Pamatuješ si, kdys poprvé napsal divadelní kritiku a na co byla?
Já jsem začal psát divadelní kritiky už na vysoké škole. Ale naplno to vlastně začalo až po absolvování Filozofické fakulty MU, když jsem nastoupil do Brněnského večerníku. Tam jsem začal soustavně psát recenze na činoherní divadlo a posléze v tom pokračoval v Lidových novinách a MF Dnes. Na první kritiku si ale opravdu nevzpomenu.
Co tě kromě povolání k psaní kritik přivedlo – vnitřní puzení, chuť se vyjádřit, nebo si jako ostatní kritici a léčíš si psaním mindráky?
Možná teď na sebe pošlu hromy a blesky praktikujících divadelníků, protože já chtěl nejdříve mezi ně. Už na gymnáziu jsem se rozhodoval, že půjdu na činoherní herectví na JAMU. Bohužel ale zemřel režisér Hugo Domes, který slíbil, že mě na zkoušku připraví. Zvolil jsem tedy studium historie a českého jazyka a literatury, ale divadlo ve mě bylo stale jaksi zasunuté. Objevil jsem si ho už na zmíněném gymnáziu. Utíkal jsem i z vyučování, a hodiny a hodiny jsem proseděl ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti i během zkoušek. Tam jsem poznal divadelní svět jak na jevišti, tak i velmi důvěrně zákulisí v podobě všech profesí, které se kolem divadla točí. Často jsem hodiny o divadle proklábosil třeba s inspicientkou Aničkou. Zjistil jsem, že mám v sobě velkou fascinaci divadlem. Ale už během prvního ročníku na filozofické fakultě mi bylo jasné, že mě baví ten svět spíš okukovat, pozorovat, vyjadřovat se k němu a hodnotit jej než se ho aktivně účastnit. Nejvíc jsem si to uvědomil na konci devadesátých let, kdy Vladimír Morávek udělal v Hradci Králové projekt, během nějž jsme si s herci prohodili profese. Hodně českých deníkových kritiků se sjelo na třídenní soustředění a mělo nastudovat třetí dějství Hamleta. Herci nás u toho pozorovali a měli na to napsat kritiku. Skončilo to polovičatě: my jsme vystoupili, já jsem tam měl dvě věty, které jsem si nebyl schopný zapamatovat, ale herecké reflexe našich výkonů už se mi do ruky nedostaly. Podstatné ale je, že jsem si přes tuto krátkou zkušenost uvědomil, že se na jeviště raději dívám, než na něm stojím, i když jsem se dlouhá léta aktivně věnoval uměleckému přednesu.
Dlouho jsi vedl v brněnské MF Dnes kulturní rubriku – ta v oblastních vydáních přestala existovat už před lety. Ustupuje zájem o umění mezi čtenáři a noviny se přizpůsobují, nebo je to naopak?
Já myslím, že to souvisí s celkovým stavem tištěných médií. Jejich náklady se dramaticky propadají, noviny přicházejí o své čtenáře. Za mého mnohaletého působení nám byla vždy podsouvána idea, že kultura je taková popelka. Já jsem si to nikdy nemyslel. A potvrzoval jsem si to vždy, když třeba došlo k přesahům kultury na přední stránky zpravodajství – jako rozhovor se známým hercem nebo netradiční premiéra –, čtenářský hlad po těchto osobnostech a událostech se vždycky projevil. Ústup kulturních rubrik je jev, který souvisí s mnoha negativními trendy, není to jen krize novinového papíru a přesun čtenářů na web.
Po svém odchodu z MF Dnes jsi zakotvil na JAMU jako tiskový mluvčí a specialista pro vnější vztahy. Jsi schopen od toho odhlédnout, kdybys měl psát kritiku na představení vašeho Divadla na Orlí, nebo je lepší to vůbec nepokoušet?
Já jsem se nikdy takovému pokušení nevystavil. Abych byl konkrétní: z Divadelních novin mě prosili minulou sezónu o recenzi na velice zdařilé představení Kabaret Hrabal. Odmítl jsem to z důvodů, na které ses ptal. Nejde tady ani tak o pokušení jako o férovost a tady by to byl jasný a prokazatelný střet zájmů. Bez ohledu na pokušení nebo schopnosti mu odolat – to se prostě nedělá. O to raději ale píšu a zpracovávám zprávy o všech uměleckých produkcích JAMU a šířím je do světa, protože nejen na Orlí ale i ve studiu Marta vznikají skutečně pozoruhodné studentské projekty. Mám je navíc i jako nereferující divadelní kritik opravdu rád.
Jaký je rozdíl mezi divadlem a hudebním divadlem. Co odlišuje činohru s vloženými písničkami třeba od muzikálu?
Viděl jsem činohry nabízející velké hudební plochy a znám taky muzikály, ve kterých se víc mluvilo než zpívalo a nebylo to jen nějaké singspiely. Pokud nechceme teoretizovat o definicích žánrů, může zústat tento dotaz otevřený. Muzikálům se třeba vyčítá jistá povrchnost, která je pro mě vyvážená profesionálním nasazením aktérů, kteří skutečně musí umět nejen pořádně hrát, ale i bravurně zpívat a tančit. To není tak automaticky přítomné v činohře, která je pro mě ale skutečně oduševnělejším a hlubokomyslnějším žánrem. Mám ale rád jak činohru, tak hudební divadlo, a s přibývajícím věkem stále víc propadám kouzlu vážné hudby a kvalitní dobré opery.
Co si slibuješ od příchodu Mária Radačovského do čela brněnského baletu – jestli vůbec něco?
Ta otázka ještě není na místě, protože pan umělecký šéf nastoupil počátkem listopadu a žádná baletní inscenace nespadá na vrub jeho týmu. Nemám rád nějaké předjímání. Chtěl bych posuzovat až konkrétní kroky, kam ten soubor povede, dramaturgické plány a podobně. Zatím si tedy při nejlepší vůli ani není co myslet a slibovat.
Jaký podle tebe je hudebně divadelní život v Brně – co ti v něm chybí, přebývá, čeho je akorát?
Co se týká hudebních žánrů i produkcí, tak je zde život rozmanitý a vybrat si může každý. Nejsme v poslední době svědky nějakých bombastických show populární hudby, což asi souvisí s celkovou ekonomickou situací. Po takových monstrakcích se mi ale nestýská. Ve městě funguje zajímavá klubová scéna a co se týká koncertního života mohl bych teď naříkat nad stále nestojícím koncertním sálem. Je tu hodně agilní jazzová scéna…
…a to hudební divadlo?
Tam bych jednu výhradu měl a bude to takový paradox. Já jsem nenašel nikdy zalíbení v operetě, kromě takových velkých čísel jako je třeba Netopýr nebo Veselá vdova, na nichž si i velcí operní zpěváci ve světě brousí své hlasy, svůj herecký, hudební a dramatický um. Když jsem ale mluvil o tom, že si tu může vybrat každý, tak tu chybí slušně dělaná opereta. Myslím, že je pořád hodně posluchačů, kteří by žánr vděčně navštěvovali. Já jsem k němu cestu nenašel, ale možná jsem jen neměl štěstí na dobrá představení.
Věnuješ se hudbě i aktivně? Přinejmenším jsem tě slyšel slušně zpívat lidovky…
Hudbě se věnuji aktivně potud, že zejména když piju víno, tak potom zpívám lidovky – jako kovaný Moravský Slovák a letitý tanečník v souborech Hradišťánek a Čechovci. Nikdy jsem nepřilnul k dechovce, ale lidové písně k cimbálu mám opravdu rád, i když mi někdy při mém halekání okolí dává najevo, že je to moc nahlas.
Když se odpoutám od muziky, jednou jsem tě potkal i s košíkem zeleniny cestou z Kraví hory – tos dostal, nebo jsi někomu přelezl plot?
Vzhledem k tomu, že pocházím z malé vesnice od Uherského Hradiště, tak ve mě asi nějaké ty rurální rozměry zůstávají. Takže to, o čem mluvíš, byl košík mých vlastních výpěstků. Zahrádkaření je pro mě jeden z typů ideální relaxace vedle saunování. V saunování jsem se zhlédl po vzoru Ludvíka Kundery, který tak vášnivě mluvil o pití čaje a saunování, že jsem jeho kouzlu před lety podlehl a jsem tomu hrozně vděčný. Jsem vášnivý saunatér a neméně vášnivý zahrádkář.
A jaká bude tvoje práce pro Město hudby – slibuješ, že budeš potírat divadelní nešvary na zemi, ve vodě i ve vzduchu a budeš mluvit jenom čistou pravdu?
To zní skoro jako nějaký slib nebo místopřísežné prohlášení. Odpovím na to velice jednoduše: nemusím nic takového slibovat, protože jsem myslím nějakou záměrnou nepravdu nikdy nepsal. To se mi v recenzentské práci občas i vymstilo nevraživostí jistých divadelních kruhů, ale k tomu není potřeba se vracet. Nemusím tedy slibovat něco, co automaticky dělám.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..