Justė Janulytė: Soudobá hudba přežívá v uzavřených ghettech

Justė Janulytė: Soudobá hudba přežívá v uzavřených ghettech

Litevská skladatelka Justė Janulytė se letos zúčastní festivalu Expozice nové hudby, kde bude v rámci úvodního koncertu provedena její skladba Prodlužování nocí. Rozhovor jsme začali u její monochromní hudby, ale dostali jsme se i k barvám, akustickým objektům, kompoziční metodě, dalším skladatelům a soudobé hudbě vůbec.

Říkáte o své hudbě, že je monochromní – jednobarevná, co to znamená?
„Monochromní“ hudba je napsaná pro skupinu stejných nástrojů jako pro čtyři violoncella, šestnáct hlasů, dvacet jedna smyčců a podobně. Není to ale jen určitá estetická kvalita zvuku nebo způsob instrumentace, ale také metoda, jak ty nástroje používat určitým způsobem. S jejich specifickým chováním, způsobem, jak je uspořádat, aby zněly jako ozvěna jeden druhého. V hudební terminologii se tomu říká mikropolyfonie nebo heterofonie, jako „horizontální“ variace, kdy stejný materiál – například melodie – zní zároveň v několika interpretacích nebo verzích. Nejlepším příkladem by mohla být moje skladba Psalms (Žalmy) pro violoncello a přednatočená violoncella, v níž čtyři cellisté hrají hrají stejný materiál s přirozenými rozdíly v tempu, rytmu, frázování atd. Krása těchto drobných změn ve vertikálním směru je to, co se snažím zachytit.

Váš web je s výjimkou fotek pro tisk také jednobarevný. Je 256 odstínů šedé dost, aby řekly všechno o vaší hudbě i o vás?
Je to spíš vizuální metafora, ale myslím, že funguje docela dobře. Když prochází postupně od nejtmavší šedé, což je černá, až k nejsvětlejší – bílé – člověk může prožít velmi silný pocit proměny. To se děje často taky v mé hudbě – myslím velmi pozvolnou, skoro termodynamickou proměnu z jednoho stavu do úplně opačného při udržování stálé kontinuity.

Tvoří jednobarevnost vaší hudby opačný princip ke Skrjabinově teorii, která přiřazovala každé tónině konkrétní barvu?
Nejsem si jistá, jestli existuje nějaká spojitost mezi mými myšlenkami a Skrjabinovou teorií, protože nemám žádnou synestetickou vlohu, abych „slyšela“ nebo viděla barvy v hudbě. V mé hudbě je vizuální vnímání spojené především s akustickým vnímáním prostoru, což se dá docílit pomocí změny rejstříku, dynamiky a textury.Když je například zvuk hlasitější, akustický „objekt“ se zdá být bližší, a naopak. Ráda vytvářím dojem akustických objektů, které se pohybují v prostoru – když je zvuk hlasitější, textura hustší a rejstřík střední, objekt se přiblíží. Takže jde víc o pohyb a prostor než o barvy.

A co spektralismus – ten sice pracuje s harmonickým spektrem, ale pocit barevnosti je v jeho názvu obsažený také. Jak by si s ním rozuměla vaše jednobarevná duha?
Filosofii spektralistů mám velmi ráda, pocit hloubky a „hypnotické síly pozvolnosti“, jak říkal Gerard Grisey o jejich hudbě. Byl to silný protijed proti narativní a horizontální hudbě, hudbě vytvořené ze sledu událostí. Také se snažím rozšířit pocit prostoru v mé hudbě – zastaví se horizontální čas a vznikne pocit, že se ten samý objekt přibližuje a zase vzdaluje, rotuje kolem své osy a jediná změna je ve viditelnosti, objekt sám se nemění.

Běžný posluchač filharmonických koncertů se často soudobé hudby bojí, má pocit, že jí nerozumí a že se nedá poslouchat. Uměla byste takovému člověku říct, proč má jít na Tristana Muraila nebo Justė Janulytė, místo na Beethovena?
To záleží na tom, jak jsou posluchači obeznámení se soudobou hudbou. Lidé obvykle chtějí to, co dokážou rozpoznat, je to jejich přirozené chování. Samozřejmě, jsou tu současné věci, které mám problém vyposlechnout bez ztráty koncentrace i já, s veškerou svojí profesionální průpravou a zvědavostí. Ale je tu také mnoho soudobé hudby, která přináší velký kus čisté rozkoše z poslechu – vzpomeňte si třeba na americké minimalisty nebo na estonského Arvo Pärta. Zbytek vyžaduje poněkud více koncentrace, otevřenou mysl a chuť poznat něco nového. Ve 20. století některé skladatelské školy zašly opravdu příliš daleko ve svých vědeckých výzkumech a ignorovaly hranice lidského vnímání. Zasloužily se tak o špatnou pověst veškeré soudobé hudby, což je škoda, protože v ní vzniká i dnes mnoho čisté krásy.

Vaše skladba Aquarelle z roku 2007 svádí k dalším otázkám na barvy, ale byla provedena už i v Brně, takže vaši hudbu neuslyšíme poprvé. Jak se od té doby proměnila, s čím letos na Expozici nové hudby přijedete?
Skladba, která se bude hrát tento týden v Brně, vznikla v roce 2009, tedy krátce po Aquarelle. V každém případě je to ale zvláštní část mé tvorby díky tomu, jak je pohyblivá a energická. Většinou píši velmi pomalou hudbu, ale Elongation of Nights (Prodlužování nocí) pro 21 smyčců je úplně jiné. Je to jedna z mých oblíbených skladeb a také jedna z nejhranějších různými orchestry. Napsala jsem ji pro úžasnou Riga Sinfoniettu a jejího uměleckého šéfa Normundse Šnė. Později jsem napsala několik větších děl jako Sandglasses pro 16 hlasů, dva dechové kvintety a smyčce, takže má hudba se pomalu proměňovala díky spolupráci s vizuálními umělci nebo prostě jak šel čas. Ale estetický základ zůstává pro AquarelleElongation of Nights stejný.

Píšete jednu nebo dvě skladby ročně, to není mnoho. Je to tak, že o věci třeba půl roku přemýšlíte a potom ji za týden napíšete, nebo zaznamenáváte a propracováváte každou skladbu s pomalou důkladností a beze spěchu?
Obvykle mívám okamžitou vizi, velmi jasnou představu o své budoucí skladbě, ale většinou přichází jako vizuální vjem. Zabere tedy celkem dlouhý čas, než se „přeloží“ do hudební řeči. Také se snažím být tak čistá a průzračná, jak je to jen možné, a očista a filtrace materiálu na samotnou podstatu chce také svoji dobu. I když začínám inspirovaná skutečně velmi jasnou představou, dostavuje se množství pochybností a trvá několik měsíců, než je překonám. Jak tedy vidíte, můj kompoziční proces je velmi obtížný a pomalý. Nepíšu také libovolnou hudbu pro libovolné obsazení a každou příležitost, ale přijímám jen zakázky, které jsou blízké mé přirozenosti. Musí vyvolávat myšlenky, které patří do mé oblasti zájmů, což je další filtr. Myslím, že čas potřebný k vytvoření závažného díla je nejméně jeden rok. Jak jste říkal, fyzicky ho možná píšu jeden měsíc, ale veškerá nejdůležitější příprava probíhá předtím v mé mysli a možná i v podvědomí.

Koho považujete za spřízněnou duši, ať už je to skladatel nebo člověk z libovolného jiného oboru?
Je jich spousta… Mám ráda mnoho skladatelů, jsou mezi nimi třeba Giacinto Scelsi nebo Phill Niblock – jsem velmi zvědavá na to, až ho v Brně osobně poznám, naše skladby se budou hrát v jednom večeru. Potom většinu minimalistů z USA a pobaltských zemí. Hodně mě zajímá také tradiční lidová hudba mnohých zemí – východní, africká, nedávno jsem pro sebe objevila korsické zpěvy. Mám také ráda barokní a renesanční hudbu, o vizuálním umění a filmu ani nemluvím. Je ale dobré, aby všechny vlivy zůstaly pouze v rovině souvislostí nebo objevování vlastních myšlenek. Vyhnete se tak riziku napodobování působivých příkladů.

Skládáte často pro tzv. rodiny nástrojů, consorty, které byly oblíbené i ve staré hudbě – typicky celé rodiny viol nebo fléten. Hledáte i nějaké jiné souvislosti se starou hudbou, nebo se jedná výhradně o záležitost zvuku?
Mám starou hudbu velmi ráda: setrvalost hudebního proudu, smysl pro rytmus, diatonickou harmonii, pulsující fráze… to všechno najdete i v mé hudbě. V jiné formě a souvislostech, proměněné, rozšířené a použité jiným způsobem, ale přece to v ní pořád je.

Nepřipadají vám někdy barevné možnosti tradičního symfonického orchestru poněkud omezené nebo strnulé? Nechybí v něm třeba basový hoboj, tenorový fagot a jiné zapomínané nástroje?
Mně osobně ne, ale současní skladatelé mají obvykle možnost přidávat libovolné nástroje, které v orchestru postrádají, jako elektrické kytary, zvláštní perkuse…

Jakou má v Litvě tvorba současných skladatelů podporu z oficiálních míst. Pomáhá jim stát, města, nebo si musí každý poradit sám?
V současnosti je to dobré, nemůžu si stěžovat. Soudobé umění dostává pěknou podporu od ministerstva kultury. Mnoho institucí, orchestrů a souborů si objednává nové skladby, hodně iniciativ přichází také od Svazu autorů (Composers’ Union), který organizuje festivaly a koncerty. Takže když máte dobrý nápad, je tu vždy možnost požádat o grant a získat možnost realizace.

Působíte střídavě ve Vilniusu a v Miláně. Jak se daří vaší hudbě ve městě s tak silnou operní tradicí?
Mám dojem, že lepší situace pro soudobou hudbu je ve Vilniusu než v Miláně, nebo je to aspoň podobné s ohledem na rozdíly v situaci. V Litvě se všechno koncentruje do Vilniusu jako do hlavního města, zatímco Miláno je jen jedno z velkých center země mezi dalšími důležitými a aktivními městy, jako je Řím, Florencie, Turín nebo Benátky. Nicméně v Litvě stejně jako v Itálii a kdekoliv jinde soudobá hudba přežívá v uzavřených, izolovaných ghettech a zajímá jen velmi vybrané publikum. Když pak z těchto souvislostí vyjdete do „normálního“ světa, můžete získat dojem, že celý ten svět soudobé hudby a osob, které v něm žijí, vůbec neexistuje. Mimo tento svět o nich nikdo neví… je to velmi surrealistický pocit.

Co je pro vás nejdůležitější v hudbě obecně, nejen v té vaší. Co musí obsahovat, aby vás zaujala?
Velmi jasné a pronikavé myšlenky – jednoduché, ale ne hloupé – a jejich nejčistší realizace se silným zřetelem na význam výrazu.

Foto archiv Justė Janulytė

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Expozice nové hudby - Slavnostní zahájení

29.10.2014, 17:00 / Besední dům

Expozice nové hudby - Zahajovací koncert

29.10.2014, 19:00 / Besední dům

Expozice nové hudby - Krátké filmy

30.10.2014, 17:00 / Univerzitní Kino Scala

Expozice nové hudby - Filmy s živým hudebním doprovodem

30.10.2014, 19:00 / Univerzitní Kino Scala

Expozice nové hudby - Living Cinema

30.10.2014, 21:00 / Univerzitní Kino Scala

Expozice nové hudby - Re/Broken Music

31.10.2014, 19:00 / Besední dům

Expozice nové hudby - NIHILIST SPASM BAND

31.10.2014, 20:00 / Besední dům

Expozice nové hudby - Grahamovy noty a Janáčkův klavír

1.11.2014, 14:00 / Památník písemnictví na Moravě, Klášter 1, Rajhrad

Expozice nové hudby - Vinegar Syndrome – živá performance

1.11.2014, 20:30 / Dům umění města Brna

Dále si přečtěte

Festival Expozice nové hudby projde brněnskými zahradami a členové Filharmonie Brno i jednu malou založí. Jaké bude spojení hudby a zahrad nám prozradil dramaturg festivalu Viktor Pantůček.  více


Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Komponovaný úterní večer 15. října zahájený v sále Kina Art návštěvníkům nabídl netradiční spojení české premiéry dokumentárního filmu No Ideas But in Things o americkém hudebním skladateli, experimentátorovi a vědci na poli elektronické hudby Alvinu Lucierovi (1931–2021) s živým provedením jeho skladby I Am Sitting in a Room. Zmíněná kompozice se stala refrénem nejen dokumentárního snímku, ale také celé události.  více

Ve druhém dnu festivalu Expozice nové hudby přenesli pořadatelé návštěvníky do vod komorních. V podání houslistky Terezy Horákové v Besedním domě zazněly dvě výjimečné skladby pro sólové housle. Při druhé z nich se k houslistce připojila Sarah Jedličková, která živě pracovala s osmi předem nahranými zvukovými stopami.  více

Slovanská tematika, violoncellová virtuozita a pocta Antonínu Dvořákovi (1841–1904) – i takto bychom mohli ve zkratce shrnout koncert Filharmonie Brno z 10. října v Janáčkově divadle. Pod dohledem etablovaného dirigenta Leoše Svárovského zazněly tři rapsodické kusy z konce sedmdesátých let 19. století a známý Violoncellový koncert h moll v podání mladé a talentované violoncellistky Laury van der Heijdenvíce

Klub moravských skladatelů pravidelně uvádí koncerty, při kterých dostávají slovo mladí interpreti, často teprve studenti vysoké školy či konzervatoře. V pondělí 7. října v 19 hodin v koncertním sále HF JAMU skupina studentů s podporou svých starších kolegů, tentokrát i profesionálů, uvedla program s názvem Od Janáčka k dnešku, hudební vzpomínka na moravské skladatele. Jak už název napovídá, program byl složený z děl čtyř skladatelů, kteří jsou spojeni s Moravou a zejména s Brnem, konkrétně Arne Linky, Pavla Haase, Antonína Tučapského a Leoše Janáčka.  více

Podzimní sérii koncertů z cyklu Barbara Maria Willi uvádí zahájil sólový recitál německé hráčky na klávesové nástroje Christine Schornsheim. Při bezmála dvouhodinového koncertu interpretka v konventu Milosrdných bratří představila výběr z klavírních skladeb klasicistních skladatelů, které provedla na kopii historického kladívkového klavíru – nástroji podobnému tomu, na kterém jmenovaní skladatelé pravděpodobně komponovali.  více

Muzikál nemusí být vždy jen pocukrovaným pozlátkem, mazlivým hudebním vyprávěním zamotaným do přeslazeného konce. Městské divadlo Brno v české premiéře uvedlo broadwayský muzikál Drahý Evane Hansene. Navzdory komickým situacím diváka čeká téměř tragická story ze střední školy roubovaná na komorní hudební příběh. Tento celek nápaditě otevírá drsná témata jako je úzkost, osamocenost, deprese či dokonce sebevražda. Je tedy logické, že dílo s tklivou hudbou a psychologizujícími písňovými texty Benje Paseka a Justina Paula a vynalézavým libretem Stevena Levensona je dnes již takřka kultovním a že budí nadšení. Nyní se tedy lze navrch těšit z tohoto importu také do Brna.  více

Chrámový koncert, který se odehrál v pondělí 23. září v kostele sv. Augustina na Kraví hoře, prezentoval dramaturgickou linii večerů soudobé duchovní hudby tělesa Ensemble Opera Diversa s dirigentkou Gabrielou Tardonovou a smíšeného sboru Ensemble Versus se sbormistrem Patrikem Buchtou. Při podobných příležitostech je hudba – velice často v podobě světových či tuzemských premiér – provozována v brněnských kostelech, jež pokaždé nabízí odlišnou akustickou, ale i architektonickou rovinu. Nejinak tomu bylo i při recenzovaném koncertu, který v přímém přenosu vysílalo Radio Proglas. Zazněla díla tří českých skladatelů, na jejichž provedení se podíleli sopranistka Tereza Zimková, tenorista Stanislav Předota, trumpetista Josef Zimka a varhaník Martin Jakubíčekvíce

Jednou z nejočekávanějších hvězd letošního ročníku festivalu JazzFestBrno byl bezesporu americký kytarista Al Di Meola se svým projektem The Electric Years. Kytarový matador vystoupil v brněnském Sono centru v úterý 17. září při turné, ve kterém se – jak už z názvu projektu vyplývá - vrací především k sérii jazz-rockových nahrávek z druhé poloviny 70. let minulého století.  více

Již 69. sezonu zahájila v neděli 15. září v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod taktovkou jejího šéfdirigenta Dennise Russella Daviese. Divákům nabídla skladby Bedřicha Smetany a Antona Brucknera, kteří by tento rok oslavili dvousté narozeniny. Oproti avizovanému programu byl ovšem nedělní večer zkrácen o symfonickou báseň Hakon Jarl, neboť vydatné deště a s nimi spojené záplavy se nevyhnuly ani brněnskému okolí. Několik muzikantů se nemohlo do Brna na koncert bezpečně dostat. Jednou z nich byla i harfistka Ivana Švestková, jejíž part ve zmíněné symfonické básni velice náročný, nebylo možné takto narychlo sehnat náhradu.  více

S výhradně romantickým repertoárem na brněnský festival Špilberk přicestoval v sobotu 24. srpna korejský rozhlasový orchestr KBS Symphony Orchestra se svým hudebním ředitelem – finským dirigentem a houslistou – Pietari Inkinenem. Pozvání přijala také jihokorejská houslistka, absolventka prestižní Julliard School Bomsori Kimvíce

Festival Špilberk pořádá Filharmonie Brno již rovné čtvrt století na konci srpna na nádvoří stejnojmenného hradu. Čtyři hudební večery pod širým nebem divákům nabízí výběr koncertů z řad klasické, filmové, počítačové, ale často i jazzové či jiné hudby. Jedná se tak o rozmanitý mix interpretů a repertoárů s často příjemnou, letně uvolněnou atmosféru. Letošním velkým a předem vyprodaným tahákem byl středeční večer 21. srpna plný melodií z filmů Jamese Bonda v režii Českého národního symfonického orchestru pod taktovkou světově uznávaného dirigenta, skladatele a aranžéra Stevena Mercuria. V průběhu koncertu se posluchačům také představili zpěváci Sára MilfajtováVendula Příhodová a David Krausvíce

Nejčtenější

Kritika

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více