Písničkářka Martina Trchová, držitelka Anděla za album Holobyt, nedávno rozpustila svou kapelu a nově vystupuje především jako sólistka. Pomalu pracuje na novém albu a věnuje se také výtvarnému umění. Brzy vyjde její nová kniha s názvem Babi a také se bude konat další ročník festiválku, který pořádá v brněnské čtvrti Obřany.
Martino, loni na podzim jsi ohlásila, že rozpouštíš svou kapelu Martina Trchová & Trio a že dál budeš vystupovat sama. Jaké důvody tě k tomu vedly?
Směřovalo to k tomu už déle proto, že moje kapela je v Praze a já jsem se přestěhovala do Brna. Bylo tím pádem čím dál složitější se scházet a zkoušet a ustrnulo to v nějaké formě, kde jsem už nechtěla být. Chtěla jsem hrát nové písně a toto pro mě byla nejpřirozenější cesta. Zároveň k tomu přispěly i jiné okolnosti.
Nyní vystupuješ jako sólová písničkářka s kytarou a také s looperem, který při hraní ovládáš pedály a který ti umožňuje vrstvit zvuky tvého hlasu i kytary. Co je pro tebe při této činnosti nejnáročnější? Koncentrace? Nešlápnout vedle?
Ano, doslova nešlápnout vedle. A soustředit se. Teď už na to tolik nemyslím, ale někdy si zapomenu v pravou chvíli ověřit, že mám nohu nad správným pedálem, a pak už není kvůli množství textu čas se tam podívat, protože pořád zpívám. Toto je tedy složité, ale jinak jsem s tím už poměrně sžitá.
Při psaní písní už s looperem dopředu kalkuluješ?
Nevím, jestli kalkuluji, ale nové aranže vznikají už s looperem, a proto bylo složité hledat jinou verzi těchto písní s kapelou. Nedokázala jsem tu původní variantu odbourat a nedařilo se nám ji plnohodnotně nahradit.
Looper tě samozřejmě nutí i k rytmické ukázněnosti a také máš asi méně prostoru pro improvizaci. Cítíš nějaké další omezení?
Jsem trochu omezená tím, že ještě neznám všechny funkce, které to umí. Jsem intuitivní hráčka, takže jsem se něco naučila, to využívám, ale je tam ještě prostor pro rozšiřování. Ale hlavně neříkám, že bych to chtěla používat jako náhradu a že budu hrát bez kapely navěky. V tuto chvíli mě to ale takto baví.
Píšeš teď jiné písně i po stránce obsahu?
Ano, ale to není ani tak tím, že hraju sama a s looperem, ale spíš tím, že mě ovlivňují nové zážitky, například mateřství. Tím pádem přicházejí i jiná témata.
Když ses stala maminkou, začaly ti písně o dětech samy naskakovat?
Já jsem mateřství prožila v určitém „mentálním tichu“ a nebyla jsem schopna psát. Až když šla dcerka do školky a získala jsem nějaký prostor, začala jsem opět psát písničky. Dvě písně jsou inspirované přímo jí, ale není to tak, že bych teď psala písně jen o dětech…
Nejsi jen muzikantka, ale také výtvarnice. A v poslední době se věnuješ knihám pro děti. Nedávno vyšla například kniha Markéty Pilátové Bába Bedla a dívka na hřebeni, kterou jsi ilustrovala.
Ano, to je už druhý díl, první vyšel před rokem. Právě Markéta mě do světa dětské literatury a ilustrací zasvětila. Její Bába Bedla byla moje první ilustrovaná dětská kniha.
Má pro tebe ilustrování dětských knih nějaká specifika?
Určitě ano, i když zrovna Bábu Bedlu jsem ilustrovala akrylovými spreji, což nezní jako dětem přívětivá technika. Měla jsem na sobě masku, gumové rukavice a děti by se mě možná lekly. Obecně ale musím říct, že jsem se k ilustraci dětských knih dostala díky své dcerce. Mám teď k dětským knížkám blízko, hodně si čteme, a tak jsem před sebou měla velké množství ilustrací, a to mě inspirovalo.
Používáš jiné barvy než při volné tvorbě?
Každá knížka si mě vede svým směrem. Tento druhý díl je vzdušný, modro-žluto-okrový, protože je přímo z hor. První Bába Bedla se odehrávala v podhoubí a v lese, takže byla víc temná a zelená. Do toho chystám další knížku, která je laděná do teplé žluto-červeno-okrové.
O čem bude?
Jmenuje se Babi, vyjde na konci dubna u nakladatelství Host a je to taková moje vzpomínka na babičku. Kniha vznikala tři roky a prvním impulsem k jejímu vzniku byl první lockdown, kdy jsme najednou s dcerou za babičkou nemohly jezdit. Ona bydlela v Praze a tehdy se doporučovalo vůbec nenavštěvovat staré lidi, takže jsme úplně ztratily osobní kontakt. Bylo mi to líto, protože dcerce byly dva roky a nemohla tu úžasnou o devadesát let starší ženu vidět. A tak jsem si začala kreslit dcerku v tom našem světě a skrze fantazii jsem ji s babičkou propojovala. Alenka třeba najde šnečí ulitu, coby zmenšená do ní vleze a dostane se k babičce do panelákového pokoje. Nebo jí z utrženého vlčího máku vyskočí skutečný malý vlk a ten běží přes půl republiky do Prahy, aby se na rohožce opět proměnil ve vlčí mák. Babičce se naopak v rukou promění skleněná soška labutě ve skutečnou a ta letí za námi do Brna. Obě se začaly takto potkávat na obrázcích, až to vyvrcholilo skutečným happyendem, když jsme za babičkou mohly zase jet. Babi je kniha bez textu, je pouze kreslená. Nabízí hodně prostoru pro fantazii a je o jakémkoliv odloučení.
Uběhlo už také více než sedm let od vzniku tvého zatím posledního alba Holobyt, za které jsi dostala cenu Anděl. Rýsuje se něco nového?
Začínám natáčet písničky u Martina Kyšperského. Dvě jsem už dokončila – Nové otazníky a XX – a obě už mají svůj videoklip. Teď zkoušíme najít kabát dalším písničkám. Ale mám na léto ještě jiné plány, takže možná do roka?
Jak důležité jsou pro tebe jako zpívající výtvarnici videoklipy?
Myslím, že pro mě je čím dál víc důležité to, jak klip vypadá. Video k té první písni animoval Tomáš Poprik a druhé dělal Jakub Čermák, kterého obdivuji i jako písničkáře. U písně XX jsem měla navíc speciální přání, aby z klipu bylo jasné, jak to vypadá, když teď hraju sama bez kapely.
Jaká je přesně při vzniku nových písní role Martina Kyšperského? Producent? Aranžér?
Já jsem nad tím ještě takto nepřemýšlela, ale chodím si k němu natáčet písničky. Je to pro mě inspirativní. On mě občas popostrčí, občas mě nechá něco přepsat nebo mě nechá psát u něj doma, pak to zkoušíme, on mi třeba sem tam posune harmonii. Je to takový tvůrčí proces.
Je pro tebe obecně užitečné mít člověka, který ti poradí s tvými vlastními písněmi?
Určitě, já jsem vždycky potřebovala někoho k sobě. V kapele Trio to byl Patrik Henel. S tím jsem společně dokončovala formu písniček a potom se dělaly kapelové aranže. Je to pro mě důležité i proto, že jsem třeba uvězněná ve svých akordech a postupech a druhý člověk do toho vnese nějaký nový prvek.
Je něco, do čeho si nenecháš mluvit?
Určitě je. Nerada si nechávám sahat na texty, ale ráda se nechávám nakopnout k tomu, abych třeba další sloku napsala nějak jinak. Málokdy zpívám cizí text, i když zrovna Nové otazníky mají text od Martina Kyšperského. Ale to vzniklo tak, že jsem měla zrovna to své mateřské „mentální ticho“ a nedařilo se mi poskládat text. Tak jsem mu napsala, o čem chci zpívat, a on to zkusil nahodit. Já jsem si jeho text potom zase zpětně upravila, aby mi seděl do úst.
Tato píseň už vyšla v roce 2020 na kompilaci Šťastné a osamělé.
Ano, to je vánoční album uskupení Osamělí písničkáři. Ta písnička vznikala on-line, protože to bylo v době lockdownu. Skutečně je o virtuálních Vánocích dvou lidí prožívaných na dálku. S Martinem Kyšperským jsme si ji posílali e-mailem. Také proto má takový zvláštní název, protože jsem jeden e-mail označila slovy „Nové otazníky“, jelikož jsem v ní měla nějaké nejasnosti. A Martin se rozhodl, že to použijeme jako název pro píseň.
Znám tě i v jiných rolích, kdy zpíváš písně někoho jiného. Roky jste například v duu s Adamem Kubátem jezdili s pásmem písní Zuzany Navarové. A v listopadu ses na festivalu Blues Alive v Šumperku zúčastnila koncertu Pocta Janu Spálenému.
To bylo velké. Mám ty písničky ráda, i když bylo poměrně složité najít v repertoáru Jana Spáleného píseň pro ženu. Velkým zážitkem pak bylo hrát s kapelou Petra Ostrouchova. To bylo super. A s Adamem jsme hráli písně Zuzany Navarové třináct let. Teď jsme si dali pauzu. Ale ty písně miluji od dětství.
Letos na jaře také organizuješ už druhý ročník vlastního festiválku.
Ano, říkala jsem si, že znám mnoho písničkářek a žen autorek a že by se mi líbilo, kdyby hrály společně na jednom festivalu. Takže jsem se rozhodla uspořádat festival, který se jmenuje Ženfest pod třešní a na který si zvu jenom ženy – samozřejmě s doprovodem skvělých muzikantů mužů. Odehrává se to v Obřanech na mé zahradě, kterou jsem pojmenovala Trchova zahrada. Loni se konal nultý nebo první ročník a letos to vychází na 13. května. Hrát tam bude Dorota Barová Trio, Nina Rosa a mladá písničkářka Nika. Mezi hudebními sloty bude slamovat básnířka Anna Beata Háblová, která také předvede scénické čtení ze svého prvního a úspěšného románu Směna. A pokřtíme spolu také mou knihu Babi. Ráda bych také zazpívala, pokud neporodím.
Takže to jsou ty „jiné plány“ na léto?
Ano, očekávám koncem května druhého potomka. Ale ráda bych dotáhla i své hudební vize. Z nové desky už toho mám hodně natočeného, takže by mohla vzniknout docela brzy a dotáčet se dá i s miminkem. A jen doufám, že nebudu mít zase to mateřské „mentální ticho“.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..