S textařem Michalem Horáčkem hovoříme nejen o dvojalbu zhudebněných villonských balad Český kalendář, ale také o spolupráci se zpěvačkami ze Slovenska, o vydávání hudby vlastním nákladem nebo o Cejlu a Kolišti. A také zveme na recitál Mezi námi, v jehož rámci se Michal Horáček se svými hudebními přáteli představí v Janáčkově divadle.
Vznikal Český kalendář od počátku jako ucelený projekt, tedy pásmo villonských balad, básní s pevně danou strukturou?
Mně se zalíbila ta forma. Nejprve jsem napsal jednu listopadovou báseň – Čas chladných rán a jasných vod. Teprve poté jsem si uvědomil, že právě „český kalendář“ by mohlo být téma, které by sklenulo sbírku. Naznačila mi to tedy tato jedna báseň, předtím jsem konkrétní plán neměl.
Villonská balada vyžaduje respektování formálních pravidel a při několika desítkách básní byl projekt jistě náročný i na hledání témat. Bylo náročnější zvládnout formu, nebo obsah?
První věc je brilance řemesla, ale to je nutný předpoklad, tím to teprve začíná. Čtenář by si vůbec neměl uvědomit, že jde o text na pouhé tři rýmové koncovky, který má i další formální pravidla. Báseň musí promlouvat sama za sebe. Napřed jsem se tedy musel sžít s nástrahami žánru a také se skutečností, že villonská balada je očividně zastaralá věc. Daleko náročnější je však hledání témat. Řemeslo si osvojíte, ale nápady, to je čirá milost, kterou si nemůžete vyvzdorovat. Slovo inspirace pochází z latinského výrazu pro vdechnutí, je to něco, co je už někde připraveno a co je s velkou milostní vpuštěno do světa. Je to vzácné a člověk za to má být vděčný.
Český kalendář vznikl nejprve jako básnická sbírka a až poté jste jednotlivé básně nabídl na internetu skladatelům ke zhudebnění. Překvapil vás ohlas, který tato nabídka vyvolala?
Velmi mě to překvapilo. Texty jsem nevystavil ani na Facebooku, ale jen na svých webových stránkách. A najednou mi začalo chodit jedno zhudebnění za druhým. Bylo to milé překvapení, že někomu stojí za to, sednout si k nástroji a zabývat se takovými věcmi. Villonská balada nemá refrény. Není tam nic, co je charakteristické pro současnou píseň, je to naprosto nepopová záležitost. Ale já jsem byl vždy toho přesvědčení, že to, co se píše v řeči vázané, je určeno ke zpívání. Bylo tedy od počátku jisté, že se ty básně nějak pokusím využít i v písňové sféře.
Podle čeho jste vybíral zhudebnění, která se dostala na dvojalbum?
Výběr finálních verzí vyžadoval z mé strany velkou toleranci. Obecně, když máte svou jasnou představu, pak nemáte spolupracovníky. A to je v umělecké tvorbě hrozba. Chtěl jsem, aby Český kalendář odrážel to, že my Češi jsme různí a že se na něm podílelo tolik lidí. Snažil jsem se tedy najít i něco, co vůbec nekonvenuje mému hudebnímu vnímání. Například báseň Kdo neskáče, není Čech s hudbou Wendela Dreiseitla. To je taková „kabátovská“ věc, kterou skoro nedokážu poslouchat. Jenže text je o stádnosti blech, které skáčou, a já jsem si uvědomil, že toto zhudebnění – tvrdé, přímočaré, téměř primitivní – naprosto vyhovuje intenci té básně. Proto jsem je na album zařadil, s vědomím určitého rizika. Český kalendář tedy nezohledňuje vždy kvalitu, ale spíše pestrost. Například píseň Co říjen schová, nenajde se, kterou zhudebnil Josef Novotný z Brna – to také není nic nového, po hudební stránce jde o naprosto tradiční věc. Ale podle mne právě charakteru tohoto projektu vyhovuje.
Dvěma melodiemi je na albu zastoupen další jihomoravský autor, absolvent JAMU a dlouholetý spolupracovník a člen Hradišťanu Josef Fojta. Co vás na jeho přístupu zaujalo?
Mám rád autory, kteří v sobě mají otevřenou duchovní dimenzi. Josefa Fojtu jsem viděl pracovat s dětmi a s mladými lidmi v malém kostele v Napajedlech. Pro mne byl cenný tím, že je autentický, že skutečně vychází z tohoto sakrálního prostředí. Je hezké spolupracovat s nadšenými lidmi, a proto jsem mu svěřil píseň Pražské Jezulátko. Měl jsem ještě jednu verzi, hudebně možná zajímavější, ale Josef Fojta mě zaujal jako praktikující katolík, jehož tvorba z tohoto prostředí skutečně vyrůstá.
Velmi autentickým autorem je také Petr Linhart, autor melodií Vyplout k Bradáčovi a Musíte mi to vyprávět…
Setkání s Petrem Linhartem patřilo k nejhezčím, která jsem díky Českému kalendáři uskutečnil. Petr je opravdu úžasně autentický člověk. Má sice velké logopedické chyby, nemá velký hlasový rozsah, ale je to velice zajímavá osobnost a skvělý autor.
Mluvíme o „českém“ kalendáři, avšak účinkují na něm i slovenské zpěvačky Szidi Tobias, Katka Koščová nebo Jana Kirschner…
Ano, jsem rád, že se Český kalendář vlastně stal českým a slovenským. Ačkoli se dvě části federace rozešly a staly se samostatnými, stále udržujeme společný kulturní prostor. Vůbec nikdo se nediví tomu, že je tam Katka Koščová nebo Szidi Tobias, a mě toto pravé česko-slovenské propojení těší. Není to žádný nařízený čechoslovakismus, ale ryzí věc, která funguje sama od sebe.
Jednotliví skladatelé se museli vyrovnat s nástrahami villonské balady, mimo jiné s už zmíněnou absencí refrénu. Všiml jsem si však, že v některých případech autor původní strukturu básně narušil. V písni Bůh sněhuláků je například vložena mezihra doprostřed verše.
Zrovna toto jsem udělal já. Připadalo mi, že tato píseň je taková kolovrátková a že by působila únavně, kdyby se nerozbila. Má být veselá, bláznivá, a tak jsem ji v jednom místě „rozpojil“, je tam dlouhá mezihra a teprve pak se pokračuje v nakousnutém verši. Obecně byl problém v tom, že někteří autoři si vzali závěrečné čtyřverší, takzvaný envoi (poslání), a použili je jako refrén. Ale to nejde, protože prozradí pointu. Funguje to možná z hudebního hlediska, ale nikoli z hlediska příběhu. Takové verze jsem tedy musel odmítnout.
Brněnské ulice Cejl a Koliště se do písně Bůh sněhuláků dostaly jen kvůli rýmu, nebo to má nějaký hlubší význam?
Trochu to v Brně znám, a zrovna tahle místa mi připadají osobitá, jakkoli je každé úplně jiné sociálně, architektonicky a – lecčím jiným. Ale Bůh sněhuláků na to nehledí, jakmile může, zasype všechno stejně štědře.
Kromě vás jako autora textů, kromě skladatelů a interpretů se na albu podíleli také dva aranžéři – Michal Pekárek a Matej Benko…
S Michalem Pekárkem jsem pracoval už v době, kdy byl student. V roce 1996 se podílel na albu Citová investice…? a od té doby se mnou pracuje na všech nahrávkách. Je vůči své práci pokorný a stále se učí. Matej Benko je výborný jazzový pianista, který nikdy neměl blízko k šansonu, ale je to fantastický muzikant. A právě spolupráce těchto dvou aranžérů, Michala Pekárka a Mateje Benka, se ukázala jako šťastná. Možná jsme v aranžích mohli být ještě odvážnější, nicméně pro mne jsou u Českého kalendáře na prvním místě básně.
Album jste vydali vlastním nákladem. Proč jste se rozhodli obejít bez tradičních vydavatelství?
Klasická kamenná vydavatelství dnes nemají co nabídnout. Vyžadují už hotový master, za který přislíbí například bannery na webu. Dříve umělcům dávali peníze, ale teď po mně chtějí, abych do alba sám investoval. Když už investuji, budu spoléhat na to, že jsem si za třicet let práce vysloužil nějaký zájem a že mě pozvou například do televize nebo do rozhlasu. To je tisíckrát víc než nějaké bannery. Vydám-li album vlastním nákladem, jsem svobodný. Vím, že to není svoboda pro všechny, že je omezena penězi. Nemůže si každý natočit desku, která stála hodně přes milion. Ale když už tu možnost mám, mohu svou svobodu použít. Nepojedu například na Bali a místo toho udělám desku. Na Bali bych jel taky rád, ale ta deska je, aspoň pro mne, mnohem lepší.
Český kalendář má i svou pódiovou verzi, recitál Mezi námi. Jak velkou část Českého kalendáře naživo nabízíte? A zařazujete i jiné skladby?
Z Českého kalendáře zazní během recitálu sedm až osm skladeb, na albu jich je 32. Jde tedy spíš o takovou ochutnávku. Dalších devět až deset skladeb je věnováno mé spolupráci s různými zajímavými osobnostmi, kromě Petra Hapky také s Michaelem Kocábem a Jardou Svobodou z Trabandu. Přidávám k tomu různé příběhy, které se s tou spoluprací pojily.
Vystupujete s recitálem Mezi námi v různých prostředích, v Brně to bude Janáčkovo divadlo. Ovlivňuje místo náladu, nebo dokonce přímo dramaturgii, večera?
Vystoupili jsme už leckde a všude je to specifické. Mezi kulturákem v obci Hrobce, kde bydlí přesně 533 lidí, a Janáčkovým divadlem v Brně je očividně rozdíl značný. Brněnské představení proto doplníme i střídmými vizuálními efekty – ta ohromná scéna to potřebuje. A přesto v něčem je to vždycky stejné: ve výzvě zaujmout diváky a naklonit je k tomu, aby tu zpívanou poezii vnímali a aktivně si ji vykládali podle vlastní životní zkušenosti. Bez takové spolupráce to fungovat nemůže, ani kdybychom si pozvali Siegfrieda a Roye s bílými tygry.
Chystáte do Brna ještě něco speciálního?
Kromě speciálních efektů i to, že písní bude víc. I proto, že po osobní zkušenosti s tímto největším divadelním dome v Česka – hráli jsme tu Kudykama – vím, že jsou tam pohodlná sedadla. Tak si na to trochu zahřeším. Vypadá to na dvě hodiny.
Český kalendář je nominovaný na cenu Anděl v kategorii Album roku. Vy sám jste před lety stál v čele hudební akademie. Jak dnes tyto ceny vnímáte? A těší vás nominace?
Upřímně řečeno, lidé mají sklon vnímat ceny hlavně podle toho, zda jsou na ně nominováni či je vyhrávají, anebo jestli se jejich díla k takové nominaci nikdy nedostanou. Takže není divu, že si takové nominace cením. Současně chci poznamenat, že nejen v kategorii Album roku, která se nás týká, ale i v mnoha jiných je vidět posun v tom, co Akademie shledává hodnotným: Je tu zřetelný odklon od mainstreamu a vůbec popu k osobitějším dílům. Až si říkám, že takové ceny Apollo, které přinesly nominace velmi podobné, vzhledem k téhle skutečnosti vlastně ztrácejí opodstatnění. Anebo je to naopak možné nahlédnout takhle: To kvalitní a inspirativní je publicisty a dalšími hlasujícími rozličných grémií často nalézáno v týchž dílech.
Na čem v současné době pracujete?
Letos bych chtěl udělat desku pro Františka Segrada. Františkovi bude příští rok šedesát a já jsem si uvědomil, že takový senzační zpěvák nemá zatím jediné samostatné album. A to je nedopatření, nebo rovnou křivda, kterou je nutné napravit. František se mnou spolupracuje už deset let. Byl na desce Tak to chodí, na Strážci plamene, v Kudykamu dokonce tančil, na turné Mezi námi je protagonistou. Tady se pořád sází na mladé, a přitom lidé, kterým je nad 45 let, mají velmi málo generačních mluvčích. A mně jde především o životní zkušenosti a o pohled na svět, který je interpret schopen formulovat a nabídnout posluchači ke zvážení, jako impuls ke zvláštní komunikaci, kterou má poskytovat nejen zhudebněná poezie, ale umění vůbec.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..