Před více než dvaceti lety při Základní umělecké škole v Uherském Hradišti vznikla cimbálová muzika Harafica. Pro většinu hudebních fanoušků je známá svými neobvyklými úpravami lidových písní, výbornými výkony muzikantů, vyprodanými koncerty, ale také nezvyklými fúzemi žánrů. A právě o jejich posledním crossoverovém projektu jsem se bavila s hudebním režisérem a cimbalistou muziky Harafica Petrem Gablasem, z jehož pera jsou všechny hudební úpravy, které v něm můžeme slyšet. Jde o jejich nové album, které nese název Harafica Symphonic. Propojení tradiční lidové hudby s mohutným zvukem Janáčkovy filharmonie Ostrava s brněnským dirigentem Robertem Kružíkem. Můžete na něm slyšet staré texty ze sbírek Františka Sušila, janáčkovské motivy i zpěv dvou zajímavých hostů.
Petře, už delší dobu mohou posluchači ve vašem repertoáru slyšet velmi neobvyklé a interpretačně náročné úpravy lidových písní. Byl to od počátku směr, kterým jste se chtěli vydat?
Nebyl. Všichni pocházíme z Uherského Hradiště a blízkého okolí. A ten základ jsme dostali právě tady, z toho vycházíme v podstatě dodnes. Byli jsme založeni při zdejší Základní umělecké škole, a tak jsme automaticky hráli souboru Hradišťánek a dostali zde repertoárový základ. Naučili jsme se hrát tanečníkům pod nohy, naučili jsme se různé styly.
Když jsme se potom osamostatnili, zodpovědnost za dramaturgické vedení a psaní padla na mě. Nás od počátku baví experimentovat. Tím se nezříkáme toho, kde jsme vyrostli a čím jsme si prošli. Ctíme to, vycházíme z toho a hrdě se k tomu hlásíme. A potom do toho vstoupil profesní život. Já se dal na dráhu muzikanta. Studoval jsem konzervatoř, pak dělal hudební režii a přišel do styku s různými tělesy, muzikanty i žánry. Pro mě je toto vše inspirací. Když potom pracuji s nějakou písní, musím k tomu mít nějaký impuls a vše se postupně vyvíjí. Jsme hrdí na místo, kde jsme vyrostli, a snažíme se z toho vycházet.
Inspiruje vás třeba nějaké konkrétní hudební těleso, člověk nebo se snažíte vymýšlet věci nové?
Inspirací je mi mnoho lidí. Souvisí to i s tím, s kým jsem třeba měl možnost spolupracovat. Ať už na bázi klasické hudby s různými orchestry např. Opera Diversa. Nebo na hudební režii na pražské akademii, kde jsem dělal nahrávky různých těles, ať už komorních či orchestrálních. Trochu tak nahlédnete pod pokličku skladatelského řemesla a snažíte se z toho čerpat. Mám moc rád Janáčka. Celkově mi je blízký svojí energií, entuziasmem, impulsy ve své tvorbě. Moc se nedají najít dobří interpreti, kteří by jeho skladbu zahráli identicky. Padesát nahrávek – padesát různých provedení.
A tak je to i s muzikou. My nechceme být za každou cenu jiní, ale snažíme se vše dělat, jak je nám to blízké. Aby bylo vidět, čím jsme si prošli. Inspirace je v populární muzice, tak v klasické hudbě. Ale my sami se nepovažujeme za nějakou populární kapelu, jazzmany ani komorní těleso, ze všeho spíše jen vycházíme.
Nesetkáváte se i vy, jako třeba už zmíněný Janáček ve své době, s nepochopením? Nejsou třeba některým konzervativním muzikantům nebo folklorním nadšencům vaše úpravy proti srsti?
Doba už se trochu posunula. Před pěti až osmi lety, když jsme udělali nějaký experiment, byly takové hlasy lidí, dokonce i od známých a kamarádů. Jsou podle mě dva důvody, proč se to mění. Buď pochopili, že my takovou cestou chceme jít a že ta cesta třeba není úplně špatná anebo se s tím smířili. Jedním z hlavních průkopníků podobného způsobu práce a tou zásadní deskou ze začátku 90. let je Hradišťan s kapelou AG Flek, kdy vyšly ty nejznámější věci. Šlo o první podobný crossoverový projekt a tato průlomová nahrávka, zatím nebyla nikým pokořena. Jura Pavlica měl začátek kariéry velmi těžký, situace byla jiná než teď. My nyní proplouváme celkem komfortně. Slyšel jsem dobové historky – dva naprosto nesmiřitelné tábory. Řídím se větou, kterou mi kdysi řekl Janek Rokyta starší, že se prostě snaží dělat dobrou muziku. To vysvětluje všechno. My se nechceme pořád nějak vymezovat, ale chceme dělat, co nás baví. A když to přináší lidem radost a něco jim to dává, víte, že jdete správným směrem a má to smysl.
Když pomineme současná opatření. Baví vás zahrát si občas klasickou besedu u cimbálu nebo hody? Máte na to čas?
My máme velikou výhodu oproti ostatním třeba profesionálním tělesům, že se tím neživíme. I když už máme skoro všichni rodiny, potkáme se občas třeba o víkendu a něco nacvičujeme. Nebráníme se jakémukoliv typu hraní. Když je plesová sezóna, tak si rádi zahrajeme nějaký ples. Není jich deset, ale nějaký přijmeme rádi. Stejně tak si rádi zahrajeme i hody nebo zábavy. Vše se míchá s koncerty, klubovými večery, nejsme v tomto směru ničím vázáni. To nás baví.
Pojďme k vašemu novému CD Harafica Symphonic, kvůli kterému jsme se primárně sešli. Mohl byste ho představit? Co bylo impuslem k jeho vzniku?
Deska vyšla na konci roku 2020. Točili jsme ji v srpnu v Ostravě s Janáčkovou filharmonií Ostrava. Ale už před čtyřmi lety jsem slavil třicáté narozeniny a zrovna jsme době řešili, co budeme s Haraficou dělat. Uvědomili jsme si, že muzika bude od svého založení slavit plnoletých osmnáct let. Já už měl dlouho v hlavě, že bych si chtěl vyzkoušet něco pro orchestr. Předtím jsem dělal vánoční koncert – Vánoce ve staletích – upravený pro komorní orchestr a dechovou sekci, ale pro velký symfoňák to je ještě něco jiného.
Nakonec jsem se rozhodl, že nebudeme objednávat nějakou filharmonii, protože by to bylo dost nákladné. My jsme si všechno hradili sami a sháněli si sponzory. Nakonec tak vyhrála myšlenka, že si poskládám vlastní orchestr. Když jsem si promítl kolik lidí znám a s kolika muzikanty jsem už spolupracoval, bylo jich dost. Další byli z řad spolužáků z konzervatoře, z JAMU nebo z HAMU. Obvolal jsem asi čtyřicet až padesát lidí a orchestr sehnaný do týdne. Pak jsem přemýšlel, koho za dirigentský pult a byl to Robert Kružík, který s námi posléze i nahrál tu desku. Byli jsme spolužáci na konzervatoři, hrál na violoncello. Potom přestoupil na dirigování a my jsme se potkali na HAMU, kde studoval oba obory. Už tehdy mi přišel něčím výjimečný, muzikantsky čněl nad ostatními. Byl to nejdříve jeden koncert. Nakonec jsme ho zopakovali v Drážďanech na Dnech české a německé kultury.
Co bylo inspirací samotných skladeb?
Inspirace přicházela postupně a bral jsem ji hlavně z lidové poezii. Například jsem věděl, že bych chtěl použít něco z tvorby Janáčka a znovu ho spojit s lidovou muzikou. Repertoár vznikal dlouhodobě. Něco mi dlouho hrálo v hlavě, jiné písničky jsem chtěl použít, ale nevěděl jak.
Takže všechny skladby vznikly až pro tento účel?
Ano, na papíře byly až pro tento účel. Některé jsme třeba už před tím hráli s muzikou a potom se vše rozšířilo pro orchestr.
Taková práce musí být mnohem náročnější než pro cimbálku, jak to vlastně probíhalo? Přizval jste si někoho na pomoc nebo radu?
Začal jsem s čistým štítem. Seděl jsem v pracovně, měl jsem před sebou prázdnou stránku a vůbec jsem nevěděl, co napíšu. Potom přišel jeden motiv, druhý motiv a najednou se to začalo skládat. Věděl jsem, že to za měsíc musím napsat, aby vše stihlo projít korekturou. Byl jsem soudný a věděl, že party pro muzikanty musí být dobře napsané. Pro smyčce už jsem pár věcí napsal, ale když jde o horny, trubky, hoboj nebo perkuse, tak to musí být zapsané, aby se podle toho dobře hrálo. Na první konzultaci a posudek jsem pozval kamaráda z konzervatoře skladatele Radima Bednaříka a ten byl mým první mentorem. Řekl mi své praktické postřehy, kde to nebude hrát, kde to je nízko. Neměnil samozřejmě záměr, šlo spíše o praktické rady. Radil mi s instrumentačními věcmi, s nimž má více zkušeností.
A jak přišel nápad natočit to na CD?
Zprostředkoval nám to náš kamarád Adam Procházka, který je momentálně ředitelem Kulturního domu v Hodoníně, ale předtím byl manažerem právě Ostravské filharmonie. Adam s námi občas i hrává na basu, když nemůže můj bratr.
On vám dal tu nabídku?
Kvůli pandemické situaci mohly orchestry pouze zkoušet a natáčet. Zavolal nám a řekl, že tu ta možnost je. Stálo to peníze, ale jindy by to mohlo stát několikanásobně víc. Prostě nám řekl, že ta situace je ideální. Takže nebylo nad čím přemýšlet.
Měnilo se něco v samotných skladbách?
Ano, byly to totiž už tři roky. Za tu dobu jsem spoustu věcí cítil jinak. Původně jsem si myslel, že někomu zadám, ať to přeinstrumentuje, protože bylo třeba rozšířit větší hráčskou obsazení. Více dechů, bicích, přidat harfu. Moc se mi do toho nechtělo, ale nakonec jsem na to zůstal sám. Takže jsem nad tím zase měsíc a půl seděl. Tím se vlastně zase trochu vracím k první otázce. Ten vývoj a inspirace neustále pracuje. Co jsem dělal před třemi lety už prostě vidím jinak. A tak je to i s naší muzikou.
Dalším mým mentorem, se kterým jsem vše konzultoval, byl Tomáš Janoška. Což je výborný skladatel, který pochází z Velké nad Veličkou a studoval v Praze. Hrává s Musicou Folkloricou výborně i na kytaru. Byl mým rádcem na mailu, posílal mi postřehy. Takže Tomáš byl další člověk, který mi s tím hodně pomohl.
Na albu byli také dva pěvečtí hosté Kristýna Daňhelová a Tomáš Koláček. Podle čeho jste je vybírali? Byli vlastně i v té původní verzi?
Ano, bylo. Kristýnka s námi zpívá už dlouho. Ona se po gymplu dostala na muzikálové herectví na JAMU, chodila ke Karlovi Hegnerovi a studovala u Petra Štěpána se kterým jsou teď kolegové v Městském divadle v Brně. Prošla neskutečným vývojem, interpretačním i hlasovým. Věděl jsem, že ji na tom CD chci mít. První písnička, kterou zpívala, je ze Sušilovy sbírky. Použil jsem pouze text, muziku jsem si vymyslel, protože jsem měl dojem, že bych to pro její hlasový fond a provedení chtěl trošku jinak. A potom ještě písnička Vodička z Bystrého, kterou si pamatuji z dřívějška. Hrával ji třeba kamarád Pavel Koplík, náš kamarád z VUS Ondráš nebo Natálie Velšmídová s Natalikou. Utkvěla mi v hlavě, měl jsem k ní vztah a chtěl ji zpracovat.
Dalším hostem byl Tomáš Koláček, se kterým se známe od nepaměti. Teď mu mimochodem vychází CD. Dělali jsme spolu v minulosti například muzikál Cikáni jdou do nebe v Městském divadle Brno. Jsme na stejné muzikantské vlně. Když spolu hrajeme, užíváme si to. Tomáš na albu zpívá písničku, kterou mi zpíval na svatbě Ťažko ste mamičko. Z toho vznikla celá fantazie, kterou jsme na desce pojmenovali Uherské vojny. Některé písničky z ní jsou v oblasti karpatského oblouku opravdu zaznamenané, u jiných vycházím jen z textu.
Někteří lidé nám říkali, že se vzpomínaná písnička frázuje jinak, že je z Podluží. A právě tady je to pro podobné mezižánrové projekty těžší než třeba na Hradišťsku. Tomáš má barvu, hlas, všechno. Spousta zpěváků by to nezvládla. Vždycky když zpívá mám husí kůži a říkám si, že jak to děláme, je správně. Když přitom i ostatní mají takové emoce, tak to nemůže být špatně.
Měli jste vlastně po vydání alba možnost nějakého koncertního provedení?
Provedení je dost náročné v kompletně symfonické podobě, i tak je nějaká naděje, že se koncert provede třeba i s jiným orchestrem. Nám se zatím povedlo realizovat jen jeden ve spolupráci s Adamem Procházkou. Vymýšleli jsme, co bychom provedli na Velikonoce. Už loni bylo v tomto období zakázané se potkávat. My jsme byli zvyklí každý rok jezdit po rodině a kamarádkách, byla to tradice. Nechtělo se nám ji opouštět. Tak jsme si řekli, že si natočíme na mobil každý svůj part písničky a sestříháme to. Do několika dnů to mělo asi 1200 lajků. Byli jsme v hlavních zprávách na ČT24 na TV Nova, dělali jsme rozhovory v rádiích. Tak jsme si říkali, co bude letos? Napadlo nás uspořádat koncert. Adam zavolal do Ostravy a asi do pěti minut volal zpět, že do toho jdou. Za hodinu a půl zařídili celý koncert se zvukem, světlem, kamerami. Na velikonoční neděli byl živý stream na koncertním Youtube kanálu Českého rozhlasu. Opět se podařilo propojit zajímavé lidi. Oproti loňskému natáčení na mobil jsme najednou měli šest kamer, čtyři obrazovky a režiséra.
Co chystá Harafica dál? Budete jen čekat na konec pandemie...
Nečekáme, jak dopadne pandemie. Doufáme jen, že skončí brzy. Původně jsme chtěli vydat vánoční CD. Ale tím, že do toho vstoupil ten koncert a taky naděje, že budou moct být i další, tak to asi nevyjde. Doufáme, že na podzim opět pojedeme už tradiční Harafica tour po klubech – Hradiště, Brno, Kyjov, Praha a další. Možností je víc, ale to jsou zatím vše jen úvahy.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..