Původně to měly být instrumentální demonahrávky jen tak pro radost. Nakonec z toho vznikl jeden z nejambicióznějších hudebních projektů, na kterých se kdy podíleli brněnští muzikanti. Album King’n’doom s účastí velkých hvězd západoafrické hudby už znají posluchači rádií v Senegalu a jeho tvůrci, Pavel Šmíd a Martin Piro z brněnského studia a vydavatelství Rustical Records, dostávají pozvánky na velké festivaly u nás i za hranicemi.
Vaše album King’n’doom začíná skladbou Jah’rabi, což je zajímavá reggae verze melodie, kterou znám už z Pavlova předchozího projektu Korajunglejazz. Kde jsou její kořeny?
M: Je to taková africká varianta Pec nám spadla, prostě západoafrická lidová píseň, kterou si zpívají od mala děti především v Mali a v dalších západoafrických zemích, kde se mluví bambarsky. Je to píseň, která se hraje a zpívá na spoustu způsobů a my jsme si spontánně troufli udělat z ní reggae verzi.
P: Máme ji oba dlouho rádi, já jsem ji interpretoval se svými předchozími projekty několikrát, takže to přišlo úplně samo. Původně to měla být jen instrumentální záležitost, jenže pak se naskytla příležitost přidat k ní vokály.
A právě tady alespoň pro mne začíná ten úžasný příběh spolupráce s muzikanty napříč kontinenty. Základní nahrávka tedy vznikla v Brně. Ale jak se do písně dostal hlas slavného senegalského zpěváka Cheikha Lô?
M: Pavel a já jsme se ocitli v Ostravě na konferenci Czech Music Crossroads. Cheikh Lô si tam seděl u stolečku a balil si cigára. Přisedli jsme k němu, chtěli jsme se s ním seznámit, a on s námi šel ochotně do auta, kde jsme mu ty naše instrumentálky pustili. Začal si do toho zpívat a my jsme se jen tak zkusmo zeptali, jestli bychom si jej takto mohli natočit.
P: Ty nahrávky vůbec nebyly připravené k tomu, že by se s nimi něco dál dělalo. Pořizovali jsme je víceméně jen sobě pro radost. A najednou je poslouchá Cheikh Lô, který navíc kývl, že nám vokály klidně nazpívá.
M: Tady musíme poslat velký dík do studia Sono Records, protože tamní mistr zvuku Milan Cimfe, který byl na Crossroads přítomen se svým karavanem osazeným nahrávací výbavou, nám velmi pomohl. Právě do toho karavanu jsme Cheikha pozvali a jeho hlas tam natočili. Nahrávku jsme přes noc zmixovali a druhý den ji přivezli zpět do Ostravy. Cheikhovi se mix líbil, dokonce výsledek naší práce pustil při svém workshopu a pěkně jej okomentoval.
Cheikh Lô ale v písni nezpívá sám. Ženský hlas patří Hawě Kassé Mady Diabaté ze sice mladého, ale velmi oceňovaného Tria da Kali z Mali. Jak se ona dostala na vaše album?
M: Zhruba týden po Crossroads se v Náměšti nad Oslavou konaly Folkové prázdniny a na nich vystoupilo Trio da Kali. Já jsem tam dal Hawě nahrávku s Cheikhem Lô poslechnout a řekl jsem jí, že bych si tu píseň představoval jako milostný duet. Když uslyšela hlas Cheikha, který je v západní Africe velkou autoritou, nadšeně souhlasila, ale měl jsem se za ní zastavit až po koncertě. Jenže koncert končil kolem jedné hodiny ráno.
P: Já jsem mezitím odjel do Brna připravit studio pro případ, že by Hawa opravdu s nahráváním souhlasila. A čekal jsem na zprávu od Martina.
M: Po koncertě jsem šel za ní a ona nejen souhlasila, ale navíc přibrala basistu Madou Kouyatého. I se svou britskou manažerkou s námi jeli do Brna.
P: Nahrávka vznikla kolem druhé hodiny ráno a oni v šest ráno odjížděli do Vídně na letiště.
Na Jah’rabi na albu navazuje další velmi silná skladba Thiamness. Ta má také lidový základ?
P: Ne, to je už naše autorská věc, ale vznikla rozvedením určitého motivu z předchozí písně. Vzali jsme si melodickou linku z refrénu a udělali jsme z ní tuto baladu.
Takže vlastně skládáte své vlastní „africké“ písně…
P: My s Martinem oba už roky africkou hudbu posloucháme. Nemůžu o sobě přímo říct, že skládám „africkou“ hudbu. Pořád jsem kluk z Krkonoš, který žije v Brně… Ale protože se do toho projektu namočili skuteční afričtí muzikanti, jako africké písničky to zní.
Jedním z těchto hudebníků je Leopold Lô. To je Cheikhův příbuzný?
M: To je pouze shoda jmen. Leopold pochází ze Senegalu z oblasti Serer, žil v Dakaru a je mistrem ve hře na sabar, což je tradiční bicí nástroj, takové bubny, do kterých se velmi rychle mlátí rukou nebo paličkou. Leopolda znám jako člena kapely slavného Youssou N’Doura a osobně jsem se s ním seznámil před nějakou dobou v Německu.
Dalším důležitým nástrojem ze západní Afriky, který se na albu objevuje, je ngoni.
P: Ngoni existuje v několika druzích, ale zjednodušeně řečeno je to kus klacku s korpusem z kalabasy a s nataženým rybářským vlascem, na který se drnká.
M: Nám na album ngoni nahráli dva bratři, už zmíněný Madou a Moustafa Kouyaté, členové slavné hudební rodiny. Jejich otec, Bassekou Kouyaté, je takový africký Jimi Hendrix.
P: Původně jsme vůbec neplánovali, že tam budou hrát oba. Moustafa za námi přijel z Paříže a strávil s námi ve studiu čtyři dny. Jeho bratr pak trochu neplánovaně přijel s Hawou, protože je také členem Tria da Kali. A když už ve studiu byl, tak jsme si jej také nahráli. Byl překvapený, když jsme mu řekli, že už máme nahrávky i od jeho bratra.
Na obalu alba uvádíte, že vokály do tří skladeb včetně zmíněné Thiamness byly nahrány přímo v Africe. K tomu došlo jak?
P: Loni jsem ze světového hudebního veletrhu WOMEX z Kanárských ostrovů letěl rovnou do Dakaru. Martin mezitím objevil na internetu zajímavou Zeinu Ndong a domluvil mi s ní na dálku schůzku. Já jsem se s ní potkal v jedné hospodě, a i když neumím francouzsky a ona zase anglicky, dal jsem jí nahrávku na uši a naznačil, že bychom byli rádi, kdyby nám tam nazpívala sólový hlas. Udělala to přímo v Dakaru a nahrávku nám poslala.
M: Zajímavým způsobem vznikla také skladba RAW. Procházel jsem si ohlasy na Facebooku a všiml jsem si, že nám náš projekt lajkovala nějaká Afričanka, která na fotografii držela ngoni. Kontaktoval jsem ji a zeptal jsem se, jestli umí také zpívat. Poslali jsme jí instrumentální skladbu a ona nám opět v Africe nahrála zpěv. Ta skladba se původně měla jmenovat Kar-Kar, což je přezdívka slavného kytaristy Boubacara Traorého z Mali. Posléze z toho však vzniklo syrové RAW.
P: Původně to byla taková lehkovážná jednoduchá melodie. Nakonec jsme ji ale nejen přejmenovali, ale také jsme ji v rámci alba zařadili na jiné místo, protože se zpěvem získala úplně jiný podtext. Mrazilo mě v zádech, když jsem si přečetl překlad textu. Vůbec jsem netušil, že na albu bude něco takhle vážného.
M: Název RAW je anagram. Je to píseň o válce a o strachu z války a to WAR je v jejím názvu skryté.
Co píseň, to silný příběh. Projekt King’n’doom navíc zahrnuje krásnou vinylovou desku, obsažný booklet s překlady textů i průvodního slova do čtyř jazyků, mnoho fotografií… Ve které fázi vzniku toho všeho jste si uvědomili, že opravdu bude album a ne jen pár samostatných písní?
M: Od první nahrávky se Cheikhem se to na sebe všechno nabalovalo. Spolupráce s Cheikhem Lô nás nakopla, ale v tu chvíli jsme měli rozpracované pouze čtyři skladby, což je na album málo. A tak jsme lovili a dokončovali nápady z šuplíků, až jsme po dvou měsících měli osm písní.
Já doplním, že k nim jste na albu přidali ještě dva remixy úvodní písně Jah’rabi. Ale zajímá mě jiná věc. Zůstane King’n’doom zajímavým studiovým projektem, nebo se pokusíte vymyslet nějakou živou verzi?
M: Máme plán, že bychom album pokřtili přímo v Senegalu v Dakaru s kapelou Cheikha Lô.
P: Naše představa je taková, že bychom tam jeli třeba na dva týdny a nazkoušeli to. Cheikh mimochodem od roku 2015 nic nového nevydal, a tak je to i pro něj událost. Zní to bláznivě, ale v Senegalu se o naší nahrávce opravdu hodně mluví.
M: V Senegalu se ty písně už hrají v rádiu. Na letošním ročníku Czech Music Crossroads jsme se potkali s Nicolasem Diopem, rozhlasovým moderátorem, který byl z nahrávky nadšený a už ji pustil do éteru.
Nyní jste ve fázi, kdy už hotovou gramodesku, případně CD nebo elektronickou verzi alba rozesíláte novinářům a odborníkům do celého světa. Opět jste byli na veletrhu WOMEX, kde jste projekt propagovali. Jaké setkání na letošním WOMEXu vám udělalo největší radost?
P: Letošní Womex byl pro náš projekt opravdu zlomový. Dostali jsme řadu pozvánek na nejzásadnější světové festivaly – Roskilde, Afrika Festival Hertme, Colours of Ostrava, Pohoda a další. O náš vinyl byl opravdu veliký zájem a těch setkání bylo opravdu hodně, celý Womex vlastně stojí na setkávání, takže mě teď napadá jedno jméno za druhým. Ale konkrétně bych zmínil Yossiho Fine a Bena Aylona z Izraele. Yossi hrál s takovými lidmi jako je David Bowie, Lou Reed, Vieux Farka Touré nebo třeba Johh Scofield. Hned jsme si padli do oka a strávili spolu několik nezapomenutelných večerů. Hodně jsem s Yossim řešil styl hry, ladění a vůbec přistup k muzice. Jeho kytara, kterou si sám upravil a na které rozdělil hmatník na čtvrttóny, mě úplně vyvedla z konceptu. Při jednom z našich sedánků mi na hotelovém pokoji vysvětloval, jak tvoří akordy. Sám jsem si to pak zkoušel a musím říct, že jsem si skoro vůbec nezahrál. Prostě totální úlet. S Martinem od té doby posloucháme jejich CD neustále dokola, a tak nemohu než doporučit: Yossi Fine & Ben Aylon feat. Shasha – Blue Desert.
Bude mít tedy King’n’doom nějaké pokračování?
P: Myslím, že jsme otevřeli dveře do světa, ve kterém už nic nekončí. Určitě tedy něco nového vznikne. Při práci na této desce jsme se toho hodně naučili a poznali jsme spoustu zajímavých lidí. Otevřeli jsme tak Pandořinu skříňku. Muzikanti, kteří na albu účinkují, se už zajímají, co bude dál. A nám chodí desítky nabídek od dalších zpěváků z Afriky. Ani na ně nestíháme reagovat.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..