Dva večery po sobě hostilo koncem listopadu brněnské Divadlo Husa na provázku taneční představení s názvem Bohyně. Šlo o magisterskou práci Jana Kysučana. Stávající vedoucí taneční složky Vojenského uměleckého souboru Ondráš s představením inspirovaným kopaničářskými bohyněmi, ale i pohanskou minulostí, před dvěma lety absolvoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V rozhovoru jsme se dostali pod pokličku umělecké choreografie i představení samotného.
Celý náš rozhovor se bude točit kolem tvého úspěšného představení s názvem Bohyně. To původně vzniklo jako magisterská práce na VŠMU, kde jsi studoval choreografii lidového tance. Jak ses dostal ke studiu choreografie?
Já jsem se vlastně rozhodl v roce 2019, když jsem ještě studoval historii na Filozofické fakultě v Brně, že bych chtěl znovu zkusit přijímačky na VŠMU do Bratislavy. Hlásil jsem se tam už jednou na bakaláře po maturitě. Řekl jsem si, že už mám bakalářský titul z historie, tak bych to mohl zkusit rovnou na magistra. Oni mě vzali a završením studia bylo právě představení Bohyně.
To je úspěch, když tě vzali napoprvé a navíc přímo na magistra, nemýlím se? Na umělecké školy se lidé často hlásí i vícekrát po sobě, než jim to vyjde...
Choreografie je dost specifický obor. Za prvé se na něj nehlásí moc lidí a za druhé ani moc lidí neberou. Jsou často roky, kdy nevezmou vůbec nikoho, takže jsou ročníky dost daleko od sebe. Hlásil jsem se jediný a vzali mě. Po mně se hlásil kluk, který byl i na bakaláři a nebyl přijatý.
Ono asi není úplně určující, co člověk studoval před tím. Na magistrovi musí mít hlavně zkušenosti. Mít za sebou už nějakou odvedenou práci nebo nastudovaný materiál, se kterým může během studia dál pracovat, protože je hodně praktické.
Jak už jsme zmínili, bavíme se o tvém závěrečném představen. Šlo tedy o zkoušku, za kterou ti byl udělen titul. Jak se vlastně takové představení hodnotí?
Tak v první řadě vše poměrně dlouho konzultujete se školitelem. Můj školitel byl Ján Ševčík, který mě choreografii učil. Oponoval to Ján Blaho.
Hodnotí se hodně aspektů. Mezi ně patří jak dramaturgie, tak režie, potom samotná choreografie nebo například práce s materiálem. Taky se odnotí i produkční stránka představení, kterou si musí student zařídit sám. Musí si pronajmout divadlo nebo nějakou scénu, kde vše odprezentuje. Musí si zařídit všechny scénografické nezbytnosti a také propagaci.
A kdy premiéra proběhla?
Já jsem měl končit v červnu 2021. Přišel však covid, tak jsem si udělal státnice. Praktickou část, což bylo zmíněné představení, jsem si musel odložit o půl roku. Nakonec se premiéra uskutečnila 19. dubna 2022 v Klubu kultury v Uherském Hradišti. Zde pracuje David Pavlíček, který mi s tím hodně pomohl.
Jak probíhá tvůrčí proces. Máš nějakou úvodní myšlenku a pak postupuješ jednotlivými tanci nebo třeba už na začátku bylo něco, co jsi rozvíjel?
Já jsem už v rámci choreografie jako svoji semestrální práci dělal takovou krátkou skeč na stejné téma a odpíchl se od toho. Hlavní nosná myšlenka byla dost tradiční, kterou si podle mě hodně lidé s bohyněmi spojují – někdo chce lásku a fungují tedy magické formule, které ji mají přičarovat. Od toho se vlastně odvíjel celý příběh, který jsem ale dál rozvíjel a šel jsem hlouběji do materiálů. Četl jsem si o rituálech, magii, učil se, kdo bohyně jsou. Přemýšlel jsem i nad přírodními živly, léčitelstvím nebo pohanstvím v dávnějších dobách. Celý příběh jsem postavil na ústřední dvojici a bohyni. Když je představení založené na nějakém konkrétním páru nebo konkrétním člověku, tak se divák může daleko lépe vcítit do děje. A samozřejmě v dnešní době přichází inspirace i z každodenního života člověka, pozorování lidí, ale i z filmů a bezedné studnice na YouTube.
Kopaničářské bohyně, které člověka napadnou asi jako první, nebyly jediným zdrojem inspirace pro hlavní postavu?
Určitě tam jsou lidové prvky, protože jsem hodně vycházel z publikací Dagmar Pintířové nebo Jiřího Jilíka. Já jsem si vzal podstatu těch bohyní. Zahrnul jsem například nejzákladnější magickou formuli, kterou bohyně odříkávaly, přišlo mi to stěžejní. Ale nechtěl jsem se zastavit jenom na jednom regionu, protože by to bylo velmi složité a nedokázal bych z toho vystavit příběh. Kdyby to bylo v krojích, musel bych se držet určitého regionu a člověk začíná být velmi svázaný. Nemělo by to ani takový dopad na diváka. Lidové umění v této podobě dokáže oslovit daleko širší spektrum diváků, kteří k lidové kultuře nemají vztah.
Zastavme se také na chvíli u výběru tanečníků, jak takový proces probíhá?
V první fázi jsem šel nejjednodušší cestou, že vše udělám s profesionální složkou Ondráše. Protože jsem s nimi pracoval denně. Samozřejmě jsme to nemohli nacvičovat v práci, protože nešlo o představení pro Ondráš. Takže jsme měli hodně soustředění mimo. A navíc jsem si ještě vytipoval bývalé tanečníky z Ondráše, většinou z profesionální složky, které jsem oslovil. A oni se proto nadchli, možná proto, že docela dlouho netancovali. Takže do spolupráce šli a bylo to krásné zkoušení i hledání. A dost nás stmelilo jako kolektiv.
Takže jsi měl hned jasno i o hlavní roli?
Hned od začátku jsem věděl, že Lenka Fučíková musí být bohyně. Roli musel ztvárnit někdo s životními zkušenostmi. Hodila se mi tam jednoznačně nejvíc.
My jsme se vlastně teď sešli po repríze v divadle Husa na provázku, jak jsi s ní byl spokojený? Bylo to jiné? Museli jste zkoušet dlouho nebo to šlo rychle?
Představení je pokaždé jiné. Zkoušet jsme dlouho nemuseli, protože jsme je obnovili už před půl rokem, kdy jsme vystupovali v Kyjově a na Vsetínském Krpci. Husa je ale velmi specifický prostor pro taneční představení. Hraje se tady zejména činohra. Prostor je menší než místa, kde obvykle vystupujeme. Tanečníci se s tím museli sžít. Velmi se ze začátku obávali i kontaktu s divákem, který od nich byl na půl metru. Ale nakonec, když si zpětně vezmu jejich pocity, si to užili. Viděli reakce diváků a mohli zažít interakci nablízko.
Představení má také poměrně výraznou hudební linku, za kterou stojí podle programu tajemný Los Koplíkos, domnívám se správně, že jde o houslistu Pavla Koplíka nebo jde o větší hudební uskupení?
Je to Pavel a udělal vše naprosto sám. Bylo neuvěřitelné, že do toho se mnou šel. Nikdo tehdy nevěděl, jak výsledek dopadne, ale on se všeho neskutečně ujal.
Vznikla napřed hudba nebo šlo o postupný proces?
Mám na začátku námět, který postupně doplňuji o podrobnější scénář. Vždy když jsem napsal nějakou část, hned jsem ji poslal Pavlovi. Věděl tudíž, co právě potřebuji. Zpracoval to a poslal k posouzení. Vycházel z lidové hudby, obvykle se držel nějaké ústřední melodie. Já mu napsal, zda se to hodí a souzní to s choreografií. A buď jsme to nechali anebo to ještě předělal.
Co bude s představením dál? Bude ještě nějaká repríza?
Je to složité, protože prostor, kde se dá představení uvést, je málo. Jde obvykle o divadla a ne každá scéna má peníze nebo vyhovující prostory. Bojí se, že by se to nevyprodalo a nevyplatilo by se to. Ale já doufám, že najdeme třeba pět, šest míst, kde ještě vystoupíme.
Jaké jsou tvoje další plány, ať už choreografické nebo jiné?
Upřímně nevím, jestli nějaké choreografické plány v nejbližší době budou, protože za poslední tři roky jsem se trochu vyšťavil. Je potřeba dát si pauzu, aby se člověk úplně nezničil a nevyhořel. Ale v letošním roce jsem dělal nějaké choreografie na výročí amatérských souborů: Jasénky, Ekonomu z Bratislavy nebo Vlčnovjanu. Na duben ještě připravuji nové představení pro profesionální složku Ondráše, které se jmenuje Karpatami. Bude hodně tradiční a jsem velmi zvědavý, jak výsledek přijme divák Ondráše. Půjdu daleko víc do původnějšího materiálu. A v červnu plánuji udělat představení na Strážnici ke stému výročí narození Jaroslava Juráška, kde bude Ondráš společně s BROLNem. Ještě tam bude spolupráce s Mladinou, Kunovjanem a Danajem. Potom si doufám dám od choreografie trošku klid. Třeba se budu moci více věnovat výzkumu lidového tance a etnochoreologii, protože právě tímto směřovat bych v budoucnu rád směřoval.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..