Na housle hraje od dětství, s Idou Kelarovou projel celý svět. Houslista Milan Horváth vede jazzovou kapelu The Harmonic Play i cimbálovku, s tou první budou v Moravské zemské knihovně doprovázet projekci němého filmu Čarovné oči. A 7. dubna také pokřtí v Muzeu romské kultury nové album.
Budete živě doprovázet film Čarovné oči. Proč zrovna s jazzovou kapelou The Harmonic Play, a ne třeba s cimbálovkou?
Ten snímek je z roku 1923 a má i náladu dvacátých a třicátých let. Kousek toho filmu je z romské osady, ale zbytek se odehrává v Čechách. V té době populární hudba byla vlastně jazz, takže jazzová kapela je k tomu značka ideál.
Film vypráví příběh romské dívky ze Slovenska, která se zamiluje do statkáře z Čech a odjede s ním ze své osady k jeho rodině. Znáte osobně někoho, komu se stalo něco podobného?
Dnes už je toho strašně moc, je to běžné. Máme 21. století a romská komunita se přece jen dělí na různé části. Je tam část, kde rodiče nechávají vzdělávat děti na vysokých školách, ale ta o sobě nedává vědět. Ti lidé jsou zakrytí, aby neztratili práci, nehovoří romsky a ani se mezi romskou komunitu nehlásí. Tady prostě je diskriminace a mnoho lidí z mé vrstvy změnilo příjmení, aby se vůbec nějak prosadili. Sice to chápu, ale nikdy bych to neudělal. Já jsem Horváth a moje děti budou taky Horváthovy.
Jedna romská kamarádka mi třeba říkala, že nechce, aby si její dcera vzala bílého kluka, protože jsme jiní. Přijde mi, že to funguje i naopak…
Ti rodiče taky můžou mít nějaké špatné zkušenosti. Ale vždyť je to jedno, jestli je někdo bílý, černý nebo fialový. Pořád je to člověk.
Takže když v kapele Paramisara hráli společně romští a bílí muzikanti, tak to bylo jedno – kus jako kus?
Tam se to neliší, tam je to jedině spravedlivé. Veškeré umění – ať už je to hudba, herectví nebo malířství – neřeší, jestli je někdo bílý, nebo černý. Je to jedna umělecká komunita a v té se to nedělí. V umění je zatím jediná spravedlnost.
Napsal jste hudbu k představení Divadla Líšeň Paramisa – Chytrý hloupý Rom, děláte ještě dál pro divadlo?
To byla spíš náhoda. Původně tam měla hrát moje cimbálovka, ale z finančních důvodů to nešlo. Bylo to strašně moc hraní, tehdy ještě byl v kapele můj tatínek a hráli v ní profesionálové, kterým by to nevyhovovalo. Tak jsem postavil věc jinak, vzal jsem známé, dali jsme to dohromady a měli úspěch. Sice to byli amatérští muzikanti, ale výsledek byl dobrý. S režisérkou Pavlou Dombrovskou jsme dlouholetí kamarádi. Kdyby mě oslovila nějaká cizí instituce, bylo by to jiné. Nakonec to byla službička pro Divadlo Líšeň, ale oni pro nás taky něco udělali.
Řekl bych, že hodně romských hudebníků se snaží hrát funky nebo rap, co je na tom láká?
Nás hodně ovlivňuje západní svět a tradiční muzika mizí. Na Slovensku se ještě drží a místy i tady, ale nejde o to, jestli někdo hraje funky nebo cokoliv jiného. Musí v tom být srdíčko. A nám je černá muzika nejblíž – viděl jste někdy Roma metalistu? Já tedy ne. Naši dědečkové poslouchali americký dixieland, potom django styl a od toho se naše dnešní hraní vyvíjelo.
Ale když se řekne romská muzika, většina lidí si asi představí cimbál…
Když jsme tady v Evropě a řekne se „cikánská muzika“, tak ve Francii si představí kytaristu a tady romskou cimbálovku. V Americe řeknete „jazz“ a první budou mít na mysli černochy. A na tom to je celé postavené, ty představy se liší místo od místa.
The Harmonic Play hrají jazz, latinskoamerickou taneční hudbu, světové hity i romskou hudbu. Jde vám víc o umění, nebo o kšefty?
Děláme to proto, že nás to baví. A když jdeme hrát, dostaneme honorář, to je jasné.
Kdy jste začal hrát na housle a kdo vás učil?
Já se nad tím vždycky musím smát, když si vzpomenu. Mám ještě staršího bráchu, kontrabasistu, a otec se viděl především v něm. A dal ho do hudební školy na housle, bylo mi sedm let. Bylo to v době, kdy otec s maminkou nebyl. On jezdil hrát a našel si jinou ženskou, takže to bylo málem na rozvod, ale potom se vrátil. Tak se o nás starala maminka, vodila nás do školy a já jsem do té hudebky chodil s nimi. Bylo to na základní škole ve třídě, já jsem seděl vzadu, učitelka učila bráchu a mně to přišlo směšné. Tak jsem ho rozesmíval, dělal jsem na něj grimasy a on nemohl hrát, jak se smál. A maminka řekla učitelce, ať mě vezme taky. Učitelka říkala, že mě nechce, že jsem blázen. A maminka tvrdila, že budu ještě lepší než brácha. Tak mě nakonec vzala, za dva měsíce jsem ho předhonil a brzo chodil na soutěže. Chodili jsme na Sirotkovu, ale patřilo to pod hudební školu na Veveří.
Jaká byla vaše první kapela?
Přišel rok 89, měnily se dějiny i vyučování a z většiny předmětů jsme ani nebyli klasifikovaní. Tak jsme šli povinně do dalšího ročníku základní školy, ale v té době si mě vzal do ruky otec a začal mě učit. V té době se shodou okolností otevřela první romská kavárna Milana Ščuky na Táborské. Otec tam hrával a bral mě s sebou, hráli jsme třikrát týdně, pokaždé do rána. Ráno jsem přišel do školy a usínal, učitelka na mě byla naštvaná. Pak se vysvětlilo, že chodím hrát a dovolili mi chodit do školy na desátou. Už věděli, že budu muzikant, a ne inženýr. V kapele hrál otec, brácha basista a další brácha cimbalista, ten byl ještě malý.
A kdy jste se dostali dál od kavárenského hraní?
V roce 1998 jsme začali hrát s Idou Kelarovou a projeli jsme celý svět. Natočili jsme čtyři CD, půlka kapely byli kluci z Gulo Čar. Zkrátka posbírali se muzikanti z Brna a jelo se. Byl jsem v New Yorku i v Mongolsku, projeli jsme celou Evropu, byly to úspěchy. Za ty čtyři roky jsem zažil tolik, co jiný neprožije za celý život. I za dva životy by to vydalo.
Jaké to je projet svět, hrát v New Yorku, a potom zase v Brně?
Když jsem se vracel, tak se mi Brno zdálo strašně malinké a říkal jsem si, že tu nechci žít. V New Yorku to bylo dobré, tam byli samí černí. Když jsme tam přijeli a řekli, že jsme Češi, tak se nám smáli a mysleli, že si děláme srandu. Mysleli si, že jsme místní. A proti Romům tam nic nemají, když jsme řekli „gypsy“, tak nás brali ještě víc. Zkuste říct tady, že jste cikán. Já jsem během těch let byl v Česku málo a zvykl jsem si, že lidé nemají předsudky. A jenom jsme přešli hranice a přišli na první benzinku na Rozvadově, tak už se dívali do výkladů, jestli něco nebereme. Taky jsme se tam pohádali, Ida byla taková rázná ženská a dávala jim kapky.
Potom už jste hráli jenom tady?
Hrávali jsme pak s kapelou velké akce ve Valdštějnských zahradách a v Černínském paláci a začali si nás zvát taky bohatí podnikatelé. A pokaždé jsem se těšil, když jsem šel hrát k takovým lidem. Brali nás úplně stejně – milionář si mě vážil, že mám miliony někde jinde. A byl rád, že si s ním podám ruku a že se s ním bavím. A vedli tak i svoje děti, žádné „pozor, to jsou cikáni“. To jsou ale lidé, kteří mají velké firmy; střední vrstva, to je katastrofa. Jednou jsme jeli hrát na ochutnávku vín do Čech a oni nevěděli, koho si zvou. Tak jsem otevřel dveře, oni viděli, že jsou dovnitř Romové a úplně zřetelně jim nebylo dobře. Tak jsem si řekl, že jim dáme napapat, a zahráli jsme. Potom se nám omlouvali – prý si mysleli, že jsme jako ti špatní Romové. A já jsem jim řekl: „Já jsem taky ten Rom. My jsme jedni, to se nedělí. A nedělte nás podle barvy, já jsem pan Horváth, tak řešte pana Horvátha. Až přijde pan Novák, řešte pana Nováka. Máte vysokou školu a přemýšlíte, jako byste sotva vyšli základní.“
Vaše současná kapela je taky trošku rodinná, stejně jako když jste hrával s tátou?
Jsou v ní otcovi nejmladší bratři, takže hrajeme se strejdama. A Čonka je bratranec. A ještě chodí klavírista z Gulo Čar na výpomoc, ale ten je vlastně taky z rodiny. Teď k filmu přijde taky, tam by se všechny ty zvuky na jedny klávesy nezvládly.
Hrajete i na jiné nástroje než na housle?
Ještě na violu, ono je to skoro stejné, jen v jiném ladění.
Živíte se hudbou?
Víceméně ano, ale není to na zabezpečení rodiny. Není na to doba, aby se člověk uživil jen hraním. Muzikanti vedle toho pracují a dnes už není muzikant profesionál a amatér. Pozná se to jen podle kvality. O jednom řeknete, že je to amatér, o jiném, že je profík. Mluvíte ale o tom, jak hraje, ne o tom, čím se živí.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..