Jan Fic: Bluesové riffy s českými texty nefungují

Jan Fic: Bluesové riffy s českými texty nefungují

Ze soutěže Blues Aperitiv postoupil letos na mezinárodní festival Blues Alive do Šumperka slovenská skupina Kiero Grande, dále dvě polské kapely a brněnský hudebník Jan Fic se svým sólovým projektem. Honza, který si pod značkou Red Bird Instruments sám vyrábí kytary z krabic od doutníků (cigar box guitars) a další nástroje, je jinak známý jako frontman skupiny The Weathermakers, s níž si syrové blues zahrál i na Portě. A na několika festivalech se mihl i jako kapelník recesistické trampské skupiny The Honzíci. Následující rozhovor vznikl u příležitosti vydání sólového alba Město, které Jan Fic společně s producentem Martinem Kyšperským oficiálně představí 17. prosince v brněnském obchůdku Stereo – Vinyl Culture Shop.

Honzo, dohledal jsem si, že jsi mě poprvé kontaktoval v září 2014. Psal jsi mi do rádia o své kapele The Weathermakers: „Naše kapela je poměrně mladé těleso a našim hlavním cílem je dělat autentické blues ne ve smyslu kopírování starých písní z počátku minulého století, ale dávat původním myšlenkám a rytmům moderní kontext při zachování původního minimalistického ducha.“ S odstupem musím uznat, že je to velmi přesná charakteristika. Ale odkud se vůbec The Weathermakers vynořili?

Pocházím z vesnice Rybníky u Moravského Krumlova, ale po gymnáziu jsem odešel studovat do Brna. Poté, co jsem kvůli úrazu musel odejít z armády a nedokončil jsem vojenskou ekonomickou školu, našel jsem si práce a hrával jsem po hospodách a také na ulici. Na jedné akci v hospodě The Immigrant na Veveří jsem se seznámil s Jakubem Svobodou, který hrál na foukací harmoniku. Zkusili jsme to spolu, ale strašně nám to nešlo. Byli jsme ale vytrvalí, scházeli jsme se u mě doma, zkoušeli jsme hrát nějaké písničky, ale zapadlo to do sebe, až jsem jednou zahrál bluesovou dvanáctku. Tak jsme spolu hráli blues po ulicích a po hospodách, přidávali se k nám další lidé, až nás bylo moc a nemělo to žádný řád. Až v tom roce 2014, který jsi zmínil, se zrodila stálá sestava The Weathermakers, která hraje tak jako dnes.

fic_jan_foto_jiri_slama-02

Jak tě vůbec napadlo zkusit blues? Měl jsi k němu vztah už dřív?

Já jsem začal hrát na kytaru ve dvanácti letech, protože můj nejlepší kámoš tehdy dostal kytaru, a já jsem ji tím pádem musel mít taky. Za čtyři stovky, které jsem si našetřil z brigády, jsem si koupil od jednoho kluka z vesnice starou bulharskou kytaru a naučil se tři nebo čtyři akordy. Jednou jsem byl s mámou ve Znojmě na výletě a vešli jsme do hudebnin. Tam seděl chlapík a brnkal na kytaru. Já jsem se na něj zbožně díval a on mi nabídl, že by mě mohl učit blues. Já jsem sice vůbec netušil, co to blues je, ale máma z toho byla nadšená. Tak jsem jezdil do Znojma na lekce kytary k Romanu Havlíkovi. On mě tedy přivedl k blues a k tomu, co dělám dodnes.

Jak jsi vůbec blues v té době vnímal? Jako hudební strukturu, rytmus, náladu…?

Ve třinácti letech v sobě člověk ještě nenosí příběhy. Vnímal jsem je tedy přes strukturu, líbila se mi jeho nemelodičnost. Teprve postupně jsem začal zjišťovat, že blues je nějaká kultura, lidová hudba, příběhy, že se hraje i na jiné nástroje než na kytaru. Postupně jsem se začal dostávat k autentické formě blues. Ne tak, že bych hrál tradicionály, ale že jsem začal sám psát. A to dokonce v češtině.

V The Weathermakers jste hned začínali s autorskou tvorbou?

Když jsme začínali ve formě jamů po hospodách, hrávali jsme převzaté věci ve stylu Sonnyho Boye Williamsona a dalších klasiků žánru. Ale Kuba i já jsme postupně začali psát a nejprve jsme se snažili o anglické texty, které byly většinou poskládané z klasických frází. Bluesové texty mají dobrou prozódii a my jsme jejich kombinací vytvářeli texty nové. Ale v současných Weathermakers se do popředí čím dál více dostávají české písničky, které jsou uvěřitelnější.

Ano, já u Weathermakers oceňuji právě to, že se vám daří oprostit se od amerických bluesových reálií (které tedy taky občas použijete) a že své písně zasazujete do českého prostředí. To ale není úplně snadné, takhle blues přenést…

My jsme se o to hrozně dlouho snažili, ale nebylo to moc použitelné. Zjišťovali jsme, jak fungují různá slova. Čeština má totiž úplně jinou melodii a je jinak onomatopoická než angličtina, vážili jsme její poetiku s hudební složkou. Dnes už moc nehrajeme ustálené bluesové melodie nebo riffy, protože ty s českými texty moc nefungovaly.

Čteš poezii? Zajímají tě obecně texty?

Musím se přiznat, že čtu strašně málo, většinou se vymlouvám, že na to nemám čas. Ale poezii mám strašně rád. Rád čtu beatniky, z českých autorů Kainara a Skácela. Kainar přenesl blues do češtiny, i když i jemu z toho vyšlo tak trochu jiné blues… A Skácel je hrozně autentický. Pocházel z jihomoravského venkova podobně jako já a myslím, že si dokážu si vybavit příběhy, které za jeho verši stály.

fic_jan_foto_jiri_slama-03

Kdy ve tvém případě ke schopnosti hrát na kytaru a skládat písně přibyla dovednost vyrábět si nástroje?

Od dětského věku jsem pracoval s tátou v dílně a on mě poctivě vedl k tomu, abych uměl od všeho něco: Učil mě svařovat elektrickým obloukem, pracovat se dřevem… Měl jsem třeba období, kdy jsem rozebíral elektrospotřebiče – autorádio, vysavače… Když jsem se začal učit hrát blues a zjistil jsem, že k němu patří i jiné nástroje než obyčejná kytara, hrozně mě lákalo si to vyzkoušet. U nás na vesnici jsme v té době ještě neměli internet, musel jsem jezdi do Moravského Krumlova do knihovny a informace například o cigar box guitar se mi sháněly velmi těžko. Uskutečnil jsem několik neúspěšných pokusů, až se mi to začalo dařit. Když si nástroj sám vyrobím, je za tím příběh od shánění materiál přes všechny neúspěchy až po výsledek.

Takže hlavním důvodem bylo, aby sis tento pocit mohl prožít?

Hlavním důvodem byla zvědavost, chtěl jsem vědět, jak to bude znít. A také jsem chtěl mít něco, co nikdo jiný nemá. No a propadl jsem tomu.

Dnes zdaleka nevyrábíš jen kytary z krabic od doutníků.

Poté, co jsem vyrobil třeba prvních deset kousků, na kterých jsem se to učil, podal jsem si inzerát, že je rozdám, vyměním nebo za drobný peníz prodám. A skutečně se ozvali lidé, kteří o ně měli zájem. Postupně jsem zdokonaloval technologii, potom jsem začal vyrábět i jiné nástroje. Například jsem objevil kytary značky Danelectro, což byly velmi primitivní nástroje z 50. let vyráběné pro nějaký řetězec supermarketů. Vypadaly jako masivní elektrické kytary, ale měly kostru z měkkého dřeva a horní a spodní deska byla masonitová. Byly to takové podivné kytary, ale já jsem se do jejich tupého zvuku zamiloval a chtěl jsem jednu mít. V Česku se v té době nedala sehnat, a tak jsem si sám zkoušel vyrobit sololitovou kytaru. Pak přišly další nástroje, mezitím jsem se vzdělával…

U koho?

Na kytarářskou školu jsem sice nechodil, ale zjistil jsem, že v Moravském Krumlově v rámci klavírky Petrof dříve kytarářská škola fungovala. V okolí tedy žije spousta bývalých kytarářů, kteří se ale dnes už řemeslu nevěnují. Vyptával jsem se tedy na různé rady, spoustu jsem toho také přečetl, spoustu věcí jsem zkazil. Dodnes se vzdělávám, stavím kytary i elektrická ukulele a snažím se vymezit vůči tomu, co se dnes prodává ve velkých obchodech s hudebninami. Nemám šanci konkurovat levným kytarám z Asie a chci, aby mé nástroje byly něčím zvláštní.

V čem jsou zvláštní?

Hlavně v designu. Zakládám si na tom, že mé kytary jsou stoprocentně ručně vyráběné. Nejsou tak dokonalé a sterilní jako ty běžné asijské, které se dělají v ohromném množství na automatizovaných frézkách. Já se snažím kombinovat prvky vintage kytar s moderními prvky. Ale těžko říct, jestli se to lidem víc líbí, nebo to je odrazuje.

fic_jan_foto_jiri_slama-04

Kdo všechno dnes má tvé nástroje?

Moje kytary vlastní například Martin Kyšperský z kapely Květy, Jakub König alias Kittchen, Honza Homola z Wohnoutu nebo Mikuláš Bryan ze skupiny ba.fnu, který ode mne má snad deset nástrojů. Ten výčet dnes už není úplně malý.

S The Weathermakers jste dvakrát postoupili do celostátního kola Porty. Myslíš, že se se svým českým blues právě na Portu hodíte?

Dnes si troufám říct, že se tam nehodíme. Ale dříve jsem si myslel, že ano. Vůbec jsem nevnímal, že je nějaký rozdíl mezi folkem, country a blues. Ty žánry patří k sobě, vznikly na stejném území, všechno je to lidová hudba se společnými tématy. Spíš mě tedy v negativním slova smyslu zarazilo, že tomu tak není. Že se to často bere tak, že kdo hraje blues, mezi folkaře nepatří. Jestli to takhle bude dál, zlomí to Portě vaz.

Právě jako reakci na to, jak vás „přijali“ na Portě, jsi založil ortodoxně trampskou skupinu The Honzíci. Hodnotíš tu sezónu, během níž jste s kamarády v maskáčích vystupovali pod přezdívkami jako Šlupka, Rejžák nebo Vlčice, pozitivně?

Ano, ale Honzíci měli skončit účastí na Portě. Měl to být vtip a hotovo. Ale doufám, že to mělo smysl i pro druhé, že to někomu otevřelo oči a nastavilo zrcadlo. Doufám taky, že to pár lidí pobavilo, ale problém byl, že to byla kapela poskládaná z lidí, kteří mají své vlastní projekty nebo byli vůdčími osobnostmi jiných kapel. Naše energie se navzájem strašně bily a na konci už to bylo nepříjemné. Největším nepřítelem Honzíků byli Honzíci samotní.

Některé vaše texty byly přímo sestaveny z trampských klišé. Co bylo na vymýšlení takového repertoáru nejnáročnější?

Aby to nebylo trapné. Chtěli jsme se vyvarovat toho, aby to nebyl hloupý výkřik beze smyslu, něco, co bychom si nedokázali obhájit.

Nyní vydáváš sólové album Město. Jak vzniklo?

Já už dost dlouho hraji také sólově. Sám jsem hrál už dávno před Weathermakers. Tím, že se kapela snaží držet v žánru, mé sólové hraní, i když také sklouzlo přirozeně k bluesové poetice, si neklade žádné mantinely. Měl jsem tedy písničky, které se pro Weathermakers nehodily a které jsem hrál sám. Ale je vlastně náhoda, že z nich vzniklo album. Může za to Martin Kyšperský, kterému jsem několikrát opravoval nástroje. Nechtěl jsem si říkat o peníze, a tak jsme se domluvili, že si někdy řeknu, až budu chtít něco nahrát. Na jaře 2017 jsme se domluvili, že bych si u něj ve studiu nahrál pár písniček jako demo. A nakonec z toho vyšlo celé album.

Vznikaly některé písně až během nahrávání?

Ne všechny písně, které jsem sólově hrával, se mi na album tematicky hodily. Když už jsme natáčeli album, nechtěl jsem, aby bylo roztříštěné od písničkářského folku až po syrové blues. Musel jsem tedy dopsat další písně, které se tam náladou nebo tematicky hodily. Píseň Je čas vypadnout jsem například psal ve vlaku cestou k Martinovi do studia.

Snažil ses více o hudební, nebo textovou sevřenost alba?

Šlo mi o příběh. Není to sice poznat na první a možná ani na druhý poslech, ale pro mě osobně má ta deska svůj příběh a svůj vývoj. Chtěl jsem do ní promítnout vše, co jsem tady v Brně dosud prožil. Není tam skoro nic konkrétního, všechno je to o pocitech a o tom, co se v člověku odehrává. Taková moje duchovní cesta… Nikoli přímo duchovní v křesťanském slova smyslu, i když se považuju za velmi věřícího člověka. Prošel jsem si spoustou momentů, kdy jsem váhal a přemýšlel, jak to je. Strašně moc jsem hledal a ne vždycky to bylo pěkné.

Vnímáš album jako přelom ve své dosavadní dráze?

Pro mě osobně sice přelomem je, ale jak je kolem něj tolik práce, cítím, že uběhla hrozně dlouhá doba a ztrácí se mi kontury toho, co to pro mě znamenalo zpočátku. To jsem byl úplně nadšený. Hrozně mě dostalo, co do toho Martin Kyšperský jako producent vnesl.

Co jsi mu s písněmi dovolil dělat?

Tím, že jsem doteď neměl s takovým velkým nahráváním zkušenost, spíše jsem se od něj učil. Velmi jsme si rozuměli například v použití různých pazvuků a využívání předmětů, které primárně neslouží na výrobu hudby. Ve studiu jsme hledali, na co bychom ještě nahráli nějaký skřek, Martin hrál prstem na struny klavíru. To album není melodicky propracované, je silné především svou emotivností a hloubkou zvuků.

Představuješ si takto zvukově město?

Ano, to s tím hrozně souvisí, protože když člověk prochází městem a není uzavřený do sebe a vnímá celou škálu věcí, které se kolem něj dějí, je to strašný zmatek, ale je to strhující. Na tom albu je sice slyšet nějaká hudba, ale do ní se ozývají ostré údery piana, které mohou evokovat naše vlastní kroky, dále třeba skřípění tramvaje, která projíždí zatáčkou, a další místa, která evokují město.

Jako sólista jsi letos na jaře uspěl v soutěži Blues Aperitiv a dostal ses na velký mezinárodní festival Blues Alive v Šumperku, kde jsi vystoupil v listopadu. Co to pro tebe znamenalo?

Bylo to neuvěřitelné. Když jsem před nějakými devíti lety zjistil, že Blues Alive existuje, připadal jsem si jako malý chlapeček, který stojí před katedrálou a říká si, jak je to úžasné a že chce dovnitř. Teď jsem tam tedy byl. Přišlo mi to skvělé, ale na druhou stranu jsem měl takovou trému, až jsem své vystoupení úplně pokazil. Ale užil jsem si to.

Máš ještě nějaké podobné mety?

Žádné mety nemám. Jakub z Weathermakers má pořekadlo, že můžeš mít ambice, ale co budeš dělat, když ti to náhodou vyjde? Tak to nechávám plynout. Hraním se neživím. Je třeba meta dostat se na Colours of Ostrava? Nic pro to nedělám a přežiju i s tím, že tam nikdy hrát nebudu.

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Nejčtenější

Kritika

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce