečně kvalitní podobě.

Co se v mozku začne dít, když přijde nějaký hudební podnět?
Tuto studii dělá moje doktorandka Tereza Pařilová. Ta je pro ni velmi dobře připravená tím, že je sama profesionální hudebnice – absolvovala harfu a hrála v symfonických orchestrech. Navíc je informatička, takže ideální člověk pro tento typ výzkumu. Všichni vnímáme hudbu emotivně, to hraje roli u každého. Jenže profesionálové zpracovávají hudbu kognitivně, analyzují ji. V tom se jejich mozky liší od nehudebníků a to chceme přesně identifikovat. Máme nějaké hypotézy, ale musíme počkat, až se potvrdí. Obecně se dá říct, že při poslechu hudby dochází v mozku k aktivaci rozsáhlých oblastí. Samozřejmě sluchové oblasti, ale také oblasti spojené s emocemi.

To už se ale netýká rozdílného vnímání hudby v závislosti na hudebním vzdělání?
Naše další studie se provádí tady u svaté Anny v centru pro epilepsie. Máme zde pacienty, kterým z diagnostických důvodů implantujeme elektrody hluboko do mozku. Jsou to tenounké mnohakontaktové elektrody, kterými snímáme mozkovou aktivitu přímo, ne z povrchu hlavy. Tyto pacienty jsme nechali poslouchat Mozartovu Sonátu pro dva klavíry K. 448 v porovnání s Haydnem a sledovali, jestli tam jsou nebo nejsou nějaké rozdíly. Jedna ze dvou studií, kterou provádíme ve spolupráci s Ústavem přístrojové techniky, se zabývá právě tím, jak spolu komunikují různé oblasti mozku při poslechu hudby. A nejde tu o hudební profesionály nebo neprofesionály, ale o nemocné epilepsií. Předběžné výsledky ukazují, že silná komunikace je v tak zvaném limbickém systému. To je součást mozku, kde se zpracovávají emoce.

Jaké jsou zatím výsledky výzkumu mozku pacientů s epilepsií?
Studii se týkající se epilepsie dělá Klára Štillová a snažíme se v ní ověřit takzvaný Mozartův efekt. Ten byl popsán právě se zmíněnou Sonátou pro dva klavíry D dur. V 90. letech bylo popsáno zlepšení některých kognitivních procesů při jejím poslechu, zejména šlo o prostorové učení. Americký epileptolog John Hughes ale pouštěl tuto sonátu pacientům s epilepsií a zjistil, že dochází k potlačení epileptických výbojů při EEG snímaném na povrchu hlavy. Tato studie byla replikovaná i znovu zkoušená a my jsme si chtěli ověřit, jestli je to pravda. Zase jsme využili toho, že máme elektrody vnořené přímo do mozku – snímání z povrchu hlavy není zdaleka tak přesné. Porovnali jsme osm minut Mozarta a osm minut Haydnovy Symfonie s úderem kotlů. K našemu velkému překvapení to opravdu funguje. Došlo ke zřetelnému rozdílu potlačení počtu epileptických výbojů v mozku při poslechu Mozarta, zatím co Haydn nefungoval.

Jak vlastně Mozartův efekt probíhá?
Patrně souvisí s fyzikálními vlastnostmi sonáty, která se zkoumala. Při její počítačovém přepisu do houslí se ten efekt ztratil, projevoval se jenom při hře na klavír. A Hughes porovnával vlastnosti této Mozartovy sklady s díly Haydna, Bacha, Wagnera nebo Brucknera a podle něj se Mozartova sonáta výrazně liší v repetici intervalů. Je v ní hodně opakování. A on tomu přisuzoval podstatu ovlivňování funkce mozku. Existují také představy, že může dojít k nějakému souznění rytmických dějů v mozku s rytmem hudby, ale to si netroufám komentovat.

Není to pro mozek pohodlné nebo příjemné, když se může vracet ke známým věcem?
To nevím. Ale v mozku existuje takzvaný systém odměny, jehož přenašečem je dopamin. To je systém, který funguje také u závislostí. Tento systém je aktivní při poslechu hudby, což není překvapující. Ale je také aktivní už ve chvíli, kdy hudbu teprve očekáváte. Tím by se mohlo vysvětlit, proč je hudba tak univerzální. Proč jsou v podstatě všichni schopní nějakou hudbu vnímat.

Jakou hudbu zkoušíte na dobrovolníky z prvního výzkumu – taky Mozarta a Haydna?
Tady je to jinak. Jde nám o to, abychom co nejvíc eliminovali emoce a soustředili se na kognitivní stránku věci. Takže si každý účastník výzkumu přinese krátký úsek skladby, která ho velmi vzrušuje, silně na něj emočně působí. Tu v magnetické rezonanci poslouchá. Jako kontrolu používáme hudbu, která stejně působí na někoho jiného z této skupiny. Porovnáváme tedy poslech těchto dvou druhů hudby a navíc klidový stav mozku.

Kdybyste někomu pustili zcela náhodnou skladbu – dalo by se nějakým měřením zjistit, jestli se mu líbí?
To se nezkoušelo, ale pravděpodobně ne. Umím si takový pokus představit, ale nevím, zda by se podařil.

Co udělá s mozkem autor, která není tak vlídný jako Mozart. Třeba nějaký Schönberg, Bartók?
Někteří z profesionálů si takovou hudbu vybírají, několikrát se objevil Šostakovič. Myslím, že pro člověka hudebně nevzdělaného to příjemná hudba není. Včera jsem například byl na Widmannově Houslovém koncertu a trvalo mi dlouho, než jsem se do něj zaposlouchal. Manželka ale byla celou dobu nadšená. Mně se ten koncert asi v polovině líbit začal. Nebo mě spíš zaujal, především virtuozita sólistky. Manželka tam ale cítila dokonalé souznění s orchestrem a takové věci, které já nejsem schopen analyzovat.

A bylo by možné exaktně změřit hudbu, která se líbí, protože je „správná“. Správná tom smyslu, že je s ní mozek spokojený?
Dovedu si představit, že aktivace limbických oblastí je různá u hudby, která se mi líbí, nebo nelíbí. Nikdo to ale ještě nezkoušel a je to také otázka citlivosti metod, kterými měříme.

Vypadá to, že zkoumáte v hudbě úplně jiné věci než hudebníci.
Minulý rok v září jsme v Brně pořádali evropský sjezd klinické neurochirurgie, bylo tady přes 600 účastníků. Uspořádal jsem v jeho rámci sympozium na téma Hudba v mozku. Přednášel tam profesor Eckart Altenmüller, což je neurolog, ale působí na hudební a divadelní škole v Hannoveru. Zabývá se výzkumem mozku ve vztahu k hudbě. A po světě existuje celá řada center, která se tomu věnují. My jsme si ale položili zcela specifické otázky a debatovali jsme o nich se zahraničními kolegy ještě dřív, než jsme výzkum spustili.

Jakými tématy se vaši kolegové v zahraničí zabývají?
Například profesor Altenmüller se zabýval takzvanou profesionální dystonií hudebníků. Může vniknout mozková porucha, kdy při intenzivní hře na nějaký nástroj dojde ke zkroucení prstů. Profesor Altenmüller zkoumal, které oblasti mozku za to zodpovídají. Typická profesionální dystonie je písařská křeč, ale existuje i její obdoba pro hudebníky. V našem Centru pro abnormální pohyby a parkinsonismus tyto poruchy léčíme.

Jak často se k vám hudebníci s těmito potížemi dostanou?
Zřídka, ale neznám přesné číslo. Obvykle se jedná o specifické poruchy, které patrně vznikají z přetrénovanosti.

Učil jste se vy sám hrát na nějaký nástroj?
Učil jsem se rok na klavír, ale nešlo to. Manželka hrávala na klavír a dcera se také učí, bude končit ZUŠ. Já ale trpím jakýmsi druhem amúzie a nejsem schopen reprodukovat tón. Neumím zpívat žádnou písničku, znám jenom pár sprostých odrhovaček.

Jaké jsou vaše hudební preference, co si rád poslechnete?
Já si pouštím klasickou hudbu a jazz. Mojí horní časovou hranicí v klasické hudbě je Bohuslav Martinů, ale ne všechno. Na koncertě se mi třeba líbí Šostakovič, ale doma bych si ho asi nepouštěl.

Někdy se mi zdá, že laici s hudbou končí tam, kde profesionálové začínají.
Ono se to i posouvá. Když jsem byl dítě, tak pro mě byla jakákoliv hudba 20. století nepřijatelná. Otec poslouchal Beethovena, Brahmse a v tom jsem vyrůstal. Postupně s věkem ale postupuji také v hudbě 20. století.

Jak na vás působí brněnský hudební život, jste s ním spokojený?
Jsem s ním velmi spokojený, ale nemám na něj čas. Máme předplatné do Filharmonie – především proto, že nás donutí na koncert jít. A skvělé věci bývají na JazzFestuBrno. Dost hrůzný zážitek pro mě byly Carmina Burana na hokejovém stadionu. Na hokeji jsem nikdy nebyl, takže jsem nevěděl, do čeho jdu.

Prof. MUDr. Ivan Rektor, CSc, FCMA, FANA – neurolog, 1. neurologická klinika Lékařské fakulty MU a Fakultní nemocnice svaté Anny; vedoucí Centra neurověd CEITEC➚
RNDr. BcA. Tereza Pařilová, DiS., MBA➚
MUDr. Klára Štillová, Ph.D.➚