Jelle Dierickx: Nemám oči, můj pohled se obrací dovnitř

Jelle Dierickx: Nemám oči, můj pohled se obrací dovnitř

Festival Concentus Moraviae letos slaví dvacet let svého trvání. Sestava účinkujících bude opravdu slavnostní, během června se na Vysočině a jižní Moravě objeví také výjimeční interpreti z minulých ročníků: Magdalena Kožená, Bl!ndman, Marco Beasley a Accordone, Collegium 1704, Jos van Immerseel… Ale pokud má mít festival i vyšší smysl než být pouhou přehlídkou jmen, potřebuje k nim dobrého dramaturga. Pro letošní ročník Concentu Moraviae je to belgický muzikolog a básník Jelle Dierickx. Sešli jsme se v hotelové restauraci, kde naštěstí fungovala klimatizace. V opačném případě totiž může dojít k nepředvídatelným věcem.

Každý festival vzniká díky týmu, ale tým bez hlavy nic není. Proč jste se rozhodl pracovat s lidmi kolem Concentu Moraviae?
Ten začátek byl velmi romantický. V Granadě jsem se na setkání festivalových manažerů potkal s Davidem Dittrichem. Dívali jsme se na zahrady paláce Alhambra a on se mě zeptal takovým nabádavým způsobem, jestli jsem někdy byl na jižní Moravě, která je mnohem krásnější. Popsal mi svůj festival jako úplně zvláštní událost v mnoha městech a pozval mě na návštěvu. Až to všechno uvidím, mám se rozhodnout, jestli chci být dramaturgem speciálního dvacátého ročníku – a tak jsem tady. Znám ale opravdu málo festivalů, které by se daly přirovnat, už různí dramaturgové pro každý ročník jsou zvláštnost. A také otevřenost novým podnětům. Málokde vás pobízejí, abyste přišel s nápady, na které nejsou zvyklí.

Už jste někdy v České republice pracoval?
Ne, je to poprvé.

Byl jste umělecký koordinátor Vlámského festivalu v Gentu a Gergievova festivalu Rotterdamské filharmonie, nyní pracujete pro Musikfestspiele Potsdam Sanssouci. Můžete říci, co je pro každý z těchto festivalů typické?
Ty festivaly jsou velmi rozdílné. Belgický se skládá ze spousty událostí, v jednom dni se děje spousta bláznivých věcí zároveň. Zahájení je v Gentu ohromně populární, účastní se ho kolem čtrnácti tisíc lidí, v jednom dni proběhne šedesát koncertů na všech možných místech a podílí se na nich celé město. V Rotterdamu se jedná o úplně jiný projekt, je to ohromná záležitost do koncertního sálu pro dva tisíce lidí. A pochopitelně se všechno točí kolem Valerije Gergijeva a jeho silné osobnosti. V Potsdamu zase hraje velkou roli krása celého okolí, zahrad, paláců, ale také silný zásah hudební historie, na kterou si v Německu potrpí. Pracoval tu Boccherini, Quantz, Carl Philipp Emanuel Bach, to jsou všechno silné podněty a náměty k přemýšlení.

Který z těch festivalů je nejvíc podobný nebo snad nejbližší Concentu Moraviae?
Myslím, že Concentus je trošku jako mix Gentu a Potsdamu. V Gentu je blízko otevřená atmosféra a obecně životní styl, v Potsdamu zase prostředí, blízkost historických staveb, zahrad, královská atmosféra.

Vaše festivalové dramaturgie měly různé podtituly, například „Beyond Dreams“ (Dále než sny), „Stars“ (Hvězdy) nebo „La Gioia“ (Radost). Zdají se ale být hodně obecné a můžou znamenat cokoliv: jak s nimi pracujete, jak jim dáváte obsah?
Pokaždé stojím před problémem, jak zaujmout široké publikum a přitom neztratit vlastní duši a identitu. Tak si vezmete věc, kterou zná každý – nebo si alespoň každý myslí, že ji zná – a začnete si si s ní hrát. Rozhodnete se třeba pro „La Gioia“ a každý si řekne „výborně, to je cosi pro radost, a požitek“, ale vy je začnete překvapovat. Slovo „gioia“ se ozve ve finále Traviaty, najdete jej v Händelových dílech ve všech možných souvislostech, například v Mesiáši. Když jsou to „Hvězdy“ dostanete se až k astronautům. Nejdřív lidi zaujmete tím, čemu rozumějí a pokládají to za svoje, a potom se na to díváte z mnoha nečekaných stran. Je to způsob, jakým pracuji nejčastěji.

Concentus Moraviae letos čeká jubilejní dvacátý ročník a jeho moto je jasné: „Pojďme slavit“. Ale co se vlastně bude oslavovat – hudba, lidé, příroda… nebo to, že festival prostě vydržel?
Začal jsem pracovat s tématem, které je samo o sobě velmi banální. Festival už je tu po dvacáté, pojďme to tedy oslavit. Bude to párty, slavnost… ale každý festival je sám o sobě párty a každý to ví, takže jsem na to šel úplně jiným způsobem. Vzal jsem si slovo „slavit“ úplně jinak než v jeho nejbanálnějším večírkovém smyslu. Vždyť Kristus slavil se svými apoštoly Poslední večeři – to slovo může mít i ryze posvátný význam a tímto směrem jsem se ubíral.

Jste hudební vědec a básník. Je možné vytvářet program festivalu stejně jako psát báseň?
Ano a taky to tak dělám. Poezii používám jako východisko a dramaturgie je pro mě její druhé jméno, nedokážu je oddělit do dvou nesouvisejících světů. I báseň má nějakou strukturu, a dramaturgie je také otázka rozměrů, proporcí, způsobu jak klást koncerty jeden za druhým. A doufám, že i výsledek dramaturgické práce je básnický pocit. Nemyslím to zdaleka jen v romantickém smyslu, poezie dokáže být velmi tvrdá a krutá.

Založil jste neziskovou organizaci Krikri, která se zaměřuje na soudobou poezii a hudbu. Jaký je pro vás vztah mezi hudbou a poezií?
Mnohé civilizace dokonce nemají slovo, kterým by je mohly významově oddělit. Ve svém doktorátu jsem se zabýval tím, jak došlo ke spojení hudby a poezie, a z výzkumu vyplývá, že jsou vzájemně až v biologickém smyslu propletené od dávných časů. A je velká škoda, že dnes vnímáme poezii jako něco zapsaného v knihách, protože tradice ústního podání je mnohem starší. Když jsem vyučoval studenty lingvistiky, tak jsem si všiml, že vůbec nejsou schopní analyzovat text podle poslechu. Ale ústní podání a zvuková sémantika jsou stejně důležité jako ty ostatní. A příslušníky lidského rodu při všech důležitých životních okamžicích – od narození přes svatbu až po smrt – provázejí poezie a hudba. Cit pro ně těžko překonáte čímkoliv jiným. Když jsem vytvářel projekt „Stars“, spolupracoval jsem na něm i se dvěma belgickými astronauty a probírali jsme jejich pocity při pobytu ve vesmíru. A jeden z nich říkal, že to byla „jen a jen hudba, která ho udržela příčetného“. Dívali se na Zemi a byla tak obrovská. Jen hudba jim v té chvíli mohla pomoci.

A jak je propojená soudobá a stará hudba?
Tohle dělení nemám vůbec rád, pro mě existuje pouze dobrá a špatná hudba. Říkávám, že hudba zní pouze v dané chvíli, pro to není žádná alternativa. Takže každá hudba je soudobá.

Říkáte tedy, že každá hudba je soudobá, protože zní teď a právě teď. Platí to opravdu pro veškerou hudbu, pro každého skladatele?
Ano, partitura je pouhý artefakt. Je dobré, že existuje, ale pokud nezní, není tady. Tato teorie samozřejmě začíná být velmi složitá, když do ní zapleteme nahrávky a podobně, ale dokonce i potom partitura existuje jen v případě, že se rozezní. Je to vlastně legrační, protože jsem oficiálně specialista na novou hudbu, ale několik posledních let jsem dělal festivaly jenom s hudbou starou. Ale sám v tom nevidím žádný rozdíl, středověká a barokní hudba je pro mě stejně vzrušující. A často zní i nově, lidé mají tendenci zapomínat, že naše hudební historie je stará kolem čtyřiceti tisíc let.

Jaký je rozdíl hrát třeba Mozarta – když vyberu obecně srozumitelný příklad – v koncertním sále nebo v klasicistním zámku. Jak prostředí ovlivňuje vnímání hudby?
Je to jako pít šampaňské ve vinném sklepě v kraji Champagne a pít šampaňské doma. To je asi nejlepší způsob, jak ty dva zážitky porovnat. Prostředí, ve kterém cokoliv podnikáte, je extrémně důležité, kontext hraje obrovskou roli. To je také důvod, proč potřebuji navštívit města, ve kterých budou koncerty probíhat. Musím je vidět ještě dřív, než se v nich do něčeho pustím.

Hodně lidí ale potom víc než vlastní zvuk zasáhnou třeba krásné obrazy na zdech nebo křišťálové lustry. Není to pro hudbu samotnou vlastně nebezpečné?
Ale to je v pořádku, to je také pořád kontext. Nežijeme v izolovaném světě a já nemám problém s lidmi, kteří se během koncertu věnují svému snění nebo čemukoliv jinému, na tom nic není. Delacroix psal ve svém deníku o tom, jak poslouchal Chopina – myslím skutečně živého Chopina – a jak přitom maloval. Podle mého názoru je to největší poklona, jakou můžete hudbě složit. Cítím jako svou povinnost povzbudit lidi, aby si odnesli do svých životů něco z toho, co jim může hudba přinést. Aby udělali něco tvůrčího na té úrovni, která je jim vlastní. Pro mě je to ta nejdůležitější věc.

V eseji Moravská dobrodružství jste napsal, že „Morava působí jako úžasná halucinace“. Jaká halucinace to byla – viděl jste magické obrazy, slyšel tajemné hlasy…?
Těch dojmů bylo tolik. Po dvou dnech cestování, kdy jsem viděl opravdu nádherné zámky, potkal úžasné lidi, vypil spoustu vína a slivovice, všichni byli tak pohostinní, šťastní a hrdí, že mi mohou všechno ukázat… bylo toho opravdu hodně. Třetí den už jsem to nemohl zvládnout. Bylo to jako jít do galerie se všemi obrazy, které namaloval Mark Rothko, tak moc toho všeho bylo. A to je také důvod, proč jsem měl dojem halucinace. Cestou zpátky jsem seděl ve vlaku a přemýšlel jsem o všech těch obrazech a dojmech a jejich množství, na které jsem nebyl připravený. Věděl jsem, že mám před sebou opravdu neobyčejné věci, spoustu jsem toho viděl a spoustu věcí se dozvěděl, zápisník jsem měl plný! Probíral jsem své dojmy s přáteli v Německu i Belgii, většina lidí totiž o ničem z toho neví, je to skrytý poklad. Walter Moens, bývalý zástupce vlámské vlády v České republice, si ta místa opravdu zamiloval a také mi o nich hodně vyprávěl.

S jakým typem halucinací se setkáváte v životě – vystačíte si s vlastní fantazií, potřebujete silnou atmosféru, lehké drogy…
Drogy nepotřebuji, jsem dostatečně nabuzený životem. Od dob, kdy jsem byl hodně mladý, jsem pronikal do fantastického světa, který jsem rozvíjel především díky umění. A pokouším se ten pocit sdílet, ukazovat způsob, jak se podívat, co se ukrývá za věcmi. Pokaždé říkávám, že nemám oči, můj pohled se obrací dovnitř. Potom se díváte na svět úplně jinak.

Vaše moravská esej začíná slovy „je čtyřicet stupňů ve stínu“ – to zní víc jako básnická nadsázka než jako popis reality…
Ale ono bylo přes čtyřicet stupňů, bylo to v autě a nefungovala klimatizace. Proto všechny ty halucinace také přišly.

A říkal jste mi během rozhovoru pravdu, nebo to také všechno byly halucinace, básnické nadsázky a metafory. Mluvil jsem s básníkem nebo uměleckým manažerem. Existuje vůbec něco jako nezpochybnitelná pravda?
Jak říkala Coco Chanel: „Nikdy nelžu, dělám realitu příjemnější.“

A ještě poslední otázka: je lepší belgické nebo české pivo?
Moji přátelé v Belgii mě zabijí, ale musím po pravdě říct, že český ležák je mnohem lepší. Trapistické pivo je pochopitelně lepší v Belgii, ale české mi chutná víc.

Komentáře

Reagovat
  • Miloslav Klement

    20. únor 2015, 11:34
    rozhovor s dramaturgem panem Dierickxem je veden skvěle a přiblížil nám výborně obsah a dosah této osobnosti

Dále si přečtěte

Koncerty v Moravském Krumlově a Doubravníku spojila osobnost dirigenta, cembalisty a varhaníka Andrey Marcona. V Krumlově řídil vystoupení Venice Baroque Orchestra s Magdalenou Koženou, v Doubravníku uvedl do života zrekonstruované varhany v kostele Povýšení svatého Kříže.  více

Festival Concentus Moraviae zahájil soubor Accordone v Moravském Krumlově. Publikum si bezpochyby nejvíce všímalo zpěváka souboru Marca Beasleyho, jehož pódiové manýry se blíží víc k rockové hvězdě než k interpretovi vážné hudby.  více

Rád bych žil ve světě, kde s sebou mediální tváře automaticky nesou také neoddiskutovatelnou kvalitu. Při provedení Requiem Aleše Březiny v bazilice kláštera Porta coeli se to aspoň na chvíli povedlo – Vojtěch Dyk odvedl vynikající práci a za jeho obsazením nestál pouhý marketing. Vedle Ivy Bittové, dirigenta Marka Štryncla, orchestru Musica Florea a chlapeckého sboru Boni pueri nebyl „tváří, která prodává“, ale rovnocennou součástí výborného interpretačního týmu.  více


Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Nejčtenější

Kritika

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce