Skupina Nebeztebe na brněnské scéně před pár lety doslova zazářila. Pětičlenná sestava s výraznou rytmikou, která se s nadhledem pohybovala nad styly, slavila vítězství na Portě a mířila na obrovské multižánrové festivaly. Zdánlivě v nejlepším kapelník Štěpán Hulc kapelu uspal a vrátil se až letos s úplně novou, tříčlennou sestavou. Noví Nebeztebe ve složení kytara, housle a mandolína nerezignovali na multižánrovost. Znovu koncertují a chystají konceptuální album Zásobování duše.
Štěpáne, skupina Nebeztebe vznikla v roce 2008. Co bylo tehdy hlavním důvodem pro její založení? A měl jste v té době nějaké vzory, které vás inspirovaly?
Bez kapely a pódií už to dál nešlo. Prostě se tomu neubráníte. Konkrétní vzory jsem pro tu situaci totálního kořenového amatérismu neměl. Měl jsem určitou představu o vlastním zvuku a ten se mi myslím podařilo v té naší kuchyni, kde jsme zpočátku zkoušeli, nějak ukuchtit.
Před pár lety jste slavili nemalé úspěchy. Zvítězili jste v jihomoravském kole Porty, v celostátním měřítku jste vyhráli Portu autorskou. Co pro vás osobně bylo zatím největším úspěchem?
Po hudební stránce? Těch soutěžních ocenění si moc vážím, ale vede letošní koncert 21. března v Brně v Morseart, comeback s vyladěným zvukem, projekcemi a světly. Směr, jakým to pro nás má smysl dělat dál.
K tomu se za chvíli dostaneme podrobněji. Ale mě by zajímalo, proč jste se v době, kdy se vám dařilo, rozhodl pro pauzu a poté pro zeštíhlení sestavy?
Ze zoufalství. Příliš mnoho manažerování, řízení a provozu plus permanentní změny v obsazení bezmála umořily panáčka poetu, tedy mne. Došlo mi, že to neberu za správný konec. Byli jsme koncertně aktivní, soutěžně úspěšná kapela s „už zase“ jedním členem na odchodu, dalším nejspíš přicházejícím a s fantastickou festivalovou nabídkou, kterou jsem už prostě unaveně nechal být. Všechno jsme léta dělali za pochodu, na nic nebylo dost času, spolu s fluktuujícími muzikanty, kterých bylo přes dvacet, kapelou prošuměl materiál na dvě alba a výsledný neusazený „neurotic-revival“ vlastní kapely mě ničil. Potřeboval jsem vystoupit z toho kolotoče, který už s hudbou neměl mnoho společného. Začít tvořit, dostat se hudbě znovu pod kůži, oddat se jí.
Jak reagovali bývalí spoluhráči, když jste jim řekl, že s nimi už dál nepočítáte?
Ono to vlastně vyplynulo z děje. Poslední stálý baskytarista měl ještě svou kapelu, rozhodl se odejít a normálně jsme se domluvili. Perkusista si nesedl se dvěma dalšími, s útlumem koncertní činnosti přestal postupně chodit na zkoušky, a když jsme to s ním uzavřeli, pronesl památnou úsměvnou větu: „Co tak najednou?“ Dnes už vím, že to buď funguje celé včetně vzájemné připravenosti hned, nebo ne.
Z té úspěšné pětičlenné sestavy jste nakonec zůstal sám, ale Honza „Yetty“ Vrtěna, současný člen Nebeztebe, vlastně úplným nováčkem není.
Ano, Yetty, má pravá ruka, která nás při tvorbě velmi těší tím, že dělá z jakési veselé vnitřní poťouchlosti často něco úplně jiného než ta levá, mě na rok a půl po domluvě opustila. A když jsem potřeboval již klasicky záskok na soutěž, v klidu a bez problému u nás pan spoluzakládající člen zase zakotvil.
A jak se stala členkou Nebeztebe Tereza? Vzal jste ji původně jako zpěvačku, nebo jako houslistku?
Jako zpěvačku. Moje levá ruka, která k neskonalé hrůze Yettyho ví stále přesně, co on coby má pravá ruka improvizačně vyvádí, pro nás v roce 2012 nahrála ve studiu housle ve dvou písních. O dva roky později jsme se rozešli se zpěvačkou, a Terka řekla jen něco ve smyslu, že jestli potřebujeme, tak školená sice není, ale zvládne to. Přišla skvěle připravená a její feeling mě oslovil. Později jsme vytáhli několik houslových partů z aranží předchozích sestav a já si ještě o pár strof v čase dál uvědomil, jaký poklad pro věci příští jsme tím získali.
Výsledkem je pro váš žánr ne úplně typické obsazení kytara, mandolína a housle…
Žánrové zařazení Nebeztebe je pro mě čím dál tím vzdálenější otázkou, ale když pro to máte cit a dáte tomu čas, tak se dá zahrát něžná filharmonie na dvě vidličky. A v Honzovi a Tereze jsem ty dvě vidličky našel.
Všichni vedle akustických nástrojů používáte i různé efekty. Byla to od počátku jasná volba?
Ano. I jedna chytrá kniha říká, že Porsche jen s kombinačkami v ruce prostě nepostavíte. Baví mě modelovat zvuk kapely tak, aby v něm čekal na posluchače okouzlující moment, který si automaticky nezařadí mezi ostatní škatulky typu „kytara“ nebo „bicí“.
Jak je to vlastně dnes s repertoárem? Hrajete v nové sestavě i ty písně, které hráli původní rockoví Nebeztebe?
Dva songy z předchozího repertoáru kapely zařazujeme jako přídavky. Zapadnou dobře do atmosféry po finále nového setu, což jsou úplně staré kusy, se kterými jsem dlouho nevěděl, co dělat.
V jaké fázi rozpracovanosti tyto starší písně byly? A jak s tímto materiálem v kapele pracujete?
Textově jsem měl většinou hotovo až přetextováno, takže jsem po letech s radostí škrtal, až jsem ty skorobásně vyčistil na nosné jádro. Jejich hudební doprovodné a melodické motivy nebyly zrovna ucelené. Což se vlastně hodilo, protože teď pracujeme tak, že coby kapelní tvůrčí hlídač provokatér ty motivy hraju pro sebe i ty mé dvě ruce, jak jsem Terku a Yettyho pojmenoval předtím, a improvizací zkoušíme, co by to chtělo. Během tohoto období prvotních a až únavně krásných zmatků se starám, aby nápady dostaly svůj prostor bez tlaku na výsledek. Pomáhám hlasům a rytmům ožít, čekám, až opustí běžná schémata a začnou si tvořit vlastní, čekám, až mě nadchnou. Následující pokusy o větší celky na pár týdnů odložím a přebírám se v tom pelmelu s odstupem. Když nám konečně skladba sama dýchá v rukou, tak na nás obvykle samospádem vykukují drobnosti, kterými to celé za pochodu šperkujeme.
Vznikají i úplně nové písně?
V této sestavě a playlistu jednu novou společně vytvořenou máme, ale dlouhodobě jde o zavádějící pojem, protože například záznamy nápadů, které si během těch jedenácti let pečlivě katalogizuji jako „Yettyho trance motivy“, trpělivě vyhlíží svou chvíli. Obsáhly by bez problému samostatný projekt či desku. A až se do nich pustíme, budou taky jako nové.
Když skládáte nové písně, myslíte konkrétně na aktuální sestavu, nebo je prvotní nápad použitelný v jakémkoli obsazení?
Myslím, že prvotní nápad na obsazení úplně nezávislý není. Obsazení, které slyším dopředu já, je někdy až rockově-orchestrálně-trance-etno-beatového typu. A to hledám v prolínání zvukového světa vyefektované mandolíny a klasické nádhery houslí nad nylonovou nebo elektrickou kytarou a stompboxem, nahrazujícím bicí či perkuse.
Váš nový koncertní program a také chystané album se jmenuje Zásobování duše. Proč tento název?
Viděl jsem fotografii plechových dveří, na kterých bylo přes šablonu sprejem nastříkáno „Zetor – zásobování duše“. Vyfotila to moje kamarádka fotografka Jitka Daňková a já si dlouho myslel, že přímo v Zetoru. Až nedávno jsem náhodou zjistil, že se jedná o kontejner, na který se už léta dívám v Dolních Kounicích na zahradě přes údolí. Ten nápis tam na mě čekal, zahrnuje vše, co od hudby potřebuju. Zásobování duše je síto, které vezmu a zkouším, jestli jím skladba projde, nebo ne.
Musí podle vás mít deska koncept?
Moje ano, ale dříve jsem o tom nevěděl. Kapela je živočich, a dokud jsem se prioritně staral o ni, nenápadně vyžadovala s každou změnou sestavy jiný materiál. Díky tomu nebylo možné repertoár dlouhodobě uchopit. Sám jsem si musel přijít na to, že potřebuji jasný koncept, který mě povede.
Skládáte písně s texty i instrumentální skladby. Čím si skladba řekne, že nebudete potřebovat text?
To prostě ucítíte během práce, že vám text nechybí. Silný hudební motiv jej skutečně nepotřebuje, pokud využijete možnosti, které otevírá. I když i tak ke mně někdy zaznívají slova a fráze.
Kdy bychom se měli dočkat alba Zásobování duše? A co o něm můžete prozradit?
Osobní záležitost s niterným obsahem. Zásobování duše zažívám vždy, když ty skladby hrajeme. Když to zažije i posluchač, budu bez sebe štěstím. Po praktické stránce doděláváme poslední píseň, místy ještě ladíme už vyřešené aranže dalších kousků. Způsob nahrávání, místo a lidi už máme, takže nám půjde spíše o autentický zvuk, živost a atmosféru než o dlouhou studiovou práci. Moc se na to těším. Když to půjde, bude deska na světě do konce roku.
Budou na albu nějací hosté?
Možná ano. Teď mají naše pracovní nahrávky v ruce dva kolegové a uvidíme, s čím přijdou. Buď jejich přístup ty skladby podpoří, nebo tam prostě budeme jenom my tři.
Na koncertech chcete více pracovat s vizuální složkou a konkrétně s projekcemi. Proč?
V rámci aktuální šňůry Vítáme jaro 2019 už si s sebou projekce vozíme, kde můžeme, a výsledek nás i publikum jednoznačně přesvědčil, že to skvěle funguje. Vnímám je jako pro hudebníka nesmírně obohacující možnost vyjádření. Může umocnit hudební message. Zpočátku to byla jen taková připomínka přítele Shannyho, že by Zásobování duše velmi jednoduchá projekce mohla hodně prospět. Realizovali jsme ji a hned posunuli dál díky de facto novému členovi kapely Michalu Minárikovi, který s námi sice na nic nehraje, ale pustil se s nadšením na základě mých představ do střihu videa a do projekcí. Propagaci kapely dělá se mnou a řeší postupně všechno, co už mi hlava nebere. Plánujeme klipy ve vlastní režii – už se jen bavíme o nápadech a možnostech. Je to prostě super složka činností, která Nebeztebe chyběla. Chceme vlastní zvuk, světla a projekční vybavení, samostatnost.
Budete se dál hlásit do různých soutěží, ať už na Portu nebo jinam? A je to pro vás důležité?
Je možné, že se zase někam přihlásíme, tenhle rok už jsme taky jednu stihli a vše co se kolem této konkrétní soutěže dělo, bylo pro mě nesmírně přínosné. Je ale důležité říct, že v tomto případě jako pro manažera kapely, ne jako pro hudebníka.
Jste brněnská kapela. Jak vnímáte současnou brněnskou scénu? Máte na ní nějaké spřízněné skupiny nebo muzikanty? Kdo je vám blízký?
Jako otec a manžel si z rámce běžného rodinného života šetřím maximum času na Nebeztebe. Reálně se tak ke mně dostanou až některé výsledky práce lidí, kteří hudbě definitivně propadli, a já mám obrovskou radost z jejich růstu. Naštěstí během pár let se tu nakonec všichni obrazně řečeno potkáme v Tescu, když ne na pódiu. Hned po manželce Magdaleně, se kterou jsme Nebeztebe rozjížděli a teď jí dělám hudebního kopilota v její vlastní tvorbě, se nejvíc vídám s kapelníkem Funkychicken Shannym, který dělá funky tak, že mě to baví a navzájem si pouštíme ty naše výtvory… Dostal mě Martin Kyšperský svým Miláčkem slunce, nadchly mě punkové Kruhy a hipster-alternativní Makak, mám rád rockovou cestu Safe Escape, na duši mě pohladil Dan Vertígo svou poslední tvorbou tak, že jsem mu to musel zavolat, užiju si Aivn’s Naked Trio nebo Toma Jegra a jeho alba 2015 a Souznění, oceňuju a respektuju Nevermore & Kosmonaut, jsem zvědavý na nové album Kupodivu… Určitě jsem na leckoho zapomněl a půl Brna minul. Jazoo byli skvělí, dokud byli, a teď jsou pro mě nejvíc zajímaví prog-rockoví Pool (radostné spojení kouzelníků Elshishe, Ondry Maliny, Ondry Kaprála a Petra Bartoňka, kteří by stáli každý samostatně za zmínku) a Kudla s kapelou v krabici.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..