Zpěvák Laďa Kerndl se narodil v Brně 16. května 1945. Před několika dny, u příležitosti svých sedmdesátých narozenin, vydal své devatenácté album You. Hovořili jsme také o Laďově nové knize, o spolupráci s jeho dcerou Terezou, o boji s rakovinou a zmínili jsme i epizodu, kterou skupina Květy kdysi vtělila do názvu své písně Když L. Kerndl zpíval na lodi.
Album You, které jsi vydal u příležitosti svých sedmdesátých narozenin, začíná skladbou Thanks For Bringing Love Around Again, známou například v podání Raye Charlese. Proč právě ona desku otevírá?
Hlavními tématy mé nové desky jsou láska, smutek, zášť – všechno, co přináší život. Když řekneš: „Děkuji ti za to, že jsi přinesla lásku zpět“, je to asi reakce na předchozí těžké rozhořčení a rozchod. Řeknu-li: „Děkuji, že se láska vrátila díky tobě“, vyžaduje to pokoru. Člověk si uvědomí, že něco v životě neudělal tak, jak si to jeho partner představoval, a proto se rozešli. A toto je píseň o návratu. Je to krásné téma, a proto jsem tu píseň zařadil jako úvodní.
Zpíváš především převzaté melodie z nevyčerpatelné studnice americké písňové tvorby, skladby, které vznikaly během několika dekád. Jak moc ti záleží na obsahu jejich textů? Nebo jdeš jen po líbivosti melodií?
Ty písně zpravidla korespondují s tím, co jsem v životě prožil. Zažil jsem spoustu zklamání a pádů, ale také velmi radostné návraty. V bookletu nového alba jsem napsal, že jsem do těch skladeb dal všechny své emoce, radost, štěstí, zklamání i smutek za sedmdesát let svého života. A jsem rád, že ještě mohu zpívat.
Nahrával jsi alba se svým vrstevníkem Felixem Slováčkem nebo s kytaristou Romanem Pokorným, o generaci mladím, než jsi ty. Tentokrát se však po tvém boku objevují výrazně mladší muzikanti.
Ano, je to kapela, která na koncertech doprovází mou dceru Terezu, a já bych ji chtěl vyzdvihnout. Hrají velmi moderně, a i když album obsahuje staré skladby, aranže jsou přesně takové, jak to tito muzikanti, kterým je kolem pětadvaceti let, cítí. A dělají to opravdu velmi dobře. Také bych rád doplnil, že moje dcera Tereza zaranžovala a zpívá veškeré doprovodné vokály.
V čem je to pro tebe jiné – zpívat se svými vrstevníky a zpívat s takto mladými muzikanty?
Spolupráce s muzikanty, kteří mě běžně doprovázejí, to už je taková zaběhnutá věc. Podíváme se na sebe a každý ví, co má přesně hrát. Tito kluci jsou mladí a nezkušení, ale mají úžasnou vervu a chuť tvořit to, co ještě nikdy nedělali. Tato muzika je zajímá, přestože jsou to často skladby staré jako já, tedy i sedmdesát let. Já jsem jim nechal volnou ruku, aby ty písně pojali moderně, v novém kabátě. Jen jsem zadal témata a oni to natočili tak, jak cítili, že bych si to mohl přát.
Dokážeš odhadnout, co mladé hudebníky na písních starých několik desítek let vůbec baví?
Domnívám se, že takzvaná tuc tuc muzika začíná jít trochu stranou a že lidé přicházejí k hudbě, která je kvalitní a která vyjadřuje nějaký děj a melodii. Mladí muzikanti – a to mluvím obecně – to cítí a vracejí se k soulu a jazzu. Prvky těchto žánrů pak vládají i do svých vlastních skladeb. To je inspiruje a posunuje o schod výš.
Tvoje dcera si už jako malá zazpívala po tvém boku na tvých deskách. Určitě jsi ji potom pozorně sledoval, jak vedle tebe hudebně rostla. Jak vnímáš hudbu, které se teď jako zpěvačka věnuje? Je ti to blízké, nebo se ti spíše vzdaluje?
Když jsme spolu před mnoha lety začínali, zpívala Tereza se mnou a s velkými orchestry jazz a swing. Ve čtrnácti letech se potakala s Terezou Černochovou, dcerou Karla Černocha, a s Helenou Zeťovou, nevlastní dcerou Leška Semelky. Vystoupily spolu v televizi, Dan Hádl pro ně začal psát písničky, a tak vzniklo trio Black Milk. Existovalo několik let a pak se, jak už to bývá, rozpadlo. Každá ze zpěvaček se vydala na svou vlastní dráhu. A i když sleduji jen svou dceru, myslím, že se daří všem třem. Tereza to podle mne dělá dobře a má i několik hitů, které se úspěšně vysílají v řadě rozhlasových stanic. Většinou jsou to písně, které jí píše její manažer a nyní už také manžel René Mayer.
Že jsi Terezu v jejích začátcích hudebně ovlivnil, o tom není pochyb. Ale ovlivnila nějak i ona tebe?
Před několika lety jsem s ní natočil desku Pár příběhů, která obsahuje písně českých autorů. To mě natolik oslovilo, že jsem potom sám udělal ještě jednu českou desku, na které se podílel kytarista Roman Pokorný jako skladatel a kterou otextovalo asi sedm textařů. Jmenuje se Zdá se to pár dní. Obě ta alba byla úspěšná, já nelituju, že jsem se k nim dal přemluvit, ale nakonec jsem se opět vrátil k tvorbě světoznámých autorů. Moje nová deska, kterou jsem si vydal k sedmdesátinám, je ostatně už moje devatenáctá.
Proč vlastně zpíváš především anglicky?
V mládí jsem s tátou poslouchal v té době zakazované rozhlasové stanice jako Radio Luxembourg, Deutsche Welle nebo Radio London. Táta byl velký fanoušek této hudby a mě to pravděpodobně oslnilo natolik, že jsem chtěl anglicky mluvit a zpívat. Spoustu let jsem také vystupoval na amerických lodích a byl tento repertoár přímo vyžadován. Mohl jsem se mu tedy věnovat do hloubky, rozšiřovat počet písní, které znám, a tyto léty prověřené písně se staly mým zdrojem obživy.
Na většině svých alb čerpáš z této pokladnice především americké populární hudby. Je ještě kde brát?
To je nevyčerpatelný zdroj. Jen slavných filmových melodií a evergreenů od nejlepších autorů je tolik, že bych mohl natočit dalších několik desítek cédéček a nikdy bych nebyl u konce.
Jazzové standardy vznikly často právě z filmových nebo muzikálových melodií. Vybíráš si písně i podle toho, zda jsi dotyčné filmy viděl?
Milostné písně z filmů jako Love Story nebo Kmotr jsem natočil právě proto, že jsem ty filmy viděl. Jsou to tak krásné melodie a dojemné texty, že jsem je na svá alba prostě musel zařadit. Obecně když film vidím, určitě mě píseň oslovuje víc.
Vytváříš si v mysli vlastní filmy, jakousi vizualizaci písní?
Určitě. Text si vždy pečlivě prostuduju a v případě, že jsem film neviděl, představím si nějakou situaci, za které píseň vznikala.
Na tvé koncerty chodí i starší posluchači a ne každý z nich rozumí anglicky. Jak to děláš, aby věděli, o čem zpíváš?
Když mě na koncertě poslouchají starší lidé, rád jim o písně něco málo povím. Ale skladby jako What A Wanderful World od Louise Armstronga jsou tak krásné samy o sobě, že tam není třeba nic vysvětlovat.
Současně s novým albem ti vyšla také kniha Kariéra na druhý dech. Předpokládám, že asi navazuje na tvou první knížku Moře, přístavy a lásky z roku 2006…?
Kniha Moře, přístavy a lásky pojednává o době od mého narození pár dnů po válce po rok 1994, kdy jsem onemocněl rakovinou krku. V nové knize sice najdete i pár vzpomínek z minulosti nebo vyznání od mých kolegů zpěváků, od herců nebo pánů prezidentů, ale jinak je zaměřena především na to, jak jsem se potýkal s touto nemocí. Už jsem neměl naději za přežití, vypadalo to velmi špatně a já teď děkuji Bohu, že jsem tu už dvacet let přesčas. Kniha tedy vypráví o mé nemoci, o návratu na pódia a o tom, jak je těžké dělat kariéru v padesáti. Zpěváci a herci totiž zpravidla začínají od mládí, ale já jsem se tady objevila po mnoha letech a měl jsem štěstí, že jsem se dostal tam, kde teď jsem.
Máš už nápad, jak by mohlo vypadat tvé dvacáté album?
Celý život jsem skládal písně do šuplíku – někdy jen melodie, jindy i s textem. Říkal jsem si tedy, že by možná bylo dobré uzavřít tím hudební kariéru. To je jedna možnost. Potom mám malý dluh ke karibským ostrovům, jejichž hudba mě vždy oslňovala. A pak je tu samozřejmě možnost udělat best of. Ještě tedy nevím, jak se rozhodnu.
Zpíval jsi na lodi, působil jsi v Norsku, Švýcarsku, Německu, máš rád Karibik, ale narodil ses v Brně a na Moravě bydlíš. Kde se cítíš doma?
Já se cítím doma u nás. Letos mám 70 koncertů po celé republice a na všechna místa se moc těším.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..