Zatímco s kapelou The Fireballs hraje rokenrol a v B-Side Bandu přijde do styku s tradičním i moderním mainstreamovým jazzem i s úpravami popových hitů, v několika svých vlastních projektech se klarinetista a saxofonista Pavel Zlámal věnuje improvizované hudbě. Vystupuje sám, v duu, v komorních uskupeních, ale tak s většími ansámbly. Právě vydal nové CD v roli dirigenta improvizačního tělesa Divergent Connections Orchestra. A tato živá nahrávka byla hlavním tématem našeho rozhovoru.
Pod názvem Odlet III právě vyšlo koncertní album Divergent Connections Orchestra (DCO) pod vaším vedením. Jak byste tento orchestr charakterizoval?
Jedná se o improvizační orchestr, který vedu už asi tři roky. Vznikl jako součást mého doktorandského výzkumu, který se zaměřoval na volnou improvizaci zejména ve skupinové podobě. DCO je orchestr pro řízené improvizace, složený z hráčů, kteří společně improvizují, a já navíc tento hudební tok různými gesty – řekněme netradičně „dirigentskými“ – iniciuji a usměrňuji.
Improvizovaná hudba vždy zachycuje kouzlo konkrétního okamžiku a nikdy se nezopakuje. Proč jste se rozhodli vydat právě tento konkrétní koncert, který proběhl 31.1. 2017 v budově Modeta v Brně na Cejlu?
Navíc se naše koncerty často odehrávají na místech, která nejsou akusticky uzpůsobena tomu, aby tam vznikaly krásné nahrávky. My jsme už dříve některé koncerty zaznamenali, ale bez zvláštních ambicí – spíš pro studijní účely. Ovšem u tohoto koncertu mě nadchla zvuková kvalita výstupu i celá geneze vzniku. Do pozapomenuté fabriky na Cejlu totiž naprosto nezištně a v podstatě bez přímé „objednávky“, přišel Jiří Klement, zkušený zvukový mistr s obdivuhodným respektem a citem, vyskládal tam své vybavení a celý koncert sejmul kontaktním způsobem, takže se s materiálem dalo ve studiu dál do nějaké míry pracovat. Následně z toho pan Klement „vymíchal“ první verzi, což byla hudba, kterou podle mě na místě nikdo takto čitelně slyšet nemohl, už jen kvůli akustickým podmínkám toho prostoru. A to mě nadchlo a zaselo myšlenku, možná trochu samolibou, že by byla škoda tento záznam nezprostředkovat dále a nevydat. Přitom si dobře uvědomuji, že tato hudba nemá být perfektní v tom slova smyslu, že by měla znít, jako by byla napsaná, a že například hráči na gesto zareagují hned a „správně“. Jsou tam hlušší místa, jsou tam prodlevy, drobné i větší „špíny“, ale v tomto projektu přesně o toto jde.
Vzpomněl jsem si na dva roky starou nahrávku Phoenix, na které čtyři tuzemští jazzmani improvizovali ve studiu, a producent Alexej Charvát nakonec z nahrávaného materiálu vybral to nejzajímavější a sestavil album. Jak to bylo ve vašem případě? Nabízíte skutečně celý koncert?
V rámci postprodukce jsme nahrávku pouze rozdělili na jednotlivé „písně“ a balancovali hlasitosti jednotlivých stop, ale jinak se jedná o záznam koncertu v kuse, tak jak jsme jej zahráli. Snaha retušovat to, co se „nepovedlo“, by byla pro případ tohoto záznamu irrelevantní. Smysl to má právě jako celek, kde je vše přiznané.
Vše je přiznané, ale pocit z nahraného alba je nutně jiný než okamžik, kdy divák přímo sedí na koncertě. Má tedy vůbec smysl podobnou hudbu oficiálně vydávat?
Jiný pocit má určitě, tak jako u každé jiné hudby. Zatímco na koncertě DCO člověk vidí gesta dirigenta, reakce hráčů i drobné performativní prvky, na nahrávce je hudba od vizuální složky úplně odstřižena. Ale právě toto postavení do jiného kontextu mě na tom hrozně bavilo. Je tady však ještě jeden rozměr. Akce, v jejímž rámci koncert proběhl, byla celkově velmi spontánní, lidská, bez umělých oficialit, v podstatě underground. Lidé si sami zorganizovali setkání, během nějž se četlo, promítalo, hrálo, zpívalo… A věřím, že se kus té atmosféry, jakkoli latentně, na záznamu nachází. Dále tento akt vydání chápu jako drobný příspěvek do mozaiky toho, co se v Brně děje a tvoří, i když mimo oficiální hledáčky a mimo propagovanou scénu. I proto jsem rád, že se nahrávky ujalo undergroundové brněnské vydavatelství Ears & Wind Records.
Říkáte, že jste byl z výsledku nadšený. Dokázal byste popsat, v čem přesně je síla této nahrávky?
Pro mě je to nejvíc asi v jejím hudebním vývoji, a to právě při vědomí, jakým způsobem tato hudba vznikala. Nedokážu říct, jak to funguje na někoho, kdo vůbec nezná princip improvizované hudby a kdo bude tuto nahrávku srovnávat s hudbou komponovanou a nacvičenou. Ale věřím, že funkční momenty tam může najít každý, nejen člověk obeznámený s principy hudební spontaneity.
Vytyčujete hranici mezi poučenými a nepoučenými posluchači. Já bych ji však ještě posunul. Ta hudba nutně jinak funguje na vás, kteří zrovna stojíte nebo sedíte na pódiu, a na publikum, jakkoli je poučené. Může být vůbec zážitek pro posluchače stejně intenzivní jako pro tvůrce?
Snad ano. Může tomu jistě pomoci, pokud posluchač ví – nebo v průběhu pochopí –, že ta hudba vzniká jiným způsobem, přímo na místě. Má potom uši jinak nastražené. Pochopitelně je důležité to, co přichází z pódia, jak se interpreti do procesu vkládají – jak naplno, zda bez masky, pravdivě apod. Všechny souvislosti se tvoří na místě, není to žádná schovávaná za nacvičená klišé nebo vzory, třebaže jinak funkční a krásné, a to je třeba umět přijmout.
Dá se vůbec klišé dlouhodobě vyhýbat? Nevytvářejí se tím klišé nová?
Ano. Když se člověk snaží za každou cenu všemu vyhnout, i z toho se stává klišé – což může být někdy velmi otravné. Poznat je to potom třeba na urputnosti takové hudby. Vždy však záleží na vkusu, na přesvědčení a na přesvědčivosti. Někdy lze využít náznaky zavedených stylů a klišé, a když se použijí s dostatečnou autenticitou, působí dobře. Více než kolik klišé se použije nebo nepoužije, je pro mě důležitější, jak hudba působí jako celek. Volně improvizovaná hudba je někdy těžká, hůř čitelná, žádá si jinou pozornost. Ale snad to tak nemusí být vždy. DCO záměrně osciluje i na hranici známých rámců a hudebních stylů. Snažím se vyvolat obě tyto polohy i jejich mísení, tedy hraní v rámci klišé i mimo něj. Odtud pochází i složení orchestru. Působí v něm jazzmani, skladatelé, zvukoví experimentátoři i klasičtí hráči. Snažím se jejich přístupy kombinovat dohromady, stavět je do paralelních situací.
Když tyto přístupy kombinujete, v čem je největší úskalí? Kdo to nejvíc „drhne“?
Vlastně nevím. Pořád se cítím být na nějaké cestě za poznáním a nemám pocit, že bych dospěl k definitivním výsledkům, takže i ty problémy se neustále učím poznávat. Problémy svoje i ostatních hráčů, kteří vyrostli v jiných podmínkách, na jiné hudbě. Za největší úskalí bych považoval asi to, že hráč odmítne opustit svoje teritorium, na které je zvyklý, že odmítne jít někam dál za hranici své jistoty. Někdy tato nejistota způsobí například nedůvěru a strach, který se projeví ještě zarputilejším vymezováním. Pak to skutečně nemůže fungovat. Nakonec ale všichni neustále balancujeme právě na této hraně, jen velikost onoho „známého“ teritoria, nebo míra strachu je pro každého jiná. Je nesmysl někoho odsuzovat nebo direktivně úkolovat.
Mluvíte o dirigentských gestech, jimiž chod orchestru usměrňujete. Není to ale protimluv: improvizovaná hudba a dirigent?
Vůči instituci dirigenta v improvizované hudbě se někteří vymezují absolutně a jiní ne. Je to podobné jako s využíváním prvků kompozice, ale z mého pohledu jde vždy o míru využití a o kombinaci improvizace a kompozice respektive dirigování. Být absolutně volný totiž v sobě také obnáší úskalí jako například to, že se člověk zacyklí ve vlastních klišé, ve vlastních způsobech hraní, jakkoli jsou originální. Pokud se nenastaví nějaká „překážka“, hrozí, že takto vznikající hudba bude vlastně neustále „stejná“. Dirigent tím pádem může posloužit jako odrazový můstek, jako impuls, inspirační moment.
Zaujalo mě, že váš improvizační orchestr pracuje se dvěma bicími soupravami. Byl to od počátku záměr?
Ano, byl to záměr. S výjimkou prvního koncertu hrál tento orchestr vždy se dvěma bicími soupravami. Důvodem však není nic jiného než můj osobní vkus a zvuková představa celého orchestru – mám rád energické hraní. Navíc se s DCO nechci vyhýbat stylovým rytmickým klišé. Baví mě, když mimo jiné zazní i čitelný groove nebo ortodoxní jazz. Zdvojení nástrojů pak také umožňuje zajímavé vrstvení hudebních ploch.
Vy ovšem máte vedle orchestru zkušenost s improvizovanou hudbou i v mnohem komornějších uskupeních, například v duu s kontrabasistou Georgem Cremaschim. V čem je hraní s orchestrem pro vás jiné?
Improvizací se snažím aktivně procházet jako celkem: od sólových výstupů přes komornější spojení až po větší skupiny a orchestry. DCO jsem založil s tím, že v něm působím jako hráč a dirigent-iniciátor. A všichni tuto moji roli do nějaké míry přijímají. Z této podstaty mi zde, oproti jiným variantám volného hraní, daleko více leží na srdci to, aby si všichni zúčastnění zahráli a zároveň, abych dokázal navodit nějaký smysluplný vývoj hudby. Celkový hudební oblouk by měl mít nějaký smysl, jak pro nás pro hráče, a jsme-li na pódiu, tak i pro posluchače.
Jaký je vůbec v Brně zájem o improvizovanou hudbu? Nacházíte dostatek diváků?
Tato hudba nemůže svou četností konkurovat například standardnímu nebo i modernímu jazzu, natož pak populárnímu mainstreamu. Ale to se nedá očekávat a bylo by nesmyslné si to vynucovat. Jednou za čas se dá najít prostor i vůle, a taková taškařice se dá uskutečnit. Avšak kromě naší vlastní iniciativy nacházíme společnou řeč například s festivalem Expozice Nové Hudby. Koncerty měly vždy odezvu, pro leckteré posluchače to bylo něco úplně nového, nepoznaného, za hranicí jejich představ.
Kde se vůbec poučený posluchač této hudby bere?
Jsou to podle mě lidé, kteří jsou ochotni hledat, a to právě i za hranicemi toho, co už znají. Mohou to být posluchači jazzu, vážné hudby, klidně i rockeři, ale spíš bych to vyjádřil všeobecněji: jsou to lidé poučení svým citem, ti, kteří pouze nepřejímají definice, ale sami jsou jako příjemci aktivní. A určitě to nutně nemusí být lidé s hudebním vzděláním. Často bývám překvapený, jací posluchači za mnou dokážou přijít a zapáleně se dělit o své dojmy. Řekl bych tedy, že jsou to lidé otevřených myslí.
Působíte souběžně v několika projektech. Plánujete vydat nějakou další nahrávku?
Pominu-li blížící se vydání desky rokenrolových The Fireballs & Gone Hepsville, kterou jsme nahráli v květnu v Berlíně, nebo na jaře vydanou kompilaci k deseti letům B-Side Bandu, pak momentálně pracuji na několika autorských projektech. Nejblíže je asi dokončení nahrávky ansámblu Heterofón. Ten je založený na specifičtější formě kompozice, respektive na aranžích, které žádají od hráčů jistou míru improvizace – někdy volným, někdy „jen“ aleatorickým způsobem. Jde tam o to, jak se věci poskládají k sobě a zároveň proti sobě. Kladu vedle sebe jazz se zvukem nejazzové, například soudobé hudby. Dále chystám nahrávku poměrně přímočaře jazzového kvarteta PQ s Martinem Konvičkou na piano, Václavem Pálkou na bicí a Jurajem Valenčíkem na kontrabas. A rád bych dotáhl do finále rytmičtější projekt s prozatímním označením ZKKP se spoluhráči z brněnského B-Side Bandu. Takže plány jsou a uvidíme, zda a jak se vše podaří.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..