Jiří Plocek si muzikantské řemeslo vyzkoušel ze všech možných úhlů pohledu: jako řadový hráč ve skupině Poutníci, jako kapelník Teagrassu, jako vydavatel i rozhlasový redaktor. Jeho zamyšlení o hudbě každý rok moc rád poslouchám na odborném kolokviu v rámci Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou. Nedávno se Jiří pustil do velkého díla. Chce prozkoumat a jako knižní monografii sepsat a vydat fenomén, který nazval Píseň duše.
Jirko, na začátku roku 2017 jsi odešel na volnou nohu z místa redaktora Českého rozhlasu Brno. Co bylo hlavním důvodem?
Těch důvodů bylo několik současně a dohromady se nějak během poslední doby sečetly. Velmi důležité pro mne však bylo, jak jsem dlouhodobě s rozporuplným pocitem vnímal směřování brněnské stanice podle centrální koncepce regionálního vysílání. Směřování ke zjednodušenému účelovému pojetí, v podstatě na bázi kvazikomerčního zadání, tedy pro určitou posluchačskou skupinu (venkov, senioři) a s minimálními personálními a výrobními kapacitami. Z respektované plnohodnotné kulturní instituce s velkým archivem, oborovými redakcemi a výrobním zázemím se stala jedna z malých regionálních stanic, jejíž prestiž a poslechovost do pořád ještě značné míry vychází z váhy, jakou měl brněnský rozhlas v minulosti. Stačí vyjet do regionů a mluvit s lidmi. Jen pro hrubou ilustraci: V Praze v centru působí asi 1100 zaměstnanců, ve všech regionálních studiích – je jich dvanáct – dohromady asi 400. Kolegové se snaží, seč můžou, ale dlouhodobě to není udržitelný stav. Brno potřebuje plnohodnotný mediální dům s potřebnými personálními kapacitami a zázemím. Nyní je to vlastně svou filosofií regionální expozitura centra, které stáhlo celou řadu funkcí na sebe, včetně tvorby některých pořadů. Ale Brno ani Morava se nedá takto odbývat, na to je to příliš potentní a kulturně svébytná oblast. Doufám, že bude ještě pokračovat veřejná diskuse nad pojetím regionálního vysílání veřejnoprávního rozhlasu, do níž jsem se v loňském roce zapojil. Jako Brňan i Moravan nehodlám na tuto tematiku rezignovat. Koncesionářské poplatky platí lidé ze všech regionů, tedy je nutné o těchto věcech vážně debatovat.
Léta tě znám jako člověka, který se hudbě věnoval a věnuje nejen jako aktivní muzikant, vydavatel a publicista, ale také jako člověk, který o hudbě přemýšlí. Kde hledat kořeny tvé plánované monografie Píseň duše?
To byl také jeden z důvodů k rozhodnutí se osvobodit od mediálního provozu. Uvědomil jsem si, že se vlastně celý můj život tak či onak točí kolem hudby a zvláště pak kolem písně. Ať už jsem fungoval jako muzikant v populární skupině Poutníci či pro mne „výzkumnické“ kapele Teagrass, nebo jako hudební vydavatel, producent a v posledních jedenácti letech jako rozhlasový redaktor, vždycky jsem žil v bezprostředním kontaktu s písní. Najednou se mi v době rozhlasového útlumu začalo intenzivně vynořovat téma písně a v něm se spojovalo vlastně všechno, co k němu posledních několik let zprvu intuitivně a posléze i systematicky shromažďuji. Rozhovory, nahrávky, knížky, teoretická pojednání, písňové sbírky.
„Píseň je esenciální součástí lidské kultury,“ píšeš na svých webových stránkách. Předpokládám ale, že i pro tebe jako člověka se role písně proměňovala a vyvíjela. Čím pro tebe píseň byla třeba v době tvého hraní s Poutníky a v čem je pro tebe její role jiná dnes?
K Poutníkům jsem nastupoval jednak jako do kapely, která byla muzikantsky velmi inspirativní, ale současně vedle toho měla neobyčejně silné písňové poselství. Texty Roberta Křesťana pro mne nesly neobyčejně silný náboj. Když jsme je hráli před nabitým sálem a vytvořila se ta správná atmosféra, tak mi občas šly až slzy do očí. U některých písní se mi to při poslechu vrací doteď. Později jsem poznal píseň v širším záběru, zakusil jsem na sobě působení lidové písně, ale také jsem našel skrze mnohovrstevnatý fenomén world music cestu k jiným hudebním žánrům. Začal jsem píseň vnímat nejen jako redaktor, ale zkrátka i jako pozorovatel – ona o mnoha věcech vypovídá: o člověku jako jednotlivci, o společnosti, o národu, o době.
Vím, že práci na Písni duše máš rozvrženou na několik let. Můžeš tedy přiblížit, jak by práce měla probíhat?
V první řadě musím utřídit a doplnit materiál, který mám v archivu. Vytáhnout z toho obsah a dát mu systém. Utřídit poznatky. Odhaduju, že to je práce tak na dva roky. Zkusím ještě doplnit některé rozhovory, sehnat si další literaturu. Možná i ještě nějaké písně natočit, abych si něco ověřil. Pak bych rád začal sepisovat.
„Souhrnné pojednání o písni bude určeno všem zájemcům o pochopení role písně v lidské kultuře – tedy například studentům a pedagogům rozličných humanitních oborů, umělcům či terapeutům,“ uvádíš. Budeš dílo během jeho vzniku s odborníky z „rozličných humanitních oborů“ konzultovat?
No samozřejmě. Měla by to být práce syntetická, nad-oborová. Do všeho jsem osobně nemohl zasáhnout. Budu zcela jistě potřebovat konzultace či spolupráci s muzikologem, etnologem, psychologem, literárním vědcem.
Jako muzikant se pohybuješ nebo ses pohyboval na poli lidové písně, ale také například bluegrassu. Hrál jsi písně, jejichž autory neznáme, i skladby současných autorů. Tvoří lidová a umělá píseň ve tvém pojetí dvě rozdílné kategorie, nebo mají více společného?
Vnímáme je jako dvě rozdílné kategorie, ale v zásadě jde o dva krajní póly jednoho pole. Každou píseň v jejím pratvaru někdo vytvořil. I tu lidovou. Přirozeným variačním procesem či vědomým přetvářením pak vznikaly její další podoby, které se aktivně, spontánní interpretací šířily mezi lidmi a získaly tak na autorské anonymitě. Takzvaná umělá píseň je vědomou aktivitou tvůrce známého jména, často i značně sofistikovaného charakteru, která může dosáhnout i velké popularity v pasívním přijímání, ale může a nemusí být lehce reinterpretovatelná. Ale jak říkám, jde tu spíše o úhel pohledu a časový kontext. Tvorba dnešních písničkářů – folkových či rockových – dává zcela jistě už dnes základ pokladnici „lidové“ písně budoucnosti.
V roce 2003 jsi vydal knihu o hudbě středovýchodní Evropy. Je podle tebe píseň našeho kulturního okruhu něčím specifická, nebo jsou role písně, o kterých budeš v monografii Píseň duše pojednávat, stejné na celém světě?
Tady bych rozlišoval hned na úvod vrstvu staré tradiční písně. To, čemu dnes běžně říkáme lidová píseň, je vlastně plodem venkovské kultury, jejího života, jejích rituálů. Tato píseň stále žije, poněvadž prostým způsobem oslovuje univerzální a hluboké struktury či motivy naší psychiky. Po hudební stránce pak odráží svéráz toho či onoho regionu nebo kulturního okruhu. V této souvislosti bych rád uvedl, že Morava je v Evropě dosti unikátní oblast – je svým způsobem mostem mezi evropským západem a východem, s nimiž je na každé své straně spřízněna. Lze to popsat i muzikologicky, zabýval se tím už Leoš Janáček. Tuto tradiční vrstvu kříží v nové době vlivy globální a vzniká amalgám, který si myslím, že taktéž odráží jistá specifika – duchovní, regionální, historická.
Píseň v sobě propojuje textovou a hudební složku. V čem se podle tebe píseň coby „výpověď o duši člověka“ liší od instrumentální hudby nebo na druhé straně od literárních útvarů?
Dobrá píseň, kde nepostřehneš mechaničnost přiřazení hudební i naopak textové složky, je jedinečná právě v tom propojení obojího. Vnímání textu je násobeno použitou hudbou a naopak. Když pak slyšíš ty věci odděleně, nepůsobí na tebe tak intenzívně. Zajímavé je, že když se někdy muzikanti pokoušejí zhudebnit báseň, je to poznat natolik, že ti ta hudební složka může až začít vadit. Je to účelové. Ve výsledku prostě ruší účinek textu. Mate jej. Banalizuje. Pak si ten text přečteš na bílém papíře, v klidu, a řekneš si, ach. Vstoupí to do tebe. Na druhou stranu jsou texty písní, které samy na papíře působí formálně, bez poetického náboje.
Na webu vyzýváš ty, kterým tvůj projekt připadá užitečný, o podporu. Plánuješ i nějaké konkrétnější žádosti o podporu – ať už by to byly granty, nebo třeba crowdfunding?
Podpora lidí, kteří mi na základě mé dosavadní práce věří, je pro mne zásadní. Jsou to vlastně takoví mí parťáci. Já jim nic neprodávám, já je zvu ke spoluúčasti na díle, které tu doposud nebylo. Někteří mi pomáhají i nefinančně: radou, službou. O grantech jsem uvažoval, tam jsem vždy trochu limitován svým nezávislým mimo-oborovým postavením. U grantů je potřeba jisté institucionální zázemí a akademická historie. Tu já nemám. Crowdfunding pochopitelně plánuju. U něj je nutno ovšem dobře naformulovat jasné a časově omezené cíle. To si musím ještě promyslet.
Máš už v hlavě nějakou konkrétní představu, jak by kniha Píseň duše mohla vypadat? Měla by mít třeba jako přílohu CD? Obrazový doprovod? Ukázky pro tebe zásadních písňových textů? Noty?
Měl by to být kompaktní monografie a v ní určitě od všeho kousek. Nebude a ani nemůže to být například jakkoli koncipovaná písňová sbírka. Při množství písní, jimiž budu procházet, to není reálné. Spíše budu rozebírat určité symbolické příklady a ukázky. Rád bych tam měl i nějaké přímé výpovědi, rozhovory. Chci celou práci pojmout do značné míry esejisticky. Esej ti umožňuje pracovat se symbolickými, výraznými prvky, současně takové literární pojetí umožňuje nevodit jistou imaginativnost. Je samozřejmé, že musíš pracovat s fakty a ověřenými skutečnostmi na základě dílčích prací či monografií z jednotlivých oborů, ale také pracuješ s oblastí duchovních skutečností, kde se dotýkáš i cítění čtenáře. To je pro píseň a její působení klíčové. Hudební ukázky nevylučuju, bylo by to krásné, ale při záběru mého tématu je to problematické – z hlediska technického a autorskoprávního.
Píseň duše není jediný tvůj aktuální projekt. Nově máš například poslechové pořad v klubu Leitnerova v Brně. Jakou hudbu pouštíš? Podle čeho ji vybíráš?
Podle intuice, osobní zkušenosti, prožitků. To křížím s tematickým kontextem (třeba sborové zpěvy, hudba určitého regionu či žánru). A taky tu funguje jeden velmi prostý mechanismus: Procházím své doposud nevyskládané archivy cédéček a narážím na věci, které mne inspirují. Výsledkem jsou takové meditativní potulky s hudbou.
Pracuješ také na knize o Janu Konopáskovi, držiteli ceny Gustava Broma z roku 2016. Čím je pro tebe konkrétně Jan Konopásek?
Obrovská hudební legenda. Český muzikant, který to dotáhl do těch nejvyšších pater světového jazzu, do orchestrů Woodyho Hermana, Buddyho Riche a dalších. A současně snad poslední žijící aktivní spolutvůrce naší moderní jazzové historie. Orchestr Karla Krautgartnera, Studio 5, S+H Quartet – to jsou jeho zásadní jazzové štace. Nejbližší parťák a kamarád Karla Velebného. Ve svých pětaosmdesáti letech chlapík s neuvěřitelnou pamětí, zrcadlo důležité části české kultury po druhé světové válce. A taky svědek muzikantského života ve světě. Ve všem zajímavý a navíc i skvělý člověk. Snad se nám ta knížka pro nakladatelství Galén povede.
A jaký máš vůbec jako člověk zaměřený na píseň vztah k jazzu?
Jazz je pro mne – stejně jako pro Jana Konopáska – synonymum svobody. Svobody tvořivého přístupu, který přichází s improvizací, nečekanými kroky, s objevováním bez žánrových hranic. Tento motiv se projevil v mém angažmá u Poutníků (já jsem svoje sóla vždy víceméně improvizoval) a také v účasti na různých nebluegrassových tvořivých projektech mých kamarádů (Svaťa Kotas, Luboš Novotný, Luboš Malina), stejně jako v naší kapele Teagrass.
V roce 2005 jsi vydal s Jitkou Šuranskou album Písňobraní, za které jste dostali Anděla. Jitka dnes hraje s Martinem Krajíčkem, kterému jsi jako vydavatel kdysi vydal velmi povedené album (KK Band – Šoulet). Jak se ti současné Jitčino trio líbí?
Moc se mi to líbí. Je to zase další krok na hudební cestě, kterou jsme před lety začali s Jitkou prošlapávat. Já jsem svou aktivní hudební cestu tehdy víceméně uzavíral, směřoval jsem k jednoduchosti, zatímco Jitka něco začínala – a já její cestu dnes s obdivem sleduju. Ona i její spoluhráči jsou muzikanti nejvyšší interpretační třídy a přitom také vynalézaví, tvořiví.
Ty sám máš nějaké plány jako muzikant? Nebo tě publicistická a badatelská práce úplně pohltí?
Rád bych si občas trošku zahrál s Jitkou Šuranskou. Bez nároku na nějaké novoty. Na pohodu. Uvidíme, jak mi budou sloužit ruce, mám problémy s pohyblivostí prstů na levé ruce. Ale tuto skutečnost beru to jako signál: Dělej si, co chceš, ale vždycky v přiměřeném rozsahu! – Takže mne všechno táhne především k té práci na Písni duše.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..