Brněnská skupina Folk Team letos slaví čtyřicet let od svého vzniku. Stačí vidět jedno jediné její vystoupení a člověk si uvědomí, že pánové mají i po těch čtyřech dekádách stále energie na rozdávání. Že své hudbě zdravě věří a že věří i tomu, že lidem se vedle léty ověřených hitů budou líbit i nové písně. O historii i současnosti Folk Teamu jsme hovořili s kapelníkem a houslistou Pavlem Kopřivou.
Oslavy 40 let Folk Teamu sice vyvrcholí listopadovými koncerty v Českých Budějovicích (12. listopadu) a především v Brně (Musilka, 19. listopadu), ale slavili jste průběžně celý rok. Kdy tedy kapela přesně vznikla?
První koncert jsme měli v březnu 1974. Zkoušet jsme začali o rok dříve, nejprve ve dvou s Romanem Venclovským, později jsme přibrali mého spolužáka z gymnázia Tomáše Úlehlu, a takto jsme poprvé vystoupili ve Vysokoškolském klubu na Gorkého ulici. Těch čtyřicet let jsme opravdu slavili celý rok na všech našich vystoupeních včetně letních festivalů. Dvěma závěrečnými koncerty v Českých Budějovicích a v Brně oslavy uzavřeme.
Nastala někdy za těch čtyřicet let situace, kdy jste si řekli, že s muzikou skončíte?
Nejblíže jsme k tomu měli po revoluci, kdy přestala být po naší muzice poptávka. Sám víš, že se v té době moc nehrálo, protože lidé měli úplně jiné starosti. Vznikaly videopůjčovny, vysílaly nové televize… V letech 1990–91 jsme toho tedy moc neodehráli, což byl pro nás náhlý zlom. Na konci 80. let jsme totiž mívali i přes sto vystoupení ročně. Přemýšleli jsme, co dál, jestli budeme ještě někoho zajímat. Ti z nás, kteří se tehdy hudbou živili – Aťa Lukáš a Roman Venclovský – si museli začít hledat práci. Ale byl to problém celé scény, nejen náš. Například Nezmaři ty dva roky taky moc nekoncertovali, a tak to řešili tak, že jezdili hrát pro emigranty v západní Evropě. To byla tedy největší krize. A druhá nastala před asi šesti nebo sedmi lety, kdy jsme si uvědomili, že nechceme pořád dokola obehrávat staré věci. V roce 2000 jsme sice vydali nový materiál, ale i ten už byl docela obehraný. A u nás platí, že se nikdy nechceme stát revivalem sebe sama. Aby měla kapela motivaci a aby žila, musí dělat něco nového.
Tuto druhou krizi jste zažehnali, když jste v roce 2012 vydali své zatím poslední studiové album Nebudu. Letos vám pak vyšel koncertní záznam z roku 2013 pod názvem Folk Team – Live 40. Ale já vrátím k tomu „revivalu sebe sama“, kterým se nechcete stát. Jak to řešíte na koncertech? Kolik hrajete nových a kolik starších skladeb?
Skoro devadesát procent našeho současného koncertního repertoáru pochází z posledních dvou desek. Zbytek jsou ty věci, které nám zůstaly za nehty, které považujeme za nadčasové a které nás stále baví. Ale máme i zakázané písně. Když někdy řeknu, že budeme hrát Mluvícího koně, hoši vyskočí jak čertíci. Letos jsme jej na několika koncertech zařadili, protože s námi občas hostoval Tomáš Úlehla, zakládající člen kapely, jehož flétna je v té písničce podstatná. Musím ale říct, že Roman Venclovský se k této písni vracel jen s obrovským sebezapřením.
Čím si písnička vyslouží punc zakázanosti? Neaktuálním textem? Ohranou melodií?
Nejčastěji je to ta ohraná melodie a vůbec frekvence, s jakou jsme píseň dřív hráli. V textech problém není, protože Ivan Huvar psal vždycky nadčasově a poeticky. Jeho slova nebyla cílená na dobu, ve které jsme žili. Kterýkoli jeho text se dá zahrát i po letech a stydět se za něj nemusí ani on jako autor, ani my, kteří to pak hrajeme.
Jako důležitý mezník v životě kapely jsi uvedl rok 1990. Byl Folk Team výrazně jiný předtím a potom?
Myslím, že byl. Po roce 1990 s námi začal hrát Dalibor Dunovský na baskytaru a také jsme čím dál víc začali využívat nejen perkuse, ale i bicí. Příklon ke skutečnému folkrocku pak byl patrný asi od roku 1996, kdy jsme bicí používali už často. A na posledních dvou deskách jsou už součástí kapely. Takže jsme zbigbítovatěli a teď jsme klasickou folkrockovou kapelou.
Přesto máte dál v názvu „folk“ a na zmíněném koncertním albu Folk Team – Live 40 najdeme novou verzi Huvarova Folkařova blues. Považujete se tedy pořád za folkaře, součást folkové komunity?
Dobře víš, že škatulky jsou velmi pofiderní a že byly vždy typické hlavně pro českou a slovenskou scénu. Ve světě se to tak nebere. Ale jsme pořád ve stejné komunitě, protože já za folk považuju muziku, jejíž součástí jsou výborné texty. Chceme se z hlediska textů řadit k lidem, jako jsou Vláďa Merta nebo Vlasta Třešňák. A také ke kapelám, jako je AG Flek, které máme rádi a s kterými je nám na pódiu vždycky dobře.
Ivan Huvar nebyl zakládajícím členem Folk Teamu. Jak jste jej, především coby výborného textaře, objevili?
Folk Team měl zpočátku několik textařů, dokonce i já jsem napsal pár textů, které ovšem nebyly nic moc. Pak s námi nějakou dobu spolupracoval Boris Hála, tehdy student architektury a dnes významný brněnský architekt. Byl členem avantgardního amatérského Divadla X a psal neuvěřitelně poetické texty, které vyhovovaly Romanovi Venclovskému, v té době jedinému skladateli v kapele. S Ivanem Huvarem jsem se seznámil v roce 1980. Ivan se na nás jednou přišel podívat a otevřel nám své šuplíky. Hrál tehdy jazzrock, který byl hlavně instrumentální, ale měl zároveň rád Boba Dylana a další americké folkaře a psal si sám pro sebe písně. Roman si s Ivanem padl do noty a zjistil, že mu jeho texty velmi konvenují. Měl pocit, že Ivan mluví i za něj (Roman sám totiž nikdy texty nepsal). Asi v roce 1981 s námi Ivan začal občas hrát nejprve jako host, už tehdy sem tam zařadil i nějakou autorskou píseň, tedy nejen text, ale i hudbu. Systematicky však začal skládat až po revoluci a musím říct, že na poslední desce už mají melodie s Romanem rozdělené půl na půl.
Oba také zpívají a hrají na kytary. Jak bys každého z nich charakterizoval?
Roman Venclovský je srdcerváč, křikloun, emotivní zpěvák s nezaměnitelným hlasem. Vždycky se říkalo, že Folk Team má zajímavéaranže – housle, cello, flétny – a pak Venclovského, který všechny posluchače na koncertě „seřve“. Ivan Huvar je výborný sólový kytarista, který zpívá úplně jinak. Má méně vypjatou polohu a interpretuje pouze ty písničky, které si sám složí.
Zmínil jsi melodické nástroje, které – včetně tvých houslí – k Folk Teamu vždy neodmyslitelně patřily. Proměnil se v průběhu času nějak váš přístup k aranžování?
Určitě. Když jsme měli v sestavě flétnu, violoncello a housle, potřebovali jsme aranže rozepisovat do not. V té době s námi hrál Aťa Lukáš, který je vystudovaný konzervatorista, a Tomáš Úlehla taky psal noty. Měli jsme to tedy tenkrát víc proaranžované „od stolu“. Teď si nástroje děláme každý sám na zkouškách, ale důležitá je v tom procesu role našeho současného klávesisty Romana Ježe. A je také zajímavé, že když oba autoři složí novou věc, sami mi nadhodí nějakou sólovou linku a ostatní ji pak jen dotvoří. Mají tedy už jakousi představu, jak by to mělo být.
Přestože má Folk Team ve svých řadách dva výborné autory, občas sáhnete i po převzaté melodii. Mám na mysli samozřejmě Motýlí hru Jakuba Nohy, kterou jste natočili na začátku 90. let. A na nejnovějším albu máte D58, skladbu Bruce Springsteena s textem Ivana Huvara. Jinak asi o žádné jiné převzaté melodii ve vašem repertoáru nevím. Jsou nějaké další?
Moc jich nebylo. Před revolucí jsme měli pár předělávek, ale bylo jich opravdu strašně málo. Dělali jsme nějaké Rolling Stones a Simona & Garfunkela, ale to hlavně proto, že jsme jeli do zahraničí a potřebovali jsme lidi něčím na první poslech zaujmout. Měli jsme tenkrát taky přetextovaných pár našich věcí do němčiny a angličtiny. Ale je to u nás spíš výjimečné.
Folk Team působí v Brně a ty sám se jako vydavatel, majitel firmy FT Records, brněnské scéně cíleně věnuješ. Jak vnímáš Brno jako muzikant a posluchač? Jak naše město přeje muzice?
V Brně je dobré muziky strašně moc. Jsou období, například listopad a prosinec, kdy bych mohl jít denně na čtyři nebo pět koncertů. Mám velkou radost z jazzových festivalů, které se v Brně konají. Mám radost, že je tady konečně kvalitní koncertní sál – Sono Centrum –, a to i přesto, že sám pořádám své akce spíše v Semilassu. Brno koncertům přeje a opravdu je kam chodit. Jsme město, kde si člověk vybere a někdy si ani nemá nárok vybrat.
Která je tvá nejoblíbenější brněnská čtvrť?
Moje máma žila celé své mládí v Řečkovicích. Já tam teď asi osm let bydlím a mám to tam taky hrozně rád. Je to na okraji Brna, skoro všude je to jen kousek do lesa. Pro svůj letní festival používám krásný přírodní amfiteátr ve staré části Řečkovic, přímo uprostřed města.
Brněnským koncertem se uzavřou oslavy 40 let kapely. Co vás čeká potom?
Chtěli bychom dělat nové písně. Ivan má prý něco rozdělaného, takže se těším. Období, kdy se něco tvoří, je hrozně zajímavé a zábavné. A ještě větší radost máme, když se nové písně osvědčí před lidmi. Mimochodem mockrát se nám stalo, že jsme měli vytipované písně, které se u lidí chytí napoprvé, a nakonec se hity staly z písniček, které jsme považovali jen za slušný průměr. Publikum prostě někdy rozhodne jinak.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..