Luboš Mareček: Na jeviště se raději dívám, než na něm stojím

Luboš Mareček: Na jeviště se raději dívám, než na něm stojím

Pamatuješ si, kdys poprvé napsal divadelní kritiku a na co byla?
Já jsem začal psát divadelní kritiky už na vysoké škole. Ale naplno to vlastně začalo až po absolvování Filozofické fakulty MU, když jsem nastoupil do Brněnského večerníku. Tam jsem začal soustavně psát recenze na činoherní divadlo a posléze v tom pokračoval v Lidových novinách a MF Dnes. Na první kritiku si ale opravdu nevzpomenu.

Co tě kromě povolání k psaní kritik přivedlo – vnitřní puzení, chuť se vyjádřit, nebo si jako ostatní kritici a léčíš si psaním mindráky?
Možná teď na sebe pošlu hromy a blesky praktikujících divadelníků, protože já chtěl nejdříve mezi ně. Už na gymnáziu jsem se rozhodoval, že půjdu na činoherní herectví na JAMU. Bohužel ale zemřel režisér Hugo Domes, který slíbil, že mě na zkoušku připraví. Zvolil jsem tedy studium historie a českého jazyka a literatury, ale divadlo ve mě bylo stale jaksi zasunuté. Objevil jsem si ho už na zmíněném gymnáziu. Utíkal jsem i z vyučování, a hodiny a hodiny jsem proseděl ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti i během zkoušek. Tam jsem poznal divadelní svět jak na jevišti, tak i velmi důvěrně zákulisí v podobě všech profesí, které se kolem divadla točí. Často jsem hodiny o divadle proklábosil třeba s inspicientkou Aničkou. Zjistil jsem, že mám v sobě velkou fascinaci divadlem. Ale už během prvního ročníku na filozofické fakultě mi bylo jasné, že mě baví ten svět spíš okukovat, pozorovat, vyjadřovat se k němu a hodnotit jej než se ho aktivně účastnit. Nejvíc jsem si to uvědomil na konci devadesátých let, kdy Vladimír Morávek udělal v Hradci Králové projekt, během nějž jsme si s herci prohodili profese. Hodně českých deníkových kritiků se sjelo na třídenní soustředění a mělo nastudovat třetí dějství Hamleta. Herci nás u toho pozorovali a měli na to napsat kritiku. Skončilo to polovičatě: my jsme vystoupili, já jsem tam měl dvě věty, které jsem si nebyl schopný zapamatovat, ale herecké reflexe našich výkonů už se mi do ruky nedostaly. Podstatné ale je, že jsem si přes tuto krátkou zkušenost uvědomil, že se na jeviště raději dívám, než na něm stojím, i když jsem se dlouhá léta aktivně věnoval uměleckému přednesu.

Dlouho jsi vedl v brněnské MF Dnes kulturní rubriku – ta v oblastních vydáních přestala existovat už před lety. Ustupuje zájem o umění mezi čtenáři a noviny se přizpůsobují, nebo je to naopak?
Já myslím, že to souvisí s celkovým stavem tištěných médií. Jejich náklady se dramaticky propadají, noviny přicházejí o své čtenáře. Za mého mnohaletého působení nám byla vždy podsouvána idea, že kultura je taková popelka. Já jsem si to nikdy nemyslel. A potvrzoval jsem si to vždy, když třeba došlo k přesahům kultury na přední stránky zpravodajství – jako rozhovor se známým hercem nebo netradiční premiéra –, čtenářský hlad po těchto osobnostech a událostech se vždycky projevil. Ústup kulturních rubrik je jev, který souvisí s mnoha negativními trendy, není to jen krize novinového papíru a přesun čtenářů na web.

Po svém odchodu z MF Dnes jsi zakotvil na JAMU jako tiskový mluvčí a specialista pro vnější vztahy. Jsi schopen od toho odhlédnout, kdybys měl psát kritiku na představení vašeho Divadla na Orlí, nebo je lepší to vůbec nepokoušet?
Já jsem se nikdy takovému pokušení nevystavil. Abych byl konkrétní: z Divadelních novin mě prosili minulou sezónu o recenzi na velice zdařilé představení Kabaret Hrabal. Odmítl jsem to z důvodů, na které ses ptal. Nejde tady ani tak o pokušení jako o férovost a tady by to byl jasný a prokazatelný střet zájmů. Bez ohledu na pokušení nebo schopnosti mu odolat – to se prostě nedělá. O to raději ale píšu a zpracovávám zprávy o všech uměleckých produkcích JAMU a šířím je do světa, protože nejen na Orlí ale i ve studiu Marta vznikají skutečně pozoruhodné studentské projekty. Mám je navíc i jako nereferující divadelní kritik opravdu rád.

Jaký je rozdíl mezi divadlem a hudebním divadlem. Co odlišuje činohru s vloženými písničkami třeba od muzikálu?
Viděl jsem činohry nabízející velké hudební plochy a znám taky muzikály, ve kterých se víc mluvilo než zpívalo a nebylo to jen nějaké singspiely. Pokud nechceme teoretizovat o definicích žánrů, může zústat tento dotaz otevřený. Muzikálům se třeba vyčítá jistá povrchnost, která je pro mě vyvážená profesionálním nasazením aktérů, kteří skutečně musí umět nejen pořádně hrát, ale i bravurně zpívat a tančit. To není tak automaticky přítomné v činohře, která je pro mě ale skutečně oduševnělejším a hlubokomyslnějším žánrem. Mám ale rád jak činohru, tak hudební divadlo, a s přibývajícím věkem stále víc propadám kouzlu vážné hudby a kvalitní dobré opery.

Co si slibuješ od příchodu Mária Radačovského do čela brněnského baletu – jestli vůbec něco?
Ta otázka ještě není na místě, protože pan umělecký šéf nastoupil počátkem listopadu a žádná baletní inscenace nespadá na vrub jeho týmu. Nemám rád nějaké předjímání. Chtěl bych posuzovat až konkrétní kroky, kam ten soubor povede, dramaturgické plány a podobně. Zatím si tedy při nejlepší vůli ani není co myslet a slibovat.

Jaký podle tebe je hudebně divadelní život v Brně – co ti v něm chybí, přebývá, čeho je akorát?
Co se týká hudebních žánrů i produkcí, tak je zde život rozmanitý a vybrat si může každý. Nejsme v poslední době svědky nějakých bombastických show populární hudby, což asi souvisí s celkovou ekonomickou situací. Po takových monstrakcích se mi ale nestýská. Ve městě funguje zajímavá klubová scéna a co se týká koncertního života mohl bych teď naříkat nad stále nestojícím koncertním sálem. Je tu hodně agilní jazzová scéna…

a to hudební divadlo?
Tam bych jednu výhradu měl a bude to takový paradox. Já jsem nenašel nikdy zalíbení v operetě, kromě takových velkých čísel jako je třeba Netopýr nebo Veselá vdova, na nichž si i velcí operní zpěváci ve světě brousí své hlasy, svůj herecký, hudební a dramatický um. Když jsem ale mluvil o tom, že si tu může vybrat každý, tak tu chybí slušně dělaná opereta. Myslím, že je pořád hodně posluchačů, kteří by žánr vděčně navštěvovali. Já jsem k němu cestu nenašel, ale možná jsem jen neměl štěstí na dobrá představení.

Věnuješ se hudbě i aktivně? Přinejmenším jsem tě slyšel slušně zpívat lidovky…
Hudbě se věnuji aktivně potud, že zejména když piju víno, tak potom zpívám lidovky – jako kovaný Moravský Slovák a letitý tanečník v souborech Hradišťánek a Čechovci. Nikdy jsem nepřilnul k dechovce, ale lidové písně k cimbálu mám opravdu rád, i když mi někdy při mém halekání okolí dává najevo, že je to moc nahlas.

Když se odpoutám od muziky, jednou jsem tě potkal i s košíkem zeleniny cestou z Kraví hory – tos dostal, nebo jsi někomu přelezl plot?
Vzhledem k tomu, že pocházím z malé vesnice od Uherského Hradiště, tak ve mě asi nějaké ty rurální rozměry zůstávají. Takže to, o čem mluvíš, byl košík mých vlastních výpěstků. Zahrádkaření je pro mě jeden z typů ideální relaxace vedle saunování. V saunování jsem se zhlédl po vzoru Ludvíka Kundery, který tak vášnivě mluvil o pití čaje a saunování, že jsem jeho kouzlu před lety podlehl a jsem tomu hrozně vděčný. Jsem vášnivý saunatér a neméně vášnivý zahrádkář.

A jaká bude tvoje práce pro Město hudby – slibuješ, že budeš potírat divadelní nešvary na zemi, ve vodě i ve vzduchu a budeš mluvit jenom čistou pravdu?
To zní skoro jako nějaký slib nebo místopřísežné prohlášení. Odpovím na to velice jednoduše: nemusím nic takového slibovat, protože jsem myslím nějakou záměrnou nepravdu nikdy nepsal. To se mi v recenzentské práci občas i vymstilo nevraživostí jistých divadelních kruhů, ale k tomu není potřeba se vracet. Nemusím tedy slibovat něco, co automaticky dělám.

Foto Boris Klepal

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Jiří Beneš hrával na violu v Moravském kvartetu i v brněnské filharmonii, mnoho let pracuje pro Moravský podzim a s jeho texty se setkáváte v programech orchestrů i festivalů. Rozhovor s ním se tedy většinou točí kolem hudby, přesto se v něm ale najde místo i na buchty, hory a sáňkování.  více

Rozhovor s hudebním kritikem a publicistou Borisem Klepalem se uskutečnil u tazatele doma, kde tázaný našel útočiště ve starém ušáku. Během hloubavých čtyřiceti minut nás provedl svým hudebním i lidským osudem a postoji k hudbě i k rodnému městu. Krom soustředěných úvah také často docházelo na kumpánské salvy smíchu, jaké by nezasvěcený stěží očekával u špičkového experta v oblasti opery.  více

S muzikologem a hudebním kritikem Janem Špačkem jsme se sešli u něj doma. Hovořili jsme o hudbě brněnské, z Brna dostupné, o cestách k hudbě, ozvučených ušácích i hospodách. Rozhovoru byl přítomen i duch janáčkovského badatele Johna Tyrrella, který přispěl k atmosféře károvanou konvičkou na čaj.  více


Moravskou národní operu Její pastorkyňa Leoše Janáčka (1854–1928) přivezlo do Brna na festival Janáček Brno 2024 Moravské divadlo Olomouc v koprodukci s Janáčkovou operou NdB. Inscenační tým v čele s režisérkou Veronikou Kos Loulovou se titul rozhodl uvést pod názvem Jenůfa, pod kterým se uvádí v zahraničí. Ve středu 20. listopadu, pět dní po své premiéře v Olomouci, mohli také diváci v Mahenově divadle shlédnout nejnovější tuzemské uchopení nejhranější Janáčkovy opery. Hudebního nastudování výrazně upravené původní verze z roku 1904 se zhostila dirigentka Anna Novotná Pešková, a v hlavních rolích se představili Barbora Perná (Jenůfa), Eliška Gattringerová (Kostelnička), Josef Moravec (Laca Klemeň) a Roman Hasymau (Števa Buryja).  více

Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Nejčtenější

Kritika

Moravskou národní operu Její pastorkyňa Leoše Janáčka (1854–1928) přivezlo do Brna na festival Janáček Brno 2024 Moravské divadlo Olomouc v koprodukci s Janáčkovou operou NdB. Inscenační tým v čele s režisérkou Veronikou Kos Loulovou se titul rozhodl uvést pod názvem Jenůfa, pod kterým se uvádí v zahraničí. Ve středu 20. listopadu, pět dní po své premiéře v Olomouci, mohli také diváci v Mahenově divadle shlédnout nejnovější tuzemské uchopení nejhranější Janáčkovy opery. Hudebního nastudování výrazně upravené původní verze z roku 1904 se zhostila dirigentka Anna Novotná Pešková, a v hlavních rolích se představili Barbora Perná (Jenůfa), Eliška Gattringerová (Kostelnička), Josef Moravec (Laca Klemeň) a Roman Hasymau (Števa Buryja).  více