V listopadu 1995 ukončila Všeobecná rámcová smlouva pro mír v Bosně a Hercegovině, známá jako Daytonská smlouva, krvavý konflikt v této balkánské zemi. V roce 2003 v Bosně vznikla hudební skupina Dubioza kolektiv, která texty svých písní bojuje proti stále přežívajícímu nacionalismu. Po deseti letech existence má nekompromisní kapela téměř 230 000 fanoušků na Facebooku a právě vydala nové album Apsurdistan. Přijela je představit také do Brna, a to 25. dubna. Krátce před koncertem, který proběhl na Flédě, skupina zahrála několik svých písní také ve studiu Radia Proglas. Tam vznikal i následující rozhovor, kterého se účastnili Brano Jakubović (klávesy), Armin Bušatlić (kytara) a Vedran Mujagić (basa).
Na obalu alba Apsurdistan uvádíte sedm členů skupiny, ale ve skutečnosti je vás ještě o jednoho víc…
Brano: Ano, skupina má osm členů. Kromě nás tří jsou to dva mladí zpěváci, kteří se jmenují Almir a Adis. Dále „divoch“ Senad Šuta hraje na bicí, Mario Ševarac na saxofon a plnohodnotným členem skupiny je také mistr zvuku, můj bratr Dragan Jakubović. Členové naší kapely pocházejí ze čtyř různých měst, z nichž tři leží přímo v Bosně – Sarajevo, Zenica a Mostar. Náš saxofonista je ze Somboru z Vojvodiny. Naše složení je tedy velmi pestré, alespoň pokud jde o místa, kde máme své kořeny.
Armin: A promíchaní jsme také, co se týká národností. Nechceme se však dělit na Chorvaty, Srby a Muslimy. Jsme prostě z Bosny a o zbytek se nestaráme. Je to vědomá součást našeho postoje. Nemáme totiž rádi, když někdo rozděluje lidi podle náboženství nebo národnosti. Všichni jsme členové jedné kapely, všichni jsme skvělí a krásní lidé.
Letos slavíte deset let od vzniku kapely. Byla už na samém začátku touha sdělit hudbou, že nechcete dělit lidi a že se cítíte jako jeden národ?
Vedran: Ano, už na počátku jsme chtěli mluvit o tématech, která se týkala naší společnosti a která jsme považovali za velmi důležitá. V té době nebylo moc obvyklé, že by se hudebníci politicky angažovali a že by ve svých písních řešili podobná témata. Rozhodli jsme se tedy od počátku pro tuto cestu a skrze hudbu jsme chtěli lidem předávat konkrétní poselství. Jedním z těchto poselství od samého počátku bylo, že jsme chtěli vystupovat striktně proti nacionalismu a etnickému rozdělení, které na začátku 90. let naši zemi zničilo.
A je to i osmnáct let po podpisu Daytonské smlouvy stále aktuální téma?
Brano: Bohužel je to stále aktuální. Na současné politické scéně v Bosně dominují jednak přímo nacionalistické strany, jednak strany, které sice prvoplánově k nacionalismu netíhnou, ale které tuto lacinou kartu přesto používají jako lákadlo pro voliče. Politikové, místo toho, aby se snažili posílit ekonomiku a nastartovat hospodářský růst, stále hovoří o rozdělení národa.
Texty – zpíváte mimochodem bosensky i anglicky – jsou ve vašem případě tedy velmi důležité. Snažíte se na koncertech v zahraničí vysvětlovat, o čem zpíváte a proti čemu bojujete?
Armin: Dva jazyky používáme záměrně. Jednak zpíváme bosensky, vydáváme nahrávky v našem mateřském jazyce a ty distribuujeme především v zemích bývalé Jugoslávie. Na těchto albech se věnujeme tématům, která jsou důležitá pro lidi v našem regionu. Ale kromě toho nahráváme také v angličtině a tato alba šíříme po celém světě. Jsem totiž přesvědčen, že dobrých devadesát procent témat, kterým se věnujeme, platí nejen u nás v Bosně, ale kdekoli jinde, například u vás v České republice. O ekonomické recesi, o nacionalismu nebo o fašismu můžeme zpívat všude. Například naše poslední anglická deska Wild Wild East byla v distribuci opravdu všude a jejím hlavním tématem je pravicový populismus především v západní Evropě. Je tolik témat, která jsou na celém světě stejně aktuální jako v naší zemi… My jsme jen extrémní případ, protože jsme řadu těchto problémů zažili v praxi. Na vlastní kůži jsme bohužel okusili, jak nebezpečné je extrémně pravicové myšlení. Zmíněné album jsme tedy pojali jako varování lidem na západě, aby si s nacionalismem a fašismem nezahrávali, protože během několika málo let se tyto myšlenky mohou obrátit v opravdové peklo.
Vkládáte do písní i konkrétní příběhy, které prožily vaše rodiny?
Armin: O osobních příbězích, o svých vlastních zkušenostech mluvit nechceme. Stejně jako se nesnažíme například o nějaké poetické pojetí. Jde nám o něco jiného, o pravdivá témata, o opravdový život. Také bych zdůraznil, že se na konci písně vždy snažíme nabídnout konkrétní řešení. Je jednoduché o problému mluvit. Ale je třeba to doplnit něčím, co by mohlo fungovat.
Vedran: Armin mluvil o tom, že nám nejde o poetické texty. Ale s metaforami pracujeme. Například v písni Eurosong nám známá písňová soutěž, oblíbená v celé Evropě, posloužila jako metafora pro to, jak pokrytecky se Evropská unie chová k méně důležitým zemím, mezi něž patří i Bosna a Hercegovina. Zpíváme o tom, že Bosna se stává součástí Evropy pouze během těch tří minut, kdy se účastní této soutěže.
A chcete, aby se Bosna stala součástí Evropské unie?
Brano: Určitě by to bylo dobré, protože v naší zemi a obecně v celém regionu je takový nepořádek, který pramení z už zmíněného nacionalismu, že členství v Evropské unii by pro nás alespoň zpočátku bylo výhodou. Později bychom zřejmě trpěli stejnými problémy jako ostatní východoevropské země, kterým se nedaří být v Evropské unii plnohodnotnými členy a vyrovnat se silným evropským státům. Naši politici by měli namísto hlásání nacionalismu připravit naši zemi a její ekonomiku na důstojné členství v Evropské unii.
Vedran: Lidé se nás někdy ptají, proč Evropskou unii kritizujeme. Ale nám nejde o kritiku Evropské unie, ale bosenských politiků. Ti totiž, když nemají na nějaký problém řešení, pouze falešně slibují: „Staneme se součástí Evropské unie a problém sám zmizí.“ A právě to se snažíme kritizovat. Bosna se totiž na členství potřebuje nejprve dobře připravit, musí být silná sama o sobě, a teprve potom by se měla stát součástí EU. Proč by měla Evropa přijímat chudou zemi, která jí nic nepřinese?
Armin: To souvisí i se současnou ekonomickou situací. Když se Evropě daří, nemá problém přijmout Bulharsko, Polsko nebo Rumunsko, protože tam všude žijí lidé, kteří si budou kupovat evropské zboží. Ale v době krize si Západoevropané stěžují na rumunské Romy nebo na polské pracovníky… A to je to pokrytectví, které kritizujeme.
Další vaše píseň se jmenuje USA. Jak tedy vnímáte Ameriku?
Armin: To je uprchlická píseň. Hodně cestujeme po Evropě a v řadě zemí potkáváme lidi, kteří pocházejí z Bosny, ale žijí už patnáct nebo dvacet let například v Německu na ulici. Pro nás jsou zajímaví z několika hledisek. Jednak jsou to lidé, kteří do Německa přinesli kus Bosny. Ale zároveň mají v hlavě zmatek, protože nemají domov. A podobné je to i s Bosňany, kteří žijí v Americe. Touží po návratu domů, ale ve skutečnosti se už nikdy nevrátí. To je pro nás zajímavé téma.
V písni zpíváte o Soše svobody, kterou můžeme vnímat jako důležitý a známý symbol. Co ale pro vás osobně symbolizuje svobodu?
Vedran: Podle mne je tím nejdůležitějším vyjádřením svobody samotná možnost svobodně zpívat, vyjadřovat se texty i hudbou. To je ta nejvyšší úroveň svobody, když vám nikdo nezakazuje říkat to, co chcete.
Volnost cítím i z vaší hudby, která částečně vychází ze svobodomyslného jamajského ska a reggae. I to byl záměr?
Armin: Nikdy jsme přímo programově neplánovali, že budeme hrát ten a ten hudební žánr. U nás byly na prvním místě texty a teprve poté jsme si zvolili hudbu, která vychází z různých žánrů. Smíchali jsme je všechny dohromady, protože jsme hledali správný základ pro šíření našich názorů. Důležité je však i to, že naše hudba částečně vychází z bosenského folklóru. Když hrajeme poprvé například na festivalu ve Francii, posluchači by po deseti vteřinách měli poznat, odkud pocházíme. Právě spojením poselství z našich textů a hudební složky našich písní vzniká celý příběh, který chceme posluchačům zprostředkovat.
A vycházíte konkrétně z bosenského folklóru, nebo používáte i hudební prvky z dalších balkánských zemí?
Vedran: V naší hudbě můžete vysledovat obecně prvky balkánského folklóru. Když však půjdete víc do hloubky, určitě tam najdete odkaz na hudbu sewdah a další čistě bosenské styly, stejně jako postupy z balkánské dechové hudby nebo motivy, které mohly vzniknout kdekoli na Balkáně, od Bulharska po Slovinsko.
Jedna z nejvýraznějších písní na novém albu Apsurdistan se jmenuje Brijuni. Její refrén začíná slovy srozumitelnými i nám Čechům: „Politika je kurva.“ Opravdu si to myslíte?
Brano: Politika je obecně špinavá věc, ale může být samozřejmě špinavá víc nebo méně. Konkrétně tato píseň je inspirována setkáváním prezidentů Bosny, Chorvatska a Srbska. Ti se přibližně jednou za dva roky sejdou, aby v bývalé Titově rezidenci prodiskutovali důležitá témata, a většinou to nemá žádné výsledky. Nadělá se kolem toho hodně hluku, ale k ničemu to nevede. My jsme v té písni navíc použili Tita jako jakousi halucinaci poté, co prezidenti konzumovali alkohol a drogy. Tito je nejprve straší vězením, ale pak je uklidní a říká jim: „Vždyť jsme přece všichni staří kamarádi…“ Chceme tou písní kritizovat lidi v bývalé Jugoslávii, kterým se stýská po starém režimu a kteří čekají na nějakého nového Tita, který by za ně vyřešil problémy.
Vedran: Snažíme se oslovit ve svých písních konkrétní lidi a nebojíme se nazvat je jejich jmény. V písni Brijuni se tedy objevují konkrétní jména prezidentů Chorvatska a Srbska a všech tří bosenských prezidentů. Když se díváte na zprávy a vidíte záběry z jejich setkávání, je to zábavné. Scházejí se v krásném prostředí, pijí, jedí a po třech dnech přijdou pokaždé se stejnými závěry: Že bychom měli jít do Evropy, že Evropa je skvělé místo apod. Prostě takové prázdné fráze, něco jako Make love, not war.
Shrňme tedy na závěr – co najdou vaši fanoušci na nové desce?
Armin: Album Apsurdistan vyšlo 15. dubna my je na našem webu www.dubioza.org nabízíme ke stažení zdarma. Jeho tématem je země, jejíž občané zažívají čím dál absurdnější situace, ale oni to akceptují a jdou s davem. V deseti písních alba se pokoušíme popsat životní podmínky v tomto absurdistánu.
Foto Tomáš Kurfürst
Zatím nebyl přidán žádný komentář..