Pavel Borský: ZUŠky jsou u nás jedinečné, zájem ze strany dětí je obrovský

V médiích se dočtete o vlivu koronaviru na úroveň výuky ve školách s povinnou docházkou. Už méně se mluví o školách uměleckých. Přitom čtvrt milionu dětí chodí do základních uměleckých škol. Co nám a dětem přináší ZUŠky? A čím jsou tak výjimečné? Nejen na tyto otázky jsem se ptal Pavla Borského, violoncellisty smyčcového kvarteta Indigo Quartet, dramaturga muzikálové scény festivalu Maraton hudby Brno, pedagoga Divadelní fakulty JAMU (dále DF JAMU) a ZUŠ V. Kaprálové Brno a krajského koordinátora ZUŠ Open. Jak totiž sám podotkl, konkrétní přesný vliv distanční výuky na žáky uměleckých škol se teprve časem promítne, mnohé děti ale online prostředí naučilo lépe komunikovat pomocí moderních technologií.

Učíte violoncello a zpěv v ZUŠ Vítězslavy Kaprálové v Brně, dále muzikálový zpěv na Divadelní fakultě JAMU. Vzhledem ke koronaviru – odpočinul jste si tento školní rok? Nebo to pro Vás bylo náročnější než běžný způsob výuky?

Neodpočinul jsem si, protože stále probíhala online výuka a ve chvíli, kdy bylo možné začít se scházet jeden na jednoho, jsme začali dohánět předešlé resty a organizovat koncerty alespoň pro spolužáky a pedagogy. Několik projektů se také posunulo do prázdnin. Umělci potřebují živý kontakt, reálné prostředí, potřebují vidět publikum a vnímat jejich reakce.

V obecné rovině se mluví o tom, že některé metody a postupy, získané z distanční výuky, bude možné aplikovat do školství. Jak je to ale v případě uměleckých oborů? Plánujete s něčím pracovat i v budoucnu?

Osobně si myslím, že pro nás toho použitelného moc není. Vnímám výrazný posun ve schopnosti studentů komunikovat. Někteří se naučili lépe prezentovat sebe sama na sociálních sítích, v divadelním prostředí ale potřebujete reálný život. Bez publika a interakce se těžko pracuje. Proto v hodinách zpěvu mohu zavést průběžné nahrávání výkonů a jejich analýzu se studentem, ale je to pouze doplněk. Základem je především práce založená na osobním kontaktu.

Na Maratonu hudby Brno už nějakou dobu připravujete muzikálovou scénu. Letošní program je složený ze zpěvu, tance i divadla, přesně jako žánr muzikálu. Podle čeho jste vybíral paletu vystupujících?

Z několika pohledů. Po loňském ročníku jsem si uvědomil, že tomu chybí určitý přesah. Muzikál není jen o zpěvu, ale i o tanci a herectví. Tak mě napadl step, který je neodmyslitelnou součástí mnoha muzikálů. A protože v Brně máme vynikajícího velmi šikovného stepaře Tobiáše Košira, který je laureátem světových soutěží a založil si vlastní studio, tak jsem oslovil jeho. Potom jsem pozval velmi talentované žáky ze základních uměleckých škol a studenty muzikálu od nás z Divadelní fakulty JAMU. Profesionální tečkou a třešničkou je Dasha s Epoque Quartetem a jejich novým, pro Maraton tvořeným, programem s názvem Ellaboration – s odkazem na hudbu Elly Fitzgeraldové. V něm zazní jazzové, soulové a popové písně v komorním pojetí.

Máte představu, co „muzikálového“ byste chtěl představit návštěvníkům v dalších letech? Kam byste chtěl vaši scénu směřovat?

Jako pedagog DF JAMU se chystám v příštím akademickém roce navštívit vysokou uměleckou školu ve španělském Madridu a obecně bych rád, kdyby se moje pedagogické výjezdy na evropské umělecké školy staly pravidelnými. Rád bych této příležitosti využil mimo jiné k navázání nových kontaktů, a tím rozšířil v budoucnu muzikálovou scénu o výkony mladých zahraničních umělců. Byť se jedná o festival hudby, určitě budu dále rozvíjet různé umělecké přesahy, zejména co se týká tance, protože ten podle mě dává muzikálu ten správný šmrnc.

Co Vás na festivalu baví, že jste se rozhodl s ním spolupracovat?

Mou hlavní pracovní náplní je učení zpěvu na DF JAMU. Baví mě pracovat s mladými lidmi, kteří jsou plní energie a nápadů, a já jsem ten typ pedagoga, jenž neustále sleduje trendy a novinky. Takže možnost nejen studenty něco naučit, ale umožnit jim i vystoupit na profesionální akci a zažít prostředí a aktivity okolo je super.

Vy sám jste aktivním umělcem, působíte v uznávaném smyčcovém kvartetu Indigo Quartet. Staráte se o dramaturgii i tam? Nebo jakým způsobem určujete váš repertoár?

Ne, v Indigo Quartetu jsem jen řadovým hráčem, o dramaturgii se stará kolega Martin Flašar.

Zkušenosti máte i jako herec a zpěvák z muzikálů a inscenací v Městském divadle Brno nebo Národním divadle Brno. Kromě toho jste jako violoncellista hostoval v komorních a symfonických orchestrech např. s Czech Virtuosi, Musicou Bohemicou nebo v rakouském Kellag Bigbandu a dalších. Občas doprovázíte i zpěvačku Lenku Filipovou. Jak jste se dostal k této pestré škále různorodých projektů? Co vám to přineslo?

Dostal jsem se k tomu především proto, že jsem se už během studií na konzervatoři věnoval nejen hudbě klasické, ale i hraní v různých kapelách, například v kapele Panenka vyzutá, nebo společně s francouzským šansoniérem Joel Brosem, kde je úplně jiný přístup k umělecké tvorbě. Je to hraní bez not, používáte vlastní nápady, naučíte se dobře improvizovat a citlivě vnímat harmonii. Mě velmi baví, že nesedím celý život v jednom orchestru na jednom místě. Každá spolupráce je žánrově velice odlišná, dává mi mnoho dobrých zkušeností, a především obrovský přehled o tom, na jaké úrovni a jak se kde pracuje. K tomu nesmím zapomenout uvést, že zejména soubory, které jste v otázce z mé umělecké minulosti zmínil, byly nebo aktuálně jsou spojené se setkáním se skvělými kolegy jak po umělecké, tak i lidské stránce.

Přemýšlení nad tím, jak vytvořit program, jak ho poskládat za sebou, na co při jeho tvorbě myslet – jde o těžkou disciplínu?

Je to těžké v tom, že to dělám nad rámec své hlavní profese a jednoduše potřebuji na tuto práci mít správnou náladu a energii. Pokud má být vystoupení pestré, zajímavé, a navíc má splňovat určitý účel zadání – propojovat různé umělecké světy, generace a s trochou nadsázky vše se vším – tak to nejde vymyslet hned tak na povel. Potřebujete hlavně čas a klid. Navíc se vždy snažím nemít klapky na očích a dívat se na to i z pohledu, zda to, co jsem vymyslel, bude technicky a organizačně dobře realizovatelné.

Jak je na tom výuka o přemýšlení nad dramaturgií na základních uměleckých školách? Jsou k tomu děti vedeny? Nebo jde o věc, která se předává a učí až třeba na vysoké škole?

I když samotné slovo dramaturgie pravděpodobně nepatří do typické rétoriky v ZUŠkách, je pro žáky běžnou součástí praktické výuky. Nejmladší děti se učí především příkladem. Ať už je to první koncert, vernisáž nebo taneční vystoupení. Každý pedagog ZUŠ se pravidelně setkává s tím, že vytváří dramaturgii svých třídních koncertů nebo se podílí na velkých celoškolních akcích. U starších žáků se pak o dramaturgii mluví zcela vědomě. Jakýmsi vrcholem, na kterém se často podílí pedagog už ve spolupráci se svým studentem, bývají většinou absolventské koncerty.

Jaký je ze strany dětí a mladých lidí zájem o hudební vzdělání? Převyšuje poptávka nabídku?

Mohu mluvit za Brno, ale jsem mile překvapený, že i přes nepříznivou dobu zájem je a stavy ve školách se naplňují. Ačkoliv jsme zažili krizi posledních měsíců, tak se nám odhlásilo v pololetí jen pár dětí, především z hromadných oborů. Zájem je ale obrovský. Rodiče chtějí dopřát dětem hudební nebo jiné umělecké vzdělání a zároveň je socializovat v jiné skupině. Pobyt doma dvacet čtyři hodin denně má negativní vliv na jejich vývoj. Obecně je zájem většinou od dětí, které viděli ať už na živo nebo v médiích umělecky tvořit jiné děti a chtějí to také zkusit. Mimořádný podíl na zviditelnění základních uměleckých škol má celorepublikový projekt ZUŠ Open. V České republice máme téměř 500 základních uměleckých škol, do nichž chodí přes 250 tisíc žáků.

Velké množství lidí vnímá ale ZUŠky jako formu kroužku. Co je jejich přínosem, oproti klasickým školám?

To hodně závisí na tom, co od školy očekáváte. Někomu se stačí naučit jen pár akordů na kytaru, nakreslit malý obrázek, zatančit valčík nebo zarecitovat básničku pro rodiče, příbuzné, kamarády. Pak jsou děti, jež jsou více talentované a mají ambice. Základní umělecká škola ale ve všech svých čtyřech oborech – hudebním, tanečním, dramatickém a výtvarném – nabízí i společenské vzdělání. Děti se učí, jak se chovat na koncertě, v divadle nebo na vernisáži. Učí se komunikovat s lidmi a publikem, vyjadřovat své emoce i záměry, představit a popsat třeba své výtvarné dílo nebo zvládnout činoherní dialog na jevišti. I když ve svém dospělém životě budou dělat něco jiného, schopnost s druhými dobře komunikovat, postavit se za svůj názor a umět se vyjadřovat na veřejnosti se později hodí do každé profese.

V jakém stavu se nachází hudební žáci ve vašem okolí? Stagnuje jejich úroveň, nebo se dokonce i snížila?

V mém nejbližším okolí ne, byl jsem překvapený, že i přes online výuku se mnohým podařilo udělat kus práce. Hodně to ale ovlivnila individuální situace studenta – jeho zázemí, možnosti cvičit, podpora rodiny a podobně. Tudíž rozdíly mezi studenty jsou. Chybí nám ale rok praxe, a dohnat to bude velmi těžké, především u nás na Divadelní fakultě. Proto pokračujeme částečně ve výuce přes léto i mimo semestr. Upřímně jsem rád, že alespoň muzikáloví absolventi mají možnost se svým představením vystoupit na Maratonu hudby Brno, a zažít reakce živého publika.

O českém systému základního uměleckého školství se říká, že je v mnoha ohledech jedinečný. Můžete to přiblížit? Jaká je naše kvalita vůči zahraničí?

Pro nás je zcela zásadní, že základní umělecké školy nejsou kroužky, ale mají statut školy. Děti dostávají vždy na konci pololetí vysvědčení, máme kvalifikované pedagogy, na jejichž nová místa se vypisují konkurzy. Někteří učitelé jsou úspěšní i na mezinárodním poli. U nás má umělecké školství velkou tradici, máme svůj systém, vzdělávací plány, děti musí chodit pravidelně. Samozřejmě i mezi školami jsou rozdíly v množství žáků, nabízených oborů a kvalitě výuky. Na druhou stranu existuje spousta možností, jak se profilovat, a to i na základě výběru konkrétního pedagoga, jenž se věnuje jen určitému výseku uměleckého stylu nebo pro daného žáka vhodnému způsobu výuky.

Máme hustou síť základních uměleckých škol?

Ano, především na Moravě. Vychází to z lidové tradice, máme tu spoustu cimbálovek a dechovek. Hudba má u nás silné postavení, bylo na čem postupně stavět. Podobný systém vzdělání mají na Slovensku. Dál, co mám informace, už nikde.

Na Maratonu bude mít letos svůj program právě i projekt ZUŠ Open, který se letos nemohl kvůli koronaviru uskutečnit a s nímž spolupracujete. Část hudebních vystoupení tak zažijí návštěvníci festivalu. Co za mladé talenty společně s kolegyní Irenou Pohl Houkalovou návštěvníkům představíte?

Já mám na starosti sobotní program v Dětském pokoji hudebně-vizuálního projektu „Bezuliční busking“ výtvarnice Kateřiny Šedé, který mi přijde super. Zahrát přijedou nejen děti z Brna, ale i Chomutova, Písku, Vlašimi, Tišnova. Program bude velice pestrý, bude se zpívat, hrát na bicí, akordeon, trubku, housle, flétny či kytaru. Přemýšlím, že vezmu s sebou svoje violoncello a k někomu z účinkujících se spontánně přidám. V neděli odpoledne se pak díky nejmladším zpěvákům promítne částečně ZUŠ Open na Musical stage. Hlavní program bude ale na nádvoří Staré radnice Brno, kde vystoupí soubory ze základních uměleckých škol z Vysokého Mýta, Pardubic, Havlíčkova Brodu, Písku a Hradce Králové.

Jaký jste učitel? Ptám se i proto, že vaši žáci zpěvu získávají úspěchy v pěveckých soutěží. Například na konci června získal Adam Stašek ze ZUŠ Vítězslavy Kaprálové 2. cenu v soutěži Euro Pop Contest, a tím postup na mezinárodní finále do Berlína.

Úspěch s Adamem je obrovský, protože bude na Grand Prix v Berlíně jako jediný reprezentovat Českou republiku a soutěžit spolu s dalšími zpěváky z více jak patnácti zemí, a to nejen z Evropy. Jinak upřímně se snažím být dobrým učitelem a největší odměnou pro mě je, když mají žáci ze svého zpívání nebo hraní na violoncello radost. Velmi důležité je poznat osobnost studenta. Každý je jiný a přichází z odlišného prostředí, s jiným přáním a cílem. Já se pak snažím jeho schopnosti objevit, posílit a nasměrovat ho směrem, kterým se chce ubírat. Co se týká výuky na DF JAMU, nevnímám školu jako vrchol studentova profesního života, ale pouze jako prostředníka pro práci, jež chce následně dělat. Takže nejsem typ učitele, který striktně zakazuje mimoškolní aktivity, vnímám to naopak jako plus. Svým žákům a studentům pak připravuji individuální výuku na míru.

Mívají mladí lidé trému z vystupování?

V prvním ročníku ano, ve čtvrtém už ne, pokud se bavíme o JAMU. Především ale mají strach z hodnocení. Čím postupují dál a vystupují více veřejně a získávají zkušenosti, tak tréma ustupuje. Minimálně ta nezdravá. U základních uměleckých škol jsou případy, kdy se některé děti velmi stydí. V takovém případě vystupují na menších akcích, jako jsou třídní besídky. U drtivé většiny ale platí, že jakmile zažijí jeden malý úspěch, tak jsou k vystupování hned daleko otevřenější.

Pozorujete za dobu své praxe, že by děti vlivem virtuální komunikace a méně osobních kontaktů měli větší trému, než děti v dřívějších dobách?

Intenzivně to zjistíme teď po lockdownu. Myslím, že u starších dětí to až takový problém nebude. Kdo už má zkušenost s vystupováním, tak spíše lační po společných akcích. U malých dětí v prvním, druhém ročníku to ale může být problém. Bohužel „zameškali“ rok života, který je v jejich letech velmi důležitý. Nezažili pořádný režim, povinnosti, spolupráci a komunikaci s ostatními ve velkém kolektivu. Uvidíme, jaký to na ně bude mít vliv.