Na předvánočním koncertu kapely Musica Folklorica v klubu Stará pekárna nečekaně oznámil svůj odchod do důchodu vydavatel a zakladatel vydavatelství Indies Milan Páleš. Stalo se tak symbolicky při křtu posledního loňského folklorního počinu, který nese název Rok na Slovácku. Jaké jsou jeho plány v důchodovém režimu? A nezmizí folklor z edičního plánu tohoto prestižního vydavatelství?
Mohl byste stručně popsat začátky Indies? Jaká byla z tohoto pohledu atmosféra a naladění lidí v porevolučním Československu?
Vznikli jsme 14. února 1990, tedy pár měsíců po revoluci. Otevřeli jsme prodejnu a půjčovnu cédéček, protože v té době na českém trhu žádná nebyla. Jeli jsme do Rakouska, nakoupili jsme tam spoustu alb a otevřeli půjčovnu. Okamžitě jsme měli několik set klientů, kteří si chodili půjčovat denně. V té době se ještě černé kopie nedělaly, protože vypalovačky nebyly. Všichni si vše nahrávali - na kazety a hlavně na cívkáče.
A kdy začala éra Indies jako vydavatelství.
První titul jsme vydali v roce 1991. Přišel za námi kamarád Petr Vyšohlíd a řekl, že má hotovou nahrávku svojí kapely, která se jmenuje Meat House Chicago I.R.A. Tak jsme si to poslechli a domluvili se. Dojeli jsme do lisovny GZ v loděnici. Panovaly tam ještě staré socialistické pořádky, museli jsme se normálně zapsat na vrátnici. Nakonec to byl náš první vydavatelský počin.
Takže jste ze začátku vydávali na vinylech?
Potom vyšel ještě jeden titul kapely Piráti na vinylu. Pak už všichni zahodili gramofony a začala se dělat cédéčka. V poslední době se vše otočilo: zase vydáváme i vinyly. Ale já osobně už jsem si na ta cédéčka zvykl. Vinylista ze mě nebude.
Nakonec se Indies rozdělilo. Proč k tomu vůbec došlo?
Nejprve nás bylo hodně společníků, ale potom se ukázalo, že po deseti vydaných titulech je to nerentabilní a peníze se nevrací. Těch deset titulů je vlastně taková hranice, po které většina vydavatelství zkrachovala. Byla to spoustu peněz, času i práce a malá i pomalá návratnost. Začali jsme vydělávat až po sto titulech, kdy jsme to přestali dotovat z jiné činnost. Proto došlo i k tomu rozdělení. Zakončil jsem to v roce 2007, kdy jsme se s mými nejlepšími společníky rozešli. Vznikly tři Indies - Indies Happy Trails, Indies MG a moje Indies Scope. Já jsem si v tu chvíli tuto živnost přestěhoval do Dolních Louček, kde bydlím a nemusím tu hledat místo na zaparkování.
A jak to proběhlo? Máte dobré vztahy?
Pořád si navzájem prodáváme svoje cédéčka, což je důkazem, že akt proběhl mírumilovně. Vzájemně si přeprodáváme, dědíme a vyměňujeme CD. Ve finále už jsem svoje vydavatelství táhl sám. V edičním plánu jsem měl vždycky dvacet novinek ročně. A to teď taky skončilo, předal jsem vše mladším. Takže to vlastně neskončilo tak úplně, oni budou vydávat dál a budou katalog udržovat živý. O to mi šlo! Aby těch skoro tisíc titulů neskončilo někde na smetišti dějin.
Pojďme se přesunout k folkloru. Byl od začátku součástí edičního plánu?
Nebyl. Ze začátku jsme dělali, co nám kdo nabídnul. Po deseti titulech jsme vydali Filipa Topola. Nepoužili jsme tehdy název Psí vojáci, protože ti byli pohádaní. Název byl Sestra. Tehdy si spousta kapel řekla, že když může u Indies vydávat Filip Topol, tak můžou i oni. A pak už to šlo. Přišly Zuby nehty, Už jsme doma. Nabrali jsme do katalogu známá jména. Já jsem musel přestat prodávat a začít se tomu věnovat naplno. Miloš (pozn. Gruber) mi s tím pomáhal. Protože je vozíčkář, dělal doma papíry. Já jsem jezdil a domlouval.
První folklorní titul měl katalogové číslo 32.
Co to bylo za album?
Jednalo se o CD V Brně na Špilberku stojí vraný kůň. Vyšlo tehdy jako kniha a náš kamarád, který ji napsal si k tomu pozval Hradišťan, Martina Hrbáče a Brněnské gajdoše. My jsme to vydali i jako samostatné CD. Na světě byl náš první folklorní titul, ale ještě jsme se na něm nijak dramaturgicky nepodíleli.
A na těch dalších už jste se podílel?
Dalším titulem bylo Zpívání z Horňácka, na kterém už jsem se částečně produkčně podílel. Hlavně to ale dělal Martin Kozlovský, který mě tehdy seznámil například s Tondou Vrbou, se kterým jsme od té doby kamarádi a spolupracujeme. Právě Martin byl takovým mým duchovním otcem, který mě přivedl na Horňácko a ukázal mi folklor. Od té doby jsem na folklor myslel a začal si ho více všímat. Tehdy jsme vydávali třeba Ivu Bittovou, začala také spolupráce se Zuzanou Navarovou, které jsme vydali šest alb, včetně toho posmrtného. Objevila se tehdy cédéčka, která byla inspirovaná folklorem, třeba Hradišťan O slunovratu, nebo Tomáš Kočko. Takže jsme to dělali, ale ne tak intenzivně jako posledních deset let. Nějak mi folklor přirostl k srdci. Jak člověk stárne, tak se mu trochu mění vkus. Ne že už bych neměl rád hardcorové kapely. Pořád poslouchám Fugazi a Franka Zappu. Ale když můžu jet na Horňácké slavnosti, tak tam strávím tři dny a jsem tam rád. Už je to větší srdcovka... proto se to promítá i v práci. Po zmíněném rozdělení Indies jsem začal dělat svoje folklorní edice.
Chtěla jsem se zeptat, jaký je váš oblíbený region... z toho, co říkáte, to bude asi Horňácko?
Určitě ano. Asi první deska, kterou jsem si jako mladý koupil, byl živák Hradišťanu Od večera do rána a ta byla čistě folklorní. Takže mě to ovlivnilo. Jel jsem do Strážnice. Navíc mám předky na Valašsku, můj dědeček byl Alois Podešva, bratr malíře Františka Podešvy.
Z Velkých Karlovic?
Ano, když jsem tam hledal svoje příbuzné na hřbitově, tak jsem zjistil, že Podešvů je tam asi sto padesát. Řekl jsem si: „tak asi všichni budete moje rodina”. Když jsem zkoumal nahrávky podle regionů, tak jsem začal sledovat i valašský folklor. Dolňácký jsem znal. Ale ten Horňácký mi v mysli uvízl nejvíc, jejich zpěv, styl hraní. Navíc tam člověk vidí, že tradice tam pořád je a bolševik ji nepřerušil. Ty děcka se za to nestydí, chtějí zpívat, je to tam úplně normální. To mě fascinuje. A vlastně mi to asi schází tady v našem regionu Podhorácko.
A jak to na Podhorácku vlastně podle vás je?
Když se tady nějaká muzika objeví, tak je znovu vzkříšená. Což je super a podporuju to, ale nemá na co navazovat. Našlo se tu jen pár fotek krojů, takže se dá zrekonstruovat. Ale už je to taková reinkarnace. Do těch lidí by se to muselo znovu dostat a to nevím, jestli se povede.
A vy máte svůj kroj?
Já si teď právě pořizuju kroj. Mám vymyšlené, že to bude takový hybrid. Klobúk mám Horňácký, tam je to srdce, vestu budu mít valašskú a gatě tady místní podhorácké. Chci to smíchat. Když se na mě někdo podívá, řekne si, že to je nějaký divný Horňák. No srdcem ano.
Jezdíte za inspirací i na nějaké další akce?
Dostal jsem se třeba na kosení. První kosení, které jsem zažil, bylo na Valašsku na Soláni. Potkal jsem tam lidi, kteří mě pozvali do Buchlovic. A právě Tonda Vrba mi řekl, že však aj my kosíme orchidejové lúky, dojeď. Tak jsem si to jeden rok projel všechno. Zjistil jsem, že všude Jano kosí lúky. Tak jsem si řekl, že by bylo hezké to vydat. Jezdil jsem a nahrával a udělal z toho album Kosecké písně. Vydalo se to v naší edici Malovaná truhla.
A v té edici vyšla i Antologie moravské lidové hudby?
Vyšla zvlášť. Považuju ji za svůj majstrštyk. Vznikla vlastně z jednoho prostého důvodu. Jezdíme na veletrhy Womex. Bylo mi líto, že tam všichni vozí svoje kapely a my jsme měli vydáno jen pár věcí. Tak jsem vymyslel, že uděláme takový sampler moravských písní a vytřeme jim tam všem zrak s tú našú muzikú.
Tak jsem poprosil Helenku Bretfeldovou, aby se ujala výběru. Zažádal jsem o grant na dvojcédéčko, na začátku roku jsme se sešli a ona začala vybírat. Potom mi napsala, že to nejde dát na dvojcédečko, že se to tam nevleze. Tak jsme dali pryč Vánoce, fašanky atp. I tak jsme nakonec vydali alba čtyři. Odjeli jsme na veletrh, rozdali asi tisíc CD. Ukázalo se, že to tam nikoho nezajímá a nemá šanci to tam prorazit. Trochu jsem nad nimi zlomil hůl.
Ale potom vyšly ještě další díly ve stejné edici?
CD už bylo vydané, tak jsme si s Helenou řekli, že když jsme vyhodili ty vánoční, že bychom je dali na pětku. No a pak se udělala ještě šestka Svatební písně, protože jsem je tam původně chtěl. Zároveň s tím vyšla sedmička s verbířskými písněmi. Ty svatební byly více ženské a ta sedmička víc chlapská, tak vyšly společně a zase jsem měl na dva roky klid. Je s tím dost práce, vzhledem k počtu interpretů.
A potom jste to zakončil tematicky pohřbem?
Ano a potom přišlo i na ty „funebrácké písně”. Slyšel jsem na pohřbech opravdu pěkné písničky, ale na řadových albech příliš nevychází. Muziky si nechtějí dávat na CD smutné písničky. Název Smrti, milá smrti je podle písničky z alba Hradišťanu, která mě velmi ovlivnila. Tu jsem tam chtěl, ale nikdo mi ji tam nechtěl nahrát, protože je profláklá. Nakonec se mi ji tam podařilo dostat s trochu jiným textem. To cédéčko je moje největší srdcovka. Je tam i moje nejoblíbenější Chvála bohu, že sem sa narodil. K tomu už jsem Helenku nepustil a udělal jsem si to sám.
Na koncertě k poslednímu folklornímu albu, kde jste oznámil odchod do důchodu, museli vaši následovníci přísahat, co nikdy nevydají (pozn. STBáky, Alexandrovce, Evu a Vaška). Mají i nějaké pokyny, co vydávat mají?
To už je na nich. Ani já bych nebyl rád, kdyby mi do toho někdo kecal. Ale spoléhám, že Přemysl (pozn. Štěpánek) má vkus a povede to. I já jsem se striktně snažil dodržet, aby ti STBáci nikdy u Indies nevyšli. Proto jsem je nechal takto symbolicky přísahat. Oni stejně pořád spoléhají, že si budu vymýšlet nějaké tituly. A já určitě budu, ale už to bude volnější a budu na to mít víc času.
No já jsem jsem ptala hlavně proto, jestli nezmizí folklor z edičního plánu?
Je trochu v ohrožení, protože Přemysl není folklorista, ale určitě vnímá, že máme své posluchače, jsme na to zavedení a dokážeme to prodat. Třeba ho zaujala Hrubá hudba. Ale nebojte, jsme domluveni, že když si něco vymyslím, tak to vyjde...
Zatím nebyl přidán žádný komentář..