Brazilský písničkář s (nejen) japonskými kořeny Luiz Murá se na Moravě poprvé představil před pěti lety, kdy vystoupil na Folkových prázdninách v Náměšti se svou tehdejší mezinárodní kapelou Miramundo. Letos v létě přijel do Brna. Nikoli jako hudebník, ale jako pořadatel klubových koncertů v Barceloně, kde posledních několik let žije. Jako oficiální zahraniční delegát se zúčastnil dvoudenního Central European Jazz Showcase v divadle Husa na provázku. Během jeho pobytu v Brně jsme sympatickému světoběžníkovi, který je stále v první řadě hudebníkem, položili několik otázek. Už proto, že Luizův minulý pobyt na Moravě se odrazil na jeho nejnovějším sólovém albu.
Zatímco před několika lety jste v Česku hrál s mezinárodní kapelou Miramundo, na vašem nejnovějším albu slyšíme jen váš hlas a kytaru. Můžete nám nahrávku představit?
Album se jmenuje Origem, nahrával jsem je od roku 2019 střídavě v Budapešti a v Barceloně a inspiroval jsem se na něm hudbou Joãa Gilberta, „otce bossanovy“, který zemřel právě v roce 2019. Byl jsem vždy jeho velkým fanouškem a v posledních letech jsem studoval do hloubky jeho hudbu a jeho životní příběh. Ten je tedy jedním z pramenů mého nového alba. Tím druhým je pak moje rodina. Mám japonské, italské, portugalské a brazilské kořeny.
Proč jste se rozhodl nahrát sólové album?
To má více důvodů. Jednak jsem to dlouho plánoval. Líbilo se mi, že mám jako kytarista a zpěvák takové množství svobody, že mohu píseň kdykoli měnit. Také João Gilberto vystupoval na konci svého života nejčastěji sám. Věděl jsem, že některé detaily v písních vyniknou jen tehdy, když tam bude pouze kytara a zpěv. A konečně toužil jsem i po tom, aby na mé nahrávce byl slyšet prostor, ticho. Jsme obklopeni velkým množstvím zvuků a určitá prázdnota slyšitelná mezi jednotlivými tóny se mi líbila.
Souvisí to nějak i se samotou a izolací, kterou prakticky každý z nás neplánovaně zažil v době pandemie covidu?
Že album vyšlo v době pandemie, je spíše shoda okolností, protože jsem je z velké části nahrál už v říjnu 2019. Vlastně toto album už beru jako uzavřenou kapitolu, protože vyšlo v létě 2021. Ale je pravda, že mi pořád přináší nové ovoce. Nedávno jsem dostal pozvání k natočení nového sólového alba a myslím, že je přijmu a že se budu sólové dráze dál věnovat.
Říkal jste, že album je inspirované také vaší rodinou. Vaše původní příjmení, Murakami, je japonské. Co je tedy na albu japonského?
Na albu je jedna píseň v japonštině s názvem Kitaguni no haru, což znamená Jaro v rodném městě. Je to příběh člověka, který přišel do velkého města a stýská se mu po domově. Tuto píseň si často zpívají Japonci v Brazílii, zároveň ji zpívali Japonci, které postihla vlna tsunami. Je to velmi oblíbená skladba ve stylu „enka“. Ale tato píseň není to jediné, co mé album spojuje s Japonskem. João Gilberto byl v Japonsku velmi oblíbený a mnoho jeho písní je tam známých. Takže to, že jsem mu album věnoval, odkazuje nepřímo také k Japonsku.
České posluchače určitě zaujme poslední píseň na albu, úprava polky Škoda lásky. Jak jste se k ní dostal?
Když jsem poprvé hrál se skupinou Miramundo tady v Česku, měli jsme koncert na krásném festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou. Moc se nám líbilo prostředí i lidé na festivalu. Se skupinou Miramundo jsme se vždy snažili naučit jednu místní píseň. Zazpívali jsme tedy Škoda lásky, lidem se to líbilo a říkali mi, že bych to měl nahrát. Hodilo se mi to teď na aktuální album, protože jsem tu píseň upravil do stylu bossanovy. Říkal jsem si, že ve spojení s dalšími skladbami na albu by ji mohli lidé vidět v jiné perspektivě. Omlouvám se ale za svou výslovnost češtiny, která rozhodně není dokonalá. Album vzniklo velmi spontánně a z větší části jsem je nahrál živě. Doufám tedy, že do příště svůj český přízvuk vylepším.
V čem je pro vás jiné sólové hraní ve srovnání s vystupováním s kapelou?
První věc, která mě napadne, je, že při sólovém hraní mám víc svobody. Mohu dokonce přímo na místě vytvořit novou píseň. I když jsem hrával s kapelou, byl jsem někdy na pódiu sám, ale teď jsem sám vlastně pořád. A moc se mi to líbí. Samozřejmě že všechno má svá pro a proti. Chybí mi cestování s přáteli a vzájemné sdílené zkušeností v rámci kapely, ale to zase někdy přijde. Se skupinou Miramundo jsem vystupoval deset let a teď nastal čas, abych rozvíjel své sólové schopnosti.
Na čem v současné době pracujete?
Momentálně pracuji na dvou nových projektech. Jednak jsem dostal finanční podporu od barcelonské vlády na koncertní projekt týkající se kulturní spolupráce Japonska a středomořských zemí. Pojal jsem to jako historii své rodiny Murakami, jejíž příslušníci z Japonska nejprve odešli do Peru, potom do Brazílie a nyní do Barcelony. Je to tedy taková dlouhá pouť migrantů. Pojímám to téma více jako divadelní představení než jako koncert, i když tam také zpívám, ovšem beze slov. A tím druhým projektem bude už zmíněné nové album autorských písní, na kterém budu pracovat teď na podzim.
Narodil jste se v Brazílii, ale dlouhodobě žijete v Evropě. Vracíte se do své rodné země?
V Brazílii jsem byl letos v únoru, poprvé po čtyřech letech. Prožíval jsem tedy velmi silné momenty, když jsem se po takové době mohl vidět se svými přáteli a s příbuznými. Vdechoval jsem atmosféru své rodné země a bylo to opravdu krásné.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..