Festival Slunce ve Strážnici se bude letos konat už podvacáté. Především milovníci folkové muziky a klasického bigbítu mají v kalendáři poznačený termín 12. a 13. července. O historii festivalu, o jeho vrcholných momentech i těžkostech a také o tom, čím bude jiný letošní ročník, jsme hovořili s ředitelem Festivalu Slunce Pavlem Kopřivou.
Festival Slunce se letos bude konat po dvacáté. V čem se za těch dvacet let nejvíc změnil?
První tři roky jsem festival pořádal společně se Zdeňkem Vřešťálem. Tehdy jsme ho pojímali jako česko-slovenský festival. Bylo hodně multižánrový a zvali jsme poměrně dost interpretů ze Slovenska. Koncepce se však během let postupně měnila a v posledních letech se festival vyprofiloval tak, že první ze dvou dnů je folkově-countryový, zatímco druhý den se zaměřuje na folkrock a rock. A protože většina návštěvníku jsou milovníci dobré muziky bez ohledu na žánr, přijíždějí na oba dva dny. (smích)
Archiv FT Records
Ty jsi měl pořadatelské zkušenosti už před vznikem Festivalu Slunce, byl jsi dramaturgem Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou. Jak vlastně vznikl nápad vrátit v roce 2000 folk a příbuzné žánry do Strážnice, kde se v roce 1997 naposledy konal festival Zahrada? Vnímal jsi ten areál jako „uvolněné místo“, díru na trhu?
Zdálo se mi, že je toho areálu škoda. Líto to bylo i Honzovi Součkovi, bývalému řediteli Ústavu lidové kultury ve Strážnici, což byl můj dlouholetý kamarád a spolupracovník – v Brně byl ředitelem agentury, která zřizovala naši kapelu. Ten mi tam do určité míry „umetl cestičku“. Ostatně letošní jubilejní ročník je dedikován právě Honzovi Součkovi, který nás před pěti lety opustil.
Je letošní dvacátý ročník ještě něčím zvláštní?
Pozval jsem především ty muzikanty, kteří na festivalu už několikrát hráli a o kterých vím, že s nimi bude dobře. Patří mezi ně skupina Nezmaři, Robert Křesťan s Druhou trávou, Jaroslav Samson Lenk, který vystoupí se svou Partou a bude také oba dva dny moderovat, nebo Pavlína Jíšová. Ta nedávno natočila společnou desku s bluesovým Petr Kalandra Memory Bandem a s ním také na festivalu vystoupí. Podle mě je kombinace tohoto žánru a Pavlínina hlasu velmi zajímavá. Relativně novým jménem „na trhu“ je Pokáč. U něj mě zaujala svěží hudba a výborné texty i to, jak dokáže pracovat s publikem. Loni byl u nás na festivalu poprvé a já jsem byl překvapený, jak si získal i posluchače, kteří jej očividně neznali. Rád mám i skupinu Epydemye. Ta v poslední době dokázala, že patří k naprosté špičce českého folku.
To je páteční program. V sobotu se představí Ivan Hlas Trio, tvůj domovský Folk Team, Roman Dragoun s Michalem Žáčkem, Laura a její tygři a také Václav Neckář se skupinou Bacily.
Písničky Václava Neckáře máme všichni pod kůží. Nedávno jsem viděl v televizi pořad, ve kterém různí mladší zpěváci zpívali Neckářovy hity, a já jsem si uvědomil, jaké skvosty to jsou. V Brně měl vyprodaný koncert a lidé si všechny písně zpívali s ním. Já mám Václava Neckáře moc rád. Beru jej nejen jako zpěváka, ale také jako vynikajícího herce, který se nikdy ničemu nezpronevěřil. Všechno, co kdy dělal, bylo vkusné, a jeho bratr Jan drží po celou dobu kapelu na výborné úrovni.
V poslední době se na festivalech objevuje také Jaroslav Wykrent, pro mnohé spíše autor než interpret. I on vystoupí ve Strážnici.
Lidé si v poslední době možná uvědomili, jak vynikající textař to je. Spolupracoval s Marií Rottrovou i s bigbítovými muzikanty. My jsme s triem VKV také hráli jednu jeho píseň. Ale Jaroslav Wykrent je i výborný zpěvák, kterého doprovází skvělá kapela. Moc mu fandím. Právě při jeho koncertě si člověk uvědomí, jak velká osobnost to je.
Do jaké míry při vytváření dramaturgie počítáš s očekáváními návštěvníků a nakolik volíš podle vlastního vkusu?
Lidé, kteří na festival jezdí, se často vracejí poněkolikáté a důvěřují mi, že to bude dobré. Kupují si vstupenky předem, i když ještě nevědí, co tam bude. První den se snažím koncipovat pro ty, kteří mají rádi folk a příbuzné žánry. Sám ale dnes inklinuji více k folkrocku nebo ke klasickému bigbítu, takže druhý den si dělám více k obrazu svému. Zvu ale obecně muzikanty, které mám rád a kterých si hodně vážím.
Jezdí dnes na festival spíše pamětníci, nebo jména jako Jaroslav Wykrent a Václav Neckář zaujmou i mladší publikum?
Publikum podle mne stárne s umělci. Jsou to fanoušci, kteří na tyto zpěváky a kapely chodili za mlada. Na druhou stranu k nám jezdí i docela dost mladých a třeba loni jsem byl překvapen, kolik lidí přišlo zřejmě speciálně kvůli Pokáčovi. Je to tedy vyvážené a spousta starších do Strážnice bere své děti. Jinak ale musím říct, že festivalů pro starší a pokročilé v republice moc není. My z kategorie šedesát plus už nemáme moc kam jezdit. Je tady Valašský špalíček, potom klasické trampské a folkové festivaly, ale velká většina akcí je zaměřených na mladou generaci.
Vybavuji si některé skvělé momenty ze začátků festivalu – koncert Zuzany Navarové, noční natáčení filmu Rok ďábla, ale především nezapomenutelný koncert legendy z 60. let, skotského písničkáře Donovana. To bylo na třetím ročníku v roce 2002.
Ano, to už je dávno. S Donovanem jsme společně s Jirkou Vondrákem, který jej sem dostal, strávili čtyři dny. Bylo až neuvěřitelné moci si sáhnout na tuto legendu 60. let. Člověk se setkal s hvězdou, která měla nehvězdné chování. Povídal nám velmi zajímavé věci, mohli jsme si dát do kontextu tehdejší scénu a uvědomit si, jak se ti lidé spolu přátelili. Hovořil třeba o Hendrixovi nebo Harrisonovi. A byl to skvělý koncert. Mnozí na něj dodnes vzpomínají.
Na které další momenty z historie festivalu rád vzpomínáš?
Silné byly některé komponované večery. Například když zpěváci a muzikanti známí z kapel hráli na pódiu sólově – Petr Janda, Ivan Mládek, Vladimír Mišík, Vlasta Redl, Ivan Hlas. Frontmani, kteří mívají kapelu za zády, vystoupili jen sami s kytarou.
Stalo se ti někdy, že by sis položil otázku, jestli má pořádání festivalu vůbec smysl?
Smysl to mělo vždycky, ale několik let se mi nedařilo sehnat sponzory. Tehdy jsem si uvědomil, s jak obrovským rizikem do toho člověk jde. Ekonomové ti vysvětlí, že když pořádáš festival venku, musíš jej mít ze sedmdesáti procent předem profinancovaný. Já jsem do toho někdy šel s profinancováním na deset procent. Velmi jsem tedy riskoval. Ale musím znovu zmínit Honzu Součka, který mi vždy pomohl. Několikrát zachránil další ročník tím, že mě finančně podržel. V posledních letech mi vydatně pomáhá Jihomoravský kraj, město Strážnice i Národní ústav lidové kultury.
Tvůj festival má v názvu slunce, ale já si pamatuji minimálně jeden velmi propršený ročník.
Z těch dosavadních devatenácti ročníků byly tři naprosto průšvihové. Nešlo jen o déšť, ale hlavně o zimu. Mnozí návštěvníci se rozhodují často až ráno podle počasí, jestli vyrazí, nebo ne. V posledních letech ale bývá počasí dobré. Okolí Strážnice je navíc trochu specifické. Stává se, že prší v Břeclavi i Hodoníně, ale ve Strážnici je sucho.
Starší návštěvníci festivalu pochopitelně nespí ve stanech. Letos jsou ubytovací kapacity ve Strážnici dlouho dopředu vyprodané. Jak to tedy publikum, které se rozhodne přijet na poslední chvíli, řeší?
Někteří jedou večer domů a druhý den přijedou znovu. Ostatně to, že je tak dlouho před festivalem všude ve městě obsazeno, je známkou toho, že si lidé už zvykli na festival jezdit. Mají třeba dovolenou, a v jejím rámci si zajdou na Festival Slunce.
Přemýšlíš už o dalším ročníku?
Vždycky si říkám, jestli další ročník ještě bude… Rád bych pokračoval, ale uvidíme. Ale na druhou stranu – asi by tento zavedený festival neměl zmizet z hudebního kalendáře. A vlastně – na co bych se každoročně vlastně těšil? (smích)
Máš už plán, koho bys za rok rád pozval?
Takto dopředu to určené nemám. Začnu nad tím přemýšlet, až letošní ročník skončí. Mám samozřejmě seznam těch, které jsem oslovil letos, ale nemohli přijet. Těm tedy zkusím dát za rok šanci. Ale jinak ještě rozhodně nevím, koho pozvu.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..