V Jaromíru Typltovi se prolíná několik uměleckých světů. Je básník, esejista, svoje autorská čtení začal už dávno zahušťovat zvukovými experimenty a začalo to v Brně na Skleněné louce. Ze svých textů vytváří také grafické nebo fotografické instalace. Výtvarnému umění se věnuje jako teoretik a kurátor. Do světa Expozice nové hudby, která tentokrát bude procházet hudbou, zapadá Jaromír Typlt zcela přirozeně. Na letošním ročníku festivalu provede s Michalem Ratajem jejich společný improvizační projekt Škrábanice.
K tématu letošní Expozice nové hudby: Procházíš hudbou, nebo spíš hudba prochází tebou?
Hudba prochází hudbou. Já v tom nesmím překážet. Procházení prochází procházením. Být tak osvobodivě prázdný jako tyhle slovní hříčky!
Jaký má význam hrát Škrábanici pořád dokola?
Pořád dokola se hraje možná tak z CD, ale pokud je to naživo, Škrábanice se sobě spíš jenom vzdáleně podobají. S Michalem Ratajem jsme naše společné hraní od začátku postavili na improvizaci, ve které žádný zvuk ani text není pevně dán. Dokonce většinou ani nevím, co přesně se v daném okamžiku stane s mým hlasem: Michal od svého pultu ovládá jeho sílu, dozvuky a nasměrování v prostoru. Ke Škrábanici se vracíme asi právě proto, abychom oba byli do poslední chvíle napjatí, kam nás naše setkání dovede.
Může být hudba „umění v surovém stavu“, má svůj art brut?
Bráno čistě podle živelnosti, našlo by se v hudbě možná mnohem víc art brut než kdekoliv jinde – stačí se podívat, kolik chodí po ulicích z řetězu utržených zpěváků a muzikantů, kolik podivných skupin zkouší po garážích a klubech, kolik lidí si doma samotářsky kutí s elektronikou... Tomáš Procházka, známý třeba ze skupiny B4 nebo z Handa Gote, dokonce provozuje na webu blog➚, kde mapuje všechny možné okrajové a nepřizpůsobivé hudební tvůrce. Ale i pro hudební art brut by mělo platit to, čím je charakteristické art brut výtvarné nebo literární: je to skoro vždy tvorba „na vyšší příkaz“, která se zakládá na jakýchsi osobních mýtech a neřeší nic menšího než nejskrytější tajemství světa. Ideálně by to asi ztělesňoval hudební vizionář, který by podobně jako skladatelé Harry Partch nebo Giacinto Scelsi tvrdohlavě vynalézal vlastní notaci a vlastní nástroje a svými současníky byl považován za trapného diletanta.
Je pro tebe důležitější zvuk samotný, nebo způsob jeho vzniku?
Patřím k těm lidem, kterým mozek překládá zvuky do podoby jakýchsi prostorových útvarů, rozpohybovaných architektur. Obvykle tedy hudbu poslouchám, jako bych sledoval nějaký abstraktní film. Nezdá se mi, že by se způsob vzniku jednotlivých zvuků do toho filmu nějak promítal.
Zvuk, slovo, věta… co je výchozí substancí, z níž vzniká velké dílo?
Na to by se slušelo odpovědět jazykem alchymistů. Zkusme si tedy představit něco, co každý přehlíží, i když se mu to denodenně rojí v hlavě. Připomíná to beztvarou změť, která se zdá být nejenom bezcenná, ale dokonce odpudivá. Víc se nesmí prozrazovat.
Vládneš jazyku, nebo jazyk tobě?
Stačí si jenom přiznat, jak mě to skoro osudně vtahuje na území určitých slov, sotva se rozepíšu – jak dokonce končím přesně u těch, od kterých jsem na začátku unikal – a rázem mi spadne hřebínek.
Jak jsi na Skleněné louce prorážel krustu autorského čtení?
Bylo to na podzim roku 1999 a na Skleněnou louku si mě pozvali Zdenek Plachý a Luboš Vlach, lidé z okruhu tehdejšího brněnského „současníku hudby“ Ticho. Bral jsem to jako pobídku, abych se už konečně přestal schovávat za papír. Krom jiného jsem si tam třeba vyzkoušel jednu zvukovou báseň, ve které se postupně, od výdechů, dlouhých tónů přes čím dál určitější samohlásky a shluky souhlásek, klubal na svět verš „táhlá je má kárná“. Od té doby už jsem se k ní nevrátil, ale byl to určitě první veřejný krok k tomu, co teď dělám během Škrábanice.
Chtěl jsi přijít na svět, nebo jsi to nechal na rodičích?
Ona se vkrádá ještě další otázka: pokud sis vybral rodiče, vybral sis vědomě i jejich civilizaci, jejich historii, jejich blahobyt nebo bídu? A měl jsi při tom tušení, co se během tvého života bude dít dál? Pro nás je to většinou jen nápad, se kterou si občas pohráváme, ale jinde se v to pevně věří. A kdo ví, třeba jsme opravdu kdysi stáli před volbou a sami jsme rozhodli, jak to s naším životem bude. Museli jsme to tím pádem přijmout i se všemi výhodami a nevýhodami, se vším nádherným i hrůzným. Nejtěžší je představit si, z jakého důvodu by tolik lidí přistoupilo na tak nespravedlivé, nesnesitelné osudy. Proč já bych měl mít právo vybrat si, že moje dospívání připadne na rok 1989, zatímco na jiného připadl třeba rok 1948 s vyhlídkou na komunistické kriminály a celoživotní postih?
Díváš se raději na Ještěd, nebo do Knihy proměn?
Jin a jang byly původně čínské výrazy pro zastíněnou a osvětlenou část hory. Proto určitě není od věci dívat se i na Ještěd jako na Knihu proměn, kde jsou zachyceny všechny možné kombinace vztahů mezi stinným a světlým, silným a slabým... Během svých libereckých let jsem se snažil na to nezapomínat, k Ještědu jsem doopravdy vzhlížel.
Proč někdy nezahraješ aspoň jednu pěknou písničku?
Tak to pozor. Hraju je každou chvíli, jenom s tím nevystupuju na pódium. Příkladem jedné takové opravdu pěkné může být třeba Šel pro krev, kterou Plastici složili na text Ivana Wernische. Bohužel mi něco brání takové písně sám psát. Kdyby mi to přestalo bránit, nebránil bych se. Píseň je mimořádný útvar, poezii se v ní daří zřejmě líp než na papíře.
Přišla doba, kdy poezii rozumějí jen básníci a ti, kdo rozumějí básníkům? (ptal se nedávno řečnicky➚ šéfredaktor časopisu Host Miroslav Balaštík)
Říkají se takové věci proto, aby se něco změnilo k lepšímu, nebo je za tím nevyslovené přání, aby básníci už konečně zmizeli ze světa, protože tu jenom brzdí provoz? „Kdo tady poezii chce, hledá způsob. Kdo už ji tady nechce, hledá důvod,“ poupravil bych si jedno slavné úsloví. Mě pořád ještě víc oslovují ti, kdo hledají způsob.
Jaromír Typlt na svém vlastním webu➚
Zatím nebyl přidán žádný komentář..