Jana Přibylová: Každé představení pro mě bylo neopakovatelné

8. září 2014, 0:27

Jana Přibylová: Každé představení pro mě bylo neopakovatelné

Tento týden se na galavečeru v Janáčkově divadle rozloučí s aktivní kariérou primabalerína baletu ND Brno Jana Přibylová. Bude to její večer, jejímu umění se přijdou „poklonit“ kolegové i diváci. Sama ale říká, že se spíš bude klanět ona jim. Mluvili jsme spolu nejen o konci kariéry, ale také o úplných začátcích, o volném čase tanečníka, až nespravedlivě krátkém profesním životě a proč vlastně nikdy neopustila brněnskou scénu. Když jsme odcházeli z Bohémy, ze stěny se na nás dívala velká fotografie její učitelky Kateřiny Gratzerové.

Působíte v Brně od roku 1986 a od roku 1989 jako sólistka, tedy celkem osmadvacet let. To se mi zdá být na tanečníka hodně dlouhý profesní život. Je to umění, umíte v tom chodit nebo jste prostě měla kliku?
Já myslím, že jsem měla kliku. Dovolovaly mi to tělesné dispozice, taky říkají, že vypadám mladě. Hlavně ale musím říct, že to byla souhra náhod a strašné štěstí. I když jsem měla operované koleno, tak mi šéf vyšel vstříc, mohla jsem si upravit představení, aby se to tolik nezatěžovalo. Myslím si, že kdyby byl na jeho místě jiný člověk, jiný šéf, tak by mi řekl, že takhle tančit nemůžu a byl by konec. Já jsem se mohla postupně zapojit do práce, upravit si choreografii tak, abych si koleno nezničila znovu a postupně se dostala zpátky. Měla jsem velké štěstí, že mi tehdy pan Prokeš a pan Littera vyšli vstříc a já jsem mohla u baletu zůstat.

Galavečer na rozloučenou s vaší aktivní kariérou se jmenuje Révérence, tedy poklona Janě Přibylové. Co ve vaší kariéře považujete za nejcennější, čemu nebo před čím byste se poklonila sama?
Ten večer je nazvaný jako Poklona Janě Přibylové, ale je to především moje poklona publiku, obecenstvu, všem lidem v mém okolí, kteří mě podporovali a díky kterým jsem ráda tančila. Mě balet strašně baví, člověk tančí i sám pro sebe, ale hlavně pro lidi, to především. Beru to oboustranně jako poklonu všem, kdo přijdou a kdo mě sledovali po celou moji kariéru.

A co třeba nějaký dar, talent, setkání… co vás potkalo, co by bez baletu nebylo?
Těch momentů je spousta. Jednak bych se poklonila mojí profesorce baletu, paní Kateřině Gratzerové, která už tady není, ale hlavně svým rodičům. Tatínek je nemocný, ten večer tam se mnou nemůže být a maminka s ním bude doma. Jsou to nejdůležitější osoby v mém životě a těm bych se poklonila nejvíc.

Co vás kdysi přimělo dát se na balet, vzpomenete si, jaký to byl impuls?
Asi to byl osud, jak se říká, že ho má člověk někde napsaný. Já jsem si vždycky při rádiu ráda hopkala a tančila. Když jsem ještě byla malinká předškolačka, tak jsem s rodiči chodila na maškarní bály, byla jsem za princeznu a jednou jsme byli v hotelu International. Já jsem tančila a jeden pán mě prý chytil do náruče, chodil se mnou od stolu ke stolu a ptal se, čí je to dítě. Naši se přihlásili, říkali, že jsem jejich dcera a on říkal: „Z té bude baletka.“ Prý jsem tak cítila hudbu. A tam to asi začalo, protože jsem potom chodila na gymnastiku, tam nás vedla trenérka z baletního souboru, říkala, že mám talent na balet a vzala mě do baletní školy Iva Váni Psoty. Tam mě přijali k profesorce Gratzerové a začala jsem. Ale tím, že jsem dělala gymnastiku jsem měla pohybovou průpravu, ale balet dělám „až“ od deseti let.

Potom jste šla na konzervatoř?
Když se blížil věk, kdy bych měla jít na střední školu, tak jsem chtěla pokračovat, ale v Brně se neotvíral ročník taneční konzervatoře. Musela bych buď udělat rozdílové zkoušky do ročníku, který už začal, nebo počkat na další. Byly jsme tady v Brně tři děvčata a šly jsme to zkusit na konzervatoř do Prahy – tenkrát se tomu říkalo Hudební a taneční škola. Tam jsem pokračovala až do maturity a do absolutoria, takže školu mám v Praze. Potom jsem se vrátila, chtěla jsem domů, do Brna. Přes konkurz jsem šla sem do souboru a nastoupila v srpnu 1986.

Co udělá z anonymního člena souboru rozpoznatelného sólistu?
Musí být ve správnou dobu na správném místě, mít štěstí, je v tom samozřejmě kousek talentu, velká část píle. Paní Skálová (Olga Skálová, tehdejší ředitelka brněnského baletu, pozn. red.) si nás všímala a dávala příležitost mladým, v tom byla úžasná. Repertoár byl hodně široký a byla v něm spousta menších roliček, takže se člověk postupně přes nějaké menší výstupy dostal k sólovým rolím. Měla jsem taky štěstí, protože v tom roce, kdy jsem nastoupila, se v Brně konala baletní soutěž, připravovala jsem se na ni a získala snad třetí místo… už ani nevím. Zkrátka vypracovala jsem se postupně, po malých schodečkách.

Takže to nebyl oslnivý start po mimořádném záskoku nebo něco podobného…
Ne, já jsem šla postupně. Byly třeba situace, kdy onemocněla sólistka a zeptali se mě, jestli za tři dny můžu tančit hlavní roli Giselle: „Zkoušelas to, umíš to, uděláš to?“ Je hloupé říct ne, i když si člověk úplně nevěří, nezná všechny kroky, ale musí do toho jít a ukázat, že je připravený. Musí chytit tu příležitost.

Baletní řeč je francouzština, hudba zase mluví italsky, jak se domlouváte s hudebníky?
To řešíme přes pana dirigenta – mně se vždycky líbilo più mosso a pan Zbavitel se ptal „co pijete vy?“ Ale francouzské názvosloví mají jenom ty kroky a co se týká hudby, tak hlavně říkáme: „Pane dirigente, pomaleji!“

Ředitel baletu Mário Radačovský mi ale říkal, že teď už se všechno bude dělat v tempu, že se nebude zpomalovat.
Ano, on chce, abychom byli hezky v tempu, ale my ty dirigenty stejně někdy prosíme.

Je v českém tanečním životě něco specifického, má náš balet něco, čím je zvláštní?
Jsou klasické balety, které se tradují jako odkaz. Ale pak tady byli tvůrci jako pan Ogoun, Prokeš, Němeček, Kůra, kteří tvořili něco svého. Teď se otvíráme světu, chodí zahraniční choreografové a víc se přikláníme k západu, takže se to mixuje. Naši choreografové si hlavně vybírali českou hudbu, ale to specifické se těžko popisuje.

Jezdíte na vodu, na kole, nemá baletka v práci pohybu až nad hlavu?
Má, ale o prázdninách to zase až chybí, člověk je na to zvyklý. Mně se právě líbí, že to s manželem vůbec neřešíme a o prázdninách jedeme na kola, na vodu, úplně normálně. Manžel jezdí se synem i lyžovat, ale já po těch operacích kolena nemůžu. A když zamrzne rybník, tak bruslím.

Jak se profesionál dostává do kondice po prázdninách, může si vůbec dovolit se nějakých šest týdnů nepohnout?
To je u každého jiné. Když jsem byla mladší, tak jsem si dala třeba měsíc, co jsem nedělala vůbec nic. Poslední roky si opravdu každý den dám – jak my říkáme – tyč, to je takové základní cvičení u tyče. Klouby a svaly tuhnou a musí se rozhýbat. No a potom jsou různé pilates, kalanetika, jóga, možností cvičení je spousta. A jak je to ve Vesničce střediskové – „nakonec vstaneš a rozejdeš se“.

Tanečníci – podobně jako vrcholoví sportovci – končí svou kariéru velmi brzy. Vlastně v době, kdy jiný člověk začíná naplno zúročovat všechno své vzdělání i zkušeností. Co dělají potom, každý se přece nemůže stát baletním mistrem nebo ředitelem souboru?
Někteří zůstávají u toho, že učí na hudebních školách, někdo se přemístí na administrativní práci v divadle, ale teď už na to lidi hodně myslí během kariéry. Dělají si dálkové studium, aby potom mohli dělat pedagogy nebo choreografii, holky třeba dělají i kosmetiku, jdou úplně jiným směrem. Moje generace měla tu nevýhodu, že dřív ještě existoval důchod za výsluhu let, takže jsme mohli po dvaadvaceti odtančených letech jít do důchodu. To se úplně zrušilo, takže se člověk musí přeorientovat a postarat se včas. Pořád bojujeme za to, abychom dostali nějaký příspěvek, protože tím divadlem jste tak zatížený, dopoledne zkoušky, večer představení, tam nemáte čas se věnovat pořádně něčemu jinému, je to náročné. Teď ti mladí ale myslí na zadní vrátka, že může přijít úraz nebo vám šéf řekne, že se mu nelíbíte a že třeba ani po Evropě neseženou práci, tak s tím počítají.

Jakou změnu jste pocítila s příchodem nového ředitele Mária Radačovského, co se změnilo třeba v atmosféře v divadle, v přístupu k práci, v souboru samotném?
Já jsem žádnou změnu až tak nezaznamenala. Velkou změnu jsem pocítila s příchodem Daniela Dvořáka jako ředitele ND Brno a s ním naší šéfové paní Dřímalové. To byl velký odliv lidí, velký příliv nových, každé představení se muselo zkoušet znovu prakticky jako premiéra, všechno bylo úplně nové, přišla značná část cizinců a lidé z každé země mají trochu jinou školu, to se liší i v baletu. Sehrát to bylo strašně náročné. Potom přišel Mário, který jde ještě víc po kvalitě a je úžasný znalec klasického baletu, který pořád propaguje. Chce, abychom tančili dobře, kvalitně, co nejlépe umíme, což chtěl i každý šéf před ním. Mário se nám pro to ale snaží udělat podmínky. My jsme neměli svého maséra, neměli jsme fyzioterapeuta ani lékařský dohled. Takže na jedné straně tlačí na kvalitu, ale také nám dělá podmínky pro její dosažení. Samozřejmě chce některé věci trochu jinak, ale to přijde s každým šéfem, to je normální. Snaží se, aby k nám jezdili i prvotřídní hosté.

Viděla jste nové plakáty postavené na tvářích lidí z divadelního zákulisí – jak se vám líbí?
Fór je to dobrý, ale nevím, jestli z toho lidi pochopí, že jdou na balet nebo na operu, uvidíme.

Máte nějaké speciální představení, na které nikdy nezapomenete, které se vám něčím vrylo do paměti?
Těch představení mám víc, ale pamatuji si spíš jednotlivé momenty. Třeba když jezdíme do Villachu na festival, tančili jsme tam Spartaka, je tam ponton postavený na řece, hraje se venku a publikum je okolo na mostech a na takové terase na břehu. To si pamatuji jako moment s úžasnou atmosférou. Já jsem se ale naučila, co jsem se vrátila po porodu, že si každé představení užívám jako jedinečné. Vždy jsem si to užila na jevišti a těšila se domů, a každé představení pro mě bylo něčím neopakovatelné.

Nezatoužila jste někdy po angažmá jinde, ať už tady nebo v zahraničí?
Nezatoužila. Já jsem si zkusila rok v Německu, zkusili jsme se po otevření hranic dostat do Švýcarska, ale chtěli jsme zůstat s manželem spolu a získat angažmá pro dva je náročné. Nakonec jsme skončili v Hannoveru, oba dva jsme si tam zatančili, ale hrozně nám chyběla rodina, zázemí, procházky po naší přírodě, tak jsme se za rok vrátili. Já ale potřebuji ten svůj okruh i divadlo. Tady to vždycky fungovalo bez nezdravé rivality, všichni jsme se podporovali, oni přáli mně a já jsem přála ostatním. Možná to zní hloupě, ale fakt to takové bylo a mně se nechtělo odcházet. A potom přišlo dítě a to už člověk vůbec neřeší, že by měl někam odejít, kam by chodilo do školy a podobně. Já jsem takový domácí typ.

Takže Brno je vaše scéna i město navěky?
Ano. Brno je moje.

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat
  • Libor

    11. září 2014, 2:51
    Hodně štěstí Jani :-) každé představení s Tebou bylo neopakovatelné a moc za ně děkuji Libor Hlaváček

Dále si přečtěte

Z konkurzu do baletního souboru Národního divadla Brno jsem si odnesl především jeden poznatek: balet je strašlivá dřina. Umění je to pro mě pořád stejně záhadné a neproniknutelné, ale z lidského hlediska jsem si jej přinejmenším začal o hodně víc vážit.  více

Dnes se na tiskové konferenci představili noví ředitelé souborů ND Brno v čele s Martinem Glaserem, který byl jmenován šéfem celého třísouborového divadla. Byl mezi nimi i Mário Radačovský, nový šéf brněnského baletu. Své funkce se ujal právě dnes.  více


Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více

První letošní koncert souboru Brno Contemporary Orchestra z cyklu Auskultace nesl název Gastro s podtitulem Večeře pro Magdalenu Dobromilu Rettigovou (1785–1845). Orchestr v neděli 2. února provedl v jídelně Masarykova studentského domova dvě kompozice, resp. performance a happening Ondřeje Adámka (*1979), který se ujal také taktovky. Pro diváky tak nastala ne zcela obvyklá situace, kdy se do čela orchestru nepostavil dirigent Pavel Šnajdr.  více

Čtvrtý koncert v rámci abonomá Filharmonie doma, s podtitulem Metamorfózy, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese dílům Josepha Haydna, Antonína Rejchy a Richarda Strausse. Jako sólista se v Klavírním koncertu druhého jmenovaného skladatele měl původně představit klavírista Ivan Ilić, ze zdravotních důvodů však koncert odřekl. Zástupu se pohotově ujal Jan Bartoš a diváci si tak mohli ve čtvrtek 30. ledna v Besedním domě vyslechnout původní program.  více

Nový autorský titul od víkendu nabízí na velké scéně Městské divadlo Brno. Jedná se o hudební Pohádku o živé vodě a je pod ní podepsaný autor libreta a režisér či zdejší principál Stanislav Moša, který už dlouhá léta tvoří v tandemu s hudebním skladatelem Zdenkem Mertou. Nyní se jedná o jejich už desátou autorskou spolupráci, při níž se znovu vrátili k pohádkovému žánru (jejich první pohádkou byla Zahradu divů v roce 2004). Výsledkem je výpravný titul, který myslí na malé i odrostlé diváky.  více

Už druhý letošní program pořádaný Filharmonií Brno oslavil jubileum významného skladatele. Zatímco Novoroční koncert byl věnován Johannu Straussovi mladšímu, koncert konaný 16. ledna v Janáčkově divadle připomněl nadcházející výročí Maurice Ravela (1875–1937), od jehož narození uplyne 7. března 150 let. Při koncertu složeném čistě z Ravelových děl se do čela Filharmonie Brno po delší době postavil její šéfdirigent Dennis Russell Davies. Během čtvrtečního večera zazněly mimo jiné oba Ravelovy klavírní koncerty, při kterých se za klavír posadil francouzský klavírista Alexandre Tharaudvíce

První letošní koncert abonentní řady Filharmonie doma, který se odehrál 10. ledna v Besedním domě, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou Tomáše Netopila Wolfgangu Amadeu Mozartovi. Kromě jeho děl ale zazněla také krátká kompozice Justė Janulytė, která diváky na krátkou chvíli přenesla z klasicismu do 21. století. V první polovině večera se k orchestru přidala dvojice sólistů ve složení Fedor Rudin (housle) a Pavel Nikl (viola).  více

Novoroční koncert Filharmonie Brno je již 1. ledna v Janáčkově divadle zaběhlou tradicí. Ani letošní rok nebyl výjimkou, a orchestr pod vedením dirigenta Michela Tabachnika provedl program složený zejména z děl Johanna Strausse mladšího. Brněnská filharmonie takto zahájila takzvaný straussovský rok. V roce 2025 totiž má skladatel titulovaný jako král valčíků významné jubileum 200 let od narození. Straussovy kompozice doplnily skladby Ericha Wolfganga Korngolda, Richarda Strausse a Dimitrije Šostakoviče.  více

Dva večery po sobě hostilo koncem listopadu brněnské Divadlo Husa na provázku taneční představení s názvem Bohyně. Šlo o magisterskou práci Jana Kysučana. Stávající vedoucí taneční složky Vojenského uměleckého souboru Ondráš s představením inspirovaným kopaničářskými bohyněmi, ale i pohanskou minulostí, před dvěma lety absolvoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V rozhovoru jsme se dostali pod pokličku umělecké choreografie i představení samotného.  více

„Kultura je most“ zaznělo při – v pořadí již druhém - Koncertě česko-rakouského partnerství, který se odehrál v pátek 20. prosince na zámku Thalheim. Jednalo se o závěrečný večer 5. ročníku celoevropského projektu České sny 2024 a také o součást oslav Roku české hudby i mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae. Kultura je most spojující nejen odlišné generace, různé společenské vrstvy, ale i celé národy. A právě projekt České sny, který jen v roce 2024 prezentoval hudbu českých skladatelů v 50 evropských městech 22 různých států, toho může být výmluvným příkladem. Ostatně jen v prosinci zazněla kromě závěrečného koncertu v Rakousku řada dalších 11 v jižní části Evropy od portugalského Amarante přes italské Pesaro až po chorvatský Varaždin. Koncert byl věnován bývalému dolnorakouskému zemskému hejtmanovi Erwinu Pröllovi, který se dlouhodobě zasazuje o budování a prohlubování vztahů mezi Českou republikou a Rakouskem.  více

Dějiny pravidelného rozhlasového vysílání z Brna se začaly psát v roce 1924, rok po zahájení vysílání pražského rozhlasu a jen dva roky po vzniku prvního pravidelného vysílání v Evropě – londýnského BBC. Už celé jedno století je brněnské studio Českého rozhlasu motorem nejen hudebního, ale i obecně kulturního dění na Moravě, které svým vysíláním významně ovlivnilo. Důležitou roli sehrál brněnský rozhlas také v oblasti hudebního folkloru. Od svých začátků byl významným dokumentátorem lidové hudby v terénu a svým vysíláním neoddiskutovatelně ovlivnil vývoj hudebního folklorismu na našem území. Stalo se tak především díky neúnavné činnosti několika generací redaktorů a dramaturgů folklorního vysílání, kteří lidovou píseň a hudbu nejen zaznamenávali v terénu, ale prostřednictvím vysílání jí dávali druhý život. Právě díky nim se z interpretů, jako byli Božena Šebetovská, Jožka Severin, Dušan a Luboš Holí, Jarmila Šuláková, Vlasta Grycová a řada dalších, staly folklorní legendy. A zejména díky rozhlasu se všeobecně známými staly desítky lidových písní, které by jinak zůstaly zapomenuty.  více

Posledním předvánočním koncertem uzavřela Filharmonie Brno letošní část abonentní řady Filharmonie doma. Do jejího čela se vůbec poprvé postavil hvězdný houslista Fabio Biondi, který je známý především interpretací barokní hudby. Kromě smyčce se ale chopil také taktovky a brněnskému publiku se tak představil ve dvojroli houslista / dirigent. Společně s Filharmonií Brno provedl ve čtvrtek 19. 12. v Besedním domě díla Antonia Vivaldiho, Jana Dismase Zelenky, Pietra Nardiniho a Luigi Boccheriniho.  více

Kolem svátku svaté Doroty (6. února) a zejména od sv. Floriána (4. května) do sv. Martina (11. listopadu) se asi ve stovce obcí Brněnska a více jak dvaceti městských částech Brna každoročně konají slavnosti, které jsou od nepaměti, mnohde dodnes, nejvýznamnější událostí kulturního roku. Jejich hlavními účastníky bývala svobodná mládež odrostlá škole, chasa, která si na rok volila své zástupce - dva až čtyři stárky. Tato stárkovská organizace začala od začátku 20. století zanikat a pořadatelství jedněch hodů v obci se rozdrobilo mezi řadu spolků. S jejich rušením či ukončením činnosti se pořadatelství hodů přerušilo, případně v letech nesvobody přecházely hody do ilegality. Jejich dnešní slavení je tedy tradice obnovovaná, v dosídlených či novějších lokalitách zaváděná.  více

Vánoce v Brně znamenají také tradiční předvánoční koncert Brno Contemporary Orchestra (BCO), který se tentokrát uskutečnil s titulkem Z Ameriky do Tuřan. Odehrál se 18. prosince a po roční pauze se opět vrátil do tuřanské sokolovny. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo skladby Mauricia Kagela, Steva Reicha, Trevora Grahla a tradičně i Miloslava Kabeláče. Společně s orchestrem se publiku představila čtveřice zpěváků ve složení Aneta Podracká BendováKornél MikeczMichal Kuča a Martin Kotulan. V závěru první poloviny pak Pavel Šnajdr vyměnil taktovku za tleskání, v čemž ho doplnil Petr Hladíkvíce

Po roce 1989 se začalo Brno pomalu ale jistě z hermeticky uzavřené socialistické republiky chystat na divoké devadesátky plné nevyjasněných vražd, podvodů s lehkými topnými oleji a mafiánských tanečků v rytmu diska. Stěny dětských pokojů plnila Nirvana a plechovky od Coca Coly, na nočním stolku nesmělo chybět poslední Bravíčko. Měl i v této době folklor své místo, musel si ho znovu vydobýt nebo jde o maják, který rozbouřené dějiny nijak nezasáhly?  více

Téma v názvu je dosti široké a neodvažuji se svůj text nazvat jinak, než letmým ohlédnutím. Nejdříve si však dovolím malou retrospektivu.  více

Nejčtenější

Kritika

Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více