Hostem Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou bude v pondělí 30. července anglický písničkář John Smith. Pořadatelé o něm hovoří jako o „utajeném pokladu vytříbeného folkového písničkářství“ a vyzdvihují jeho loňské album Headlong s osobními vyznáními manželce Joanně. Se Smithem, kterého jeho kytarový idol a vzor John Renbourn označil za „budoucnost folku“, jsme hovořili telefonicky.
Původně jste hrál na kytaru a skládal instrumentální hudbu. Jak se to stalo, že jste začal psát a interpretovat vlastní písně?
Ano, na kytaru hraji už nějakých pětadvacet let. A dříve jsem opravdu hrál především vlastní instrumentální hudbu a také písně jiných autorů. To bylo někdy v letech 2003 a 2004. Jednou jsem ale napsal píseň, z které jsem měl opravdu dobrý pocit. Nejprve jsem si jen tak něco zpíval, a najednou jsem zjistil, že to dává smysl. Začal jsem tedy psát víc. Když jsem pak tyto skladby zařazoval do programu svých koncertů, lidé na ně reagovali, a já jsem si najednou uvědomil, že jsem písničkář. Od té doby mě mnohem víc zajímají písně než instrumentální skladby.
O čem nebo o kom píšete? O sobě? O lidech kolem sebe?
Spousta mých písní je o lidech, které potkávám nebo které znám. Většinou při psaní vycházím z vlastních zkušeností. Ale v některých mých písních se objevují i určité mystické prvky.
Považujete se v současné době víc za kytaristu, nebo za zpěváka?
Tak jako jsou k tanci potřeba dva lidé, já ke svým písním potřebuji jak kytaru, tak hlas. Jedno se neobejde bez druhého. Záleží samozřejmě na každé jednotlivé skladbě, která z těchto dvou rolí vystoupí do popředí. Jsou skladby, ve kterých má kytara dominantní úlohu, a jindy stojí v popředí text písně.
Vedle toho, že píšete vlastní písně, jste v minulosti spolupracovat s řadou významných hudebníků nejen z anglické scény – se skupinou Waterson: Carthy, s Glenem Hansardem, s Joan Baez, s Davidem Grayem a dalšími. Která z těchto spoluprací je pro vás s odstupem nejdůležitější?
Všechny tyto spolupráce pro mne byly důležité. Hodně mi například dalo hostování na koncertech zpěvačky Lisy Hannigan. Po jejím boku jsem se naučil zpívat doprovodné vokály a především využívat vyšší rejstříky svého hlasu. O vystupování na velkém pódiu jsem se toho hodně naučil od Davida Graye, kterého považuji za velkého koncertního umělce. Když ho můžete pozorovat zblízka, uvědomíte si, jak je dobré se na pódiu chovat. Ale od každého, s kým jsem spolupracoval, jsem se něco důležitého naučil.
Vystupoval jste také jako předskokan před kapelou Tinariwen, kterou tvoří příslušníci afrického národa Tuarégů. Inspiruje vás i africká hudba?
Ano, africká hudba je velmi inspirativní, pokud jde o hru na kytaru. Je totiž velmi komplikovaná a bohatá a od afrických mistrů, jako je Boubacar Traoré (další host letošních Folkových prázdnin – pozn. aut.), se člověk vždy naučí něco nového. Jejich styl hry je naprosto jiný než náš západní přístup. Stačí tyto hráče poslouchat a obohatí vás to. Podobně se teď hodně jako posluchač věnuji kubánské hudbě, fascinují mě latinské synkopované rytmy.
Předpokládám ale, že při všech těchto hudebních láskách je pro vás stále na jednom z prvních míst tradiční anglická hudba…
Ano, britská tradiční hudba je pro mne stále velmi důležitá, vyrostl jsem na ní. Velké postavy britské lidové hudby jsou mí velcí hrdinové – lidé jako John Renbourn, Martin Carthy, John Martin. Jejich hudba mě obklopovala odmalička a myslím, že nic není mému srdci bližšího. Mám rád americkou hudbu, jsou mi blízké další žánry, ale v první řadě jsem interpret tradičního britského folku a jsem hrdý na to, že mohu být pokračovatelem této tradice.
Oslovuje dnes vůbec lidová hudba mladé lidi?
Myslím, že minimálně pro některé mladé lidi je tradiční hudba zajímavá. Moje písně sice nejsou přímo tradiční, ale na folklorních základech stavím, hlásím se k nim. Jezdím na různé festivaly, hraju své písně a lidé na ně reagují. Z toho tedy usuzuji, že tento hudební styl je pro mnoho lidí stále zajímavý.
Když se hlásíte k folklorním kořenům, co z lidové hudby je slyšet ve vašich písních?
Z tradice čerpám především při psaní textů. Používám pochopitelně i určité hudební postupy, ale lidové hudbě se člověk přiblíží spíše navozením určité atmosféry, pocitu. Hraju v různých laděních, více či méně tradičních, používám i své vlastní postupy, ale lidovou hudbu evokuji tím, jak zpívám a také o čem zpívám. Často jsou to až mystické momenty nebo něco, co přesahuje náš každodenní život. To vše se totiž v lidové hudbě objevuje.
Festival Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou, na kterém vystoupíte, se anglické a obecně britské folkové scéně věnuje dlouhodobě a systematicky. Přesto si myslím, že tato scéna u nás ještě není dostatečně známá. Vystoupíte tedy v Česku jako „ambasador“ anglického folku. Cítíte se tak?
Je to moje práce, cestovat a nabízet lidem hudbu. Rád jezdím a rád hraju pro nové publikum. Nepovažuji se za „ambasadora“, ale určitě rád nabízím své písně lidem, kteří je předtím ještě neslyšeli. Věřím, že hudba může promlouvat ke každému, a proto se snažím oslovit co největší množství lidí. Rád tedy využívám příležitostí a navštěvuji nové země a nová místa, kde jsem ještě nikdy předtím nebyl.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..