O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.
Petře, vy jste autorem většiny aranží na albu Folk Swings. Byla to vaše iniciativa, nebo vám to kapelník Josef Buchta zadal jako „úkol“?
PK: Ten nápad byl starý řadu let, probírali jsme jej kdysi u táboráku na chatě v buchlovských horách, ale léty nějak zapadal prachem. Důvod byl ten, že se děla řada jiných věcí, především samozřejmě spolupráce s Vojtou Dykem. Letos, z dobře známých příčin, na něj asi nějak uzrál čas. Začalo to tak, že mi někdy v březnu přišla od Pepy SMS ve znění: „Uděláme folk swings.“ Takže to byl sice původně můj nápad, ale uskutečnil se z Josefovy iniciativy. On mu dal finální podobu a tvar a celý jej se svým skvělým produkčním týmem zrealizoval. Nějak takto by měla myslím fungovat správná synergie.
Jaký je váš vztah k českému folku? Vyrůstal jste na písních některých písničkářů, s kterými jste nyní pracoval?
PK: Můj hudební vývoj byl trochu postavený na hlavu, postupoval jsem od složitého k jednoduššímu. Do svých asi třinácti let jsem poslouchal a hrál výhradně jazz a klasiku: Counta Basieho, Oscara Petersona, Johna Coltranea, Chicka Coreu, The Singers Unlimited a podobné věci. Má o šest let starší sestra ale začala v polovině 80. let jezdit na čundry. S partou Brontosaurů kolem hradišťského klubu Úháčko jsme jezdili na statek na hrad Buchlov, kde jsme sázeli stromy a večer hráli na kytary. Myslím, že mě s nimi naši začali pouštět někdy v osmé třídě. A tak jsem se dostal k folku. Když mi bylo kolem patnácti, znal jsem a hrál na kytaru stovky folkových písní – snad kompletního Plíhala, samozřejmě Nohavicu, Redla, Samsona, ryvolovky, a to všechno jen díky ústnímu předávání a opisování zpěvníků. Takže ano, vyrůstal jsem na českém folku, a to velmi intenzivně.
Pavle, vás znám nejen jako hráče z big bandů, ale ještě více jako improvizátora a milovníka avantgardní hudby. Co pro vás osobně znamená český folk?
PZ: Tu hudbu mám kdesi v sobě od úplného mládí, pochopitelně díky rodičům. Jezdili s námi jako s dětmi na čundry, takže trampové, oheň a kytary, to tam všechno někde bylo. A doma zněly z magneťáku všechny tyto nahrávky v originálních verzích. Takže v pozdní pubertě jsem to pak sám s kytarou poměrně nenásilně lovil z pasivních mozkových zákoutí, a od kamarádů a kamarádek tak získával jisté hřejivé uznání.
V jazzu je vlastně obvyklé pracovat s písněmi. Většina standardů byly původně muzikálové nebo filmové písně, řada jazzových umělců upravuje písně od Beatles, upravují se i Nirvana, Radiohead nebo Abba. Vyžaduje práce s českou folkovou písničkou jiný přístup?
PK: Myslím, že nevyžaduje, je jen třeba najít písně, které nebudou překladem do tohoto hudebního jazyka takříkajíc „znásilněny“. A u většiny folkařů se takové písničky najdou, protože hudební styly mají nějaký vývoj a prvorepublikové trampské i salónní písně, Traxler, Ingriš, Ježek a podobné věci, to byla synkopovaná hudba. Proto jsem Vlastovi Redlovi hned na začátku říkal, že přestože považuji jeho fúzi s folklórem za geniální a pro mě jediný zdařilý pokus v tomto směru, a desku AG Fleku s Hradišťanem jsem dokonce přirovnal k albům Graceland a Rhythm of the Saints Paula Simona, na Folk Swings jeho nejznámější písně v tomto duchu nebudou, protože je to úplně jiný svět, jiné frázování, jiná estetika.
PZ: Já si myslím, že jakékoli přepracování písně nebo hudby vyžaduje aspoň na začátku podobné uvědomění si situace. Důvod, směr, zda do toho dokážeme něco vnést – nápad, atmosféru, ducha –, aby to nebyl jen obsahově prázdný marketingový tah. Určitě je třeba jistá soudnost, respekt, ale zároveň i odvaha. Česká folková píseň je pro nás určitě citlivější záležitost co do zacházení, poněvadž jsme si jakýmsi „kmenovým“ způsobem vzájemně bližší, než by to bylo s písněmi cizích kapel.
Jak tedy vznikala dramaturgie alba?
PZ: Zřejmě bylo důležité nalézt a uchopit jakési gros této hudební oblasti, co se týče osobností, ale vybrat takové písně, aby to nepůsobilo příliš lacině a prvoplánově. Toto rozhodování bylo doménou kapelníka Josefa Buchty a hlavně Petra Kovaříka, který má neuvěřitelný přehled, a to nejen ve folku, potažmo v hudbě (sám je jazzman a vzácný typ multiinstrumentalisty), ale i v mnoha dalších nehudebních oblastech.
PK: Ano, předvýběr asi pětatřiceti písní jsem sepsal já. Poté jsme si sedli s jádrem B-Side Bandu u nás doma v obýváku u několika dobrých lahví a postupně je třídili. Spousta z nich vypadla nebo se nemohla uskutečnit – nepovedlo se nám například domluvit s Karlem Plíhalem. Z těch mých původních zbylo asi deset, další věci se doplnily s tím, jak přibývali interpreti, a deska se nám měnila pod rukama. Konečný výběr a pořadí písní na desce je dílo Pepy Buchty a dnes už si neumím představit, že by to bylo jinak. On má na sestavování pořadí písní do playlistu mimořádný dramaturgický čich a talent.
Snažil jste se při aranžích více vycházet z původních verzí a „pouze“ je nějak dozdobit, nebo jste šel někdy záměrně i proti původnímu vyznění?
PK: Jak u které písně, ale to ať ostatně posoudí každý sám. Hranice mezi pouhou instrumentací a aranžmá, které dá písni nový život, je tenká a velmi rozostřená. Zajímavým poznatkem je, že čím je původní verze proaranžovanější, tím hůře se překopává. To je případ Uchem jehly od Radka Pastrňáka, která na desce měla být. Původně jsem myslel, že to bude hračka, v butovské nahrávce je tolik skvělé muziky! Jenže pohněte v ní s libovolným parametrem – metrem, rytmem, harmonií, frázováním – a nezůstane z ní nic, sesype se jako domeček z karet. Žije jenom tak, jak ji vymyslel Radek.
Pavle, vy jste jako aranžér podepsaný pod třemi písněmi z alba. Ty jste si vybral sám?
PZ: Ten výběr vznikl spíš impulsem od Petra Kovaříka s nějakou následnou diskusí, poněvadž on měl nejlepší přehled o celé zamýšlené dramaturgii a leccos už měl taky sám rozpracované. On byl tahoun a já se nabízel být k ruce se svými pokusy.
A vy jste se snažil respektovat spíše původní podobu písní, nebo jste někdy šel i záměrně proti ní?
PZ: Jít proti původnímu vyznění písní jsem určitě nezamýšlel. To bychom asi byli svědky jiných „experimentů“. Zde je právě důležité uvědomit si rámec celého počinu, a tedy i smysluplných možností zpracování. Navíc vím velmi dobře, že moje zkušenosti s experimentem a vnímání hranice experimentu nejsou kritériem s platností pro všechny. Takže chápu, že dílo, které za sebe nevnímám nikterak radikálně, jinému už může připadat daleko za hranou. A zároveň, i když jde o „pouhé dozdobení“, je důležitá jakási funkční vkusnost, která nemusí vždy znamenat lehce předpokládatelnou nudu. Myslím, že nám šlo také o nalezení alespoň nějaké vyváženosti, abychom nebyli extravagantní za každou cenu nebo naopak příliš nekonfliktně nudní.
Jak probíhala komunikace s autory, kteří si své skladby sami na albu zazpívali, tedy se Slávkem Janouškem, Samsonem Lenkem, Radkem Pastrňákem nebo Vlastou Redlem? Překvapovali jste se navzájem, nebo jste hned společně tušili, jak má výsledek vypadat?
PK: Párkrát jsme si volali a já jsem je ujistil, že to bude dobré. Oni se s tímto poněkud drzým vysvětlením kupodivu spokojili, a když jsem jim pak poslal MIDI exporty z notačního softwaru, které mimochodem znějí příšerně, a člověk musí mít schopnost si toho hodně domyslet, nikdo z nich nic nenamítal. Pak jsme jim poslali nahrávky ze zkoušek, oni přijeli připraveni do studia, zazpívali, a bylo to. Jak jednoduché!
Josef Buchta říká, že k určitému „střetu“ dvou koncepcí došlo při práci na Čarodějově písni Vlasty Redla. Jak tedy v tomto případě vznikala konečná verze?
PK: S Vlastou jsme určité drobné změny prováděli, ovšem pro mě to byla skvělá a nezapomenutelná zkušenost. Kvůli osmi instrumentálním taktům v úvodním tracku Tak vidíš za mnou dokonce přijel na chalupu a strávili jsme spolu báječný den debatami o všem možném, s výjimkou hudby. Ten „střet dvou armád“, jak to Vlasta později okomentoval, mezi ním a Pepou nastal kvůli drobné instrumentační úpravě v první sloce Čarodějovy písně, kde jsem původně napsal už po osmi taktech trubky s klasickými dusítky, tzv. kakáči, které dávají nástroji velmi jemný, kulatý, éterický zvuk. Jenže Vlasta má k této písni hluboký a osobní vztah a první sloku chtěl celou jenom s klavírem, což znamenalo ji přetočit, protože už nahrané trubky nešly vymazat kvůli přeslechům. Prostě komplikace, a Pepa se navíc snažil hájit mne jako aranžéra. Jenže kdo jsem já, abych Vlastovi Redlovi říkal, jak mají znít jeho písně? Vůbec mi to nevadilo a ta píseň mi vhání slzy do očí tak jako tak.
Pavle, vy jste aranžoval mimo jiné píseň Náš dům od Slávka Janouška a Pokáčovu Co z tebe bude. Jak probíhala komunikace s těmito dvěma autory?
PZ: Vzhledem k tomu, že aranže z původního půdorysu písní téměř nikam neodbíhají, šlo v podstatě jen o to, shodnout se na vyznění a v některých drobných úkrocích či nových instrumentálních barvách se zorientovat. Za tím samozřejmě stojí i důvěra, která se do aranžéra vkládá. Aranžér přináší jakousi ucelenou práci, dlouhý řetězec dílčích zvažování a rozhodování. Je dobře si uvědomit, že příliš demokratická diskuse, zvláště v případě aranžmá pro velké kapely, by nemusela být vždy k dobru věci. Technicky to obnášelo pár velmi legračních a milých telefonátů s autory, několik přeposlaných vzorků hudby, a pak jisté chvění ve vzduchu (jak to bude reálně fungovat), a to až do té doby, než jsme to nahráli a poskládali dohromady.
Vedle notoricky známých písní na albu najdeme i méně známé skladby, jako je Díky mlékařům Radka Pastrňáka. Je za jejím zařazením nějaký příběh? Jak se mezi ty známé hity z táborákových zpěvníků dostala?
PZ: To je výsledek uvažování o desce jako celku a o hranici prvoplánovosti. Chtěli bychom tam raději mít Františka nebo Nad stádem koní? Navíc, píseň Díky mlékařům je taktéž manifestem Radkova mistrovského – a typického – zacházení s texty. Sice není známá, ale o to větší je to legrace. A neokoukanou legraci máme rádi.
Všechny písně na albu jsou zpívané, pouze závěrečný Podvod od Honzy Nedvěda je instrumentální. Proč?
PK: Podvod byla vlastně nejstarší aranž z celé desky, napsal jsem ji už v roce 2011. Zpívané písně vyžadují jiný aranžérský přístup než instrumentální, zpěvákům se musí nechat dostatečný prostor. A já jsem chtěl, abychom si aspoň v jedné písničce zahráli jako kapela a já využiji skvělých hráčských schopností kluků v kapele.
S nedvědovkami si před pár lety po svém pohrál Vilém Spilka se svým Quartetem. Byla by i pro vás výzva nahrát českého folkové hity nikoli swingové písně, ale jako jazzové skladby s výraznou improvizační složkou?
PZ: Vilémův Podvod se mi líbí, a to včetně balancování na hraně kýče. V mém případě uvidíme, co čas přinese, v nějakém delším horizontu přemýšlím spíš o pokusu zpracovat písně či oblast folklorní. Ale to potřebuje nějakou dobu zrát.
PK: Já jsem s Vilémem a s kluky z jeho kapely hrával na konci devadesátých let a možnost udělat z nedvědovek „standardy“ jsme probírali nesčetněkrát. Vstupovat dvakrát do jedné řeky by z naší strany asi bylo zbytečné, třeba se toho časem zhostí někdo jiný. Málo známým faktem ovšem je, že zřejmě jako první zpracovala nedvědovky už v roce 1996 hradišťská kapela Brontosaur Jr., a to na pomezí grunge a metalu. Mám tu nahrávku, na které jsem se ostatně podílel, někde doma a na požádání můžu poskytnout, je to skvěle udělané. Písně bratří Nedvědů jsou prostě bezvadně napsané, co víc k tomu říct.
Na album Folk Swings jsem zaznamenal jak nadšené reakce, tak určité výhrady především ze strany folkových fanoušků. Sám vnímám jako jednu z nejodvážnějších úprav Terezu od Wabiho Ryvoly. Neměl jste obavu, že u části fanoušků můžete narazit?
PK: Přiznám se, že zrovna u Terezy mě to vůbec nenapadlo, netušil jsem, jaký má mezi trampy ze staré školy kultovní status. Možná je to tím, že jsem ji nikdy neslyšel v původním provedení, znal jsem ji jenom od táboráků a z večírků, a tam jsem ji vždycky hrál na kytaru s lehkým latinskoamerickým nádechem, jak jsem se to naučil od svého táty a jeho bratrů. Zpracoval jsem ji ve spolupráci s Petrem Rybízem Tomanem v kubánském stylu son, protože má pro mě v sobě touhu, stesk a smutek, to, co v Tereze vnímám, přestože zní tanečně. Problém je možná trochu v tom, že jakmile u nás lidi zaslechnou perkuse a trumpety, na mysli jim vytane Dan Nekonečný nebo Televarieté. Navíc většina lidí u nás stejně nepozná bossanovu od samby nebo reggae, natožpak son. Takže strážcům odkazu bratří Ryvolů se omlouvám, ale nemyslel jsem to špatně. Naopak – proč bych tam tu píseň jinak dával? Měl jsem na výběr stovky jiných.
PZ: Že u někoho narazíme, je nevyhnutelné. Ale máme raději z takové opatrnosti nic neudělat a na nic nesáhnout, abychom něco náhodou nepokazili? Je to trochu podobný princip jako například s výběrem písní. Měli jsme volit pouze největší hity všech dob, nebo ne? Princip jisté odvahy a přijetí odpovědnosti za ni.
Určitým oříškem mohla být hymnická píseň Karla Kryla Děkuji. Byl Vojtěch Dyk jako její interpret ihned jasná volba?
PK: Ano, byl to „vál“, jak říkáme v Brně, který byl jasná volba a psal jsem jej Vojtovi i kapele na tělo. Karel Kryl je národní fenomén, respektují, milují a přisvojují si jej lidé nejrůznějšího ražení, takže jsem měl strach, že vyvolá největší kontroverze, ale zatím je celkem klid. Na koncertech B-Side Bandu míváme občas takovou komickou vsuvku, při které Vojta zpívá náhodně nalistované písničky ze zpěvníku Já Písnička, pokaždé jiné, ale poslední je stejná, Anděl, a tu znají a zpívají všichni a bývá to velký zážitek. Proto spojení Vojta – Kryl. Pokud jde o Děkuji, měl jsem od počátku jasno, že ji udělám na způsob Coltranova Resolution v aranžmá Boba Mintzera, které jsme hráli na turné s Kurtem Ellingem. S kvartově-chromatickou modální harmonií, full steam ahead, plná intenzita, srdce na dlani, jazz. Krylův text má v sobě starozákonní sílu, ale je to vlastně série metaforických poděkování, tzv. laundry-list song, a proto má toto aranžmá, jako jediné na Folk Swings, záměrně lineární, od začátku do konce vyrovnanou tektoniku. Pro zpěváka je tam spousta místa a silného textu, a proto je to velká výzva. Myslím, že se jí Vojta zhostil se ctí, je to koneckonců zpěvák na vrcholu sil.
Nejste jen aranžéři, ale také hudebníci, členové orchestru. A tento orchestr nyní vedle alba Folk Swing vydává také studiovou nahrávku Jazzové mše Jaromíra Hniličky. V čem je pro vás jako muzikanta rozdíl mezi hraním písně a třeba právě duchovní hudby?
PZ: Duchovní hudba má jisté výhodné specifikum: přistupuje se k ní již à priori s větší vážností. Je už svým označením výlučnější, čímž má lépe přednastavenou citlivost jak provádění, tak přijímání a vnímání. Jenže i některé „normální“ písně, i když se nejmenují requiem, dokážou promluvit velmi hluboce. Jen se to od nich neočekává. Každopádně já tu hranici mezi duchovním a neduchovním asi nevidím vždy tak neproniknutelnou. Jako hudebník rád sloužím hudbě – vážné i nevážné, duchovní i neduchovní. Jsem rád, že je všechny mohu provozovat, a vždy se snažím o to, aby hudba v mém podání promlouvala. Řekl bych, že v širším slova smyslu vnímám hudbu celkově jako duchovní záležitost.
PK: Duchovní hudba klasického střihu vyžaduje větší ukázněnost – to je jediná relevantní věc, která mě napadá. Na hudbě je zvláštní, že často opakované aforismy a rčení o ní často hraničí s tautologií, takže si na závěr taky jednu dovolím: Hudba je nakonec prostě jenom – hudba, více či méně strukturované změny tlaku vzduchu, přenášené vlněním, snímané lidským sluchovným aparátem a zpětně sémantizované centrální nervovou soustavou. Jak tento kód kdo „přečte“, je velmi individuální záležitost (smích).
Zatím nebyl přidán žádný komentář..