Petr Ulrych: nesnáším hlavně pokrytce a snoby

Petr Ulrych: nesnáším hlavně pokrytce a snoby

Petr Ulrych uvádí do života svoje sólové album Bratr sestry, které vyšlo koncem minulého roku u Indies Happy Trails. Nechtěl jsem se ho v rozhovoru ptát na běžné věci, jako proč kterou píseň napsal, proč album vydal nebo co na to říkali jeho kamarádi. Vypůjčil jsem si tedy starou hru na asociace a ptal se na obecné věci skrze názvy jednotlivých písniček tak, jak jdou na albu za sebou. A zde je výsledek.

Talent. Kde se ve vás vzal a jak jste ho objevil?
Já ho pořád hledám. Můj hlavní talent totiž spočívá ve schopnosti být v nesprávný čas na nesprávném místě. S tím se potýkám celý život, ale už jsem si na to tak zvykl, že mi to nevadí – naopak mě to spíš motivuje a nabíjí. Správná míra štěstí se mi v tomto směru vyhýbá a trpí tím trošku i moje sestra. Proč by ona jako brilantní zpěvačka měla doplácet na svého bráchu.

Stromek. Ohýbali vás hodně, když jste byl mladší?
Tatínek Jaroslav byl operní pěvec, měl ohromný hlas, který po něm zdědila Hanka. Nicméně se vypracoval z nuzných poměrů, měl jen pět tříd a potom si dodělával měšťanku. Byl přesvědčený, že musím umět abecedu ještě dřív, než začnu chodit do školy, a dociloval toho značně silovými metodami. Byl také přesvědčený, že musím mít pořád samé jedničky, a když jsem se vracel ze školy na Veveří s dvojkou a slyšel ho, že cvičí ty svoje árie, tak na mě šly mrákoty. Jeho pojetí výchovy bylo zcela nemakarenkovské, takže mě ohýbal pořádně. Bydlívali jsme na Jaselské, což je dnes nóbl centrum, ale tenkrát to bylo ještě rozbombardované po válce.

Smůla. Lepí se vám na paty, nebo se drží spíš dál?
Smůlu měl můj dědeček, to byl rozený smolař. Zemřel, když jsem chodil do první třídy, ale zanechal ve mě silný otisk, měl jsem ho moc rád a inspiroval mě ke spoustě písniček včetně této. Byl velmi laskavý člověk a uměl to s dětmi. Vozíval mě na kole a byl stárkem ve mlýně, takže voněl moukou a taky štamprlí, kterou si občas dal.

Amulet. Máte nějaký skutečný, nebo ho nosíte v hlavě?
Mám spoustu amuletů a dodržuji spoustu rituálů, číselných, kabalistických a tak dále. Největším amuletem ale je, když člověk dostane nějaký dar a může ho předávat dál. Člověka to potom metafyzicky chrání, když takto zachází se svými vlohami. Není to ale zisková organizace, neplatí při tom „něco za něco“. Stejně jako když se člověk pomodlí, tak za to nedostane dva miliony.

Černý zprávy. Umíte je přijímat i předávat?
Občas se nechávám špatnými zprávami decimovat a zazlívám to hlavně veřejnoprávním médiím. Komerčním ani ne, ta to mají v popisu práce, že fungují jako kdysi v novinách černá kronika. Je tady spousta lidí, kteří dělají obyčejné a dobré věci – to jsem si znovu uvědomil nedávno, když mi operovali kyčel. Problém je, že si toho vůbec nevšímáme, jen jsme totálně zavalení balastem těch černých zpráv.

Brouk. Máte nějakého v hlavě, budí vás v současné době něco ze spaní?
My jsme si zvykli nedívat se na přírodu, která je vzácně vyrovnaná. Kdyby se člověk zmenšil do velikosti mravence, najednou by stál místo na louce v pralese, kde kvetou padesátimetrové palmy. A my se koukáme pořád někam mezi baráky, vidíme jen čím dál tím víc aut a čím dál tím míň nebe.

Mobil. Používáte rád, jak si rozumíte se současnými technologiemi?
Já jsem si tak před deseti lety říkal, že už se na to můžu vykašlat. Ale zjistil jsem, že psát na počítači přináší řadu obrovských výhod, i když to má i negativní dopady. Mobil má dnes na uchu každý a nezajímá se o to, jestli mu to škodí, nebo ne. Je to ale hlavně obrovský průlom do mezilidských vztahů, to jsou ale všeobecně známé věci. Když člověk dřív zabloudil na houbách, tak byl ztracený. Dnes má navigaci a telefon, ale kdyby to všechno přestalo fungovat, kde bychom najednou byli? Naaranžované pořady o tom, jak se několik lidí nechá vysadit v dvočině a snaží se přežít, o ničem nevypovídají, ve skutečnosti by byli nahraní. Jde o to, jestli to vidíme jako vývoj, který jde strmě nahoru, nebo to má dráhu dělostřeleckého granátu. My dnes bezmezně věříme v techniku a nemáme žádnou zpětnou vazbu, nic nás nevaruje před jejími zápory. Nepoznáme, že bychom už třeba neměli jít dál.

Jsi jaká jsi. Umíte přijímat lidi takové, jací jsou, co si na nich nejvíc ceníte a co vám nejvíc vadí?
Neumím je tak brát, ale učím se to. Nesnáším hlavně pokrytce a snoby, mám rád lidi, kteří i bez kalkulace tvrdě řeknou, co si myslí.

Akční. Jste nebo jdete na věci spíš s rozvahou naturalizovaného valacha?
Myslím, že spíš jsem. Pro nás ale byly vrcholy akčnosti Vinnetou a Jean Marais, to už je řada let.

Teskná. Přepadá vás někdy taková nálada, čím ji zaháníte?
Přepadá mě velmi často, ale teskná nálada je krásná, člověka i nabíjí. Odnaučili jsme se žít citovým životem, neumíme plakat. Když se pořád jenom smějeme, chybí nám pláč. Naše stresy jsou často vymyšlené, neupřímné.

Gruzínská politická situace je dlouhodobě složitá, nerozumíme jí. Sledujete politiku, nebo je vám lhostejná?
Já jsem si vždycky spíš kladl otázku, co je to Morava. Odpověď mi na ni dal písničkář Bulat Okudžava a jeho píseň Gruzínská. Když si vyjedete v Gruzii na venkov, tak se tam stejně jako tady pěstuje víno a najednou se tam objeví sbor Gruzínů, kteří spustí naprosto bezpečný čtyřhlas. Mají ty svoje uniformy a kinžály, cítíte obrovské spojení toho národa s vínem i s jeho zemí. V moravském zpěvu to cítíte taky a já jsem v tomto směru jen malý brouček, perfektně to vystihl třeba Jan Skácel. Morava je hudebně nádherná a velmi specifická, lidé z Čech jsou jinak hudebně ustrojení a je těžké na ně to jemné předivo přenést.

Nevrátil jsem nic. Dostal jste toho hodně, máte co vracet?
Je to otázka dluhu, musíme si uvědomit, co vlastně dlužíme. Každý z občanů této země včetně nemluvňat dluží sto padesát tisíc, o tom se hovoří běžně. Ale skoro nikdo se nezmíní o tom, co dlužíme svým rodičům a přírodě. To jsou dluhy, které se nevyčíslují a my je nevracíme. Snažím se splácet svůj dluh, protože Země nás pořád ještě živí, ať se nám to líbí, nebo ne. Slunce svítí zadarmo, nafta a uran leží v zemi také zadarmo, a my si to všechno přivlastňujeme, někdy i krademe. Každý rok třeba zasadím nějaké stromy – vím, že je to především rituální počin, ale dělám to.

Dežaví. Co se vám často vrací, chtěl byste změnit něco v minulosti?
Nechtěl, i když vím, že jsem nadělal strašnou spoustu chyb. Moje máti má jednadevadesát let a pořád přemýšlí, co kde udělala špatně. Říkám jí, ať se dívá raději před sebe. Já svoje chyby odsunuji, ale vím o nich a snažím se je nedělat teď. Někdy se mi ale stává, že čtu nějakou knihu a najednou mám pocit, že jsem to všechno už prožil a na všech těch místech byl. Stává se mi to hodně u Isaaca Bashevise Singera, což má asi zase souvislost s mým dědečkem.

Záznam. Probíráte se někdy – třeba jen v myšlenkách – starými věcmi, fotkami. Máte tendence vzpomínat, nebo se raději díváte dopředu?
Ať jdu kamkoliv, tak mám pocit, že někdo zaznamenává mě. My tady sedíme v kavárně, ale vsadím se, že nějaká kamera se na nás dívá. Ztratili jsme soukromí, všude vás zaměří nějaký satelit, před tím bych se chtěl někdy schovat. Soukromí a tajemství patří k lidskému životu, jsou to obrovské hodnoty.

Klobouk. Nosíváte, dáváte přednost čepici – potrpíte si na formality v oblékání a vůbec v životě?
Pro mě není klobouk symbol formálního oblečení, ale amerických gangsterů ze třicátých let. A třeba je to také symbol ortodoxního židovství. Tak se s ním potkávám, to je pro mě význam klobouku.

Jááá. Umíte myslet na sebe, nebo se pro samou práci zapomínáte i najíst?
V některých ohledech jsem větší sobec, než je běžné, a má to tak hodně lidí, kteří se dotýkají umění. Nejsem sobecký v tom vyloženě negativním smyslu, ale abych měl víc empatie, to bych musel žít ještě druhý život. Vidím jenom výsek svojí práce, hodně věcí vnímám skrze ni. Poslouchám třeba jen hudbu, u níž jsem přesvědčen, že vychází z nějakých lidových, přirozených kořenů. Nezáleží mi na žánru, může to být klidně Janáček nebo Bartók, ale musím v tom cítit ty kořeny.

Lípa. Jedna z nejhezčích v Brně je před hospodou U Šťávů. Kam chodíte rád vy?
Já mám lidově řečeno vrtuli v zadku, takže si jdu málokdy někam sednout. Dřív jsme chodívali na víno a zpívali jsme, ale sedět v hospodě a bavit se o politice mě nebaví. A hlavně ne u piva. Lípa je ovšem český národní strom a já si myslím, že české národní obrození ještě neskončilo. Pořád tu ještě probíhá ten skrytý boj o češtinu i výklad dějin. Strašně rád se k tomu vyjadřuji hudbou, protože hudba je natolik nekonkrétní a má takovou imaginaci, že dokáže postihnout víc než mluvené slovo. Mě v tomto směru strašně mrzí, že tady hudebníkům i kritikům chybí evropský a světový nadhled. Pořád se hrabeme ve svém písečku a ve věcech, o kterých tři sta kilometrů odsud nikdo neví. My si z takových věcí děláme modly a velmi málo našich umělců potom promlouvá v širším měřítku. Pokud se o to někdo pokouší, tak obvykle asimiluje s vnějšími vlivy, traduje třeba americkou hudbu. Vzpomínám si, jak tu byl americký písničkář Pete Seeger – když si poslechl moravskou cimbálku, tak po vzoru našeho prezidentského klasika „zvedl obočí“ a nemohl pochopit, proč sem vůbec nějakou hudbu dovážíme. Když přijdete v New Yorku do baru, tak tam hraje dvacet muzikantů lepších než naše domácí hvězdy. Tady je spousta vynikajících profesionálů, ale chybí jim ten prvek sebevědomí, přebírají cizí vzory a jsou k nim servilní. A my přitom máme být na co pyšní.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Komponovaný úterní večer 15. října zahájený v sále Kina Art návštěvníkům nabídl netradiční spojení české premiéry dokumentárního filmu No Ideas But in Things o americkém hudebním skladateli, experimentátorovi a vědci na poli elektronické hudby Alvinu Lucierovi (1931–2021) s živým provedením jeho skladby I Am Sitting in a Room. Zmíněná kompozice se stala refrénem nejen dokumentárního snímku, ale také celé události.  více

Ve druhém dnu festivalu Expozice nové hudby přenesli pořadatelé návštěvníky do vod komorních. V podání houslistky Terezy Horákové v Besedním domě zazněly dvě výjimečné skladby pro sólové housle. Při druhé z nich se k houslistce připojila Sarah Jedličková, která živě pracovala s osmi předem nahranými zvukovými stopami.  více

Slovanská tematika, violoncellová virtuozita a pocta Antonínu Dvořákovi (1841–1904) – i takto bychom mohli ve zkratce shrnout koncert Filharmonie Brno z 10. října v Janáčkově divadle. Pod dohledem etablovaného dirigenta Leoše Svárovského zazněly tři rapsodické kusy z konce sedmdesátých let 19. století a známý Violoncellový koncert h moll v podání mladé a talentované violoncellistky Laury van der Heijdenvíce

Klub moravských skladatelů pravidelně uvádí koncerty, při kterých dostávají slovo mladí interpreti, často teprve studenti vysoké školy či konzervatoře. V pondělí 7. října v 19 hodin v koncertním sále HF JAMU skupina studentů s podporou svých starších kolegů, tentokrát i profesionálů, uvedla program s názvem Od Janáčka k dnešku, hudební vzpomínka na moravské skladatele. Jak už název napovídá, program byl složený z děl čtyř skladatelů, kteří jsou spojeni s Moravou a zejména s Brnem, konkrétně Arne Linky, Pavla Haase, Antonína Tučapského a Leoše Janáčka.  více

Podzimní sérii koncertů z cyklu Barbara Maria Willi uvádí zahájil sólový recitál německé hráčky na klávesové nástroje Christine Schornsheim. Při bezmála dvouhodinového koncertu interpretka v konventu Milosrdných bratří představila výběr z klavírních skladeb klasicistních skladatelů, které provedla na kopii historického kladívkového klavíru – nástroji podobnému tomu, na kterém jmenovaní skladatelé pravděpodobně komponovali.  více

Muzikál nemusí být vždy jen pocukrovaným pozlátkem, mazlivým hudebním vyprávěním zamotaným do přeslazeného konce. Městské divadlo Brno v české premiéře uvedlo broadwayský muzikál Drahý Evane Hansene. Navzdory komickým situacím diváka čeká téměř tragická story ze střední školy roubovaná na komorní hudební příběh. Tento celek nápaditě otevírá drsná témata jako je úzkost, osamocenost, deprese či dokonce sebevražda. Je tedy logické, že dílo s tklivou hudbou a psychologizujícími písňovými texty Benje Paseka a Justina Paula a vynalézavým libretem Stevena Levensona je dnes již takřka kultovním a že budí nadšení. Nyní se tedy lze navrch těšit z tohoto importu také do Brna.  více

Chrámový koncert, který se odehrál v pondělí 23. září v kostele sv. Augustina na Kraví hoře, prezentoval dramaturgickou linii večerů soudobé duchovní hudby tělesa Ensemble Opera Diversa s dirigentkou Gabrielou Tardonovou a smíšeného sboru Ensemble Versus se sbormistrem Patrikem Buchtou. Při podobných příležitostech je hudba – velice často v podobě světových či tuzemských premiér – provozována v brněnských kostelech, jež pokaždé nabízí odlišnou akustickou, ale i architektonickou rovinu. Nejinak tomu bylo i při recenzovaném koncertu, který v přímém přenosu vysílalo Radio Proglas. Zazněla díla tří českých skladatelů, na jejichž provedení se podíleli sopranistka Tereza Zimková, tenorista Stanislav Předota, trumpetista Josef Zimka a varhaník Martin Jakubíčekvíce

Jednou z nejočekávanějších hvězd letošního ročníku festivalu JazzFestBrno byl bezesporu americký kytarista Al Di Meola se svým projektem The Electric Years. Kytarový matador vystoupil v brněnském Sono centru v úterý 17. září při turné, ve kterém se – jak už z názvu projektu vyplývá - vrací především k sérii jazz-rockových nahrávek z druhé poloviny 70. let minulého století.  více

Již 69. sezonu zahájila v neděli 15. září v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod taktovkou jejího šéfdirigenta Dennise Russella Daviese. Divákům nabídla skladby Bedřicha Smetany a Antona Brucknera, kteří by tento rok oslavili dvousté narozeniny. Oproti avizovanému programu byl ovšem nedělní večer zkrácen o symfonickou báseň Hakon Jarl, neboť vydatné deště a s nimi spojené záplavy se nevyhnuly ani brněnskému okolí. Několik muzikantů se nemohlo do Brna na koncert bezpečně dostat. Jednou z nich byla i harfistka Ivana Švestková, jejíž part ve zmíněné symfonické básni velice náročný, nebylo možné takto narychlo sehnat náhradu.  více

S výhradně romantickým repertoárem na brněnský festival Špilberk přicestoval v sobotu 24. srpna korejský rozhlasový orchestr KBS Symphony Orchestra se svým hudebním ředitelem – finským dirigentem a houslistou – Pietari Inkinenem. Pozvání přijala také jihokorejská houslistka, absolventka prestižní Julliard School Bomsori Kimvíce

Festival Špilberk pořádá Filharmonie Brno již rovné čtvrt století na konci srpna na nádvoří stejnojmenného hradu. Čtyři hudební večery pod širým nebem divákům nabízí výběr koncertů z řad klasické, filmové, počítačové, ale často i jazzové či jiné hudby. Jedná se tak o rozmanitý mix interpretů a repertoárů s často příjemnou, letně uvolněnou atmosféru. Letošním velkým a předem vyprodaným tahákem byl středeční večer 21. srpna plný melodií z filmů Jamese Bonda v režii Českého národního symfonického orchestru pod taktovkou světově uznávaného dirigenta, skladatele a aranžéra Stevena Mercuria. V průběhu koncertu se posluchačům také představili zpěváci Sára MilfajtováVendula Příhodová a David Krausvíce

Nejčtenější

Kritika

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více