S trumpetistou, aranžérem a kapelníkem brněnského bigbandu B-Side Band jsme hovořili u příležitost 10 let tohoto pozoruhodného orchestru. B-Side Band své narozeniny oslavil mimo jiné třemi koncerty v brněnském Sono Centru.
Slavíte desáté narozeniny B-Side Bandu. Zkusme se vrátit na úplný počátek. Splnily se cíle, které jste si tehdy dali? Jaké jste měl s bigbandem plány, když jste jej zakládal?
Já jsem na počátku vůbec nepředpokládal, že bych mohl být kapelníkem nebo manažerem. Prostředí bigbandů jsem ale znal, občas jsem například jako výpomoc hrál s Orchestrem Gustava Broma. V 90. letech se u nás mluvilo o úpadku bigbandů, ale on to ve skutečnosti žádný úpadek nebyl. Jen ta naše scéna byla tak trochu zkostnatělá a nereagovala na vývoj ve světě. Jako by ustrnula někde v 80. letech. Já jsem studoval v zahraničí a věděl jsem, že se to dá všechno dělat trochu jinak. Chtěl jsem hrát v takovém bigbandu, který by se přiblížil mimo jiné mladým lidem, a přemýšlel jsem, kdo by takový orchestr mohl založit. Přemlouval jsem například Milana Vidláka a další legendy, ale nikomu se do toho nechtělo. A tak jsem se nakonec rozhodl, že to zkusím sám. Vytyčil jsem si určité cíle a ty se mi za těch deset let prakticky všechny vyplnily. Hráli jsme se světovými hvězdami, hráli jsme na festivalech jako Colours of Ostrava nebo Rock for People, chodí na nás plné sály nebo haly. Zpětně si říkám, že jsem byl možná blázen, že jsem do toho šel. Pět let jsem vlastně vůbec nežil a všechno probíhalo jako v rychlém vlaku. Uvědomil jsem si, že si sice plním největší sen, ale že mám taky nějaký život. Založil jsem mezitím rodinu, a tak o tom všem dnes přemýšlím trochu jinak, možná i důsledněji. Dnes bych si asi hodně rozmýšlel, jestli do toho znovu jít. Ale jsem rád, že jsem to prožil a děkuji Bohu za to všechno, co jsem mohl s B-Side Bandem zažít.
Jak velká část orchestru to s vámi táhne celých těch deset let?
Sestava je až na pár výjimek celých deset let stejná. Sestavil jsem ji z kluků, s nimiž jsem se už předtím pravidelně stýkal, ať už v rámci zahraničních zájezdů s Městským divadlem Brno nebo třeba v různých jazzových sestavách v Brně. Na bigbandech, s nimiž jsem dříve spolupracoval, mi často vadilo, že fungují systémem „kdo má čas“. Já jsem chtěl, aby kapela fungovala jako rodina, aby to mělo srdce. A to se nám myslím povedlo. Nedávno s námi hrál fenomenální basista Pepa Fečo a byl doslova v šoku, jak to u nás funguje, jak se lidé v kapele mají rádi. I když je nás dvacet, musíme fungovat jako malá kapela. To jeden z důležitých momentů našeho úspěchu.
První dekádu B-Side Bandu mapuje vaše nové CD Deset let, které má spíše charakter kompilace (i když dříve nevydaných nahrávek) než řadového alba. Jak jste je sestavoval?
Album se skládá z několika studiových nahrávek a také z koncertních záznamů z různých prostorů. Jsou to nahrávky z brněnského Sona, z Kongresového centra v Praze, z Lucerny. Každý ten prostor zní pochopitelně jinak, ale myslím, že se nám to povedlo jako celek velmi dobře vyladit. Musím pochválit Honzu Košuliče z Divadla na Orlí v Brně. Minulé desky jsem dělal s Philem Bullou z New Yorku, který spolupracoval s Whitney Houston nebo se skupinou Chicago. Ale ukázalo se, že Honza Košulič umí míchat bigbandy, a takových lidí je třeba si vážit. Ale vrátím se ještě k CD. Byl bych nerad, kdyby tam někdo hledal dramaturgickou celistvost. Je to prostě zmapování naší desetileté historie a nejzásadnějších momentů, které nás potkaly, a také nejzásadnějších hostů, kteří s námi vystoupili.
To jsou nejen zahraniční hvězdy, ale také několik českých osobností…
Ano, nemůže tam chybět téměř Vojtěch Dyk, který je v podstatě členem orchestru. Dále je tam Matěj Ruppert, který s námi dělal jeden z našich prvních větších koncertů. Je tam Tereza Černochová, která k nám také celých těch deset let patří. Nebo Roman Dragoun, který s námi také zpívá od začátku a kterému jsme zaranžovali některé jeho skladby. Všechny tyto zpěváky považuji za pilíře kapely. Kromě toho nemohu zapomenout na saxofonistu Michala Žáčka nebo na trumpetistu Juraje Bartoše, který je mým celoživotním vzorem.
Ze slavných světových jmen s vámi na albu zpívají především New York Voices a také Kurt Elling. Na jeho koncert s vámi moc rád vzpomínám. Jak vlastně spolupráci s tímto mužem, považovaným za jednoho z nejlepších zpěváků planety, začala?
V roce 2003 jsem působil v Holandsku jako člen kapely, která tam asi půl roku jezdila s muzikálem Jesus Christ Superstar. Během toho turné jsme si pouštěli muziku a jednou z velkých ikon pro nás byl právě Kurt Elling. Vůbec mě v té době nenapadlo, že bych s ním jednou mohl hrát a že by účinkoval na mém cédéčku. V roce 2010 se mi však povedlo oslavit jej a dostat ho na festival Moravia Music Fest, který pořádám. Přijel tehdy se svou kapelou a vystoupil v kině Scala. Po koncertě jsme si povídali, já jsem mu dal naši první desku Live at La Fabrica a zeptal jsem se jej, jestli by si s námi nechtěl zahrát. Jej to zaujalo a nakonec to dopadlo tak, že s námi odjel celé turné. Byla to pro nás obrovská zkušenost. Já jsem kapelu tři měsíce předtím doslova drezíroval, protože jsem věděl, že musíme podat stoprocentní výkon. Kurt Elling, který je zvyklý hrát se světovými hvězdami, přišel na první zkoušku, pozdravil a říká: „Pánové, jdeme pracovat.“ Každou skladbu jsme jednou přehráli, on zasalutoval a řekl: „Vynikající, těším se na zítřek.“ A odjel na hotel. To považuji ve svém profesním životě za největší pochvalu, jaká se nám kdy mohla stát.
Jak došlo ke spolupráci se swingovou skupinou The Puppini Sisters?
Jednou pouštěl v Metro Music Baru DJ Harosh různé staré i moderní swingové nahrávky. A mezi nimi zazněly právě i Puppini Sisters. Mě zaujaly, dohledal jsem si o nich další informace a zjistil jsem například, že spolupracovaly s Michaelem Bublém nebo s Robbiem Williamsem. Zatímco New York Voices jsou naprostí profesionálové, kteří se věnují modernějšímu pojetí jazzu, Puppini Sisters výborně zvládají i starý swing a dělají to fantasticky. Pozval jsem je do Brna a ony přijely.
Říkali jsme si, že nahrávky na albu pocházejí z různých prostředí. Kde v současné sobě nejraději hráváte?
Máme pochopitelně rádi Metro Music Bar, protože to je naše zkušebna. Není to velké pódium, takže jednotliví hráči stojí téměř u sebe, dobře se slyší a o to je to pro nás příjemnější. Rád hraji také v Sono Centru, které je sice přetlumené, ale když se dobře nazvučí, funguje skvěle. V Praze hráváme rádi v La Fabrice a v poslední době především ve Foru Karlín.
Mluvili jsme o krizi bigbandů v 90. letech. Dnes mám naopak pocit, že se jazzovým orchestrům opět daří. Jak to vnímáte vy?
Nechci si klást přehnané zásluhy, ale myslím, že jsme se určitě podíleli na zpopularizování bigbandů v očích široké veřejnosti. Úspěch nezávisí jen na hudbě a zvuku. Záleží na tom, jak kapela na pódiu působí, jak jsou její členové oblečení, jak je nasvícená. Na tom všem je třeba pracovat. Když jsme začínali, nespoléhal jsem na to, že mi někdo sám od sebe zavolá, pozve mě na koncert a vyplatí honorář. Musíte mít vizi, jednotlivé koncerty dlouhodobě připravovat. Kapel sice můžete založit, kolik chcete, jenže co s kapelou bez vize? Snažil jsem se tedy od začátku všechno promýšlet a dotahovat do posledního detailu. Důležitým momentem pak pro nás byl samozřejmě začátek spolupráce s Vojtou Dykem, který přitáhl mladé lidi. Dnes máme všechny sály vyprodané a od poloviny koncertů nám lidé stojí a až do konce tančí. A to mluvím o posluchačích možná od patnácti do osmdesáti let. A možná i díky našemu úspěchu teď vzniká spousta mladých bigbandů. Volají mi, ptají se na zkušenosti, chtějí notový materiál. Renesance bigbandů sice započala už před nějakým časem, ale jsem si jistý, že jí pomáháme tím, jak tuto muziku propagujeme.
Vypadá to jako příběh se šťastným koncem. Ale určitě přemýšlíte, co dál…
Tím nejnáročnějším cílem je dostat se s českým bigbandem do zahraničí. Orchestru Gustava Broma, což v 60. a 70. letech byla opravdu vynikající kapela, se to tehdy podařilo. Dnes nemá cenu obesílat agentury. Vím z vlastní zkušenosti, že nabídek je tolik, že se jimi člověk ani nemá čas probírat. Ale zahájili jsme spolupráci s Kurtem Ellingem, s New York Voices nebo s Puppini Sisters a ti všichni vážně uvažují, že by nás vzali buď na evropské turné, nebo v případě Kurta Ellinga snad i do Ameriky. Kdyby se to povedlo, bude to ta nejvyšší meta, jaké můžeme v rámci kapela dosáhnout. Právě přes spolupráci s těmito lidmi se dá dostat ven. Jiná cesta neexistuje.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..