Jiří Beneš: Člověk musí mít přesnou představu, co chce říct

21. březen 2013, 0:00
Jiří Beneš: Člověk musí mít přesnou představu, co chce říct

Se jménem Jiřího Beneše se brněnské publikum poprvé setkalo už v roce 1935, kdy se poprvé objevil na pódiu s harmonikou. Dodnes se s ním setkává přinejmenším jako s autorem textů v programech Filharmonie Brno, kde také hrával na violu stejně jako v Moravském kvartetu. Je ale také autorem pamětnického seriálu Brno město hudby v historii a historkách, který u nás vychází každé dva týdny. Blíž se s Jiřím Benešem můžete seznámit v následujícím rozhovoru.

Zažil jsi toho už hodně v hudbě i v životě. Máš tendenci víc vzpomínat, nebo se dívat dopředu?
Ještě se pořád dívám dopředu. Vlastně já ani ne, spíš ti, kdo mi zadávají úkoly. Já jsem ale rád, že to dělají, protože tím člověk žije.

Jaký je teď tvůj významný úkol?
Teď hlavně průvodní slova do programů několika orchestrů, texty pro katalogy různých institucí, je toho hodně.

Jsi z hudební rodiny, kdo tě posadil ke klavíru, nebo ti vrazil housle do ruky?
Já pocházím z úřednické rodiny usedlé poblíž Komárna a za mého dětství byl klavír znakem příslušnosti k vyšší střední třídě, což jsme nebyli. Ale rodiče mi od malička hodně zpívali a když potom zjistili, že jsem hudebně nadaný, tak mi v pěti letech koupili tahací harmoniku…

…takže zednické piano
Naučil jsem se na ni hrát sám a absolvoval s ní také svoje první veřejné vystoupení. Byl jsem náhodou v Brně a v Typosu pořádalo akademii rytmické studio Šárka (založila jej Šárka Drbalová, stejně jako stejnojmenný tábor na břehu Svratky u Veverské Bítýšky). Malý šestiletý harmonikář byl vítaným osvěžením programu.

Nehrál jsi náhodou Němou z Portici jako malý Smetana?
To ne, hrál jsem tři nebo čtyři lidové písničky. Dostal jsem za to bonboniéru a kytici a vyšla i kritika v Lidových novinách, což bylo tehdy normální. Takže mám z tohoto vystoupení svou první kritiku, o jakou jsem se později marně ucházel v našem tisku, když Moravské kvarteto jezdilo po celém světě. To byly tedy moje úplné začátky. Později jsem začal chodit do houslí a vůbec jsem nevěděl proč. Netušil jsem, co bych s nimi měl v budoucnosti dělat. Až mě jednou v Kroměříži, to už bylo za války, pozval jeden starší kolega do kvarteta.

A tehdy ses rozhodl, že se staneš hudebníkem?
Tehdy to začalo. My jsem s tímto kolegou pak dlouhou dobu hráli i tady ve filharmonii, kde se stal ještě později velmi dobrým archivářem. Já jsem v roce 1947 nastoupil na konzervatoř jako první posluchač nově zřízeného violového oddělení vedeného profesorem Kozderkou. A na jeho violu hraji dodnes. Zároveň s konzervatoří jsem dělal také pedagogickou fakultu, aby ze mě bylo něco pořádného; rodiče v muzikantské kariéře neviděli nic solidního a zdálo se jim škoda maturity. Na nově zřízené fakultě se tehdy stal asistentem Jan Skácel, který mi také školu doporučil. Dlouho tam sice nevydržel, ale tehdy přesvědčil mě i naše,  že to má svou cenu. Když jsem zjistil, že škola má o něco nižší úroveň než moje oktáva v Kroměříži, přestoupil jsem na hudební vědu, aniž jsem o tom informoval rodiče. Takže než jsem dostudoval konzervatoř, byl už ze mě doktor.

Kdo byli tvoji zásadní učitelé?
Na hudební vědě učili jen dva, Jan Racek a Bohumír Štědroň. Ale na konzervatoři si mě všiml Gracian Černušák a začal mě zvát na soukromé hodiny. Když jsem u něj byl poprvé, přinesl jsem mu nějaký text a on začal s něčím, co mi připomnělo kvartu na gymnáziu. Rozebírali jsme gramatiku, význam jednotlivých slov a vazeb – nezdálo se mi, že tohle by měla být ta věda. On mě takhle ale učil přesně myslet: hudbu nelze vyjádřit přímo, musí se o ní psát obrazně, ale tím  přesněji. Mnozí se domnívají, že se o hudbě může bůhvíjak fantazírovat, když je tak těžko postižitelná. To ale není pravda – člověk musí mít o tom, co chce říct, úplně přesnou představu a jednoznačně ji umět vyjádřit. Černušák si vytříbil styl jako autor slovníku, tam je potřeba vážit nejen co se řekne, ale také kolik o čem se toho řekne. Taky mi říkal, abych nikdy nepsal všechno, co o popisované věci vím, to že dělají jen začátečníci a profesor Nejedlý. Dal mi toho opravdu hodně a navíc vzpomínám na buchty paní Černušákové – zvali mě vždy na čtvrtek, když pekla.

Jeho výhrada vůči Zdeňku Nejedlému byla jen odborná, nebo v tom bylo i něco jiného?
Byla v tom i osobní rivalita. Nejedlý nikomu neodpouštěl; jednou při nějaké přednášce řekl, že nás zavazuje dědictví Smetanovo a Dvořákovo – a vynechal Janáčka. Černušák se přihlásil, doplnil ho a od té doby to měl špatné. Přišel únor 1948 a od března už pro Lidové noviny nepsal a najednou z něj byl nikdo.

Ty jsi hrál v Moravském kvartetu i v brněnské filharmonii od samého začátku?
Od samého začátku jsem hrál především v Moravském komorním orchestru na konzervatoři, z něhož se v roce 1951 stal Symfonický orchestr kraje brněnského pod vedením doktora Zbyňka Mrkose. Když potom došlo ke sloučení Bakalova rozhlasového symfonického orchestru s tímto málem ještě mládežnickým tělesem – v té době už vedeným Václavem Neumannem – tak vznikla v roce 1956 Státní filharmonie Brno.

Hrál jsi raději komořinu, nebo v orchestru?
Mnohem víc komořinu, ale hraní v orchestru mě taky vždycky hrozně bavilo. Pokud tedy bylo o čem hrát a pokud ten, co mával rukama, tomu rozuměl. Já jsem měl to štěstí – nebo snad smůlu – že jsem se velmi spřátelil s Václavem Neumannem. On byl tehdy ještě mladý a vytvářel si s námi repertoár. Byl to intelektuál, uměl o hudbě mluvit a to, co s námi studoval, nám také dokázal zprostředkovat, myslím hudební poznání. To Bakala neuměl a Vogel už vůbec ne. Věci, které s námi dělal Neumann, ve mně zůstaly, mám je zažité; to je ta smůla – už jsem je potom nikdy tak neprožil.

Co pokládáš při interpretaci hudby za nejdůležitější kromě technického zvládnutí partitury?
Zkusím popsat, jak jsme na to šli v kvartetu. Začali jsme vždy tím, že jsme dělali smyky, což dělá každé kvarteto. A zjistili jsme, že u toho začínáme myslet ve frázích. Z těch je složená každá skladba, každá fráze má svůj vývoj, vrchol, doznění, každá je jiná a jinak rozložená. Ale aby byl celek srozumitelný, vycházeli jsme právě z fráze, která je vlastně obrazem mluvené věty. A když jsme dokončili smyky, tak jsme měli výklad skladby prakticky hotový a už jsme to jen dotáhli technicky. V orchestru to výborně uměl Václav Neumann, který se to naučil ve Smetanově kvartetu. Břetislav Bakala, který byl pianista a pracoval s orchestrem především v rozhlasovém studiu, kde na to není vidět, na smyky vůbec nedbal a postupoval spíš opačně – od celkové představy k detailům. Smyky  nechával na koncertních mistrech, kteří si nasmykovali to svoje bez ohledu na ostatní skupiny. Dnes je to samozřejmě zase jinde – smyky musí mít orchestr připravené do první zkoušky.

Změnila se nějak technická vyspělost hudebníků za tu dobu, co se v hudbě pohybuješ, přibývá technicky zdatných hráčů, nebo je to pořád stejné?
Je jich určitě víc. Škol přibylo snad až neúměrně a průměrná technická úroveň dnešního filharmonika je nesrovnatelně vyšší než za mých mladých let, to musím sebekriticky uznat. O to víc mě mrzí, že se dnešní tak zvaná poučená interpretace vrací před tyto doby k primitivní hráčské technice – jinou tehdejší nedokonalé nástroje totiž nedovolovaly – a že z toho jinak velmi zajímavého konání dělá neporušitelné dogma, v němž „výraz“ je zakázané slovo.

Myslíš si, že v hudební historii Brna bylo něco jako "zlatý věk", co pokládáš za vrchol nebo vrcholy v tomto směru?
Já jsem něco takového zažil, když jsem v roce 1947 přišel do Brna. Tady se po válce intenzivně rozvíjel hudební život, protože Brno a vůbec české země byly uprostřed rozbité Evropy takovým zachovalým ostrovem s dychtivým publikem. V Německu, Polsku a Rakousku byly všechny koncertní sály rozbité a tady se začali potkávat sólisté a soubory z celého světa – v Besedním domě si podávaly dveře  špičky tehdejší koncertní scény. Takže sezóna 47/48, než ji stačili komunisti zatrhnout, byla jedním z vrcholů brněnského hudebního života v minulém století.

Děje se v současném životě Filharmonie Brno něco, o čem bys třeba řekl "tohle by za Bakaly nešlo"?
Kdyby viděl Bakala tu řadu ženských, co tam hraje na dřevěné i žesťové nástroje, tak by ho ranila mrtvice. On je neměl moc rád a moc se mu nelíbilo, že se mu po sloučení s Neumannovým krajským orchestrem dostaly do filharmonie. Tak tam seděly ve druhých houslích, na zkouškách se k nim nechoval moc kavalírsky. Stalo se ale, že holky dostaly později jako koncertního mistra, čili sekundfíru, jistého Jana Navrátila, dříve koncertního mistra v operetě. Byl to takový ctižádostivý pořízek, trochu samorost, ale muzikant až na půdu. A on se za tu skupinu dokázal postavit; dámy dělaly, co mu na očích viděly, a výsledkem bylo, že hostující dirigenti říkali, že takové sekundy nemá žádný orchestr na světě.

Na skříni ti visí kalendář s Karlem Ančerlem a Českou filharmonií – jak se díváš na brněnské srovnávání s Prahou?
Já mám tu smůlu, že všichni moji blízcí příbuzní žijí v Praze, a táta byl taky z Prahy. Já se ale považuji za Brňáka, fandím Brnu a Moravě – hrával jsem v Moravské studentské filharmonii, v Moravském komorním orchestru, v Moravském smyčcovém triu, v Moravském kvartetu, už dvacet let pracuju pro Moravský podzim. Když jsme začali s Moravským kvartetem jezdit po světě, říkali nám přátelé: uvažte, co s tím vaším folklorním názvem – budete v jednom kuse někomu vysvětlovat, v jaké zemi ta Morava vlastně leží, jakou řečí mluvíte... Nic z toho – všichni zahraniční pořadatelé měli pro Moravské kvarteto výraz ve vlastním jazyce bez jakéhokoli dotazování, nehledě na to, že Janáčka, kterého jsme hrávali nejvíc, znají všude jako Moravana. Ale tady doma – rozdělení na kraje asi prospělo krajským městům (což jim přeji), ale státnímu uspořádání ne – a Brnu už vůbec ne.  

Jaká je podle tebe úloha kritiky a hudební publicistiky?
Je přinejmenším dvojí. Za prvé propagační, aby se lidé dověděli, co se děje, a dověděli se to způsobem poutavým. Měli by mít dojem, že se děje něco, co stojí za pozornost, i když se hudbě přímo nevěnují. Za druhé by měla zprostředkovat informace i poučenému publiku a zhodnotit, co se událo. Ne nutně strhat, jak si někdy zvlášť mladí kritici myslí. Jednou kdosi napsal o koncertě Bakalova rozhlasového orchestru –a možná měl pravdu – že “dřeva neměla svůj den”. A od té doby jsem byl u toho orchestru prokletý, protože jsem to napsal já; dneska bych to asi neudělal, to jest udělal, ale jinak. A nakonec, tedy za třetí,  by kritika měla být jakousi kronikou – je velice cenné zaznamenávat, co tu proběhlo a co se stalo skutečnou událostí, i když si to možná hned neuvědomujeme.

Co bys v našem hudebním životě okamžitě změnil, kdybys měl tu moc?
Začal bych stavět sál pro Brno, to je asi to nejbolavější. Když jsme se v roce 1951 sešli na první odborové schůzi Krajského orchestru, tak jsme si odhlasovali, že bude nový koncertní sál. Tak už by se to snad mohlo zrealizovat. Možná by se mohlo založit muzeum těchto snah, kde by byly vystaveny všechny návrhy a pokusy...

…třeba hned vedle muzea přesunu nádraží. Strávil jsi většinu života v Brně – co tě tady vlastně drželo a drží?
Mě Brno přitahovalo od začátku, jezdili jsme přes ně z Komárna k příbuzným do mlýna ve Skaličce. Ale meziválečné Brno mělo navíc svého ducha, který šel hodně nahoru a dopředu a byl vyjádřen Výstavištěm, architekturou a vůbec rozvojem života. A já jsem to nějak pociťoval už jako malý kluk. Brno jsem si vždy představoval jako své působiště, a když jsem sem přišel po matuře studovat, měl jsem pocit, že už jsem v něm navždy doma. Jednou jsem uvažoval o hraní v profesionálním kvartetu a Novákovci v Praze hledali violistu, dokonce mi i psali, taky Neumann mě zval do České filharmonie, ale odolal jsem.

Kam si rád zajdeš, když si chceš odpočinout – máš nějaké oblíbené místo?
Za přímo magické místo považuju prostranství před horní branou hradu Veveří – má zcela zvláštní kouzlo v kteroukoli denní i roční dobu, pořád se mění. Zastavujeme se tam často na cestě ze mlýna, zvlášť za úplňkové noci. Jinak – prázdniny jsem trávíval vždycky v horách. Pokaždé jsem si to celý rok plánoval a představoval si sám sebe na nějakém kopci v Tatrách, to bylo jedno z mých naplnění. A když už došlo k věci, potřeboval jsem cítit, že mám strach – trochu adrenalinu. Když jsem se pak vrátil do Brna, probouzel jsem se ještě nejmíň čtrnáct dní každou noc na nějakém uzoučkém skalním výstupku pod převisem a nemohl jsem pochopit, proč jsou tam po skalách rozvěšeny obrazy z mého brněnského bytu. A další věc je, že jsem si nad naším mlýnem ve Skaličce zřídil sáňkařskou dráhu, která je asi kilometr dlouhá se stometrovým převýšením; tam jsem se napřed mockrát vymlel, než jsem dostal sportovní sáně – Ještědky – a začal to jezdit na čas. Když jsem se k tomu chtěl před třemi lety vrátit, skončil jsem na týden v nemocnici. Úplně nejtrvalejším zdrojem adrenalinu ovšem bylo hraní na pódiu – vždycky když jsme skončili s orchestrem koncert, ať už jakýkoli,  musel jsem se vší silou ovládat, abych se nechoval jako blbec. Teď už dlouho nehraju, ale jsou soubory, které poslouchám a říkám si: "S těmi bych si rozuměl."

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat
  • Jan Niederle

    27. srpen 2015, 11:07
    Velmi milé čtení i pro ostravského "kvarteťáka".Však v Brně na JAMU studovalo i celé Kubínovo kvarteto i múj bratr a sestra.Přeji Vám p. Beneši vše dobré! Jan Niederle,člen Kubínova kvarteta.

Už druhý letošní program pořádaný Filharmonií Brno oslavil jubileum významného skladatele. Zatímco Novoroční koncert byl věnován Johannu Straussovi mladšímu, koncert konaný 16. ledna v Janáčkově divadle připomněl nadcházející výročí Maurice Ravela (1875–1937), od jehož narození uplyne 7. března 150 let. Při koncertu složeném čistě z Ravelových děl se do čela Filharmonie Brno po delší době postavil její šéfdirigent Dennis Russell Davies. Během čtvrtečního večera zazněly mimo jiné oba Ravelovy klavírní koncerty, při kterých se za klavír posadil francouzský klavírista Alexandre Tharaudvíce

První letošní koncert abonentní řady Filharmonie doma, který se odehrál 10. ledna v Besedním domě, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou Tomáše Netopila Wolfgangu Amadeu Mozartovi. Kromě jeho děl ale zazněla také krátká kompozice Justė Janulytė, která diváky na krátkou chvíli přenesla z klasicismu do 21. století. V první polovině večera se k orchestru přidala dvojice sólistů ve složení Fedor Rudin (housle) a Pavel Nikl (viola).  více

Novoroční koncert Filharmonie Brno je již 1. ledna v Janáčkově divadle zaběhlou tradicí. Ani letošní rok nebyl výjimkou, a orchestr pod vedením dirigenta Michela Tabachnika provedl program složený zejména z děl Johanna Strausse mladšího. Brněnská filharmonie takto zahájila takzvaný straussovský rok. V roce 2025 totiž má skladatel titulovaný jako král valčíků významné jubileum 200 let od narození. Straussovy kompozice doplnily skladby Ericha Wolfganga Korngolda, Richarda Strausse a Dimitrije Šostakoviče.  více

Dva večery po sobě hostilo koncem listopadu brněnské Divadlo Husa na provázku taneční představení s názvem Bohyně. Šlo o magisterskou práci Jana Kysučana. Stávající vedoucí taneční složky Vojenského uměleckého souboru Ondráš s představením inspirovaným kopaničářskými bohyněmi, ale i pohanskou minulostí, před dvěma lety absolvoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V rozhovoru jsme se dostali pod pokličku umělecké choreografie i představení samotného.  více

„Kultura je most“ zaznělo při – v pořadí již druhém - Koncertě česko-rakouského partnerství, který se odehrál v pátek 20. prosince na zámku Thalheim. Jednalo se o závěrečný večer 5. ročníku celoevropského projektu České sny 2024 a také o součást oslav Roku české hudby i mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae. Kultura je most spojující nejen odlišné generace, různé společenské vrstvy, ale i celé národy. A právě projekt České sny, který jen v roce 2024 prezentoval hudbu českých skladatelů v 50 evropských městech 22 různých států, toho může být výmluvným příkladem. Ostatně jen v prosinci zazněla kromě závěrečného koncertu v Rakousku řada dalších 11 v jižní části Evropy od portugalského Amarante přes italské Pesaro až po chorvatský Varaždin. Koncert byl věnován bývalému dolnorakouskému zemskému hejtmanovi Erwinu Pröllovi, který se dlouhodobě zasazuje o budování a prohlubování vztahů mezi Českou republikou a Rakouskem.  více

Posledním předvánočním koncertem uzavřela Filharmonie Brno letošní část abonentní řady Filharmonie doma. Do jejího čela se vůbec poprvé postavil hvězdný houslista Fabio Biondi, který je známý především interpretací barokní hudby. Kromě smyčce se ale chopil také taktovky a brněnskému publiku se tak představil ve dvojroli houslista / dirigent. Společně s Filharmonií Brno provedl ve čtvrtek 19. 12. v Besedním domě díla Antonia Vivaldiho, Jana Dismase Zelenky, Pietra Nardiniho a Luigi Boccheriniho.  více

Kolem svátku svaté Doroty (6. února) a zejména od sv. Floriána (4. května) do sv. Martina (11. listopadu) se asi ve stovce obcí Brněnska a více jak dvaceti městských částech Brna každoročně konají slavnosti, které jsou od nepaměti, mnohde dodnes, nejvýznamnější událostí kulturního roku. Jejich hlavními účastníky bývala svobodná mládež odrostlá škole, chasa, která si na rok volila své zástupce - dva až čtyři stárky. Tato stárkovská organizace začala od začátku 20. století zanikat a pořadatelství jedněch hodů v obci se rozdrobilo mezi řadu spolků. S jejich rušením či ukončením činnosti se pořadatelství hodů přerušilo, případně v letech nesvobody přecházely hody do ilegality. Jejich dnešní slavení je tedy tradice obnovovaná, v dosídlených či novějších lokalitách zaváděná.  více

Vánoce v Brně znamenají také tradiční předvánoční koncert Brno Contemporary Orchestra (BCO), který se tentokrát uskutečnil s titulkem Z Ameriky do Tuřan. Odehrál se 18. prosince a po roční pauze se opět vrátil do tuřanské sokolovny. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo skladby Mauricia Kagela, Steva Reicha, Trevora Grahla a tradičně i Miloslava Kabeláče. Společně s orchestrem se publiku představila čtveřice zpěváků ve složení Aneta Podracká BendováKornél MikeczMichal Kuča a Martin Kotulan. V závěru první poloviny pak Pavel Šnajdr vyměnil taktovku za tleskání, v čemž ho doplnil Petr Hladíkvíce

Po roce 1989 se začalo Brno pomalu ale jistě z hermeticky uzavřené socialistické republiky chystat na divoké devadesátky plné nevyjasněných vražd, podvodů s lehkými topnými oleji a mafiánských tanečků v rytmu diska. Stěny dětských pokojů plnila Nirvana a plechovky od Coca Coly, na nočním stolku nesmělo chybět poslední Bravíčko. Měl i v této době folklor své místo, musel si ho znovu vydobýt nebo jde o maják, který rozbouřené dějiny nijak nezasáhly?  více

Téma v názvu je dosti široké a neodvažuji se svůj text nazvat jinak, než letmým ohlédnutím. Nejdříve si však dovolím malou retrospektivu.  více

Po dvou týdnech od uvedení Mahlerovy Písně žalobné se do prostor Janáčkova divadla vrátila Filharmonie Brno s podobně ambiciózním programem. Pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese koncertně provedla kompletní oratorium Mesiáš Georga Friedricha Händela. Nastudování aranže vytvořené Wolfgangem Amadeem Mozartem se společně s orchestrem ujal Slovenský filharmonický sbor pod vedením Jana Rozehnala, a čtveřice sólistů ve složení Jana Sibera (soprán), Václava Krejčí Housková (mezzosoprán), Christoph Prégardien (tenor) a Lukáš Bařák (basbaryton).  více

Pro poslední koncert letošního, sedmnáctého ročníku multižánrového festivalu Groove Brno si organizátoři schovali opravdovou lahůdku. V sobotu 7. prosince vystoupil v brněnském Metro Music Baru americký baskytarista, zpěvák a experimentátor MonoNeon, kterého doprovodila trojice muzikantů Xavier Lynn (elektrická kytara, vokály), Dominique Xavier Taplin (klávesy, vokály) a Jackie Withfield (bicí, vokály).  více

Dnes již světoznámá švédská kapela Dirty Loops zakončila v sobotu 30. listopadu v brněnském Metro Music Bar své podzimní evropské turné. Koncertem kapela přispěla do programu sedmnáctého ročníku funkového, soulového a jazzového festivalu Groove Brno. Trio virtuózních muzikantů ve složení Jonah Nilsson – zpěv a klávesy, Henrik Linder – basová kytara a Aron Mellergård – bicí se proslavilo perfektní technickou zdatností, propracovanými vlastními kompozicemi i cover verzemi známých, zejména popových písní. Tyto písně jsou však v jejich aranžích často reharmonizovány a stylem se blíží ke kombinaci disca, popu a jazz fusion. Aby se muzikanti nemuseli uchýlit k používání předem nahraných podkladů, doplnil trio při tour klávesák a vokalista Kristian Kraftlingvíce

Největší koncertní projekt stávající sezóny 28. a 29. listopadu zahájil abonentní řadu Filharmonie v divadle II. První polovinu věnovala Filharmonie Brno pod vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese třem kratším kompozicím Ericha Wolfganga Korngolda a Josefa Bohuslava Foerstera. Druhou část pak vyplnila monumentální Píseň žalobná Gustava Mahlera, která zazněla v původní třívěté verzi. Orchestr doplnil Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy, a čtveřice sólistů ve složení Chen Reiss – soprán, Stefanie Irányi –alt, Attilio Glaser – tenor a Michael Wagner –baryton. Dvojice koncertů navíc připomínala velká výročí: 90 let od premiéry (28. 11. 1934) původní třívěté verze Mahlerovy Písně žalobné, která se odehrála v Brně, a 100 let od otevření brněnského studia Českého (Československého) rozhlasu.  více

Hudební soubor Ensemble Opera Diversa dal svému poslednímu orchestrálnímu koncertu letošního roku osobitý „spin“. Večer se odehrál 26. listopadu v hudebním klubu Alterna, který je spíše sídlem rocku, elektroniky a indie popu než koncertním sálem artificiální hudby. Dvojice vybraných skladeb sestávající z premiérovaného díla Vojtěcha Dlaska Querellovy písně pro sopránový saxofon a smyčce a skladby Miloslava Ištvana Hard Blues pro pop-baryton, soprán, recitátora a komorní soubor tomu rovněž odpovídala. Ištvanův Hard blues přirozeně propůjčil celému večeru i jméno – právě onen střet artificiálního, komponovaného a cíleně „uměleckého“ světa (myšleno bez pejorativního nádechu) s afroamerickými autentickými hudebními projevy vyvěrajícími z hlubin duše životem zkoušeného člověka byl totiž středobodem večera. Nejednalo se tedy o pouhou stylovou inspiraci, nýbrž o inspiraci tematickou, která byla inherentně přítomná také v úvodním díle večera. Tím byla skladba Querellovy písně inspirovaná románem Jeana Geneta, již dříve věnovaná souboru Ensemble Opera Diversa, tentokrát však v nové instrumentaci.  více

Nejčtenější

Kritika

Už druhý letošní program pořádaný Filharmonií Brno oslavil jubileum významného skladatele. Zatímco Novoroční koncert byl věnován Johannu Straussovi mladšímu, koncert konaný 16. ledna v Janáčkově divadle připomněl nadcházející výročí Maurice Ravela (1875–1937), od jehož narození uplyne 7. března 150 let. Při koncertu složeném čistě z Ravelových děl se do čela Filharmonie Brno po delší době postavil její šéfdirigent Dennis Russell Davies. Během čtvrtečního večera zazněly mimo jiné oba Ravelovy klavírní koncerty, při kterých se za klavír posadil francouzský klavírista Alexandre Tharaudvíce