Na začátku byla touha najít Brnu městského básníka. Ta dohnala před pěti lety nakladatelství HOST k vyhlášení prvního ročníku soutěže Brněnská sedmikráska, z níž měl oficiální městský autor vzejít. Původní záměr se sice nezdařil, ale soutěž žije dál a zítra přichází finále šestého ročníku. Jeho tématem je Píseň pro Brno, což je dobrá záminka, jak dostat na hudební server trochu literatury. O historii a budoucnosti soutěže, ale také o dalších radostech a strastech nakladatelského a vůbec uměleckého života jsme mluvili s šéfredaktorem HOSTa Miroslavem Balaštíkem.
Brněnská sedmikráska je básnická soutěž svázaná tematicky s Brnem, když to vyjádřím co nejhloupěji. Jak dlouho může takové téma vydržet, z kolika úhlů se dá podívat na jedno město, jehož centrum obejdeš za dvacet minut?
My jsme na ty limity narazili už po prvních dvou ročnících, proto jsme se snažili témata všelijak upgrejdovat v tom smyslu, že jednou bylo vyhlášeno téma Nejkrásnější brněnská báseň o Praze, pak byla Nejkrásnější báseň o Adamově. Ono to ale všechno nakonec přirozeně směřuje k Brnu, vlastně i v těch ročnících, kdy bylo téma trošku jiné, tak se k němu všichni respondenti stejně vraceli. Takže letos je to Píseň pro Brno, ale mám obavy, že to budeme muset zase změnit. Je to už trochu na jedno brdo.
Když je letošní ročník věnovaný Písni pro Brno, tak se ve finále bude pravděpodobně i zpívat – jaký je rozdíl mezi básní a písňovým textem. Ta hranice určitě není ostrá, ale dá se aspoň naznačit?
Šlo nám o to, abychom prostřednictvím písňové struktury přinutili autory víc rýmovat, počítat s rytmem a nějakým refrénem. Právě z toho pak často vyplývá i určitý komický efekt, zejména v důmyslnosti rýmů na slovo Brno. A to jsme chtěli podpořit.
Průvody (vítězná báseň minulého ročníku)
Petr Kuběnský
jak tenkrát táhly z Horky
údolím Josafatu
– pamatuješ –
hřeby a oje, mosazná ozubí
a vykotlané stroje
rozkousaly vodu, jíž nás křtili
jak zuby ze záhnědy
u Staré huti (o svatnedělí)
a potrhaly slova knih
a kožich bystrých lišek
na jejich těsných hlídkách
a pojídaly hostie a pily líh
a jejich dělníci dnes dělí
v půli novu
a před výplatou znova
Adama a Evu
daleko od domova
Takže nehledáte nové velké básníky…
To bylo na začátku. Impuls vycházel z článku, který jsme měli v Hostu o tom, že Holandsku existují tak zvaní městští básníci. Platí je město a když se otvírá cyklostezka nebo spouští orloj, tak přijde básník, dostane tisíc Euro a zarecituje báseň napsanou k té příležitosti. A to jsme si říkali, že by z té soutěže mohlo vzniknout. Našel by se nějaký člověk, který by dostával od Romana Onderky nějaký bakšiš a mohl by skládat básně na stavbu Amazonu.
Jaké bude letos složení poroty, díval jsem se špatně, když jsem ho nenašel?
Novinářka Jana Soukupová, loňský vítěz Petr Kuběnský a operní pěvec Jan Šťáva. A kromě toho vybereme na místě mezi diváky další dva členy poroty. Při prvních ročnících porota určovala vítěze dopředu, ale teď už je to tak, že v redakci z těch přibližně osmdesáti autorů vybereme deset nejlepších, kteří musí svoje básně či písně přednést fyzicky a teprve na místě porota vyhlásí vítěze. Nejde tedy jen o text, ale i jak bude prezentován.
V upoutávkách na letošní ročník hledají píseň pro Brno kapelník Poletíme? Rudolf Brančovský, Zuzana Fuksová z Čokovoko a operní zpěvák Jan Šťáva. Čím jsou propojení – je to nějaký tajemný spodní proud, kus stejného pohledu na svět, nebo prostě jen byli po ruce?
To vytvářelo naše kreativní oddělení, Simona Pinnerová s Andrejem Nechajem, jsou to osobnosti, které známe a mají něco společného s muzikou, neprobíhal žádný konkurz.
Postup do letošního finále zmínili na Facebooku Karel Škrabal a Nikola Mucha – při Brněnské sedmikrásce se mezi sebou běžně utkávají zavedení autoři, kteří už mají renomé, s neznámými amatéry. Počítali jste s tím už od začátku, byl to záměr, nebo vás to překvapilo?
První ambice byla skutečně ta, že jsme chtěli najít městského básníka, tudíž jsme spoléhali na to, že se přihlásí hlavně dobří autoři a tématem byla „oslavná báseň o Brně“, takže jsme vyřazovali všechny texty, které naše město zesměšňovaly. Jenže když se pak sejde sto padesát příspěvků, z nichž devadesát devět procent jsou básně typu Brno – srno, tak je jasné, že to úplně vážně brát nejde. A ani poptávka města po básníkovi nebyla tak silná, i když záštitu primátora jsme měli. Za těch šest let se z toho stal spíše legrace, kdy ani zavedení autoři nemyslí svoje texty úplně vážně. Paradoxní je, že když se podíváte na vítězné texty, tak jsou to spíše tradiční a vážně míněné básně, zdá se, že poroty nakonec dávají přednost těm cudným a klasičtějším kouskům před těmi subverzivními.
Takže vítězí ty hluboké lidské příběhy.
To ani ne. Bohužel. Zveršované a otrocky zrýmované „há el péčka“ bývají nejkomičtější, přesto, nebo právě proto, že to autoři většinou myslí spíš vážně. Většinou je to takový místopis oslavující krásy města: „Jdu kolem radnice / je mi lehko u srdce / kouknu se na krokodýla / už jsem tady jednou byla.“ Když to pak dotyčný přednáší před publikem a tváří se jako Vladimír Holan, tak je velký problém zachovat poker face.
Když už jsem použil to slovo amatér – není to poněkud zavádějící, dá se vůbec psaním básní vůbec živit?
Jediný, kdo se tím u nás živí, je Jiří Krchovský.
Sedmikráska byla v prvních čtyřech ročnících součástí festivalu HOSTování, děly se kolem ní i jiné věci – autorská čtení, performance, koncerty. Proč od loňska osaměla, proč jste od toho ustoupili?
My jsme místo dvoudenního HOSTování začali pořádat literární večery tzv. HOSTince, které se konají čtyřikrát do roka a jedním z nich je večer věnovaný Sedmikrásce.
Do každého nakladatelství chodí nevyžádané rukopisy od autorů různým způsobem potrhlých, kteří mají různě divoké a přehnané představy o vlastním talentu i velikosti nákladu. Jak vás vůbec napadlo, že k tomu lidi ještě pobízíte?
Je to tak. Dneska už ani není výjimkou, že ti „mašíblové“ volají nebo píšou dopředu a chtějí vědět, co mají napsat a kolik za to dostanou. Nebo, že mají geniální nápad, ale neřeknou ho dřív, dokud jim nepošleme smlouvu. Kolega Martin Stöhr má dokonce poměrně rozsáhlou sbírku nejšílenějších průvodních dopisů. Ale se sedmikráskou je to jiné, tam chceme cíleně pobavit sebe a ostatní.
Je výskyt takových – řekněme mašíblů – v rámci Sedmikrásky hojnější, nižší nebo stejný jako v běžném nakladatelském životě, dá se to odhadnout?
Spíš je větší, ale je to tím, že mašíbly se za těchto podmínek stávají i autoři renomovaní. Ta hra je přijatá a oni často veršují takovým naivním způsobem.
Vlastně jsem se ptal, jestli Sedmikráska přitahuje cvoky...
Uplné cvoky snad zase ne. Jsou to vesměs insitní básníci, kteří vyrostli na Vrchlických a takových jednoduchých říkankách a teď se tu středoškolskou představu o poezii snaží nějak naplňovat.
Ty jsi šéfredaktor literárního časopisu Host i stejnojmenného nakladatelství. Jak moc lidé čtou, je pravda, že čtenářů ubývá?
Ne. Podle výzkumů, které dělal Jiří Trávníček, je čtenářů přibližně stejně už několik let a my to ze zkušenosti můžeme jenom potvrdit. Prodej knih samozřejmě závisí na konkrétním titulu, ale náklad časopisu je už deset, nebo i více let kolem 1400 výtisků, což znamená čtenost asi čtyři tisíce. Nepohybuje se to bohužel příliš nahoru, ale naštěstí ani dolů. Ted navíc připravujeme úplně nový literární web, který bude samostatným, výhradně internetovým periodikem.
Je vůbec umění atraktivní téma – je třeba samostatný kanál ČT Art prostor pro vyjádření, nebo spíš uzavřený chlívek, kam vysídlili umění z běžného vysílání?
Myslím, že b) je správně, koncentrace na jednom kanálu se ukazuje jako nesmysl. Sledovanost pořadu, která by byla jednou za týden na ČT2 statisícová, je tady kolem tří až čtyř tisíc. Vlastně ani nevíš, komu je to určené. Kdyby takový kanál vznikl v devadesátých letech, tak se z toho všichni zblázníme, ale dnes je to úplně mimo, televize je úplně jinde a čekáme od ní úplně jiné sdělení.
Jezdíváš do Paříže za Milanem Kunderou, podle primátora Onderky velkým fanouškem Komety. Probíráte spolu hokej, nebo se občas dostanete i k něčemu jinému?
S tou Kometou je to ale pravda. Nemyslím, že by Milan Kundera nemohl usnout, aniž by znal výsledek posledního kometího zápasu, ale ještě když byl v Brně, tak se s tehdejšími hráči přátelil. A s Romanem Onderkou o tom mluví. My se pochopitelně bavíme spíš o literatuře.
…a o jídle, ne? Vzpomínám si na fotku humra v hořícím jalovci.
To je další velké téma.
V úvodu k letošnímu ročníku Brněnské sedmikrásky se ptáte: „Jakými tóny zní Zbrojovka? Co si asi pobrukují námořníci na Príglu?“ A já se na závěr zeptám: „Čím zní Brno podle tebe?
Vím, že obecný úzus je stěžovat si, ale já mám z Brna posledních pěti, nebo snad deseti let čím dál lepší pocit. Přes všechny problémy s nádražím, rozkopanými ulicemi se mi tady nějak líp žije. Možná to nesouvisí jen s Brnem, ale obecně mi přijde, že se po těch porevolučních letech uzavřenosti a individualismu, nějak víc žije společně. Že se zase stěhujeme z těch příměstských satelitů do centra města, vznikají všelijaké spolky, partičky, bují kavárenský život. A koneckonců i všelijaké ty slavnosti jídla, piva, vína a bůhví čeho ještě, co se konají na Svoboďáku, přitáhly lidi do centra a oni se tam pak vracejí. A Brno má podle mě pro takové to sdílení ideální velikost, skoro všichni se známe, ale zase si už nevidíme úplně do talířů. Takže ty tóny mi znějí tak, že Brno je dobré místo pro život.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..