Luboš Mareček: Na jeviště se raději dívám, než na něm stojím

Luboš Mareček: Na jeviště se raději dívám, než na něm stojím

Pamatuješ si, kdys poprvé napsal divadelní kritiku a na co byla?
Já jsem začal psát divadelní kritiky už na vysoké škole. Ale naplno to vlastně začalo až po absolvování Filozofické fakulty MU, když jsem nastoupil do Brněnského večerníku. Tam jsem začal soustavně psát recenze na činoherní divadlo a posléze v tom pokračoval v Lidových novinách a MF Dnes. Na první kritiku si ale opravdu nevzpomenu.

Co tě kromě povolání k psaní kritik přivedlo – vnitřní puzení, chuť se vyjádřit, nebo si jako ostatní kritici a léčíš si psaním mindráky?
Možná teď na sebe pošlu hromy a blesky praktikujících divadelníků, protože já chtěl nejdříve mezi ně. Už na gymnáziu jsem se rozhodoval, že půjdu na činoherní herectví na JAMU. Bohužel ale zemřel režisér Hugo Domes, který slíbil, že mě na zkoušku připraví. Zvolil jsem tedy studium historie a českého jazyka a literatury, ale divadlo ve mě bylo stale jaksi zasunuté. Objevil jsem si ho už na zmíněném gymnáziu. Utíkal jsem i z vyučování, a hodiny a hodiny jsem proseděl ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti i během zkoušek. Tam jsem poznal divadelní svět jak na jevišti, tak i velmi důvěrně zákulisí v podobě všech profesí, které se kolem divadla točí. Často jsem hodiny o divadle proklábosil třeba s inspicientkou Aničkou. Zjistil jsem, že mám v sobě velkou fascinaci divadlem. Ale už během prvního ročníku na filozofické fakultě mi bylo jasné, že mě baví ten svět spíš okukovat, pozorovat, vyjadřovat se k němu a hodnotit jej než se ho aktivně účastnit. Nejvíc jsem si to uvědomil na konci devadesátých let, kdy Vladimír Morávek udělal v Hradci Králové projekt, během nějž jsme si s herci prohodili profese. Hodně českých deníkových kritiků se sjelo na třídenní soustředění a mělo nastudovat třetí dějství Hamleta. Herci nás u toho pozorovali a měli na to napsat kritiku. Skončilo to polovičatě: my jsme vystoupili, já jsem tam měl dvě věty, které jsem si nebyl schopný zapamatovat, ale herecké reflexe našich výkonů už se mi do ruky nedostaly. Podstatné ale je, že jsem si přes tuto krátkou zkušenost uvědomil, že se na jeviště raději dívám, než na něm stojím, i když jsem se dlouhá léta aktivně věnoval uměleckému přednesu.

Dlouho jsi vedl v brněnské MF Dnes kulturní rubriku – ta v oblastních vydáních přestala existovat už před lety. Ustupuje zájem o umění mezi čtenáři a noviny se přizpůsobují, nebo je to naopak?
Já myslím, že to souvisí s celkovým stavem tištěných médií. Jejich náklady se dramaticky propadají, noviny přicházejí o své čtenáře. Za mého mnohaletého působení nám byla vždy podsouvána idea, že kultura je taková popelka. Já jsem si to nikdy nemyslel. A potvrzoval jsem si to vždy, když třeba došlo k přesahům kultury na přední stránky zpravodajství – jako rozhovor se známým hercem nebo netradiční premiéra –, čtenářský hlad po těchto osobnostech a událostech se vždycky projevil. Ústup kulturních rubrik je jev, který souvisí s mnoha negativními trendy, není to jen krize novinového papíru a přesun čtenářů na web.

Po svém odchodu z MF Dnes jsi zakotvil na JAMU jako tiskový mluvčí a specialista pro vnější vztahy. Jsi schopen od toho odhlédnout, kdybys měl psát kritiku na představení vašeho Divadla na Orlí, nebo je lepší to vůbec nepokoušet?
Já jsem se nikdy takovému pokušení nevystavil. Abych byl konkrétní: z Divadelních novin mě prosili minulou sezónu o recenzi na velice zdařilé představení Kabaret Hrabal. Odmítl jsem to z důvodů, na které ses ptal. Nejde tady ani tak o pokušení jako o férovost a tady by to byl jasný a prokazatelný střet zájmů. Bez ohledu na pokušení nebo schopnosti mu odolat – to se prostě nedělá. O to raději ale píšu a zpracovávám zprávy o všech uměleckých produkcích JAMU a šířím je do světa, protože nejen na Orlí ale i ve studiu Marta vznikají skutečně pozoruhodné studentské projekty. Mám je navíc i jako nereferující divadelní kritik opravdu rád.

Jaký je rozdíl mezi divadlem a hudebním divadlem. Co odlišuje činohru s vloženými písničkami třeba od muzikálu?
Viděl jsem činohry nabízející velké hudební plochy a znám taky muzikály, ve kterých se víc mluvilo než zpívalo a nebylo to jen nějaké singspiely. Pokud nechceme teoretizovat o definicích žánrů, může zústat tento dotaz otevřený. Muzikálům se třeba vyčítá jistá povrchnost, která je pro mě vyvážená profesionálním nasazením aktérů, kteří skutečně musí umět nejen pořádně hrát, ale i bravurně zpívat a tančit. To není tak automaticky přítomné v činohře, která je pro mě ale skutečně oduševnělejším a hlubokomyslnějším žánrem. Mám ale rád jak činohru, tak hudební divadlo, a s přibývajícím věkem stále víc propadám kouzlu vážné hudby a kvalitní dobré opery.

Co si slibuješ od příchodu Mária Radačovského do čela brněnského baletu – jestli vůbec něco?
Ta otázka ještě není na místě, protože pan umělecký šéf nastoupil počátkem listopadu a žádná baletní inscenace nespadá na vrub jeho týmu. Nemám rád nějaké předjímání. Chtěl bych posuzovat až konkrétní kroky, kam ten soubor povede, dramaturgické plány a podobně. Zatím si tedy při nejlepší vůli ani není co myslet a slibovat.

Jaký podle tebe je hudebně divadelní život v Brně – co ti v něm chybí, přebývá, čeho je akorát?
Co se týká hudebních žánrů i produkcí, tak je zde život rozmanitý a vybrat si může každý. Nejsme v poslední době svědky nějakých bombastických show populární hudby, což asi souvisí s celkovou ekonomickou situací. Po takových monstrakcích se mi ale nestýská. Ve městě funguje zajímavá klubová scéna a co se týká koncertního života mohl bych teď naříkat nad stále nestojícím koncertním sálem. Je tu hodně agilní jazzová scéna…

a to hudební divadlo?
Tam bych jednu výhradu měl a bude to takový paradox. Já jsem nenašel nikdy zalíbení v operetě, kromě takových velkých čísel jako je třeba Netopýr nebo Veselá vdova, na nichž si i velcí operní zpěváci ve světě brousí své hlasy, svůj herecký, hudební a dramatický um. Když jsem ale mluvil o tom, že si tu může vybrat každý, tak tu chybí slušně dělaná opereta. Myslím, že je pořád hodně posluchačů, kteří by žánr vděčně navštěvovali. Já jsem k němu cestu nenašel, ale možná jsem jen neměl štěstí na dobrá představení.

Věnuješ se hudbě i aktivně? Přinejmenším jsem tě slyšel slušně zpívat lidovky…
Hudbě se věnuji aktivně potud, že zejména když piju víno, tak potom zpívám lidovky – jako kovaný Moravský Slovák a letitý tanečník v souborech Hradišťánek a Čechovci. Nikdy jsem nepřilnul k dechovce, ale lidové písně k cimbálu mám opravdu rád, i když mi někdy při mém halekání okolí dává najevo, že je to moc nahlas.

Když se odpoutám od muziky, jednou jsem tě potkal i s košíkem zeleniny cestou z Kraví hory – tos dostal, nebo jsi někomu přelezl plot?
Vzhledem k tomu, že pocházím z malé vesnice od Uherského Hradiště, tak ve mě asi nějaké ty rurální rozměry zůstávají. Takže to, o čem mluvíš, byl košík mých vlastních výpěstků. Zahrádkaření je pro mě jeden z typů ideální relaxace vedle saunování. V saunování jsem se zhlédl po vzoru Ludvíka Kundery, který tak vášnivě mluvil o pití čaje a saunování, že jsem jeho kouzlu před lety podlehl a jsem tomu hrozně vděčný. Jsem vášnivý saunatér a neméně vášnivý zahrádkář.

A jaká bude tvoje práce pro Město hudby – slibuješ, že budeš potírat divadelní nešvary na zemi, ve vodě i ve vzduchu a budeš mluvit jenom čistou pravdu?
To zní skoro jako nějaký slib nebo místopřísežné prohlášení. Odpovím na to velice jednoduše: nemusím nic takového slibovat, protože jsem myslím nějakou záměrnou nepravdu nikdy nepsal. To se mi v recenzentské práci občas i vymstilo nevraživostí jistých divadelních kruhů, ale k tomu není potřeba se vracet. Nemusím tedy slibovat něco, co automaticky dělám.

Foto Boris Klepal

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Jiří Beneš hrával na violu v Moravském kvartetu i v brněnské filharmonii, mnoho let pracuje pro Moravský podzim a s jeho texty se setkáváte v programech orchestrů i festivalů. Rozhovor s ním se tedy většinou točí kolem hudby, přesto se v něm ale najde místo i na buchty, hory a sáňkování.  více

Rozhovor s hudebním kritikem a publicistou Borisem Klepalem se uskutečnil u tazatele doma, kde tázaný našel útočiště ve starém ušáku. Během hloubavých čtyřiceti minut nás provedl svým hudebním i lidským osudem a postoji k hudbě i k rodnému městu. Krom soustředěných úvah také často docházelo na kumpánské salvy smíchu, jaké by nezasvěcený stěží očekával u špičkového experta v oblasti opery.  více

S muzikologem a hudebním kritikem Janem Špačkem jsme se sešli u něj doma. Hovořili jsme o hudbě brněnské, z Brna dostupné, o cestách k hudbě, ozvučených ušácích i hospodách. Rozhovoru byl přítomen i duch janáčkovského badatele Johna Tyrrella, který přispěl k atmosféře károvanou konvičkou na čaj.  více


Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Komponovaný úterní večer 15. října zahájený v sále Kina Art návštěvníkům nabídl netradiční spojení české premiéry dokumentárního filmu No Ideas But in Things o americkém hudebním skladateli, experimentátorovi a vědci na poli elektronické hudby Alvinu Lucierovi (1931–2021) s živým provedením jeho skladby I Am Sitting in a Room. Zmíněná kompozice se stala refrénem nejen dokumentárního snímku, ale také celé události.  více

Ve druhém dnu festivalu Expozice nové hudby přenesli pořadatelé návštěvníky do vod komorních. V podání houslistky Terezy Horákové v Besedním domě zazněly dvě výjimečné skladby pro sólové housle. Při druhé z nich se k houslistce připojila Sarah Jedličková, která živě pracovala s osmi předem nahranými zvukovými stopami.  více

Slovanská tematika, violoncellová virtuozita a pocta Antonínu Dvořákovi (1841–1904) – i takto bychom mohli ve zkratce shrnout koncert Filharmonie Brno z 10. října v Janáčkově divadle. Pod dohledem etablovaného dirigenta Leoše Svárovského zazněly tři rapsodické kusy z konce sedmdesátých let 19. století a známý Violoncellový koncert h moll v podání mladé a talentované violoncellistky Laury van der Heijdenvíce

Klub moravských skladatelů pravidelně uvádí koncerty, při kterých dostávají slovo mladí interpreti, často teprve studenti vysoké školy či konzervatoře. V pondělí 7. října v 19 hodin v koncertním sále HF JAMU skupina studentů s podporou svých starších kolegů, tentokrát i profesionálů, uvedla program s názvem Od Janáčka k dnešku, hudební vzpomínka na moravské skladatele. Jak už název napovídá, program byl složený z děl čtyř skladatelů, kteří jsou spojeni s Moravou a zejména s Brnem, konkrétně Arne Linky, Pavla Haase, Antonína Tučapského a Leoše Janáčka.  více

Podzimní sérii koncertů z cyklu Barbara Maria Willi uvádí zahájil sólový recitál německé hráčky na klávesové nástroje Christine Schornsheim. Při bezmála dvouhodinového koncertu interpretka v konventu Milosrdných bratří představila výběr z klavírních skladeb klasicistních skladatelů, které provedla na kopii historického kladívkového klavíru – nástroji podobnému tomu, na kterém jmenovaní skladatelé pravděpodobně komponovali.  více

Muzikál nemusí být vždy jen pocukrovaným pozlátkem, mazlivým hudebním vyprávěním zamotaným do přeslazeného konce. Městské divadlo Brno v české premiéře uvedlo broadwayský muzikál Drahý Evane Hansene. Navzdory komickým situacím diváka čeká téměř tragická story ze střední školy roubovaná na komorní hudební příběh. Tento celek nápaditě otevírá drsná témata jako je úzkost, osamocenost, deprese či dokonce sebevražda. Je tedy logické, že dílo s tklivou hudbou a psychologizujícími písňovými texty Benje Paseka a Justina Paula a vynalézavým libretem Stevena Levensona je dnes již takřka kultovním a že budí nadšení. Nyní se tedy lze navrch těšit z tohoto importu také do Brna.  více

Chrámový koncert, který se odehrál v pondělí 23. září v kostele sv. Augustina na Kraví hoře, prezentoval dramaturgickou linii večerů soudobé duchovní hudby tělesa Ensemble Opera Diversa s dirigentkou Gabrielou Tardonovou a smíšeného sboru Ensemble Versus se sbormistrem Patrikem Buchtou. Při podobných příležitostech je hudba – velice často v podobě světových či tuzemských premiér – provozována v brněnských kostelech, jež pokaždé nabízí odlišnou akustickou, ale i architektonickou rovinu. Nejinak tomu bylo i při recenzovaném koncertu, který v přímém přenosu vysílalo Radio Proglas. Zazněla díla tří českých skladatelů, na jejichž provedení se podíleli sopranistka Tereza Zimková, tenorista Stanislav Předota, trumpetista Josef Zimka a varhaník Martin Jakubíčekvíce

Jednou z nejočekávanějších hvězd letošního ročníku festivalu JazzFestBrno byl bezesporu americký kytarista Al Di Meola se svým projektem The Electric Years. Kytarový matador vystoupil v brněnském Sono centru v úterý 17. září při turné, ve kterém se – jak už z názvu projektu vyplývá - vrací především k sérii jazz-rockových nahrávek z druhé poloviny 70. let minulého století.  více

Již 69. sezonu zahájila v neděli 15. září v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod taktovkou jejího šéfdirigenta Dennise Russella Daviese. Divákům nabídla skladby Bedřicha Smetany a Antona Brucknera, kteří by tento rok oslavili dvousté narozeniny. Oproti avizovanému programu byl ovšem nedělní večer zkrácen o symfonickou báseň Hakon Jarl, neboť vydatné deště a s nimi spojené záplavy se nevyhnuly ani brněnskému okolí. Několik muzikantů se nemohlo do Brna na koncert bezpečně dostat. Jednou z nich byla i harfistka Ivana Švestková, jejíž part ve zmíněné symfonické básni velice náročný, nebylo možné takto narychlo sehnat náhradu.  více

S výhradně romantickým repertoárem na brněnský festival Špilberk přicestoval v sobotu 24. srpna korejský rozhlasový orchestr KBS Symphony Orchestra se svým hudebním ředitelem – finským dirigentem a houslistou – Pietari Inkinenem. Pozvání přijala také jihokorejská houslistka, absolventka prestižní Julliard School Bomsori Kimvíce

Festival Špilberk pořádá Filharmonie Brno již rovné čtvrt století na konci srpna na nádvoří stejnojmenného hradu. Čtyři hudební večery pod širým nebem divákům nabízí výběr koncertů z řad klasické, filmové, počítačové, ale často i jazzové či jiné hudby. Jedná se tak o rozmanitý mix interpretů a repertoárů s často příjemnou, letně uvolněnou atmosféru. Letošním velkým a předem vyprodaným tahákem byl středeční večer 21. srpna plný melodií z filmů Jamese Bonda v režii Českého národního symfonického orchestru pod taktovkou světově uznávaného dirigenta, skladatele a aranžéra Stevena Mercuria. V průběhu koncertu se posluchačům také představili zpěváci Sára MilfajtováVendula Příhodová a David Krausvíce

Nejčtenější

Kritika

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více