Tradice, kroje, písně a mnohdy i speciální jídlo. To je základ lidové kultury, která má u nás svou základnu silně zakotvenou na Moravě. Zájem o ni v poslední době roste – Česká republika ji bere jako jeden ze základů své propagace pro domácí i zahraniční turisty. O čem vlastně folklor je? Vrací se k němu mladí lidé? A čím je zajímavý? Ptali jsme se Marie Hvozdecké, hudební redaktorky zaměřené na folklor v Českém rozhlasu a také dlouholeté dramaturgyně folklorní scény na festivalu Maraton hudby Brno. Jak sama říká, „mít zájem o lidovou hudbu je dobrá věc. Aby ji ale někdo předělal do nové podoby, musí znát její původ a význam, jinak z toho vzniká paskvil.“
Na tvém profilu na stránkách Českého rozhlasu Brno píšeš, že “chceš lidem předat krásu a rozmanitost, jež v lidové hudbě spatřuješ.” Co přesně ve folkloru vidíš?
Krásu často vnímám v jednoduchých melodiích a textech, které ale skrývají něco hlubšího, co člověk objeví až po několikátém poslechu. V té chvíli, kdy se do něčeho ponoříš, začneš postupně vnímat rozdíly – nejen regionální nebo národní, ale i v jednotlivých interpretech z regionu.
Znamená to tedy, že lidová hudba není jednoduchá, nýbrž má několik vrstev?
Ona je ve své podstatě jednoduchá, protože vznikla právě v lidovém prostředí. Má ale skrytou hloubku, o níž většina lidí neví. Už v době jejího vzniku ji skládali a tvořili nadaní lidé, kteří byli inovativní s kreativními dušemi. Má to velmi zajímavý vývoj, ovlivněný i následnou interpretací hudebníky. Znalci dokážou z písní poznat, z jakého kraje pochází, jaké v nich byly poměry a podobně.
Tomáš Koláček
S festivalem Maraton hudby Brno spolupracuješ jako dramaturgyně folklorní scény už třetím rokem. Jak si k projektu přišla?
Mně o tom řekl Jiří Plocek, bývalý dramaturg Českého rozhlasu, hudebník a vydavatel. Vytvořil mnoho úžasných nahrávek, jež jsou jedinečné. Umí v hudbě podchytit základ, hlavní esenci, a najít k tomu umělce, jež umí reprezentovat svůj region a tradice. Svým přístupem je mi inspirací, máme i společné myšlení. Navrhl mi, že se hledá dramaturg na Maraton a jestli bych to nechtěla zkusit. Neváhala jsem a šla do toho, mám z toho radost.
Co chceš programem návštěvníkům říct? Mění se téma dramaturgie mezi jednotlivými ročníky?
Já se držím jedné myšlenky, a to zvát muzikanty z regionů, ne brněnské. Jde o to, že pokud se dostanou regionální hudebníci do Brna, tak většinou v rámci nějaké svatby nebo komerční akce. Když se v Brně koná něco veřejně v oblasti folkloru, tak to dělají místní. Proto chci dát příležitost jiným, kteří mají složitější možnost se tady prosadit. Navíc Maraton vnímám jako velmi profesionální prostředí. Zároveň se snažím přinést kontrasty. Jeden koncert bývá vždy fúze lidové hudby a jiného žánru. Mnohdy jde o spojení velmi experimentální a pro mnohé šokující. Folklor je velmi tradičním žánrem, jehož komunita inovace příliš ráda nepřijímá. Není se čemu divit, mnohdy jsou fúze velmi nevkusné. V poslední době se ale objevují nové a zajímavé projekty. Proto je chci nabídnout ostatním, i těm, kteří je mohou prvoplánově odmítat. Navíc lidová hudba je inspiračním námětem už od dob Leoše Janáčka, respekt k tradicím by ale měl být zachován.
S výhledem do dalších let – máš ještě nějaké další dramaturgické plány na Maratonu? Přemýšlíš nad nějakým novým konceptem?
Chtěla bych se držet konceptu, který jsem zmínila. Podporovat i nadále muzikanty přímo z jednotlivých regionů. Ale k tomu bych ráda v budoucnu pozvala i hudebníky ze zahraničí, např. ze Slovenska nebo Ukrajiny. Některé jejich přístupy k lidové hudbě se mi moc líbí a myslím, že by mohly být inspirací.
Musica Folklorica
Mimo festival si připravila vlastní hudebně vzdělávací program “Folklor a city”. O co přesně v něm jde?
Přišel mi velmi zajímavý úzký vztah Brna a folkloru. Nacházíme se v centru Moravy, jezdí sem velké množství studentů a mnoho z nich si své tradice do města vozí s sebou. Následně pak začnou navštěvovat místní soubory, které fungují třeba už od padesátých let minulého století nebo vznikají nová uskupení. Když je v Brně folklorní akce, tak hraje cimbálka nebo je to koncert, ale nikdy se toto propojení neakcentuje, a to já chtěla změnit. Vybrala jsem si proto jednu kavárnu, jež stojí ve funkcionalistické budově, dalším dominantním prvku města. Řekla jsem si, že to bude velmi netradiční, ale o to zajímavější kombinace, spojení folkloru a funkcionalismu. A tak jsem šla do toho.
Jaký je jeho obsah?
Vždy se snažím, aby to mělo přesah. Tudíž před samotnou hudební událostí je beseda nebo třeba workshop, většinou ve spojení s vystupujícími umělci. Chci, aby lidé poznali různé pohledy a názory, i když se třeba mohou lišit od těch jejich.
Asi si to naznačila, ale je v Brně o folklor zájem?
Rozhodně ano, zvlášť v poslední době, kdy ztrácí pachuť komunistických časů. Lidé si ho spojovali s nějakou „nudnou“ dechovkou. U mladší generace tohle mizí, a tak v tom mohou vidět jen hezké věci. Nejen setkávání lidí, ale i krásu písní, krojů, doplňků a oblečení ve stylu folkloru. Pro mnohé je to inspirační zdroj k další tvorbě, nezůstat zakonzervování ve stereotypech. Na druhou stranu je důležité učit lidi tradice a mít k tomu úctu. Často mohou následně vznikat paskvily. Když už chce někdo předělat lidovou píseň, tak by měl znát její kontext.
HCM Petra Mičky
Není folklor spíše “převálcován” populární hudbou, nočními kluby a podobně? Alespoň v Brně, studentském městě? Nebo se mu daří rozvíjet a je ho dnes častěji vidět?
Bude záležet na tom, o jakém časovém období se bavíme. V padesátých letech jsme měli velký boom, vznikaly orchestry jako BROLN, bylo tu velké množství dnes už známých zpěváků. Ze současné doby mám zkušenost s Brnem posledních patnácti let. Když jsem nastoupila na vysokou školu, první dva roky mého studia, tak tu byla silná generace, která ale postupně končila. Potom bylo dlouho ticho, téměř nic se tu nedělo. V posledních třech letech, a nepočítám covidový rok, se to vrací a zájem roste.
Lidová hudba i tvorba figurovala silně v životě lidí v minulých století. S přicházejícím 21. stoletím se mladí lidé odtrhli, odešli do měst rozvíjet kariéru a žít jiný způsob života. Teď, alespoň dle mého názoru a podle pozorování mého okolí, znovuobjevují nové generace kouzlo tradic. Máš domněnku, čím to může být?
Folklor má své kouzlo. Lidé ho provozují společně, schází se, mohou se hezky obléct, baví se kluci s holkami. Jde o prosté radosti života, příjemně strávené chvíle. V mnoha obcích to může souviset i s vůdčí osobností někoho na vesnici, kdo se toho ujme a strhne k akci ostatní. V některých regionech se k tomu přidává i alkohol. Osobně to nemám ráda, folklor má pro mě mnohem hlubší významy, než jen zábavu při víně.
Jak vnímáš různé zvyky, například z organizace hodů, kdy se mezi vesnicemi kradou májky, soutěží se o hezčí výzdobu a podobně?
Určitá rivalita může prospět. Samozřejmě by mělo být vše v mezích zákona. Některé věci už jsou ale z mého hlediska malicherné, závist škodí.
Morava je svým folklorem a tradicemi známá. Cestovní agentury podporují toto téma, v kombinaci s vínem a krásnou přírodou. Slovácký verbuňk a Jízda králů jsou zapsány na seznamu nehmotného dědictví UNESCO. Máš pocit, že se na něco z lidové tvorby zapomíná, že něco nebylo ještě “objeveno”?
To je těžká otázka. Nejsem si jistá, že by to mělo být „celomoravské“. Za mě má větší hodnotu, když se to týká menšího regionu. I verbuňk byl zapsán, protože se provozuje jen na malém území, jako je Slovácko. Pro zápis jsou velmi přísná pravidla, a kdybychom měli říct něco, co by to splňovalo na celém území Moravy, tak bychom museli hledat velmi do hloubky. Jestli je něco společného pro všechny, tak třeba cimbálová muzika, byť v některých regionech se může hrát i bez cimbálu. To je ale velmi široký pojem. Například na Slovensku zapsali na seznam UNESCO těrchovskou muziku z jediné dědiny, byť hudba je i v ostatních regionech.
CM Slovácko
Jak si stojí český folklor vůči zahraničí?
Určitě máme co nabídnout. Celá naše lidová kultura, nehmotná v podobě hudby i hmotná v podobě výzdoby, krojů a tradic, je velmi zajímavá a dokáže zaujmout lidi z celého světa. Za mě to ale umí lépe prodat a nezkazit Slováci. Víc se o hudbu starají, dávají do ní více peněz než u nás. Od kolegů z východu bychom se mohli učit třeba propagaci folklorních akcí. U nás pořád převládá názor, že když folklor milujeme, tak to budeme dělat zadarmo. To se na Slovensku pomalu ztrácí, víc si váží lidí, kteří na tom pracují.
Kdy se u tebe objevila láska k tomuto žánru? Přišlo to spontánně, nebo jsi byla ovlivněna svým okolím?
Už od čtyř let jsem chodila do folklorního souboru. Z rodiny jsem byla jediná, co si doma pouštěla staré desky lidové hudby. Pocházím z Valašského Meziříčí, kde má folklor své zázemí. Víc mě tedy ovlivnili mí přátelé a lidé, s nimiž jsem se stýkala. Později se debaty změnily ve studium etnologie na vysoké škole. V Brně jsem začala chodit do místních souborů, kde jsem potkala další inspirativní lidi.
Mnoho lidí se, pokud má k folkloru blízko, dělí buď na milovníky cimbálové hudby, a na “dechovkáře”. Patříš do některé ze skupin?
Určitě víc souzním s cimbálem. Nejradši mám ale hudeckou muziku, bez cimbálu, původní sestavu ve složení basa, viola a housle. Má to syrový, starý zvuk. Cimbál se přidal až na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Zároveň se ale mnoho let učím hrát na trumpetu, byť jsem stále začátečník.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..