Brněnský hudebník Jan Švihálek se řadu let věnuje blues s kapelou Hoochie Coochie Band. Před pár lety však založil další kapelu, Band of Heysek, ve které naplňuje své představy o jiné podobě blues, syrovější, punkovější, rytmičtější. Za kořeny této hudby se vypravil nejprve sám a později s celou kapelou. Navázal kontakty i přátelství s americkými špičkami žánru, zahrál si na prestižním festivalu, přivezl mississippské bluesmany do Česka a jeho kapela s nimi dokonce natočila nahrávky, které nyní připravuje k vydání.
Honzo, zatímco Band of Heysek hraje velmi syrovou podobu blues, se svou starší kapelou Hoochie Coochie Band se věnuješ tradičnější podobě žánru. Co vlastně pro tebe blues znamená? Jsou to víc emoce, nebo příběhy? Historie, nebo současnost?
Je to asi především nějaký obecný pocit z hudby. Pojem blues nezužuji jen na formu, kterou všichni známe, na formu, které někdo říká třeba tradiční městské blues a kterou většina českých nebo i evropských posluchačů považuje za „to“ blues. Ve skutečnosti je to žánr, který má spoustu podob a i ve Spojených státech je široká škála přístupů, které tam vnímají jako blues. Hill country blues v severním Mississippi, které mě okouzlilo, nemá s „tradičním“ pojetím blues, jak je v Evropě vnímáme, moc společného. Je to repetitivní syrová hudba, založená na rytmu. Podobá se více pouštnímu blues, které se hraje v saharské Africe, než blues, které hrají české nebo německé kapely.
Předpokládám, že skupina Band of Heysek vznikla právě z tohoto okouzlení.
No jasně! Já jsem se k blues dostal přes rock, hardrock a heavy metal. Zjišťoval jsem, jaké měli tito muzikanti vzory, a zjistil jsem, že všechno má svůj počátek v blues. Dlouho jsem pátral po různých bluesových stylech a dostal jsem se k produkci vydavatelství Fat Possum Records, které ve Spojených státech vzniklo v 90. letech a které vydávalo to nejšpinavější blues, jaké jsem do té doby slyšel. Svou energií se blížilo punku nebo hardcoru, mixovaným s africkou hudbou. To mě nadchlo tak, že jsem od tradičnějšího blues, které hrajeme s Hoochie Coochie Bandem, začal uhýbat. Měl jsem sen, že začnu psát své vlastní skladby právě v tom stylu, který mě nejvíc oslovil.
To se ti právě s kapelou Band of Heysek daří. Jak jsi našel spoluhráče pro tento projekt, tedy bubeníka Lukáše Kytnara a baskytaristu Boba Saboloviče?
S Lukášem a Bobem jsme se sehráli v kapele Nuck Chorris Gang. Myslím, že nám to tenkrát šlapalo dobře, a to i mezilidsky. Když jsem tedy přemýšlel o tom, s kým Band of Heysek rozjet, měl jsem celkem jasno.
Na druhém albu, které jste natáčeli letos v březnu, máte navíc hráče na klávesy, Omera Blentiće z Bosny. Jak se k vám dostal on?
Je to Bobův kamarád ze Sarajeva. Seznámili se na nějakých jazzových jam sessionech v Sarajevu, kde Bob působil tři roky na univerzitě. Když jsme hráli poprvé v Sarajevu a Omer se k nám přidal, bylo to opravdu velmi silné. Ta energie mezi námi, která tam tenkrát vznikla, by se dala krájet. Omer je neuvěřitelně komplexní hudebník, zahraje v podstatě cokoli. Ale blues má pod kůží a v momentě, kdy ho to baví, cítíte opravdový dotek s něčím, čemu se říká hudba.
Druhé album jste natáčeli v roubené chalupě v Orlických horách. Jaký to podle tebe mělo dopad na výsledný zvuk?
Chalupa vlastně zafungovala jako „reprák“. To teplo a vibrace dřeva jsou na té nahrávce cítit. Nejsem žádný ezoterik, ale rozeznám plast a sterilní prostředí od dřevěné chajdy a věřím, že to tak zní a že to naši posluchači poznají.
Je to náročné, psát hudbu právě ve stylu hill country blues?
Nemyslím, že píšu přímo vše ve stylu hill country blues, ale je pravda, že to asi nějaká tenká nit spojuje. Já totiž jinak moc hrát neumím, je to pro mě limitující, ale zároveň mě to osvobozuje. Moje výrazové možnosti na kytaru mi dávají jasný limit a v rámci takto vytvořeného prostoru se pohybuji. Pohyb na minimálním prostoru mě baví, protože jej můžu využít na maximum. Píšu hudbu a texty nezávisle na sobě a pak se je snažím spojit. To vše probíhá v rámci vymezeného prostoru, který mají bluesmani v severním Mississippi podobný. Je tím pádem naprosto skvělé, když se k vám lidé z druhého konce planety naprosto přirozeně přidají.
Jak to máš s texty? Ctíš bluesová témata, nebo se snažíš do písní vložit co nejvíc ze sebe?
Nepopisuju svoje zážitky nebo zážitky jiných lidí. Snažím se volně zachytit nějaký pocit, nějakou situaci a od ní se dostanu někam jinam. Nechám se tím nápadem volně unášet. Teprve pak začnu text rytmizovat, hledám v něm rytmus. Největší magie nastane, když si takto nezávisle vytvořený text sedne do hudby, kterou mám připravenou v šuplíku.
Sám ses do severního Mississippi také podíval. Četl jsem tehdy tvé zážitky z tvé první cesty.
Ano, poprvé jsem tam byl před dvěma roky. Aniž bych tam jel s nějakým konkrétním úmyslem, podařilo se mi navázat kontakty s lidmi, kteří tam tím blues žijí a nedovedou si bez něj představit svůj život. Hrají tam v podmínkách, které si ani neumíme představit. Nefungují tam kluby, nedá se moc počítat s honoráři, nechodí na ně davy. Hraje se tam na zápraží a při různých příležitostech. Seznámil jsem se tam například s Duwaynem Burnsidem, synem slavného R. L. Burnsidea, dále s Kennym Brownem, jedním z největších hybatelů tamní scény, a také s Little Joe Ayersem, který hrál na basu na všech deskách Juniora Kimbrougha. Pro mne to byla zásadní setkání, ale oni to tak nebrali. To, že se potkávají s lidmi ze světa a předávají dál svou hudbu, je pro ně naprosto obyčejná věc. Letos, při další cestě, jsme měli Kennyho Browna a Little Joe Ayerse na grilování a hráli jsme společně na kytary, což by mě před dvaceti lety vůbec nenapadlo. Oni mě už při té první cestě brali jako člena své komunity a i díky tomu se nám je podařilo pozvat do Česka na festivalu Blues Alive.
Jak se to stalo, že tě vzali mezi sebe?
Pozvali mě na jam session a v určitou chvíli – nebylo to plánované – mě vyzvali, abych zahrál. Já jsem začal hrát svou vlastní skladbu, ale vystavěnou přesně v jejich stylu. Hrál jsem tedy tak, jak to oni cítí, a oni se ke mně naprosto spontánně přidali. Byli v šoku, že je tam cizinec, který se nejen zajímá o blues, ale ještě hraje podobně jako oni. Kenny Brown mi pak řekl, že právě tohle je asi nejvíc přesvědčilo. Že pak už věděli, že mi mohou věřit, že je pozveme do Česka na bluesový festival.
Loni v listopadu tedy tři bluesmani z Mississippi včetně Kennyho Browna nebo na Grammy nominovaného svérázného hráče RL Boyce hráli v Šumperku a také v Bystrém v Orlických horách. Letos v létě jste pro změnu s celou kapelou Band of Heysek odcestovali znovu do severního Mississippi, a dokonce jste si tam zahráli na festivalu North Mississippi Hill Country Picnic.
Ten festival je naprostý fenomén. Je to největší akce, která se v rámci této hudby koná. Právě během pikniků, které mu daly jméno, se v minulosti v této oblasti hrála hudba. Lidé se v neděli po kostele sešli a hráli. Hill Country Picnic je nádherný festival, mohu jej jen doporučit.
Slyšel jsem, že by z vaší cesty do Mississippi měly být i nějaké plody.
Strávili jsme dva dny ve Water Valley, kde bylo původní nahrávací studio Fat Possum Records. Pozvali jsme si tam Kennyho Browna a RL Boyce a vznikla pro nás naprosto magická nahrávka. Je to vlastně materiál na dvě desky. Ve studiu panovala v dobrém smyslu napjatá energie, vznikly skvělé písničky. Kenny s námi hrál jako o život a RL Boyce byl naprosto svůj. Řekl, ať mu dám svoje texty, že je bude zpívat na svou vlastní hudbu. No a my jako Band of Heysek jsme jej doprovázeli. Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..