Každé první úterý v měsíci mimo prázdniny se v Café Práh v Brně odehrává Open Mic – večer, v jehož rámci se publiku představí jeden nebo dva hlavní hosté a několik dalších méně známých hudebníků. Během programu se může přihlásit a s jednou písní, básní či jakýmkoli jiným číslem vystoupit také kdokoli z publika. Písničkář Jan Řepka, který brněnské večery „otevřeného mikrofonu“ začal pořádat, si předtím tento model úspěšně vyzkoušel v Praze. Mezitím vznikly tradice podobných nízkorozpočtových hudebních akcí i v dalších městech naší republiky a také na Slovensku. Byl to opět Jan Řepka, kdo už podruhé zorganizoval – opět v brněnském Café Práh – také setkání pořadatelů těchto večerů.
Honzo, co tě vedlo k tomu, že jsi začal pořádat večery Open Mic? A co vůbec je jejich hlavním cílem?
K Open Micu mě přivedl publicista, překladatel a písničkář Michal Bystrov. To on mě vzal na podobné večery, které již tehdy pořádal Michael Kyselka, a nasadil mi tak do hlavy brouka, kterého se od té doby nemůžu zbavit. Od začátku šlo o to, povzbudit setkání písničkářů bez ohledu na předchozí zkušenosti, míru profesionality a žánr. Takové setkání pak živí vše ostatní: inspiraci, toleranci, ponaučení, nové známosti, spolupráci i soupeřivost. Dnes vím, že o pořadech typu Open Mic existuje odborná sociologická literatura, tehdy jsme se ale všechno učili na koleně a jen matně tušili, jaký potenciál tato forma skrývá.
Po několika úspěšných sezónách v Praze jsi model Open Micu přenesl také do brněnského Café Práh. Proč právě Brno?
V Praze začal na Open Mic pravidelně chodit plný sál lidí, a to bez ohledu na to, koho jsme uváděli na programu, což je naprostý ideál každého pravidelného hudebního cyklu, respektive každé dlouhodobě působící kulturní instituce. Věří-li lidé v kvalitu tvé dramaturgie a oblíbí-li si dané prostředí a servis, který spolu s programem poskytuješ, pak se rádi vrátí, aniž bys musel sázet na mediálně proslavená jména. Když se mi zdálo, že se na plnou kavárnu můžu v podstatě spolehnout, řekl jsem si: Když to jde tady, proč by to nešlo taky jinde? Bylo nasnadě, že sesterský podnik zřídím v Brně, jednak proto, že je to přirozená metropole východní části země, jednak proto, že se zde už dalo stavět na určitém okruhu přátel a fandů, které jsem tu měl z minula. Ukázalo se velmi rychle (ani ne do půl roku), že to byl zkrátka dobrý nápad. Potvrzují nám to každý měsíc noví a noví muzikanti i nehrající návštěvníci. Síla Open Micu spočívá v tom, že zůstává jen základní schéma a určité vedení, program se ale neustále mění. Je to v podstatě malý festival, který se ale nekoná jednou, nýbrž desetkrát za rok.
Ano, základní schéma zůstává: Vystoupí jeden nebo dva hlavní hosté plus další pozvání – méně známí – písničkáři. Kromě toho však může během večera vystoupit i kdokoli z publika. Jak moc toho diváci využívají? A objevil se mezi těmito odvážlivci někdo zvlášť zajímavý?
Pozice posluchače a účinkujícího se během večerů opravdu průběžně přelévá. Všichni ti, kteří vystoupí na pódium, předtím nebo potom sami poslouchají a sledují ostatní, a naopak, doslova nic nebrání komukoli z publika postavit se na chvíli před mikrofon. A nemusí nutně zpívat a hrát. Objevují se básníci i jiní literární autoři, měli jsme ale také kouzelníka, stepařku nebo břišní tanečnici. Ale k tvé otázce: Že bychom měli nedostatek zájemců, to opravdu ne. Pokud jde ovšem o kvalitu, sám ji nesoudím, od toho tam jsou ostatní. Obecně bych odhadl, že skutečně výjimečným způsobem překvapí jeden nebo dva z deseti účinkujících. Ty si pak samozřejmě dobře pamatujeme, a když je vhodná příležitost (např. když Open Mic prezentujeme na některém festivalu nebo pořádáme nějaký koncert navíc), rádi je vytáhneme o stupeň výše. Z brněnské scény bych jmenoval třeba hráče na didgeridoo Dalibora Neuwirta, písničkáře Matěje Klusáčka nebo svérázného folkloristu Martina Brdečka.
A podle čeho vybíráš hlavní hosty programu?
Host musí být dobrým příkladem v co nejvíce aspektech, které činí písničkáře písničkářem. Mým ideálním hostem je dejme tomu polsko-americká zpěvačka a violoncellistka Ashia Grzesik: Ovládá svůj nástroj i hlas. Ví, čeho chce dosáhnout, a ví, jak na to. Každá její píseň má zřetelný obsah a formu. Celý její program je ucelený, má začátek a konec. Je dochvilná a orientuje se na scéně, jakož i v rámci celého večera. A navíc je sympatická a – je to žena. Rád bych ale jmenoval pár dalších osobností, které jsme v minulosti pozvali, aby měli čtenáři lepší představu – Vladimír Merta, Dáša Voňková, Jiří Tichota, Justin Lavash, Ivan Hlas, Martin Rous, Jan Žamboch, Beata Bocek, Petr Váša nebo Dan Reed. Vesměs autoři, kteří našli vlastní jazyk a styl, autoři, které si s nikým jiným nespleteš.
Open Mic je nízkorozpočtová akce s dobrovolným vstupným. Dostávají hudebníci nějaké, třeba symbolické, honoráře?
Odměna je vždy a všude věcí dohody, a to mluvím samozřejmě jen o hostech pořadu. V podstatě rozvíjíme myšlenku určité solidarity, kterou v praxi naplňujeme tak, že většina domácích hraje zadarmo, a většině přespolních jsme pak také díky tomu schopni proplatit náklady s koncertem spojené. Jinak by vůbec nepřijeli. Na plné, spravedlivé a profesionální honoráře zatím nemáme.
Brněnský a pražský Open Mic nejsou jedinými akcemi tohoto typu u nás. V Brně proběhl letos v únoru už druhý ročník setkání organizátorů podobných akcí z celého Česka a Slovenska. V čem jsou si tyto akce napříč republikou podobné a v čem se naopak liší?
Společné je jim především ono základní pravidlo otevřeného mikrofonu, tedy skutečně otevřená možnost krátkého veřejného vystoupení pro kohokoli, kdo o to sám projeví zájem. Není tu žádný předvýběr z nahrávek nebo podle vkusu organizátora. Dalším společným prvkem bude asi periodicita konání, určité zaběhnuté schéma a víceméně spravedlivé podmínky. Lišíme se ve všem ostatním, podle toho, kde konkrétně se akce koná, kdo ji organizuje a moderuje, jaké jsou technické, časové a finanční možnosti...
Co považuješ za největší problém, který musí pořadatelé nízkorozpočtových písničkářských večerů řešit?
Právě ten nízký rozpočet. Hodně věcí lze zvládnout úplně bez peněz, některé ale bohužel ne. Jedná se především o kvalitní a reprezentativní technické zabezpečení – zvuk, světla –, o slušnou propagaci v tištěných médiích nebo na internetu a o cestovní náhrady a ubytování.
Existuje nějaká provázanost mezi pořadateli i mimo tato roční setkání? Například poskytování tipů na zajímavé písničkáře?
Mnozí jsme samozřejmě průběžně v kontaktu. Některé uzly jsou silnější, jiné vzdálenější, ale víme o sobě. Sám mám například docela dobrý přehled, kdo kde hraje, a když se někde objeví někdo opravdu zajímavý, rychle se to roznese. Existuje také myšlenka navázat užší spolupráci mezi termínově sladěnými akcemi tak, aby dejme tomu zahraniční písničkář měl zajištěno rovnou týdenní turné, nejen jeden nebo dva nahodilé recitály. Podobný systém se snažily uplatnit Hudební sklepy, ovšem předností Open Micu je vyšší návštěvnost, kterou povzbuzuje bohatší a variabilnější program. Věřím, že kdyby byl čas a vůle, mohou mít podobné večery jako ty naše v Praze a v Brně stejný úspěch i jinde. Menší obce sice hůře přilákají dražší hosty, ale mají zase jiné nesporné výhody.
Setkání se zúčastnili také organizátoři ze Slovenska. Je pořádání takových akcí na slovenské scéně, která má přece jen odlišnou tradici písničkářské tvorby, v něčem specifické?
Ani bych neřekl. Pokud vím, tak tam, kde Open Mic pořádá nějaký zkušenější písničkář – což je dost obvyklé a na Slovensku tomu tak je bez výjimky –, je úroveň pořadu do jisté míry garantovaná. Kdo má sám zkušenosti jako vystupující, dokáže citlivěji odhadnout, co potřebují jiní vystupující. To je dost charakteristické nejen pro Open Mic, ale taky například pro domácí koncerty nebo jiné recitály pořádané obvykle muzikanty na vlastní pěst čili, jak říkají na Západě, DIY (Do It Yourself).
Hosty únorového brněnského setkání byli i nepořadatelé – zástupci médií, Svazu autorů a interpretů nebo odborník na autorské právo. Vnímáš i do budoucna tuto rovinu předávání informací jako důležitou?
Určitě ano. Důležitým pojmem se pro mne stává slovo orientace. Jde o to, vyznat se lépe v tom, co vlastně dělám, kde stojím, kam směřuju, kdo jsou mí přirození partneři, kdo mi může pomoci a kdo naopak nemá žádný zvláštní zájem na tom, abych své záměry uskutečnil. Pořady, o kterých se bavíme, nepořádají žádní profesionální organizátoři ani žádné státem zřizované kulturní instituce, nýbrž dobrovolní nadšenci a amatéři. Má to své klady (nezištnost, nezávislost, elán), ale také své nevýhody (málo peněz, izolace, nedostatek know-how). A tyto nevýhody se snažím mírnit prostě tím, že se setkáváme a společně se snažíme lépe zorientovat. Jestli to povede k něčemu většímu, to nedokážu říct. Spíš je to jen takové naše malé školení.
Velkým tématem pro pořadatele nízkorozpočtových akcí je placení poplatků autorským svazům. Jak se s nimi vypořádáváte v Praze a v Brně?
Na obou našich sesterských scénách v Praze a v Brně funguje model, že poplatky za chráněná díla odvádí podnik, v němž Open Mic pořádáme. Považuji to za spravedlivé, právě kavárna je jediný subjekt, který z našich akcí skutečně profituje. Obecně si ale nemyslím, že je to tak velké téma. Je to jedno z dílčích témat, která k veřejné produkci patří. Stejně k ní ale patří práce s publikem, propagace, technické otázky, financování, komunikace s médii apod. Vedle toho je otázka licencí podružná. Zvláště u pořadů, kde je chráněna sotva pětina odehraných skladeb a na jejichž organizaci se všichni zúčastnění podílejí nezištně.
V brněnském Café Práh je před námi květnový Open Mic. Koho diváci tentokrát uslyší?
Hlavním hostem bude polský písničkář Szymon Zychowicz, který v Brně vystoupí vůbec poprvé právě u nás na Open Micu. Naše jediná šance, jak přilákat podobné interprety, spočívá v osobním přístupu, domáckém zázemí a dobré pověsti. A to nejsou zdaleka maličkosti, zvláště když nemůžeš nabídnout standardní honorář. Naši pravidelní návštěvníci to také vědí a cítí, a jen díky nim má zase celý večer nezaměnitelnou, vřelou a uvolněnou atmosféru. Před hostem večera dostane vždy prostor pět dalších, většinou místních autorů plus kdokoli další, kdo o to na místě projeví zájem. Takové schéma je obvyklé. Ale co bych vám povídal, přijďte se podívat v úterý 6. května v sedm hodin večer. Vstupné dobrovolné.
Prozradíš něco z dramaturgických plánů pro příští měsíce?
V červnu bude hlavním hostem slovenské duo Longital a v kratším bloku zmíněná Ashia Grzesik, a pak si dáme přes léto pauzu. Podzimní program ještě ladíme, ale právě na červnovém Open Micu bychom ho rádi celý zveřejnili.
Dokument o hudebním cyklu Open Mic Potrvá
Námět: Jan Řepka, režie: Tomáš Berka, kamera: Jiří Šámal, Pavel Junek, Oxid, střih: Tomáš Berka, produkce: Jan Řepka, Tomáš Berka, Pavel Junek. Vyrobeno 2012
Zatím nebyl přidán žádný komentář..