Od 16. září do 19. prosince bude v klubu Stará Pekárna v Brně probíhat jubilejní dvacátý ročník přehlídky Jazz Brno. Nabídne nejen moderní jazz, ale také fusion, funk nebo pořádnou porci blues. Festival zahájí v sobotu 16. září koncert amerického bluesmana Linwooda Taylora, který v Brně vystoupí v rámci svého většího českého turné. Telefonicky jsme mu položili několik otázek.
Na vaší facebookové stránce najdeme přirovnání vaší hry ke stylu Jimiho Hendrixe, Muddyho Waterse a Alberta Kinga. Kterého z těchto velikánů jste znal nejdřív a který z nich je pro vás dnes nejdůležitější?
Všichni tři jsou pro mne důležití. Mám rád styl každého z nich a od každého si něco beru. Ale snažím se to dělat po svém. Jako prvního jsem poslouchal Jimiho Hendrixe. Ovšem jednou se mi zdálo, že v jedné jeho písni slyším něco, co připomíná Muddyho Waterse. Někdo mi pak řekl, že to je přece Watersova skladba Rollin’ Stone, kterou Hendrix použil ve své verzi Catfish Blues. Tak jsem začal poslouchat i originál.
Pocházíte z Marylandu, tedy ze státu, který si zrovna s blues nespojuji. Jak jste se k této hudbě dostal? A proč jste začal sám hrát?
Blues se hrálo u nás doma, věnoval se mu můj otec. Měl také velkou sbírku desek. Blues tedy byla hudba, kterou jsem doma slýchal. Já jsem začal hrát na kytaru, protože na ni hrála většina spolužáků a také náš učitel. A navíc mě právě blues oslovovalo. Měl jsem rád i rokenrol, ale rokenrol je vlastně jen blues, které se hraje rychleji a hlasitěji. Uvědomoval jsem si, že blues a rock jsou vlastně totéž. Byla to tedy hudba, která mě obklopovala.
Povrchní posluchači mají dojem, že blues je smutná hudba. Oponoval byste jim?
Když někdo tvrdí, že blues je smutná hudba, vnímá pouze jeden její rozměr. Já si s blues spojuji spíše slovo překonávání. Někdo se cítí být smutný nebo poražený, ale překoná to a napíše o tom píseň. V blues jde o překonávání různých protivenství.
Vyprávíte ve svých písních vlastní příběhy, nebo si texty zcela vymýšlíte?
Často se rozhodnu vyprávět nějaký příběh, ale vůbec se to nemusí týkat mne samotného. Mohou to být zážitky mých přátel nebo členů mé rodiny. Nebo někoho, koho zahlédnu v televizi. Postavím se na jeho místo a vyprávím jeho příběh. Obecně si ale nemyslím, že je třeba psát něco úplně nového. Jen by to mělo být něco, co člověk buď sám prožil, nebo co sám vymyslel. Lidé žijí na této planetě už dost dlouho, takže není prakticky možné přijít s něčím zcela novým. Ale způsob, jakým myšlenku vyjádříte, nový být může. A ten vás jako autora vystihuje. Někdo je raději zábavný, někdo je spíše smutný, záleží prostě na autorovi. Pro mne je například velmi důležitý humor. Umět se zasmát různým věcem.
V Česku jste už v minulosti vystupoval a v září k nám přijíždíte na poměrně velké turné. Čím se podle vás liší publikum ve Spojených státech a zde ve střední Evropě?
V Americe dávají lidé najevo svou spokojenost, tančí, baví se. V Evropě jsou posluchači víc rezervovaní, což samo o sobě není nutně špatné. Poslouchají pak totiž hudbu mnohem pozorněji, mají větší respekt k samotnému vystoupení. A to je moc dobře. Vyhovují mi tedy oba přístupy. Dělám to, co chci dělat – živí mě hudba. Okolnosti jsou sice různé, ale jsem vděčný za oba typy publika.
Z vašich nahrávek vás znám nejen jako interpreta vlastní tvorby, ale také jako hráče bluesových standardů. Co nabídneme posluchačům v Brně a na dalších českých koncertech?
Na koncertech nabízím vlastní skladby i coververze. Považuji za důležité dát lidem něco, co už znají a co chtějí slyšet. Když to totiž udělám, mohu je pak vzít na výlet tam, kam chci já, a zařadit tedy i svou vlastní tvorbu, kterou ještě neznají.
Co vás vůbec motivuje k tomu neustále cestovat?
Řekněme, že se snažím dát světu najevo, že existuji. A když cestuji po světě, rád zkouším místní jídlo a poznávám místní kulturu. Nejsem jen hudebník, ale také turista. A užívám si to. Cestování mi také dává inspiraci, a já pak mohu psát nové písně.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..