Trumpetista Jiří Kotača stojí v čele mladého, ale velmi zajímavého a zdravě ambiciózního big bandu Cotatcha Orchestra. Zatímco brněnský orchestr na své první album teprve čeká, nedávno Kotača vydal CD se svým komornějším tělesem, s mezinárodním Alf Carlsson/Jiří Kotača Quartetem. Album se jmenuje Journeys.
Váš Alf Carlsson/Jiří Kotača Quartet má vlastně dva kapelníky. Můžete kolegu Alfa představit?
Alf je kytarista, který pochází ze švédského Stockholmu. Potkal jsem se s ním před několika lety na studiích v holandském Rotterdamu, kde jsme měli společné předměty a stýkali jsme se i mimo školu… Rotterdam jsme po půl roce oba ve stejný čas opustili a znovu jsme se později potkali v Česku. Alf přijel na výlet, protože u nás nikdy předtím nebyl. A z výletu, nebo spíš místo něj, bylo kratší koncertní turné a následně potom také vznikla regulérní kapela.
V ní vedle vás dvou hrají dva slovenští hráči…
Ano, na basu hraje slovenský kontrabasista žijící v Brně Peter Korman a na bicí Kristián Kuruc, které také žije v Brně. SPeterem jsme spolužáci z JAMU. Znali jsme se dlouho, hráli jsme spolu ve škole a měli jsme spolu ještě jednu kapelu. Kristián také studoval na JAMU, byl o ročník níž, ale v jeden čas tam byl vlastně jediným bubeníkem.
Toto kvarteto není vaším jediným projektem, sám jako možná ještě důležitější vnímám Cotatcha Orchestra. Proč jste tedy první album natočil právě s Alfem Carlssonem?
To je dobrá otázka. Tak jako kapela vznikla vlastně náhodou, byla náhoda, že jsem jako první vydal kvartetové album. Tak to prostě přišlo. Kvartet jsme založili před třemi roky a odehráli jsme s ním už řádově vyšší desítky koncertů. Říkali jsme si tedy, že bychom mohli natočit album. Nahráli jsme je loni v červenci a vyšlo v listopadu, šlo to tedy velmi rychle. Materiálu jsme měli dost a poměrně dost jsme jej na koncertech obehráli. Také to není náš první repertoár. Ze skladeb, které jsme prezentovali na prvních dvou šňůrách, je tam možná jedna. Repertoár se tedy dost obměnil, a také proto jsme si říkali, že by to chtělo desku.
Mohla to tedy být už druhá deska…
Teoreticky ano, ale já zastávám názor, že není dobré nahrávat rychlokvašky, že je lepší, aby se to nejprve usadilo. Proto jsme album vydali až teď.
Album je až překvapivě pestré a členité. Napadá mě tedy otázka: Jakou hudbu vy sám rád posloucháte?
Nejsem příliš vyhraněný. Poslouchám primárně jazz a jeho odnože, i když raději mluvím o improvizované hudbě. Přijde mi čím dál těžší jazz charakterizovat a jediným pojítkem u všeho, co se jako jazz označuje, je právě to, že jde o improvizovanou hudbu. V případě této naší kapely je z mého pohledu docela silný vliv amerického trumpetisty Christiana Scotta a také Ambrose Akinmusira, kterého mám rovněž rád. A nedávno jsem například poslouchal saxofonistu Logana Richardsona a ten mě také bavil.
Na albu se střídají vaše a Alfovy autorské skladby. Jak jste repertoár dávali dohromady?
Abych mohl na tuto otázku odpovědět, musím se znovu vrátit ke vzniku kapely. Jak už jsem říkal, Alf přijel do Česka nejprve na výlet, ale já jsem mu navrhl, že bychom si mohli spolu zahrát. Z původně naplánovaného jednoho koncertu byly čtyři a z výletu se stalo turné, zorganizované ovšem relativně na poslední chvíli. Repertoár jsme vyřešili tak, že jsme se potkali a dali jsme dohromady některé skladby od Alfa a i ode mne a k tomu po jedné od Petera a Kristiána. Rozhodně jsme ale od počátku chtěli hrát své vlastní skladby, případně autorská aranžmá standardů. Na konci prvního turné jsme se rozhodli, že budeme pokračovat, a dohodli se, že budeme psát pro kvartet a pro jeho konkrétní členy muziku na míru. Dost jsme se spolu bavili o svých hudebních preferencích. Na spolupráci s Alfem mě baví způsob, jakým pracuje se zvukem. Já na zvuk také kladu velký důraz, mám rád, když se berou v potaz i drobné nuance. A to Alf z mého pohledu opravdu umí. Chtěli jsme nahrávku postavit hodně na zvuku a velmi nás ovlivnila zvuková estetika labelu ECM. Hodně jsme také řešili, jak psát linky pro kytaru a trubku, protože občas hrajeme unisona, a tak jsme přemýšleli, v jakých rejstřících to zní dobře. V naší hudbě se mísí vlivy moderního mainstreamu, trochu švédského folkloru a jako koření i něco málo z folkloru slovenského a moravského.
Čím vás oslovuje zvuk ECM?
Asi svou intimitou. Když poslouchám nahrávky ECM nebo skladby severských interpretů, pohladí mě po srdíčku a úplně mě vcucnou do sebe. To mám rád. Naše hudba je myslím také hodně intimní, i když asi záleží na konkrétní skladbě. Chceme vytvářet určitou náladu, což severští interpreti umí, a my se snažíme o něco podobného.
Zmínil jste, že jste hledali rejstříky, aby trubka, resp. křídlovka, s kytarou zněly dobře. Je funkce jednotlivých nástrojů jiná u vašich a u Alfových skladeb?
Trošku ano. Naše sestava je ale poměrně standardní, od trubky nebo křídlovky se čeká, že je nositelem melodických linek. Kytara samozřejmě také, ale zároveň má polohu doprovodného nástroje. Basa a bicí hrají v klasickém modu. Takhle to využívá více Alf, zatímco já jsem se například u skladby Journeys záměrně snažil porušit tradiční funkce nástrojů. Basa má tedy v první části skladby funkci melodického nástroje a hraje linku s křídlovkou, zatímco kytara hraje roli nástroje doprovodného a basového. Některé skladby, například Namida, pak mají nestandardní struktury.
Jaká specifika má ve vašem případě komponování pro konkrétní hráče?
Když píšu pro konkrétní lidi, vím, co jsou jako muzikanti schopni zahrát a co mají rádi. A to je u mě dost rozhodující. Když jsem komponoval Journeys, věděl jsem, jak můžu napsat téma, aby jej Peťo na kontrabas zahrál. Je to těžká linka a já jsem chtěl, aby ji hrál smyčcem.
Do jaké míry jsou skladby na albu Journeys napsané a do jaké míry je tam prostor pro improvizaci?
Píšeme tak, že máme danou strukturu, kterou ale poměrně často měníme, dále je tam harmonická struktura a melodie. Namida nebo Journeys jsou víc vypsané v notách, střídají se úplně nebo částečně improvizované části s plochami, které jsou zase konkrétně zapsané v notách. Naopak Lake 3700 Feet Under nebo Uummannaq Traditional Music For Lovers jsou více improvizované, až na témata na začátku a konci skladeb. Ale celkově je deska víc improvizovaná než vypsaná.
Čím je pro vás vůbec hudební album jako formát? Jaký má smysl?
Je to záznam toho, co kapela do té doby udělala. Zároveň je to nějaká vizitka. Doba, kdy byly fyzické nosiče důležitou součástí hudebního byznysu, je pryč. Jazzoví muzikanti dnes natáčejí alba především proto, aby měli vizitku a zaznamenali, co udělali.
Album jste pojmenovali Journeys, Cesty. Na jaké cesty tedy posluchače zvete?
Slovo journeys pro nás má více významů. S Alfem jsme se potkali na našich cestách za studii a potom znovu, když přijel na výlet do Česka. Alf žije ve Stockholmu a my ostatní v Brně. Nejsme schopni zkoušet a hrát pravidelně, takže jsme vždycky koncertovali formou turné. Takže jsme s kapelou pořád na cestách. Zároveň jsou to cesty jako hudební výlety a objevování nových možností a zvukových kombinací.
Fungujete jako trumpetista, skladatel a také jako kapelník big bandu. Která z těchto funkcí je pro vás momentálně nejdůležitější?
Jsem v první řadě trumpetista. Cítím se především jako muzikant, to mě naplňuje úplně nejvíc. Baví mě hrát cokoli, co mám rád, bez ohledu na žánry, i když jazz převažuje. Na druhém místě jsem kapelník a až potom skladatel. Rád bych to pořadí změnil, ale kvůli kapelničení mi nezbývá příliš času na komponování. Skládám rád, ale za tři hodiny mezi vyřizováním mailů a cestami na koncerty skladbu nenapíšu. Potřebuji se na více dní zklidnit a najít delší dobu, kdy nemusím odpovídat na e-maily a telefonovat.
V jaké fázi je nyní připravované první album Cotatcha Orchestra?
Na albu chceme zachytit program, který už nějakou dobu hrajeme a který se jmenuje Bigbandová elektronika. Jsou to hlavně autorské skladby Martina Konvičky a zčásti také Jirky Levíčka a jedna moje. Budou to tedy vlastní skladby a moderní bigbandový zvuk kombinovaný s ambientní elektronikou. Nahrávat jsme chtěli letos na jaře, ale plány jsme museli kvůli koronaviru změnit. Zavřely se hranice a my máme v kapele nejen tuzemské hráče. Takže se to celé zdrží a zatím nikdo neví, jak dlouho to potrvá. Doufejme, že zdržení bude co nejkratší. Místo natáčení teď chystáme s big bandem jedno překvapení, které s nahráváním souvisí. V nejbližších dnech to zveřejníme.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..