Linda Keprtová: Důležitý pro mě je konkrétní člověk na jevišti

20. leden 2014, 0:07

Linda Keprtová: Důležitý pro mě je konkrétní člověk na jevišti

O režisérce Lindě Keprtové se v poslední době nejvíc mluvilo v souvislosti s režií Poulencových Dialogů karmelitek v košické opeře. Získala za tuto práci i slovenskou cenu DOSKY 2013. V Brně jsme se s Lindou Keprtovou setkali už několikrát – ještě jako studentka JAMU režírovala Zouharovu Coronide, Cimarosovo Tajné manželství, Její pastorkyňu ve verzi z roku 1904 a také scénické oratorium Vladimíra Franze Údolí suchých kostí. Do Janáčkova divadla vstoupila přibližně před dvěma týdny jako deus ex machina, aby dokončila inscenaci Donizettiho opery Maria di Rohan, která má zanedlouho premiéru. Původní režisérka Barbara Klimo totiž z vážných zdravotních důvodů musela svou práci přerušit.

Zeptám se rovnou na začátku – jaké to je převzít cizí inscenaci ve chvíli, kdy se začíná realizovat na jevišti?
Je to velmi nestandardní situace, já jsem nikdy nic takového nezažila a říkají i operní pamětníci, že se s tím nesetkali. Moje úloha v této inscenaci každopádně není v tom, abych přinášela koncept, ale musím naaranžovat věci, které nejsou doaranžované, což byla v našem případě asi půlka opery. Já jsem do inscenace vstoupila ve chvíli, kdy už jsou vyrobené kostýmy, hotová je i scéna a v pondělí (13. ledna, pozn. red.) jsme měli klavírní generálku. Naaranžováno bylo první jednání, druhé jen tak zlehka a třetí vůbec. Moje úloha je dodělat to a dovést do zdárného finále, aby byl důvod k oslavě.

Ocitla jste se vlastně v pozici orchestrálního hráče, který dostane hotové noty. Jak s nimi souzníte, je vám pojetí Barbary Klimo i osobně blízké?
Její koncept je velmi specifický i co se týká aranže v prvním jednání, i ve výtvarném pojetí. Druhé a třetí jednání jsme se snažili spíš odlehčit. Některé věci, které tam nadhodila, by mohly mít smysl, ale já samozřejmě nevím, jak je myslela. Museli jsme to tedy nějakým způsobem pozměnit a vyčistit.

Maria di Rohan je vlastně paní de Chevreuse,  intrikánka ze Tří mušketýrů – odkazuje se inscenace na tento populární román?
Ne ne…

V Mušketýrech je paní de Chevreuse důvěrnice královny a pletichářka, v Donizettiho opeře spíš pasivní oběť nešťastných okolností. Zabývala jste se tím, jaká asi byla doopravdy?
Já se přiznám, že jsem na to neměla čas. To se seběhlo tak rychle, že mi v pondělí (6. ledna, pozn. red.) v devět večer volala paní šéfka opery Blahová, v úterý dopoledne jsem přišla do divadla, vzala si noty, nahrávku a ve středu už jsme zkoušeli. Já jsem tu operu znala jen povrchně a musela jsem začít se studiem úplně od začátku. Na nějaké větší rešerše a myšlenkové pochody jsem vůbec neměla prostor. V tuto chvíli se snažím vzdělání narychlo doplnit, ale v koncepci inscenace se to zcela jistě nebude moci projevit.

Podle fotek působí inscenace až komiksově pestře, jak se to stýká s tragickým příběhem, který končí sebevraždou hlavního hrdiny?
To je právě to, že paní režisérka Klimo chtěla mít první jednání co nejpestřejší a nejveselejší, aby poté více vynikla tragika příběhu. I aranžmá sboru je taková roztomilá hříčka a postupně by mělo představení dostávat dramatičtější rozměr.

Přes všechny dějové zákruty se vlastně jedná o milostný trojúhelník komplikovaný Mariiným tajným manželstvím. Je v tom příběhu něco aktuálního i pro dnešního diváka a snaží se to inscenace vypíchnout?
Milostné radosti a trápení jsou aktuální a věčné v každém čase… stejně tak jako intriky a krutost lidského jednání

Tajná manželství jsou asi vaším brněnským osudem, vaše absolventská režie stejnojmenné opery Domenica Cimarosy na vás dost výrazně upozornila. (nebyla to má absolvenstká režie – pouze ročníková) Režírovala jste tu ale také úspěšné uvedení Její pastorkyně, verze z roku 1904 a oratorium Vladimíra Franze Údolí suchých kostí. Jak hledáte inscenační klíče ke konkrétním dílům?
To je otázka, na kterou se úplně jednoznačně odpovědět nedá. Ke každému titulu člověk přistupuje jinak, včetně způsobu přemýšlení. U některých titulů cítím, že přichází nějaká intuice nebo vjem, o který se opírám a snažím se jej nějak zpracovat. U jiných věcí je to zase víc racionální, ta emoce na mě tolik nedýchá, ale cítím nějaký racionální podtext, který se snažím rozklíčovat. Obecně jsem typ člověka – nebo snad režiséra – který dělá rád koncepční divadlo. Na začátku si vždy připadám jako nepopsaný list papíru a když začínám zkoušet něco nového, tak mám pocit, že jsem v životě nikdy nic nezkoušela a připadám si i bezradná. Hodně o těch věcech přemýšlím a hodně důležitý pro mě je konkrétní člověk na jevišti. Proto trochu trpím tady tím česko-slovenským systémem, kde máte dvě až tři alternace, které tam nemusí stale být, pořád někam odjíždějí a podobně. Nakonec je to ale vždycky něco za něco, protože je pravda, že s některými zpěváky zkoušíte málo, a oni vás okamžitě pochopí a provedou to, co jim jen tak naznačíte. Je to takové dvousečné a já si rozhodně nechci na těchto řádcích stěžovat.

Když se zeptám ještě obecněji: jaký typ oper máte ráda, máte nějaké vytoužené dílo, které byste chtěla režírovat?
Velmi ráda bych se potkala s operou Věc Makropulos, s Káťou Kabanovou, s Vojckem. Obecně mám ráda příběhy, které zachycují nějaký lidský osud. Opera, za níž stojí nějaká historická událost, by pro mě určitě byla výzva, ale nevím, jestli bych ji dovedla udělat nejlépe. Mám ale taky strašně ráda práci se sborem a lákal by mě třeba Nabucco. Už jen proto, jestli bych se na něj pod tíhou všech tradic a klišé dokázala podívat nějak jinak. Sbor v opeře je samostatná jednotka a fenomén, který mě baví.

Dirigování sboru jste na JAMU původně studovala, teprve později jste si přibrala i operní režii. Bylo sborové dirigování nějaký nouzový obor, nebo vás režie zaujala až během školy – jak se tyto dvě věci stýkají a ovlivňují?
Já jsem chtěla dělat sbormistrovství asi od sedmnácti let, vystudovala jsem ho už na střední škole a můj sen byl dostat se na JAMU k panu Mátlovi. Operu jako žánr jsem měla ráda, chodila jsem do divadla, ale o operní režii jsem nikdy nepřemýšlela. Tento fenomén si mě poté našel spíše sám, ale až v momentě, kdy jsem ho začala studovat.

Zatím asi nejvíc ceněnou inscenací jsou Dialogy karmelitek v Košicích, získala jste za ni i slovenskou cenu DOSKY 2013. Ceníte si jí nejvíc i vy sama?
Ono se to tak vždycky říká, že člověk cenu nečekal, však pro mne to bylo opravdu překvapení…ale velmi krásné a dojemné.

Působíte v košické opeře i jako dramaturg. Jak jste spokojená s dramaturgií českých operních divadel, pokud ji sledujete – je v ní něco, co vám chybí?
Obecně mi chybí pestrost, ale to je samozřejmě dané tím, že soubory jsou poskládané na operu devatenáctého, potažmo dvacátého století. Krásnou dramaturgii má ostravská opera. Líbily se mi i některé tituly, které objevili v Liberci, třeba Démon a Náměsíčná. Obecně je to tady ale hodně zaprděné.

V hudbě začala před několika desítkami let místy až fanatická móda dobově poučené interpretace, která ale pozitivně ovlivnila i moderní orchestry a jejich interpretaci staré hudby. Funguje něco podobného i v opeře?
Když jsem byla na pracovní stáži v Götteborgu, tak se tam zrovna hrála Alcina. Dirigent s orchestrem, který hrál den předtím Dona Carlose, a s moderními nástroji udělal tak špičkovou interpretaci, že to bylo něco fantastického – takže si myslím, že můžeme hrát barokní operu I s operním orchestrem.

Jak se režíruje opera končícího belcanta, jak to udělat, aby měli pěvci trochu klidu na to náročné zpívání a ještě z toho bylo současné divadlo?
Ach, to kdybych věděla… pro mne osobně je důležité vnímat hudbu a doufám, prosím ji, aby mi byla nápomocna.

Chtěla byste režírovat třeba barokní operu úplně postaru se všemi těmi létajícími stroji, rozprašováním vůní a dalšími zázraky?
Barokní opera mě čeká příští sezónu – Händelova Alcina – a ještě uvidím, jaká optika mě bude lákat.

Brněnskou divadelní scénu asi znáte hodně dobře. Máte tu nějakou oblíbenou inscenaci a když odhlédnu od opery – je tady váš domov, co vás tu vlastně drží?
V divadle Reduta mě extrémně zaujalo představení Korespondence Voskovec + Werich. Velmi ráda chodím na činohru, pro operního režiéra je to jedna z inspirací… a když se nad tím tak zamyslím – v Brně mě kromě přátel vlastně nedrží vůbec nic – ale mám ho ráda…

Foto archiv Lindy Keprtové

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Režijní nastudování opery Maria di Rohan v Janáčkově divadle dokončí Linda Keprtová. Režisérka Barbara Klimo musela práci ze závažných zdravotních důvodů ukončit.  více

Tento pátek má v Janáčkově divadle premiéru nové nastudování opery Richarda Wagnera Bludný Holanďan. S režisérem inscenace Romanem Polákem jsme mluvili především o díle samotném, o jeho současné práci v brněnské opeře, ale také o síle slova a pokoře. Navíc přikládáme fotky z jevištních zkoušek.  více

I přes komorní obsazení orchestru a loutkovou inscenaci jsme viděli velké hudební divadlo. Zámecký sál v Mikulově ožil uvedením barokní opery La Calistovíce

Maria di Rohan

31.1.2014, 19:00 / Janáčkovo divadlo

Maria di Rohan

2.2.2014, 19:00 / Janáčkovo divadlo

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Komponovaný úterní večer 15. října zahájený v sále Kina Art návštěvníkům nabídl netradiční spojení české premiéry dokumentárního filmu No Ideas But in Things o americkém hudebním skladateli, experimentátorovi a vědci na poli elektronické hudby Alvinu Lucierovi (1931–2021) s živým provedením jeho skladby I Am Sitting in a Room. Zmíněná kompozice se stala refrénem nejen dokumentárního snímku, ale také celé události.  více

Ve druhém dnu festivalu Expozice nové hudby přenesli pořadatelé návštěvníky do vod komorních. V podání houslistky Terezy Horákové v Besedním domě zazněly dvě výjimečné skladby pro sólové housle. Při druhé z nich se k houslistce připojila Sarah Jedličková, která živě pracovala s osmi předem nahranými zvukovými stopami.  více

Slovanská tematika, violoncellová virtuozita a pocta Antonínu Dvořákovi (1841–1904) – i takto bychom mohli ve zkratce shrnout koncert Filharmonie Brno z 10. října v Janáčkově divadle. Pod dohledem etablovaného dirigenta Leoše Svárovského zazněly tři rapsodické kusy z konce sedmdesátých let 19. století a známý Violoncellový koncert h moll v podání mladé a talentované violoncellistky Laury van der Heijdenvíce

Klub moravských skladatelů pravidelně uvádí koncerty, při kterých dostávají slovo mladí interpreti, často teprve studenti vysoké školy či konzervatoře. V pondělí 7. října v 19 hodin v koncertním sále HF JAMU skupina studentů s podporou svých starších kolegů, tentokrát i profesionálů, uvedla program s názvem Od Janáčka k dnešku, hudební vzpomínka na moravské skladatele. Jak už název napovídá, program byl složený z děl čtyř skladatelů, kteří jsou spojeni s Moravou a zejména s Brnem, konkrétně Arne Linky, Pavla Haase, Antonína Tučapského a Leoše Janáčka.  více

Podzimní sérii koncertů z cyklu Barbara Maria Willi uvádí zahájil sólový recitál německé hráčky na klávesové nástroje Christine Schornsheim. Při bezmála dvouhodinového koncertu interpretka v konventu Milosrdných bratří představila výběr z klavírních skladeb klasicistních skladatelů, které provedla na kopii historického kladívkového klavíru – nástroji podobnému tomu, na kterém jmenovaní skladatelé pravděpodobně komponovali.  více

Nejčtenější

Kritika

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více