Michal Šimíček: Zážitky musím nechat divákům

Café Práh byla původně kavárna – sice neobyčejná, protože jejím cílem je pomáhat do života lidem s duševním onemocněním, ale přece jen především kavárna. Dnes to zdaleka není jen občerstvovací podnik, ale především důležitý kulturní stánek v centru Brna. Prostor, kterému se množstvím aktivit v Brně jen máloco vyrovná. O kulturu se v Café Práh stará Michal Šimíček, kterému však jeho známí zpravidla neřeknou jinak než Kosmonaut.

Michale, někdy mám pocit, že v Café Práh jsi takový „kluk pro všechno“. Má vůbec tvá profese nějaký oficiální název? A co všechno tedy vlastně obnáší?
Profesí jsem kulturní produkční a dělám celkovou programovou dramaturgii Café Práh. A protože se všech akcí, které probíhají za plného provozu, účastním, musím být částečně také provozním, odpovědným za chod kavárny během programu. Mým hlavním úkolem je vedle dramaturgie především domluvit podmínky s účinkujícími a zdárně akci uskutečnit v prostoru kavárny nebo přilehlého sálu. To s sebou samozřejmě nese i to, že se na ni musím pokusit dostat diváky. Každý produkční potvrdí, že to je pro něj ta nejtěžší, ale zároveň nejpodstatnější věc. Navíc pokud máte omezený rozpočet a pořadů je hodně, musíte připravit pečlivě dramaturgický výběr a hlavně neustále sledovat, co se kolem v kultuře děje. Není kumšt pořádat divácky navštěvované akce s obřím rozpočtem. Od začátku jsem věděl, že nemůžu a ani nechci jít cestou komerce, ale soustředit se především na brněnskou kulturu a spolupracovat s umělci, kteří opravdu umí a které to baví, ale neživí.

Jak se k takové práci člověk vůbec dostane?
Asi každý chce dělat to, co ho baví, a mně se to poštěstilo. Už na střední škole jsem začal organizovat koncerty naší kapely. Od prvních vystoupení jsem si se skupinou prošel snad všemi tehdejšími brněnskými kluby – Kashmir, Desert, Vesna, Labyrint, Leitnerka, Brooklyn, Kouřící králík, Kinokavárna, Šelepka a podobně. K tomu načas přibylo amatérské divadlo a hlavně potřeba inspirace uměním, protože jsem v té době hodně psal texty písniček. Proto jsem také na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity začal studovat obor Sdružená uměnovědná studia a později navazující obor Management v kultuře. Ještě jako nedostudovaný jsem v listopadu 2010 objevil inzerát, že v Café Práh hledají provozního na rauty a občerstvení, ale u pohovoru jsem pak spíš než o chlebíčcích mluvil o tom, že bych tam rád uspořádal koncert nebo divadlo. Mezi tímto momentem a dneškem je něco přes 510 akcí, které navštívilo více než 16 tisíc diváků. To by nebylo, kdyby mi v Café Práh nedali šanci. Za tu důvěru jsem jim doteď moc vděčný. Dostat od zaměstnavatele jinou práci, než na jakou byl konkurz, je přece úžasné. Navíc máme výborný provozní i asistenční tým, takže je radost tam pracovat.

Připomenu, že Café Práh je tréninková kavárna, která pomáhá lidem s duševním onemocněním. Ale postupně se z ní tedy stalo důležité kulturní centrum…
Kulturní akce se v Café Práh konaly sporadicky i před mým příchodem. Vše bylo připraveno. Kavárna má ideální polohu mezi dvěma nádražími, blízko srdci Brna a v těsném sousedství obchodní tepny Galerie Vaňkovka, kterou proudí davy lidí. K atraktivitě místa patří i genius loci rekonstruované industriální oblasti historické slévárny z 19. století, ve které se kavárna nachází. Bylo jen nutné přesvědčit lidi, že je důvod, proč sem přijít i večer. Když na večerní akce začalo publikum chodit, zvýšila se radikálně i denní návštěva kavárny. Prostory navíc umožňují to, že se v sále bavíte na divadle, ale když si odskočíte do kavárny, jste rázem na koncertě. To se vám většinou málokde poštěstí. Mám pocit, že jedním z důležitých brněnských kulturních center se Café Práh mohlo stát i díky tomu, že se jednoduše brněnské kultuře systematicky věnuje a nabízí dobré podmínky, jak ukázat umělecké projekty domácímu publiku. Samozřejmě je to i kvantitou pořadů. Troufnu si tvrdit, že v počtu akcí za měsíc nemáme v Brně konkurenci. Kvalitu pak každý den posuzují samotní diváci.

I když se budu ptát hlavně na hudbu, měli bychom zmínit, že v Café Práh se konají divadelní představení, cestovatelské přednášky, promítání… Do Café Práh se však během posledních let sestěhovala také spousta aktivit především mladých kapel a písničkářů. Měl jsi coby dramaturg nějaký vzor, klub nebo prostor, který by tě inspiroval, ať už mimo Brno, nebo mezi už neexistujícími brněnskými institucemi?
Přímou inspiraci nemám. Zpočátku se mi hodně líbilo, jak byl programově barvitý brněnský klub Desert. To bylo v roce 2000 docela zjevení, ale s odchodem zakladatele se ten náboj trochu vytratil. Tam je ten prostor také zajímavě členitý a s atmosférou, ale Café Práh je jiné tím, že jde o nekuřácké prostředí, má bezbariérový přístup, prostor i pro produkce větších divadelních představení a hlavně nesrovnatelná je myšlenka pomáhat v návratu do společnosti lidem s duševním onemocněním. Místo je to celkově tak specifické, že jsem nemohl ze začátku jet podle nějakého vzoru, ale prostě jsem musel zkoušet, co funguje. Díky akustickým podmínkám bylo jasné, že nelze dělat hardrockové nebo metalové koncerty, ale spíš se soustředit na tišší žánry. A protože jsem se sám pohyboval v akustické muzice a znal jsem se se spoustou brněnských muzikantů, rozjel jsem scénu hlavně na tomto základě. Když ostatní vidí, že se u vás něco děje a muzikanti jsou s koncertem spokojení, začnou vás doporučovat. A pak je jen potřeba to korigovat na základě kvality. Tímto způsobem se to nabaluje jako sněhová koule. Připočteme-li k tomu, že až tak moc otevřených scén v Brně není, je to jen přirozený jev, že se k nám stěhuje řada nejen koncertních aktivit i napříč žánry.

Název Café Práh je geniální, dá se s ním dobře pracovat, vymýšlet symbolika…
Mně taky přijde název kavárny skvěle zvolený – vzhledem k tomu, jakým způsobem sdružení Práh svou činností pomáhá. Nejde jen o to, pomoct lidem trpícím schizofrenií zdolat překážku pro návrat do normální společnosti, ale třeba díky destigmatizačním akcím, jako je dubnový Měsíc bláznovství nebo říjnové Dny duševního zdraví, naopak pomoct zdravým lidem pochopit, co duševní onemocnění obnáší a zbavit ho předsudků. Samozřejmě při mé práci se hlavně snažím, aby lidem bylo v Café Práh příjemně, není potřeba upozorňovat, že je naše kavárna něčím jiná. Řada večerních diváků to ani neví a vůbec to nevadí. Pro mě osobně taková pomoc při překračování prahu směrem k větší toleranci znamená dost podstatné osobní uspokojení. Jsem rád, že pomáhám dobré věci, a naplňuje mě to. Zisky kavárny míří směrem do chráněných dílen sdružení, na chráněné bydlení a na celkové zlepšení odborné péče o více než 160 klientů s duševním onemocněním, o které se sdružení stará.

Vedle pravidelných akcí, o kterých ještě budeme mluvit, se v Café Práh konají i samostatné recitály brněnských i mimobrněnských kapel a písničkářů. Co musí interpret splňovat, aby si v Café Práh mohl zahrát?
Je třeba poskytnout ukázky z tvorby k poslechu, abychom mohli držet určitou úroveň dramaturgie. Stačí mp3 nebo odkaz na web. Mimobrněnští musí navíc uvést tip na brněnskou kapelu, se kterou chtějí udělat v Café Práh společný koncert. Tohle pravidlo je nutné kvůli podpoře návštěvnosti akce.

Jednou z pravidelných akcí v Café Práh jsou večery Open Mic, jejichž model jste si vypůjčili od pražské kavárny Potrvá. Jak tedy Open Miky fungují?
Večery Open Mic probíhají po celém světě a svou podstatou mají blíže k hudebnímu happeningu než koncertu. U nás je jejich hlavním organizátorem Jan Řepka, který s naší pomocí rozšířil svůj původní pražský pořad Open mic Potrvá právě o Open mic Na Prahu. Pravidelně každé první úterý v měsíci vystoupí dva hlavní hosté a s nimi dopředu nahlášení účinkující ze všech koutů republiky se čtyřmi písněmi. Pak se o přestávce mohou přihlásit i lidé z publika rovnou na koncertě. A překvapivě nemusí jít vždy jen o muzikanty; v rámci Open Micu se už i recitovalo nebo četlo z autorské knížky. Dobrá muzika však převládá. Od listopadu 2011 se již uskutečnilo 17 večerů a od začátku registrujeme velký zájem diváků. Skvělých účinkujících se vystřídalo opravdu hodně, ale kdybych měl skutečně vybrat jedno jméno, tak je to polská violoncellistka a zpěvačka Ashia & the Bison Rouge. Ta mne i diváky svým fenomenálním výkonem a vycizelovaným projevem doslova uhranula.

A už se někdy stalo, že by úplně neznámý účastník Open Micu ostatním doslova vyrazil dech tím, co umí?
Jedna píseň je podle mě na totální zásah publika málo, i když ten moment překvapení dost pomáhá. Přímo na koncertě se však hlásí hlavně ti, kteří spíš ještě hledají odvahu oslovit větší publikum, a i jejich výkon tomu zatím odpovídá.

Další pravidelnou akcí je Festival ve středu, který se bude opět konat letos v létě.
To je taková moje srdcová záležitost. Hledal jsem, co by v létě mohlo fungovat. Nejprve jsem si nebyl vůbec jistý, že se podaří přilákat diváky na městský hudební festival v konkurenci tolika prázdninových akcí a v době dovolených. Teď už nás čeká třetí ročník festivalu, který se odehrává na pódiu před Café Práh, vždy sedm středečních večerů v červenci a srpnu. Je to takový výběrový festival toho nejlepšího, co mohli diváci slyšet přes rok v našem programu. Minulý ročník hrálo skoro čtyřicet vystupujících a na poslední večer přišlo více než 200 posluchačů. Plánujeme nějaké novinky, ale ty jsou zatím překvapením. Vstupné je dobrovolné a na tu nádhernou atmosféru se už těším od podzimu, protože kulisy magického prostoru Wannieck jsou v horké letní noci naprosto impozantní.

Nějakou dobu sloužilo Café Práh také jako útočiště Divadlu šansonu. Jak se na tuto spolupráci díváš poté, co skončila?
Byla to zajímavá spolupráce, během níž vzniklo během roku 2012 skoro třicet pořadů, které žánrově obohatily program kavárny hlavně směrem do vod šansonu nebo o koncerty prvorepublikových filmových písní, případně o vystoupení zahraničních umělců jako třeba Gérarda Pitiota. Největším zážitkem a inspirací pro mě bylo vystoupení Jiřího Suchého. Svou skromností a profesionalitou nemá srovnání a jeho energie je i v osmdesáti letech strhující. Po tříhodinové akci, kdy celou pauzu rozdával autogramy, se s díkem rozloučil a zase sám odjel do Prahy, aby se mohl od rána připravit na představení v Semaforu. Nejen za toto setkání jsem vděčný principálovi divadla Jiřímu Vondrákovi a jeho týmu.

Letos se v Café Práh poprvé konalo Jihomoravské oblastí kolo Porty, o kterém jsme také podrobně informovali. Kdo ze soutěžících tě zaujal?
Především mě zaujalo, že se do soutěže přihlásilo 31 účinkujících. Minulý rok jich bylo devět. (Ne všichni přihlášení se nakonec v den soutěže skutečně dostavili. – pozn. aut.) Tím, že se soutěž přemístila blíž do centra dění a že si ji vzal pod křídla Josef Machát z festivalu Střelické strunobraní, se z toho stal příjemný hudební zážitek, který však trochu hraničil s muzikantským maratonem. Přiznám se ale, že žádný objev se u mne nekonal. Ty, kteří mě svým výkonem zaujali, jsem už znal ze samostatných koncertů v kavárně. Pokud mám být konkrétní, pak úžasný dvojhlas předvádí formace Tři masa, líbí se mi celkový zvuk Mlčeti dřevo a strhla mne energie vítězných Nebeztebe.

Na co dalšího z programu Café Práh bys rád upozornil?
Od začátku se pokoušíme o pravidelné pořady, které usnadňují diváckou orientaci, takže zvu na Divadelní pondělky v Café Práh, v rámci kterých u nás svá představení uvádí třeba Divadlo prkno, DS Dialog, Amadis, Divadlo stodola či Divadlo Na stromě. Od října do dubna u nás v sále také každé úterý dělá přednášky dobrodružná cestovka Kudrna, jejíž guru Vilda Dvořák je zárukou kvalitního výběru cestovatelských osobností, které nás zavedou do všech koutů světa. Poslední středu v měsíci již dva roky dělám svou autorskou „improshow“ Vesmírné večery, na které se se třemi kamarády z různých uměleckých oborů snažíme s pomocí publika a bez jakéhokoliv scénáře bavit dvě hodiny diváky. To je vždycky velký adrenalin! No a pak zvu prostě na to, že se každý všední den večer v Café Práh něco děje. Co konkrétně, to najdete v kalendáři na našich internetových stránkách nebo na facebookovém profilu kavárny.

Jaké publikum se do Café Práh už naučilo chodit?
V drtivé většině slušní a vnímaví lidé. Nejradši mám ty, kteří se vracejí nebo jdou „naslepo“, protože věří dramaturgii klubu. Minule se jim u nás líbilo, a proto přišli znovu. To je známka toho, že vše funguje, jak má. Přívětivé publikum, které se naučilo do Café Práh chodit, ostře kontrastuje s tím, co jsem nucen absolvovat každý večer v nočním rozjezdu, kdy jste s řidičem většinou jediní střízliví v autobuse. Za více než dva roky jsem u nás neměl jedinou vyhrocenou příhodu s opilým návštěvníkem. Zato se jednou stalo, že přišel v noci člověk do kavárny a na hlavě měl dopravní kužel. Ale po odmaskování byl slušně vykázán a vše bylo v pořádku.

Vnímáš jako jednoznačnou výhodu, že se Café Práh nachází vedle nákupní galerie?
Bez nákupní Galerie Vaňkovka by nebylo Café Práh a prostor slévárny by možná dál chátral. Společnost ECE, majitel obchodní pasáže, investovala do oprav i celé kultivace oblasti. To, že kolem Café Práh je malý ostrůvek neziskovek, je zase zásluhou týmu vedeného paní Evou Staňkovou, který vybojoval tento prostor pro pokračování kulturních a občanských aktivit, které se utvářely na přelomu tisíciletí v původních prostorách bývalé slévárny.

Na které konkrétní akce bys čtenáře rád pozval?
V rámci dubnového Měsíce bláznovství u nás v pondělí 22. dubna od 19.30 vystoupí na benefičním koncertě Čokovoko. Celý výtěžek dobrovolného vstupného bude určen na naši veřejnou sbírku, která půjde na chráněné bydlení pro osoby s duševním onemocněním. Hodně unikátní bude dále večer 17. května, kdy v Café Práh vystoupí formace SEA + AIR z Německa, která hraje atmosférický indie rock s cembalem, inspirovaný Bachovými melodiemi a experimentálním berlínským krautrockem.

Zaujalo mě, že se vlastně z profese musíš všech kulturních akcí v Café Práh účastnit. Máš pak vůbec nějaké další oblíbené místo v Brně, kam bys chodil na živou hudbu?
Pět dní v týdnu jsem obklopen hudbou, divadlem a lidmi. Nabíjí mě to energií, i když nemám čas si sednout a hluboce si vše prožít. Zážitky musím nechat divákům, já jsem tam od toho, abych jim je umožnil a aby vše proběhlo v pořádku. Ale vnímám to i tak intenzivně. Když mám volno, mám nejraději klidný večer doma s rodinou. Nejčastěji si tak živý koncert jinde prožiju paradoxně jako interpret s kapelou Nevermore & Kosmonaut. Pokud tedy chci něco vidět či slyšet, musím to prostě dostat do Café Práh.

Foto Jiří Sláma