Multižánrový projekt Švýcarské jaro začíná v České republice tento čtvrtek. 28. února a ještě následující den uslyšíme v Brně koncert z děl inspirovaných švýcarskými dějinami, přírodou i hudbou samotnou. Filharmonii Brno bude řídit její častý host Kaspar Zehnder, kterému jsem při té příležitosti položil několik otázek. Mluvili jsme pochopitelně o hudbě, ale také o smyslu národní identity, hrdosti a nakonec ještě o jídle.
Pocházíte ze Švýcarska, pracujete v Bernu, ale váš profesionální život je významně spojen i s Českou republikou. Je pro vás rozdíl pracovat tady a ve Švýcarsku?
Ovládám hodně jazyků, verbální komunikace je pro mě velmi důležitá. Neumím ale dobře česky a nerad se vyjadřuji nesprávně, takže má práce je v České republice poněkud ztížená. Ale na druhé straně: hudba je prostředek, jímž se můžete vyjádřit bez ohledu na jazyk, politiku a náboženství, a hudba je zde přítomna velmi intenzivně. Pokud Švýcarsko má čtyři jazyky, řekl bych, že Česká republika má dva: češtinu a hudbu!
Nejste jen dirigent, jste také flétnista. Je pro dirigenta dobré, když hraje i na nějaký jiný nástroj než obligátní klavír?
Nedovedu si představit, že dirigent není zároveň i hudebník. Pro mě je opravdu důležité dobře ovládat svůj nástroj a cvičení na flétnu je můj každodenní rituál.
Do Filharmonie Brno nastupuje od 1. března Marie Kučerová jako nová ředitelka. Znáte ji, je to dobrá zpráva?
Znám ji od svých prvních koncertů v České republice, a udělalo mi to radost i za Filharmonii Brno. Zdá se, že věci jdou velmi správným směrem.
Jak se vám pracuje s Filharmonií Brno. V čem jsou její klady a zápory?
Provedl jsem s Filharmonií Brno asi dvanáct různých programů, byl jsem s ní i na turné. Každý orchestr má své klady a zápory stejně jako vám nesedí úplně každý člověk – a naopak. Když Filharmonie Brno hraje v komorním obsazení – mám na mysli koncerty v Besedním domě – může být její výkon výborný, jindy jen odvede svou práci. Záleží na tom, kdo kdo zrovna hraje a jaký je program. Je to ale nádherný orchestr, když hraje ve velké skupině – koncerty v Besedním domě jsou velice důležité pro její transparentní zvuk v plném obsazení, který je jedinečný a skvělý. Je škoda, že v Brně neexistuje skutečný koncertní sál. Jeho projekt se přitom před lety zdál být tak blízko k realizaci.
Jezdíte do Brna docela často, znáte to tady, co vás sem přitahuje kromě hudby? Máte nějaká oblíbená místa, zažil jste tu něco mimořádného?
Mám rád jeho atmosféru v duchovním smyslu slova. Když jdete v Brně do kostela, je to chvíle ticha a meditace, ne jenom prohlídka pamětihodnosti. Oslovuje mě architektura: pozdní středověk, gotika a baroko ve starých částech města, i vídeňská secese v těch novějších a nádherné ukázky funkcionalismu. Rád strávím celé odpoledne v Zemanově kavárně. A jsem denním hostem v Koishi, což je podle mého názoru jedno z nejlepších míst v Evropě, kde si můžete dát sushi. Myslím, že v Bielu, kde jsem teď šéfdirigentem, máme druhé nejlepší.
Mezi autory zahajovacího koncertu Švýcarského jara je jen jeden švýcarský skladatel, řekl bych, že popisujete Švýcarsko pohledem zvenku. Je to záměr?
Kultura k nám vždy přicházela zvenčí, v naší historii nejsou velké kulturní epochy. Švýcarsko je pozoruhodné z historického a politického hlediska a je to naprosto úchvatná příroda – to je důvod, proč byli dříve či později téměř všichni velcí umělci z Německa, Francie, Itálie, ale také z Ruska a Anglie inspirováni naší zemi. Průmyslový rozvoj přišel mnohem později, stejně jako finanční trh.
Richard Wagner Rossiniho hudbou pohrdal a Viléma Tella si z nacionálního hlediska nevážil už vůbec. Jaký má dnes smysl lpění na národní identitě?
Richar Wagner byl geniální hudebník, ale nepříjemný člověk. Zejména jeho soudy o jiných skladatelích i názory na ně byly často mylné. Rossini byl vynikající skladatel, předehra Vilém Tell je sice plná exotismů a klišé, ale je ohromně efektní pro publikum. Obecně jsem ale proti nacionálním hlediskům, jsou tak snadno zneužitelná. Když miluju jezera, hory a útulnost švýcarských měst, když jím raději švýcarské čokolády než belgické nebo německé, nemá to nic společného s národní identifikací, prostě v tom cítím svůj DOMOV.
Jak to vůbec vypadá se švýcarskou "národní" hudbou, máte svého Verdiho, Wagnera, Smetanu nebo Janáčka? Kdo jsou typičtí švýcarští skladatelé minulosti i dneška?
Pokusím se o delší odpověď: Švýcarsko bylo až do roku 1850 zemí rolníků živých ze sýra a mléka (jak to popsal Mendelssohn nebo Goethe). V předchozích dobách naše šlechta nepodporovala orchestry, divadelní představení nebo umělecké sbírky. S finančním a průmyslovým rozvojem v polovině 19. století začali lidé "kupovat" umění a kulturu zvenčí. Města stavěla svá divadla, operní domy a koncertní sály koncem devatenáctého a začátkem dvacátého století. Kultura byla něco, co je "správné vlastnit", co jste si mohli koupit, ale nikdy věc, která by se vyvíjela ve filozofickém a existenciálním smyslu. Tento přístup sílil ve druhé polovině 20. století.
Máme velké skladatele: Arthura Honeggera – diriguji jeho fantastické dramatické scény Nicolas de Flüe v rámci Švýcarského jara v Hradci Králové 21. března (svatý Mikuláš de Flüe byl středověký poustevník, který zachránil naši zemi před občanskou válkou a vnitřním rozvratem a dal našemu státu politické a filozofické základy). Dále Frank Martin, Othmar Schoeck, Albert Moeschinger a Willy Burkhard, všichni tvořili v letech 1900 až 1950 a jsou na úrovni Maurice Ravela, Richarda Strausse nebo Albana Berga. Nejsou ale národnostně identifikovaní jako Janáček v České republice nebo Sibelius ve Finsku. To je důvod, proč nejsou známí jako ostatní skladatelé, kteří jsou specificky ruští, čeští, španělští či britští atd. Švýcarsko neobývá národ, je to konfederace, skupina nezávislých států. Chtěl jsem koupit partituru Honeggerovy symfonie v největším obchodě s hudbou v Bernu (hlavním městě Švýcarska!). Neměli ji a nebyla k dispozici vůbec v žádném z obchodů s hudbou. Musel jsem čekat čtyři(!) týdny, než ji pošlou z Paříže. Na to mám jen jedno slovo: je to skandál. Je to velmi dobrý příklad toho, jakou hodnotu má u nás naše vlastní kulturní dědictví.
Největší úspěchy se švýcarskou hudbou jsem měl mimo naši zemi. Nakonec jak sám vidíte, Švýcarské jaro zorganizovali švýcarští občané žijící v zahraničí jako třeba André Regli, náš velvyslanec v Praze, a jeho skvělý tým.
Největší událostí zahajovacího koncertu je světová premiéra Svity pro alpský roh, lesní roh a orchestr. Alpský roh je pro zbytek Evropy jednou ze švýcarských kuriozit – je obtížné na něj hrát, kterému běžnému nástroji je nejbližší a jak se jeho zvuk pojí se symfonickým orchestrem?
Alpský roh je přirozený nástroj, je samozřejmě blízký všem žesťovým nástrojům. Jeho tělo má podobnou délku jako lesní roh, ale není stočené. Dynamické a tonální možnosti jsou poměrně malé. Alpský roh je nástroj dlouhých, krásných tónů a jejich hry s přírodní ozvěnou. Eco (ozvěna), je také název věty, kterou napsal Jean-Luc Darbellay, je to druhá část skladby. Naše "svita" je experiment. Myslím, že je důležité, aby publikum mělo dostatek času na poslech sólového alpského rohu bez doprovodu, proto velmi oceňuji, že Radek Baborák hraje dlouhou kadenci ve třetí části.
Ve Švýcarsku se hovoří čtyřmi jazyky, co tyto oblasti sjednocuje?
Všechny části Švýcarska mají velmi dlouhou a hlubokou historii, která patří ke Švýcarské konfederaci (podobně jako ve Spojených státech). Spojuje nás naše demokracie. Kromě toho už příliš společných věcí nemáme, možná čokoládu, hodinky, vojenské nože a Rogera Federera. Naší výhodou je, že jsme italštější než Němci, pařížštější než Vídeňané, středomořštější než Skandinávci a britštější než Slované. Ovlivnily nás všechny směry a barvy. Díky tomu jsme velmi všestranní, ale také to vedlo k negativnímu aspektu takzvané neutrality. Například ve druhé světové válce udržovalo Švýcarsko styky nejen se spojenci, ale i s nacisty. Je to sebeobrana? Strategie?
Jedna moje kamarádka říká, že když přijede do Švýcarska, má chuť se usadit a pečovat o domácnost. Švýcarsko je v rámci obecných stereotypů vnímáno jako solidní, neuspěchaná a konzervativní země. Je to skutečně tak?
Ano, když chcete pojmenovat podstatnou vlastnost Švýcarska, je to tak, jak už jsem říkal – je to DOMOV. Dnes ale bohužel vzbuzují pozornost především korupční skandály bank, referenda proti minaretům, šovinističtí politici a zneužívání konzervativních postojů, To ale nemá nic společného s našimi skutečnými hodnotami, o nichž jsem pevně přesvědčen.
Co by se podle vás měli naučit Češi od Švýcarů a naopak?
Je to velmi složitá otázka, proto mi dovolte uvést příklad bez přemýšlení: Češi by se měli naučit méně mluvit a diskutovat, mít více trpělivosti, nevěřit každému módnímu trendu a myslet udržitelnějším způsobem v ekologickém a lidském smyslu.
Švýcaři by si měli osvojit specifický humor, který umožňuje smát se sami sobě. Také fantastická česká designérská škola by pro nás mohla být příkladem stejně jako péče o národní dědictví. A také bychom se konečně měli naučit vařit pivo.
Máte nějaké oblíbené švýcarské a české jídlo?
Česká kachna nemá konkurenci stejně jako opravdový švýcarský sýr Raclette. Obojí je ale strašně těžké do žaludku!
Foto Guy Perrenoud
Zatím nebyl přidán žádný komentář..