Třicet jedna let. Přesně tak dlouho je to od založení brněnského vydavatelství Indies, které za dobu svého působení vydalo přes stovky alb domácí tvorby. O promo jednoho ze současných pokračovatelů, labelu Indies Scope, se stará PR manažer Přemysl Štěpánek. Kromě současného stavu labelu jsme debatovali i o způsobu propagace českých umělců, jeho dramaturgickém plánu na festivalu Maraton hudby Brno nebo zastupování maďarského festivalu Sziget v Čechách a na Slovensku.
Pracuješ ve vydavatelství Indies Scope – jak se mu v současnosti daří, po covidové pauze?
Vydavatelství se má dobře, na rozdíl od ostatních hudebních oborů během pandemie. Vydávat šlo neustále, pro nás to velké omezení nebylo. Podařilo se vytvořit poměrně dost zajímavé hudby. Narozdíl od zmrazení koncertní činnosti a bookingu, ale i to se pomaličku rozjíždí.
Jak to vypadá se křty? Přesunuli jste je, nebo rovnou zrušili?
My zastupujeme koncertně jen malou část interpretů, kteří u nás vydávají. Ročně vydáme zhruba deset až patnáct alb, když se daří, tak i dvacet. Booking ale zajišťujeme méně jak deseti hudebníkům nebo kapelám. V tuto chvíli si myslím, že většina kapel, co vydala album během koronaviru, už ani křtít nebude, křtít album po roce od vydání moc nedává smysl. Maximálně u těch, co pustili do světa svou tvorbu letos na jaře ještě během lockdownu.
Ty jsi dramaturgem alternativní scény na Maratonu hudby Brno. Jak ses k brněnskému festivalu dostal?
Já se s ředitelem festivalu, Davidem Dittrichem, potkal na veletrhu v Cannes. Měl skvělé vize, jak by se dalo Brnu pomoct a jak ho kulturně rozvíjet, což mě zaujalo. Začali jsme spolu být více v kontaktu a když vznikl festival, tak jsem se zapojil.
Co tě na festivalu baví?
Jsem velmi rád, že něco takového existuje. Z mého pohledu nemělo Brno dlouho velký festival, který by stál za to. Nejsem Brňák a když jsem se sem přestěhoval, tak jsem byl překvapen, jak je město v době léta mrtvé. To se v posledních letech postupně mění, akce pomáhá Brno oživit.
Indies Scope má na festivalu poměrně bohatý program rozčleněný do dvou dní. Co s jeho pomocí chceš návštěvníkům předat za myšlenku?
Základem je, aby vystupovali místní interpreti doplnění těmi ze vzdálenějších částí republiky. Poté přichází dvě témata. Páteční večer má „bluesovo-hospodský“ nádech založený na autorské písni. Dobrým protnutím obou přístupů je Jan Fic, který zahraje se svoji kapelou, kterou vede Martin Kyšperský. Dále vystoupí Mirek Kemel, jenž je převážně písničkář, ale kapela mu dodává bluesový šmrnc. Představí se i nový projekt Kolektivní Halucinace. Večer zakončí Band of Heysek, to je čisté blues. Sobota je zaměřená na ženský hlas v doprovodu akustických nástrojů. Začíná Helena Vedralová kapelou Muziga. Následuje mimořádný projekt, který přináší originální propojení Horňácké muziky Petra Mičky a Smyčcového kvarteta Jiřího Pospíchala. Součástí budou i hosté, mezi nimi zpěvačka Veronika Malatincová. Tento program zatím má za sebou jen pár vystoupení, sám jsem na to velmi zvědavý. Pomyslnou třešničkou jsou Tara Fuki – violoncellové duo a skvělé zpěvačky zároveň.
Máš už představu o tom, co bys rád nabídl návštěvníkům příští rok?
Bude se to samozřejmě odvíjet od nových alb, která jsme vydali nebo připravujeme. Třeba David Pomahač nebo Zuby Nehty.
Máš pozici PR manažera – je těžké skloubit dohromady propagaci jednotlivých interpretů? Máte nějaký promo “rámec” vydavatelství, ve kterém se pohybujete?
Indies Scope je nezávislý a malý label. V týmu je nás pět, včetně bookingu, grafiky a dalších pozic. Samozřejmě komunikujeme se všemi, jaké jsou jejich vize a smysl, a snažíme se jim pomoct je realizovat. Snažíme se zcela respektovat autorský záměr a nijak nepřetvářet myšlenku umělců. Takže každé album projde určitým „postupem“ při propagaci, ale i ten se přizpůsobuje danému projektu a žánru.
Umí se podle tebe čeští umělci propagovat?
To je hodně individuální záležitost. Buď to kapelám jde a baví je to, nebo to nemají rádi, a proto jsou na sítích neúspěšní. Dnešní promo je často postaveno na sdílení zákulisí osobního života. Ne každému je to ale příjemné. Člověk k tomu musí mít i cit a znalost virtuálního prostředí, aby věděl, co a jak funguje. Obecně propagace je určitá subjektivní hra, která mnohdy stojí balík peněz.
Co tedy vnímáš jako nejčastější chybu?
Mám vlastní zkušenost s Thomem Artwayem, jehož zastupuji ve své firmě PR STAGE. Připravovali jsme podklady pro propagační akci v Anglii a několikrát nám vrátili jeho promo fotky, že prostě nejsou dobré a nevystihují Thoma. Fotky, které u nás bohatě stačily. Ptali jsme se, jak to teda podle nich máme udělat. Poslali nám fotografii Justina Biebera, která se naopak svou formou nezdála nám. Nechápali jsme, co je na ní lepší. „Dokážete z ní poznat, co Justin zpívá za žánr? Víte, kam byste ho zařadili, na základě fotografie?“ To je informace, která musí být zřejmá na první pohled. Spousta umělců se různě stylizuje a přetváří, až to vůbec nekoresponduje s jejich tvorbou. To je podle mne chyba. Je zapotřebí souhry a porozumění interpretů a lidí, kteří se na promu podílí – od fotografů, grafiků, copywriterů a dalších. Dobrý vizuál a propagace je těžký běh na dlouho.
Loni v květnu uspořádala kancelář Soundczech workshop o live promo videu. Jak ho správně natočit, co je jeho obsahem?
Záleží, pro koho video tvoříš. Pro dramaturgy akcí je nejdůležitější, aby na videu viděli, jak kapela komunikuje s publikem a jak na ně publikum reaguje. Debatovali jsme o tom s Dušanem Svíbou z Colours Meetingu a Barborou Šubrtovou z Metronome festivalu. Shodli jsme se, že když dostaneme koncertní video se studiovou nahrávkou, tak to vypadá, že kapela neumí naživo hrát. Pro nás je důležité publikum a autenticita momentu. V tom případě nemusí být video kvalitní z rukou profesionála. Nemusí lidi nutně skákat, stačí, že je poznat, že jsou třeba potichu a hudbu vnímají. A zase se vracíme k předešlé otázce. Jak z fotografie, tak z videa by mělo být poznat, co je to za kapelu, co hraje za hudbu a jaká je. Nejen pro organizátory, ale i pro publikum.
Kde se objevila myšlenka založit PR STAGE – tvůj projekt?
S Milanem Pálešem, majitelem labelu Indies Scope, jsem se seznámil v roce 1996, když jsem pro vydavatelství dělal diplomovou práci. Po šesti letech jsem v něm začal pracovat. A v roce 2012 přišel Milan s tím, že si chce dát další rok trochu volna. To znamenalo, že budu mít míň práce, a tak jsem hledal, co mohu dělat, a přitom nekonkurovat labelu. Osud tomu chtěl, že jsem jel v létě do Maďarska na Sziget festival a zjistil jsem, že v Česku nemá téměř žádnou propagaci. Tak jsem oslovil organizátory se svou nabídkou spolupráce. Ozvali se nazpět, že akorát tvoří mezinárodní tým a mají zájem.
Jak se říká, ve správný čas na správném místě.
Přesně. Jenomže jsem musel založil společnost, abych mohl řešit smlouvy se zahraničím a podobně. Proto vznikla PR STAGE. Začali jsme se Szigetem a postupně získali i další festivaly jako Balaton Sound nebo Exit. K tomu jsme přibrali Slovensko. Kromě toho jsme ale objížděli konference a veletrhy, u nichž jsme přemýšleli, jak zužitkovat všechny kontakty a informace. Proto jsme vymysleli projekt Czech Fresh pro výjezdy českých interpretů do zahraničí. Uspořádali zkusmo nultý ročník a pak jeden ročník se vší parádou. Když vznikla proexportní kancelář Soundczech a už jsme neměli důvod v Czech Fresh pokračovat.
Díky Czech Fresh jsi přišel ke zpěvákovi Thomovi Artwayovi, jehož aktuálně zastupujete, že?
Ano. Potkali jsme se na prvním oficiálním ročníku, který byl soutěžní. To s námi spolupracoval i agent z mezinárodní agentury United Talents Agency Mark Bennet. Ve finále uspěl právě Thom. Fakt, že ho budeme zastupovat rozhodně v té době nebyl cílem soutěže. Nicméně v té době se rozešel se svým managementem a my se i kvůli povinnostem vzniklým ze soutěže dali dohromady. Jsem za to ale rád, je to skvělá a příjemná spolupráce.
PR stage je výhradním zástupcem maďarského festivalu Sziget v Čechách a na Slovensku. Jak moc je náročné dostat právo ho propagovat?
Představil jsem plán, jak bych to viděl, oni ho schválili s tím, že mohou poskytnou jen část. Nakonec jsme si plácli. První ročník v roce 2013 byl ale velmi krušný, s propagací jsme začali později a prodalo se u nás jen padesát lístků. Což vzhledem k tomu, že moje výplata závisela na počtu prodaných lístků, tak mi v podstatě zaplatila jen jízdenku tam a zpět a ubytování. Vše ostatní bylo zadarmo. Už další rok byl ale lepší, křivka úspěšnosti se zvyšuje.
Do jaké míry máš volnou ruku? Ve smyslu, kde začíná hranice tvé zodpovědnosti za adekvátní promo?
Sziget je velká značka, mantinely jsou přesně dané, všichni se jimi musí řídit. Má svoboda je v tom, že mohu festival propagovat i jinou cestou, než jak je z ústředí naplánováno. Závisí to tedy na kreativitě daného zástupce.
Máš informaci o tom, jak se festival propaguje v jiných zemích? Předáváte si s kolegy tyto informace?
Než nastoupil koronavirus, tak za dobu mé spolupráce se Szigetem jsme měli tři mezinárodní setkání promotérů, kde tyto informace kolovali. Je ale třeba zajímavé, že v blízkém Polsku není o festival tak velký zájem, jak by člověk čekal. Naopak nejvíc návštěvníků je z Belgie a Nizozemí, v některých letech přijelo až patnáct tisíc lidí. Hodně fanoušků jezdilo i z Německa a Francie. Je zajímavé to sledovat a zjišťovat, co a proč kde v propagaci funguje.
Zastupuješ Česko a Slovensko. Vidíš mezi námi rozdíl v přístupu k Szigetu?
Ano, je to dané právě naší polohou. Slováci mají kratší dojezdovou vzdálenost. Mohou skončit v práci, zajet si na koncert a o půlnoci jet domů. Češi naopak kupují vícedenní vstupenky.
Rozhovor vznikl ve spolupráci s časopisem Frontman.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..