Brno Contemporary Orchestra založil před pěti lety dirigent Pavel Šnajdr. Hudba současných autorů pro něj není výjimečnou zvláštností, bere ji jako každodenní samozřejmou věc. A chce ji tak přibližovat také publiku. Blížící se koncert v pavilonu A na brněnském výstavišti vedl k rozhovoru o vzniku orchestru i jeho plánech. A také o soudobé hudbě vůbec.
Chystáte jako závěr a vyvrcholení této koncertní sezóny koncert na brněnském výstavišti v pavilonu A. Čí to byl nápad?
Náš dramaturg Viktor Pantůček přišel s tím, že budeme mít v této sezóně cyklus nazvaný „A“ – to se před BCO nabízí. Měli jsme koncerty Abstrakce, Angažovanost, Asimilace a teď nás čeká Aglomerace. Pavilon A byl Viktorův nápad, který souvisel s mými návrhy, co bych chtěl hrát. Viktor dokáže sdělovat neuvěřitelně zajímavé věci o místech, kterými procházíme denně. Člověk si skrze taková odhalení může uvědomit, v jakém žije prostoru. A že každé místo v sobě skrývá určitou neopakovatelnost a genialitu.
Proč hrát v pavilonu A zrovna Varèseho Pouště (Deserts) a Andriessenovu Republiku (De Staat), co mají společného s výstavištěm?
Chtěl jsem hrát Deserts a vybírali jsme pro ně z více míst – hrát je v pavilonu A byla až několikátá varianta. Desáté výročí konce války a ustavení Československé republiky vyvolalo v roce 1928 obrovské gesto tehdejší společnosti, díky níž vznikl pavilon A. Ve válce obecně se jistě dá hovořit o deficitu lidskosti, solidarity – byla to svým způsobem poušť. Ten koncert je obrazem cesty od pouště k republice. Téma zřejmě visí ve vzduchu, protože nás oslovil festival Meeting Brno, který se věnuje tématu ztracených a nalezených domovů. Náš program na výstavišti je tedy navíc závěrečným koncertem festivalu.
Brno Contemporary Orchestra jste založil v roce 2011. Co vás k tomu vůbec přivedlo?
Vrátil jsem se do Brna po osmi letech angažmá v plzeňské opeře a během té doby přestalo fungovat sdružení Ars Incognita, se kterým jsem pracoval. Když mi jeho zakladatel Ivo Medek řekl, že už ho obnovovat nechce, rozhodl jsem se jít do něčeho sám. Oslovil jsem pár lidí, zkusili jsme pár věcí – většinou ve studiu soudobé hudby na JAMU. Tam jsem narazil i na Jonáše Harmana, který tehdy dokončoval studium manažerství. Založili jsme občanské sdružení – na to musí být tři lidi, tak jsme ho nazvali àTrium. Začali jsme žádat o granty, potom jsme na sebe narazili s Viktorem Pantůčkem a teď už nám plánuje třetí sezónu.
On vám ale dramaturgii nevytvářel od začátku.
Nejdřív jsem si ji dělal sám a konzultoval jsem s Víťou Mikešem. Potom jsem ale naznal, že je lepší to nechat povolanějším. Muziky je ohromné množství a oni mají víc času ji poslouchat. Navíc se mi líbí, když dramaturgie večera vytváří další kompoziční celek. Je to taková kompozice na druhou. Samozřejmě do toho taky mluvím, nelze vždy realizovat všechny nápady, byť jsou geniální, ale jen na papíře. Musíme také zvažovat různá praktická omezení a podobně. Pracujeme na tom, aby si fajnšmekři našli v programu to svoje, objevovali si různé vztahy, ale také aby z koncertu něco měl i ten, kdo přijde jen na hudbu a nechce o ní příliš přemýšlet. Stále více mě fascinují skryté významy a souvislosti, proto si této dramaturgické práce stále více vážím a obdivuji ji.
Jaké máte sám za sebe hudební sklony?
Odjakživa jsem nebyl příliš vyhraněný člověk. Snad je to tím, že jsem Blíženec, nevím. Mám rád různost, a čím jsem starší, tím víc mě zajímají vztahy mezi na první pohled nesouvisejícími jevy. Stávám se tolerantnější k výběru a přísnější ke vztahům a jejich vypovídací hodnotě. Moje zaměření–nezaměření, ten široký záběr, mi v tom pomáhá. Obecně mám raději temperamentní a dynamické věci, i když je rád vystřídám meditativnějšími polohami, jako byl třeba Jin Ondřeje Štochla. Z takových polarit potom vznikají další významy.
Jak přicházejí do BCO hudebníci?
Někdy pod jemnějším nebo i tvrdším nátlakem, někdy spontánně, někdy náhodou… i když já na náhody nevěřím.
A jak se vytváří osobitý projev orchestru, v němž hudebníci nejsou na stálo?
Každý projekt soudobé hudby vyžaduje jiné obsazení. To je základní problém, kdy si nemůžete ustavit stabilní těleso. Může ale být stabilní do té míry, že si buduje určitý okruh spolupracujících lidí. Ten se samozřejmě vyvíjí – já jsem do toho ani nešel s myšlenkou, že budu s někým pracovat navěky. Říkal jsem si, že to zkusíme a uvidíme. Pořád na sebe vzájemně reagujeme a vztahy se tříbí. Máme však základní obsazení, které sestává ze smyčcového kvinteta, kompletních dechů po jednom (dřeva i žestě), klavír, bicí, na které se nabalují další hráči podle potřeby daného programu.
Takže máte v orchestru stálé a spolehlivé opory…
Rád bych zde vyzvedl práci Lukáše Mika – houslisty, koncertního mistra BCO. Budování smyčcové sekce je především jeho zásluha. O spoustu věcí se nemusím vůbec starat – nejspíš by to ani nebylo dobré. Romana Mazáková, Michal Vojáček – dva za všechny, to jsou opory dechové části BCO. Lidi v orchestru považuju za partnery a kolegy, od kterých se mohu spoustu věcí naučit a řeším s nimi všechno na demokratické bázi. Doufám, že se to na naší sehranosti začíná projevovat. Navíc je výhodou, že si hráči nejsou navzájem cizí, vždyť se takřka denně spolu profesně setkávají v orchestru ND Brno a Filharmonie Brno, kde většina z nich působí.
Berete uvádění soudobé hudby i jako vymezování se vůči mainstreamu?
Tak vůbec neuvažuju, vlastně ani nevím, co si pod slovem mainstream představit. Pro každého to znamená něco jiného. Soudobá hudba mě baví a zajímá, i když netvrdím, že všemu rozumím. Ale to je smysl takové činnosti, taky se něco naučit. Když Viktor přijde s nějakou věcí, tak si občas říkám: „Co s tím budeme dělat?“ a třeba mi ani nesedí. Ale jak se do ní nořím dál a dál, tak jí začnu rozumět a pak mě zajímá, jak ji předat lidem. Aby jí taky porozuměli. A o to, myslím, při interpretaci jde – nabídnout nějaký názor, pohled na věc. Pro někoho nemusí být „správný“, ale to už je riziko podnikání.
Byl jste členem brněnského sdružení skladatelů Bezmocná hrstka. Co se s ním stalo?
Bezmocně jsme se rozpustili. Byli jsme silný ročník na kompozici – Zdeněk Král, Mario Buzzi, Marcela Vocílková, Dan Dlouhý a já. Uspořádali jsme ročníkový koncert, který zaujal i naše profesory. Byli jsme každý úplně jiný a ta pestrost dohromady celkem fungovala. Označení Bezmocná hrstka byl nápad Zdeňka Krále. Měli jsme potom pár koncertů, vydali jsme i CD. Na naší pestrosti jsme ale mohli stavět ve studentských podmínkách. Jakmile jsme se rozprchli do světa, tak jsme měli každý jiné zájmy a různorodost sama o sobě není nosný program. Jak sdružení přirozeně vzniklo, tak i přirozeně zaniklo.
Dirigoval jste a dirigujete v operních divadlech, což jsou zřejmě nejkonvenčnější hudební instituce na světě. Není od nich k soudobé hudbě trochu daleko?
Možná proto mám potřebu nějaké kompenzace. Kompozici jsem vystudoval, takže asi cítím i nějakou povinnost se soudobé hudbě věnovat. A uvádět ji ve známost – záměrně neříkám popularizovat. Prostě lidem ukázat, že je to normální. A mám velmi pozitivní reakce i od návštěvníků řekněme v horní části věkového spektra, o kterých se rádo mluví jako o konzervativních. Z toho mám obrovskou radost.
Koneckonců mnoho skladatelů považovaných za autory neposlouchatelné hudby už dávno nežije.
Jasně. Teď hrála Filharmonie Brno Schönbergovu komorní symfonii, což je více než sto let stará skladba, a mnohým posluchačům to přišlo jako ohromná avantgarda. Podle mě je to romantický manýrismus, i když je zbytečné to škatulkovat.
Během Adamsovy symfonie na stejném koncertě nějací lidé i ostentativně opustili sál.
Ale proč ne? To je dobře, když hudba vyvolává reakce. Nemusí za každou cenu šokovat, ale neměla by jen tak projít okolo. Zažil jsem rozporuplné reakce i na našich koncertech.
Držet při životě orchestr je dost náročné i finančně. Kde na to berete?
Kde se dá. Samozřejmě jsme vděční za granty a občas nám něco zbyde z festivalových honorářů. Tady musím zase zmínit Jonáše Harmana, který se o finanční stránku věci stará. Bez něj by náš orchestr nebyl, vede v patrnosti všechny finanční i autorskoprávní záležitosti.
To je přece další handicap soudobé hudby – autorská práva na notový materiál. Noty na Dvořáka jsou proti tomu o mnoho dostupnější. Není to nefér?
To je finančně ze všeho nejnáročnější. Nakladatelství a autoři ale taky musí z něčeho žít.
Myslel jsem, že je to nefér vůči té hudbě, autorům ani nakladatelstvím jejich práva neberu.
Potkal jsem se v porotě nějaké sborové soutěže s Terezou Válkovou, manželkou vedoucího Czech Ensemble Baroque Romana Válka. Říkala mi, že nás má ráda, protože to máme ještě horší než oni. Děláme nepopulární věci a ještě za ně musíme platit. Samozřejmě smlouváme a když jsou někde neústupní, tak ty autory nehrajeme. V jednom nakladatelství chtěli za sedmiminutovou skladbu patnáct tisíc, to je pro nás neúnosné. A jinde získáme půlhodinovou symfonii od uznávaného autora za čtyři a půl tisíce i s poštovným z USA.
Takže provozování soudobé hudby stojí spoustu peněz, chodí na ni málo lidí a tím pádem nemá ani pozornost médií…
Pokud ji nezabalíte do jiných bombastických akcí, což my neděláme.
Ale koncert v pavilonu A v sobě přece obsahuje kus vnějšího efektu.
To se nedá úplně opominout, jako lidé jsme tak nastavení. Když si vezmu třeba křesťanství, tak jeho jádro je v Kristově oběti. A teď k tomu je to množství architektury, obrazů a dalších velkolepých věcí, bez nichž by náboženství klidně mohlo existovat. Ale pro někoho je ta nástavba důležitá. A navíc je to sice pozlátko, ale vznikly díky němu velké umělecké hodnoty. Nechci je asketicky zavrhovat, ale jde mi o to, aby ty vnější věci nebyly prvoplánové. Pavilon A je obrovské, honosné gesto, ale já ho považuju za čistý kumšt. Je to jako katedrála, která člověka obohatí a přidá k jádru věci další dimenzi.
Může mít vůbec současný skladatel úspěch s hudbou, která není k filmu nebo počítačové hře?
Znám takové skladatele. Třeba Erkki-Sven Tüür se tím živí docela solidně a zájem o něj je. Důležité je vytrvat.
Já znám taky skladatele, kteří se hudbou živí. Teď jde o to, jestli se živí psaním symfonií nebo hudby k večerníčkům. I když třeba dobře napsanou.
Já bych nechtěl rozdělovat hudbu na vážnou a populární. Snad bych ji dělil podle obsahu… i když ona i ta populární má co říct. Jak z toho ven?
Máte už hotovou příští sezónu?
Bude v ní šest až sem koncertů, tentokrát od „B“ – Božské, Brno, Blázen a tak dále. Zůstáváme také součástí katalogu Filharmonie Brno, což nás těší a Filharmonii za to děkujeme. Mario Buzzi pro nás píše skladbu na objednávku, jako sólisté s námi budou hrát houslista Milan Paľa a Vilém Veverka na hoboj. A samozřejmě taky naše programy ve vile Tugendhat.
Jak moc jste zahrnutí pod brněnskou filharmonii, co to obnáší?
Především jde o doplnění filharmonické nabídky, kde zajišťujeme soudobou abonentní řadu. Zároveň však fungujeme jako naprosto samostatný autonomní subjekt. Velký bonus potom pro nás představuje tato spolupráce v tom, že lze naše předplatné i vstupenky na jednotlivé koncerty zakoupit také ve filharmonickém předprodeji. Také jsme zaznamenali, že někteří naši posluchači se o nás dověděli právě ze zmíněné brožury.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..