Skupina Poutníci si minulý pátek připomněla svůj první koncert, oslava 45. narozenin se neobešla bez hostů ani bez vzpomínek. Sešli jsme se s kapelníkem a kontrabasistou Jiřím Polou, abychom probrali historii i současnost kapely, která svou zlatou éru prožívala na přelomu 80. a 90. let, ale dodnes je při síle a intenzivně koncertuje.
Poutníci letos slaví 45 let od svého vzniku…
Ano, první koncert skupiny se konal 4. prosince 1970. A my celý letošní rok slavíme prací.
Ale důležité výročí v kapele slavíte i vy sám…
Vidíte, to mě ani nenapadlo. Ale ano, jsem v kapele od roku 1980. Současná sestava pak spolu hraje asi šest let.
Je pravda, že současný zpěvák Jakub Bílý se narodil v době, kdy Poutníci dávno byli etablovaná a úspěšná skupina.
Ano, je mu teprve 24 let, já jsem o rok starší než jeho tatínek. Když jsme s Poutníky zažívali největší úspěchy, Jakub ještě nebyl na světě. Druhý nejmladší, věkem i služebně, je v aktuální sestavě banjista Peter Mečiar, který za námi jezdí z Prievidze ze Slovenska a v Poutnících působí deset let. Relativně nejblíže má ke mně věkem Honza Máca, který s námi hraje na mandolínu a kytaru od roku 1997. Dojíždí za námi ze Dvora Králové nad Labem.
Jakub Bílý je z Ostravy, vy bydlíte ve Slavkově. V logu kapely máte stále uvedeno Brno, ale ze současné sestavy už nikdo v Brně nežije. Patří tedy Poutníci a Brno ještě k sobě?
Je to tradice a dobrá obchodní značka, spousta pořadatelů to tak má zavedené. A tak stále uvádíme Brno, i když to mám do Brna nejblíže já ze Slavkova. Kapela jako taková začala v Brně svou kariéru, v Brně také vyhrávala krajské a oblastní Porty a z Brna poté vystoupala do celorepublikových výšin.
Poutníci fungovali už deset let, když jste s nimi začal hrát. Jak probíhalo vaše namlouvání?
Hrál jsem na kontrabas, ve Slavkově jsme měli dětskou kapelu Honci. Když mi bylo patnáct nebo šestnáct, začali jsme jezdit na krajské Porty a tam jsem se asi poprvé setkal s Poutníky, kteří už tehdy patřili k regionální špičce. Jejich hudba mě oslovila, protože už tenkrát hráli trochu jinak než všichni ostatní kolem. Později, po vojně, jsem šel jednou ve Slavkově po náměstí a viděl jsem na plakátech, že v klubovně SSM – což byla, pokud to někdo už neví, tehdejší mládežnická organizace – se koná koncert Poutníků. Ta klubovna byla malá a oni tam hráli jen ve třech – Zdeněk Kalina a František Linhárek na kytary a Robert Křesťan na banjo. Byl to pěkný koncert a po něm se ještě povídalo a jamovalo. Od Poutníků tehdy odešel basista, já jsem ten večer dostal lano a o týden později jsem už jel na první zkoušku. Dodnes si pamatuju, jak jsem z té první zkoušky přijel domů a své tehdejší ženě jsem řekl, že budu hrát s Poutníky na kontrabas. Jí se to samozřejmě nelíbilo, jako se všem ženám tyto aktivity mužů nelíbí. Tak jsem ji uklidnil, že to bude tak na rok nebo na dva, než si najdou náhradu. A už to trvá 35 let.
Robert Křesťan se stal členem Poutníků krátce před vámi, v roce 1979. Jací byli Poutníci před Robertem Křesťanem?
Jak jsem říkal, Poutníky jsem znal z Port, kde hrávali ještě před Robertem. Ten totiž v té době vystupoval se svou jinou výraznou kapelou Trapeři. Poutníci tehdy hráli převzaté věci z amerického bluegrassu s českými texty, které psal tuším Jirka Látal. S tímto repertoárem už dokázali vítězit na krajských Portách a myslím, že dvakrát se dostali i do kola celostátního. Měli na svou dobu také skvělého banjistu Svaťu Kotase, který se už tehdy snažil hrát jinak než ostatní hráči na tento nástroj.
Co se změnilo ve vašem životě s nástupem k Poutníkům?
Splnil se mi sen z dětství. Asi ve dvanácti letech jsem slyšel první malou desku s country hudbou, dvě písničky od skupiny KTO. Pak to byli Greenhorni, Dvorana slávy, Flatt se Scruggsem… Ta hudba mě prostě oslovila a okouzlila. V pubertě má člověk různé sny a můj sen byl, že bych chtěl hrát takovou muziku, nejlépe profesionálně, což se mi s Poutníky splnilo. Když jsem v kapele začínal, chodil jsem ještě do práce. Jsem vyučený číšník a byla dřina kombinovat to s muzikou, dostat se na koncert bylo někdy napínavé. Ale pak přišla éra slavných plzeňských Port, na kterých Poutníci začali vyhrávat: V roce 1981 to byla Malá Porta, 1982 a 1983 „velké“ Porty, v roce 1985 jsme dostali Zlatou Portu, k tomu měl Robert ceny autorské. Někdy v roce 1988 se tehdejší kapelník František Linhárek zašel zeptat na tehdejší jedinou profesionální agenturu v Brně, jestli by o Poutníky neměli zájem. Oni řekli, že ano, a tak jsme si prošli také nechvalně známými profesionálními přehrávkami. Já jsem šel na jaře 1989 na volnou nohu, protože se to už s prací nedalo stíhat. Mívali jsme v té době deset až patnáct koncertů měsíčně. Profesionalizovala se celá kapela. Jediný, kdo neměl zájem, byl bývalý mandolinista Pavel Petržela, který chtěl dál pracovat v Zetoru. A tak jsme místo něj vzali Jirku Plocka, v této sestavě jsme hráli tři nebo čtyři roky a natočili jsme nejzásadnější poutnické desky.
Poutníky prošla řada skutečných hvězd českého bluegrassu a folku. Jak se vyvíjely mezilidské vztahy v kapele?
Když jsem do kapely přišel, byli jsme amatéři a chodili jsme do zaměstnání. Potom jsme šli na volnou nohu, ale já má na obě období – možná to bude věkem – dobré vzpomínky. V jednom roce jsme odehráli i 220 koncertů, skoro jsme nebyli doma. Vznikaly pochopitelně ponorky, byly nějaké hádky, nebyli jsme jenom andílci. Ale vždycky jsme se přes to přenesli a hráli jsme dál. I to, že jsme v takové době zůstali tři nebo čtyři roky ve stejné sestavě, o něčem svědčí.
O tom, že vztahy snad ani nemohly být špatné, svědčí i to, že si na kulatá a půlkulatá výročí pravidelně zvete bývalé členy skupiny. Jak tato tradice vznikla?
V roce 1991 se rozešla „legenární“ sestava Poutníků. V té době kdekdo chtěl zkoušet něco nového a Robert Křesťan si založil Druhou trávu. My jsme poté zkusili štěstí se zpěvačkou – tři roky s námi zpívala Hanka Černohorská. Pak se sestavy měnily, já jsem mezitím hrál i se slovenskou skupinou Fragment, ale vždy jsem měl štěstí na muzikanty, kteří dodnes patří do zlatého fondu českého a slovenského bluegrassu. A protože i ostatní mají na to období hezké vzpomínky, setkáváme se. Slavíme vždy jednou za pět let výročí Poutníků a do toho jsem já organizoval své koncerty ke čtyřicetinám a k padesátinám. Zvu Roberta Křesťana, Zdeňka Kalinu, Jiřího Plocka, Mirka Hulána a další. První takový koncert byl v roce 1995, kdy měl každý z přizvaných bývalých členů svou vlastní kapelu. Sešlo se nás tedy na pódiu pět nebo šest kapel, takový malý poutnický festival.
S Robertem Křesťanem od vás na začátku 90. let odešla silná autorská osobnost. Já oceňuji, že jste přesto nerezignovali na novou vlastní tvorbu. Jak moc bylo náročné se s ní prosadit?
My jsme si původně mysleli, že Robert sice odešel, ale my budeme psát jiné písničky a ono to tak nějak půjde dál. Nedocenili jsme to, že Robert je velká osobnost nejen českého bluegrassu nebo country, ale folkové hudby obecně a že je těžké po něm skládat něco nového. Na desku Je to v nás, na které zpívala Hanka Černohorská, skládal většinu melodií Svaťa Kotas a některé písně jsem psal i já. V té době nám hodně pomohl nejen v roli konferenciéra Josef Prudil, který pro nás psal básnické texty. Z mých písní měl největší diváckou odezvu Hotel Hillary s jeho textem. Teď nám Josef Prudil už sedm let schází. Pokud jde o novou sestavu, moc se mi líbila spolupráce s Milanem Jablonským, který nám napsal tři nebo čtyři texty. Pak jsem mu chtěl poslat další melodie, ale on mi napsal, že s textařskou prací končí, že je vyčerpaný a už nemá nápady. To mě hrozně mrzí. Naše zatím poslední autorská deska se jmenuje Poutníci 2006. Na ní mám já většinu melodií, jsou tam texty právě od pana Jablonského, některé ještě od Josefa Prudila a některé moje. Od té doby jsme CD s novými písněmi nevydali, hledáme textaře. Hlásí se nám sice různí autoři, ale nic z toho není ono.
Co by měl takový ideální text pro Poutníky splňovat?
To je těžká otázka. Hlavně by měl splnit to, že když si jej přečtu, bude mi jasné, že to je přesně ono. Je to tedy spíš pocitová záležitost. Nejsem v těchto věcech odborně vzdělaný.
Robert Křesťan se jako textař po odchodu z Poutníků posunul. Jak vnímáte jeho současnou tvorbu?
Robertovy texty jsou dost náročné. Často si kladu otázku, jestli v nich všemu rozumím. Ale já je nevnímám jen jako texty, důležitá je i hudba a celková nálada. Robert je – mohu-li to tak říct – velmi komplikovaná osobnost a komplikované jsou i jeho texty. Když si je přečtu, nemohu přesně říct, co jimi chtěl básník říci, ale jsem schopný aspoň vycítit, o čem ta píseň je.
Jak náročná byla změna obsazení a repertoáru na začátku 90. let pro posluchače? Bylo těžké nabízet jim „nové Poutníky“?
Prvního půl roku nebo rok, než si lidé uvědomili, že Robert s námi už není, to až tak těžké nebylo. Fanoušci přišli na koncert, čekali na Roberta, ale přišla Hanka Černohorská, my jsme jim nakonec stejně zahráli Panenku a oni byli spokojeni. Ale pro každou kapelu, od níž odejde výrazná osobnost, je to velmi těžké a spousta skupin to po roce nebo dvou vzdá. My jsme to neudělali a myslím, že jsme udělali dobře, protože současná sestava, co se týče instrumentace a zpěvu, se té legendární sestavě z 90. let vyrovná.
Neměnili se jen Poutníci, ale měnil se i svět kolem vás. Jak se například změnily možnosti propagace koncertů? Co je na ní v současné době nejnáročnější?
Jednak jsou náročná období v roce, kdy je těžké sehnat koncerty. Nejtěžší to bývá na jaře od února do dubna a potom na podzim od října do poloviny listopadu. Relativně lehce se shání koncerty přes léto. Hrajeme nejen na festivalech, ale také na městských slanostech, vinobraní, pivobraní… Také jsme si udělali vánoční program, se kterým jezdíme od konce listopadu do Vánoc včetně různých vánočních trhů. Letos jsme překonali rekord, máme hrát v prosinci sedmadvacetkrát. Co se týká propagace, snažím se využívat internet včetně Facebooku, posílám informace do lokálních rádií a novin. To jsou možnosti, které dřív nebyly. Naopak propagace na místě se zhoršila. Když chce kapela po Brně vylepit plakáty, stojí to šílené peníze.
Co chystají Poutníci po oslavách pětačtyřicetin?
Celý leden budeme odpočívat, ale pak už zase začneme hrát. Výhledově bych chtěl vydat ještě jednu autorskou desku. Začínám psát nové písničky, shánět textaře, ale vidím to až na rok 2017.
Viktor Půček
7. prosinec 2015, 17:13