Jonn Del Toro Richardson: Jako kytarista se musím soustředit na sebe, ne na ostatní

22. srpen 2018, 8:00

Jonn Del Toro Richardson: Jako kytarista se musím soustředit na sebe, ne na ostatní

Od 30. srpna do 10. září bude na českém turné bluesový kytarista z Texasu Jonn Del Toro Richardson. Jedno z jeho vystoupení se odehraje na jižní Moravě – 2. září v kulturním domě Strážničan ve Strážnici. Další koncerty se konají například 30. srpna ve Valašském Meziříčí, 7. září nebo 10. září v Ostravě. Jonn Del Toro Richardson má na svém kontě sice pouze jedno sólové album (druhé připravuje na rok 2019), ale jako vyhledávaný studiový i koncertní kytarista spolupracoval s mnoha ze špiček bluesové scény.

Spolupracoval jste s mnoha důležitými osobnostmi amerického blues. Pianistu Pinetopa Perkinse například doprovázíte na albu The Last Of The Mississippi Delta Blues, oceněném Grammy. V čem pro vás konkrétně spolupráce s Perkinsem byla důležitá?

To nejdůležitější, co mě Pinetop naučil, je, že se mám na koncertě vždy plně soustředit na svůj výkon. Poprvé jsem s ním spolupracoval jako kapelník skupiny, se kterou zpívala Diunna Greenleaf. Měl jsem tehdy na starosti všechny technické detaily vystoupení a měl jsem plnou hlavu toho, aby všechno dobře dopadlo. Soustředil jsem se na výkony ostatních hudebníků víc než sám na sebe. Přišel Pinetop, sedl si ke klavíru, zahrál první tón a mně se před očima rozsvítilo. Měl jsem před sebou všechnu tu hudbu, kterou mám hrát, a uvědomil jsem si, že se musím jako kytarista soustředit především na svůj vlastní výkon. V tu chvíli se Pinetop ohlédl přes rameno a usmál se na mě. To byl tedy náš první společný koncert.

Pinetop Perkins zemřel v roce 2011 ve věku neuvěřitelných 97 a téměř do poslední chvíle aktivně hrál…

Ano, naše poslední společné vystoupení se odehrálo nějakých šest až osm měsíců před jeho smrtí. Hráli jsme tehdy ve složení Willie Big Eyes Smith na harmoniku, Hubert Sumlin na kytaru, Bob Stroger na basu a Pinetop na klávesy. Na jméno bubeníka si už nevzpomenu, byl to nějaký místní hráč. Po první části koncertu jsem měl pocit, že se Pinetop necítí dobře a že druhou polovinu už nezvládne. Řekl jsem tedy divákům, když jsem představoval kapelu, že je indisponovaný a že s námi po přestávce už hrát nebude. Jenže když jsme přišli po pauze znovu na pódium, Pinetop seděl za klávesami připravený na další část koncertu. Naučil mě, že mám být vždy připravený. A že člověk nikdy není tak nemocný, aby nemohl dokončit koncert.

Další zajímavá spolupráce byla s mandolinistou Richem DelGrossem. Je to náročné, sladit v bluesovém žánru mandolínu a kytaru jako dva hlavní nástroje?

Spolupráce s Richem byla velmi zábavná. Je to nejlepší bluesový mandolinista ve Spojených státech a podle mne i na světě. Mám rád mandolínu v country i folku, je to můj oblíbený nástroj a skvělé jsou i její možnosti v blues. Sladit navzájem mandolínu nebo mandolu s kytarou nebyl žádný velký problém. V několika písních jsem použil kapodastr, někde jsme se museli shodnout na vhodném ladění, ale celkově ta spolupráce byla velmi obohacující. Také mi pomohla v mých skladatelských začátcích. Byla to totiž také autorská spolupráce – Rich napsal své písně a já svoje a pak jsme to dávali dohromady.

Otis Taylor je pro změnu špičkový bluesový hráč na banjo, který na svých albech ukazuje nové možnosti tohoto nástroje. I s ním jste spolupracoval.

Ano, a také při spolupráci s Otisem Taylorem jsem se toho hodně naučil. Takzvané transové blues, které hraje, je obrovský zážitek, je to strašně silná hudba. Sestava, ve které jsme vystupovali, tedy kytara, banjo a basa, byla pro mě nová. Na basu s námi hrála Otisova dcera Cassie Taylor, která je také úžasná hráčka. Její basa plní i úlohu basového bubnu, zatímco Otisovo banjo funguje současně jako virbl. A já jsem nad tím měl hrát melodie, ale raději jsem dával přednost jen groovům a sem tam nějakému sólu.

Jak jste dával dohromady doprovodnou kapelu na své první sólové album Tengo Blues?

Mou sólovou desku Tengo Blues produkoval Anson Funderburgh. Sestavil pro mě vynikající kapelu – Nick Connoly hraje na klávesy, Nathan Rowe na basu a Wes Star na bicí. Jsou úžasní studioví hudebníci – Wes je legendární bubeník, Nathan je všestranný basista a na mém albu skvěle hraje na kontrabas i baskytaru. A Nick spolupracoval s kdekým a má obrovské hudební znalosti. Na albu nám hraje také dechová sekce Texas Horns. Dechové nástroje mám rád a věděl jsem, že je na desce chci mít, ale netušil jsem, že budou hrát až tak důležitou roli. Během natáčení jsme si však u mnoha písní říkali, že by tam dechy mohly být. Nakonec je slyšíte v sedmi skladbách ze třinácti, tedy na více než polovině alba. Já pocházím z Houstonu z Texasu a dechové nástroje ke zdejší hudební scéně neodmyslitelně patří.

Jak vás vůbec texaská nebo konkrétně houstonská scéna formovala?

To, že pocházím z Houstonu, pokládám za velké štěstí. Je to město s dlouhou a bohatou historií hudby různých žánrů – blues, country, latinskoamerické hudby, jazzu. Řada velkých hudebníků hledala v Houstonu své spoluhráče. Pocházeli odtud například členové kapely B. B. Kinga. Tito lidé měli možnost s ním pracovat ve studiu a pak jezdit po celém světě. Když se potom z turné vrátili domů, my jsme vyrůstali vedle nich, vedle nejlepších muzikantů světa. Mnozí z nich už odešli, co je samozřejmě smutné, ale blues je v Houstonu stále živé a daří se mu. A já jsem rád, že jsem součástí tohoto světa a že jsem měl to štěstí, že mi mnozí z těchto velikánů na mé cestě pomáhali. Měl jsem například možnost poznat Earla Gilliama krátce předtím, než zemřel. To byl člověk, který hrál skoro s každým – s Johnnym Copelandem, s Albertem Collinsem nebo s Albertem Kingem. Další, kdo mi hodně pomohl, byl Jimmy Lousiana Dotson. Jak napovídá jeho přezdívka, skutečně pocházel z Louisiany a byl to ten nejfunkovější bluesový kytarista, jaký kdy žil. Od něj jsem se naučil pracovat s akordy a rytmem a také skutečně poslouchat.

Na svém kontě máte několik důležitých ocenění. V rámci soutěže International Blues Challenge jste například získal Cenu Alberta Kinga a za album Tengo Blues máte prestižní Blues Music Award v kategorii Best New Artist. Jak jsou pro vás tyto cenu důležité?

Když vyhrajete nějakou cenu, je to v první řadě velká pocta. Někdo ocení vaši práci. V ten daný moment pro mne tedy taková cena znamená mnoho, ale na druhou stranu se snažím nepřikládat tomu příliš velkou váhu. I když jsem za každé ocenění velmi vděčný – a každé je pro mne překvapením –, důležité je to, co dělám právě teď, a ne to, co se mi povedlo v minulosti.

Před vámi je teď několik koncertů u nás v Česku. Na co se fanoušci mohou těšit?

Nemůžu se dočkat, až znovu přijedu k vám do Evropy a budu pro vás hrát. Mám spoustu vlastních skladeb, z kterých budu vybírat. Snažím se nehrát každý večer to stejné. Sleduji publikum a snažím se reagovat tak, aby se to lidem líbilo. Záleží také na tom, jak se v ten moment cítím já a mí spoluhráči. Budu hrát své autorské skladby, ale určitě zazní i několik předělávek. Určitě se ale budeme dobře bavit. Přijďte si nás poslechnout.

Jonn del Toro Richardson/ foto archiv umělce

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Moravskou národní operu Její pastorkyňa Leoše Janáčka (1854–1928) přivezlo do Brna na festival Janáček Brno 2024 Moravské divadlo Olomouc v koprodukci s Janáčkovou operou NdB. Inscenační tým v čele s režisérkou Veronikou Kos Loulovou se titul rozhodl uvést pod názvem Jenůfa, pod kterým se uvádí v zahraničí. Ve středu 20. listopadu, pět dní po své premiéře v Olomouci, mohli také diváci v Mahenově divadle shlédnout nejnovější tuzemské uchopení nejhranější Janáčkovy opery. Hudebního nastudování výrazně upravené původní verze z roku 1904 se zhostila dirigentka Anna Novotná Pešková, a v hlavních rolích se představili Barbora Perná (Jenůfa), Eliška Gattringerová (Kostelnička), Josef Moravec (Laca Klemeň) a Roman Hasymau (Števa Buryja).  více

Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Nejčtenější

Kritika

Moravskou národní operu Její pastorkyňa Leoše Janáčka (1854–1928) přivezlo do Brna na festival Janáček Brno 2024 Moravské divadlo Olomouc v koprodukci s Janáčkovou operou NdB. Inscenační tým v čele s režisérkou Veronikou Kos Loulovou se titul rozhodl uvést pod názvem Jenůfa, pod kterým se uvádí v zahraničí. Ve středu 20. listopadu, pět dní po své premiéře v Olomouci, mohli také diváci v Mahenově divadle shlédnout nejnovější tuzemské uchopení nejhranější Janáčkovy opery. Hudebního nastudování výrazně upravené původní verze z roku 1904 se zhostila dirigentka Anna Novotná Pešková, a v hlavních rolích se představili Barbora Perná (Jenůfa), Eliška Gattringerová (Kostelnička), Josef Moravec (Laca Klemeň) a Roman Hasymau (Števa Buryja).  více