Na konci tohoto týdne nás čeká Květná neděle a s ní i tradiční začátek Velikonočního festivalu duchovní hudby. O jeho dvaadvacátém ročníku i o změnách, které mu předcházely, jsme rozmlouvali s dramaturgem festivalu Vladimírem Maňasem.
Velikonoční festival loni přestal tolik lpět na Petrově a vydal se na cestu brněnskými kostely. Jaké k tomu byly důvody?
První důvod byl akustický, protože na Petrově zní kromě gregoriánského chorálu a jiné produkce z kůru máloco dobře. Problematický je zejména jakýkoliv symfonický repertoár 19. a 20. století. Byla to tedy volba pragmatická a snažíme se z ní vytvořit přednost.
Vnímáš takové putování i jako propojení židovské a křesťanské tradice, což je historicky silné brněnské téma?
Pro letošní ročník rozhodně. Nechtěl jsem o tom vlastně ani mluvit, protože mi to přijde dostatečně zřetelné. Někdy se mi zdá lepší, když si návštěvník festivalu některé motivy uvědomí sám, stojí to za to. Proč všechno servírovat, říkat to otevřeně, když se v rámci festivalu objeví více vrstev, které je možné postupně odhalovat. Záleží samozřejmě na tom, kdo si co objeví. Pro mě je ideální návštěvník takový, který navštíví všechny koncerty, protože celek festivalu dává dohromady nějaký smysl. To už by ale byly instrukce ve smyslu orientačního běhu.
Festival se změnil i dramaturgicky, přibylo novodobých autorů, od klasiků se uvádějí spíš méně známé skladby. Byla to tvoje iniciativa, dostal jsi zadání, proč se to děje?
Je to moje iniciativa a vycházela primárně právě z akustických podmínek. Petrov je jediný chrám, který má takovou kapacitu, aby se v něm dala provozovat symfonická hudba, ale shodli jsme se na tom, že je akusticky nevyhovující. Orchestrální produkce v jiných chrámech jsou přinejmenším diskutabilní. Proto se hledání dramaturgických možností rozprchlo před rok 1800 a do dvacátého století. Dosavadní repertoár festivalu stál naopak především na skladbách devatenáctého a začátku dvacátého století. Nějaká změna je tedy přípustná a snad i odpustitelná.
Jak lehce nebo těžce se změny oproti dlouholeté tradici prosazovaly, čím jsi argumentoval a jaké argumenty byly nejúčinnější?
Prosazovat vlastně nebylo potřeba vůbec nic, protože nejdřív se změnil provozovatel celého Mezinárodního hudebního festivalu, stala se jím Filharmonie Brno. Já jsem byl až následně přizván jako externí dramaturg a koncepce dosavadních dvou ročníků, tedy 2012 a 2013, byly přijaty bez výhrad. Spolupráce v rámci dramaturgické rady je dost podnětná, protože jsme společně ještě dotvářeli jednotlivá témata, hledali možnosti a skuliny toho, co vlastně lze uskutečnit.
Dostáváš tisíce děkovných, nebo spíš rozhořčených dopisů, jak na to všechno reaguje publikum?
Tak jako se ve škole vyhýbám čtení studentských anket, tak záměrně nesbírám ani ohlasy na festival. Občas se ke mně samozřejmě dostane nějaká místní šeptanda, ale jsou to jen minimální zlomky. Jako historik si představuji, že bych byl nesmrtelný a přečetl si je za dvě stě let, kdy už by mě tolik nerozčilovaly. Upřímně řečeno tedy nevím, co se říká, protože změna je rasantní. Za sebe ale doufám, že změna je ve prospěch hudby i posluchače, byť se někdo může cítit ochuzen, že neuslyší jednou za dva roky Stabat Mater na Petrově. Snad mi to bude na věčnosti odpuštěno.
Můžeš třeba jen rámcově srovnat minulý a předminulý ročník z hlediska návštěvnosti, tržeb a podobně – jak se projevily všechny ty změny v konkrétních číslech?
To nedokážu. Nakolik si ale pamatuji údaje z produkce, tak množství platících diváků mezi rokem 2011 a 2012 se výrazně nezměnilo, bylo to kolem dvanácti set. S novým provozovatelem ovšem nastoupila také nová politika magistrátu, která přinesla omezení volných vstupenek. Propad návštěvnosti se odehrával především v této rovině. Počet prodaných vstupenek je tedy přibližně stejný, ale to je dotaz spíš pro produkční festivalu. Jiná věc je zaplnění chrámu, protože my jsme změnu dramaturgie vědomě navázali na jiné prostory. Počítali jsme s tím, že méně navštívený koncert soudobé nebo barokní hudby nebude působit tak tristně. Nebude to poloprázdný Petrov, ale třeba téměř zaplněný svatý Tomáš. Hraje tam tedy roli prolnutí s chrámem, navíc Filharmonie začala i číslovat místa, což je pro posluchače pohodlnější.
Úvodní koncert letošního ročníku svede dohromady Pavla Haase, Benjamina Brittena a Franka Martina, to vypadá jako výzva ke sjednocení bez ohledu na vyznání. Měl jsi na mysli i tento aspekt, nebo se tito autoři sešli čistě hudebně?
Já jsem dlouhou dobu usiloval o to, aby mohl zaznít Žalm 29 Pavla Haase, a všem třem skladbám z tohoto programu je společná obtížná uchopitelnost v rámci běžného koncertního provozu. Všechny mají kolem dvaceti minut a jsou určeny pro specifické obsazení. Když jsem zvažoval možné kombinace, tak vznikl tento triptych skladeb, které se jakoby hledaly. A to nejen z hudebního hldiska, ale i tím, kam směřují. Tak jako jsme loni dali dohromady Jamese MacMillana, Arvo Pärta a poprosili jsme o kompozici ještě profesora Emmerta, tak i tady jsem hledal možnost vytvořit program. Měl být ekumenický, šířeji uchopitelný a symbolizovat propojení židovské i křesťanské tradice a nejen jich.
Ondřej Štochl napsal svou skladbu …vlídnost…světlo duše… na objednávku festivalu. Počítá jeho dílo také s konkrétním prostorem Červeného kostela, kde bude uvedeno, bude možné takovou věc hrát i někde jinde?
Ondřej Štochl zná Červený kostel, protože Ensemble Opera Diversa tam v roce 2012 provedl jeho skladbu Modrá, čistá, křehká. To je skladba, se kterou vyhrál soutěž Nuberg 2011, a to byl také jeden z důvodů, proč jsme jej oslovili s objednávkou skladby. Časové zadání bylo velmi volné jen s tím, že má předcházet provedení Tehilim Steva Reicha. Daný byl tedy Červený kostel a přibližně stejné obsazení. Skladba byla odevzdána teprve nedávno, takže se jedná o premiéru a jak bude přenositelná, ještě nevím. Koncipována je ale na míru místa.
Dva koncerty festivalu se konají pod záštitou velvyslanectví, jednou italského, jednou USA. Co taková záštita v praxi znamená?
V praxi přinejmenším to, že by alespoň při koncertu Societas Incognitorum z děl italských mistrů měl být přítomen velvyslanec. A my to považujeme za možnost upozornit i Italy na jejich rodáka Giovanni Battistu Alvisiho zapomenutého v Brně. Ten ve své době zřejmě patřil mezi velice oblíbené nebo alespoň vydávané skladatele. A tím, že svázal celý svůj život s Moravou, se na něj v evropském kontextu skoro zapomnělo. A nám tyto záštity umožní konkrétní projekty víc medializovat. Myslím, že si to zaslouží.
Závěrečný koncert z díla Felixe Mendelssohna-Bartholdyho je věnován Petru Fialovi k jeho významnému jubileu, jak se praví v programu. Jaké je to jubileum a jaká je vůbec úloha Petra Fialy pro festival a jeho historii?
Tady se vracíme ke kořenům festivalu, protože Petr Fiala je jeho iniciátorem a dlouholetým dramaturgem. Jeho úloha končila s jubilejním dvacátým ročníkem v roce 2011, který byl také koncipován jako výběr těch nejlepších skladeb z uplynulých let. Petr Fiala je uměleckým vedoucím Českého filharmonického sboru Brno, který se ujme závěrečného koncertu. Filharmonie Brno se rozhodla tento koncert Petru Fialovi věnovat s tím, že na úvod bude zařazeno dvousborové Mendelssohnovo moteto Ehre sei Gott!, které si oddiriguje sám sbormistr, a teprve potom bude následovat orchestrální program.
Z loňského ročníku si kromě pěkných věcí pamatuji i otřesný výkon smyčců orchestru Czech Virtuosi, dá se takovým věcem předcházet, jak si hlídáš úroveň interpretů?
Nevím, jak se tomu dá předcházet, přinejmenším ne z pozice muzikologa, který není tolik ve styku s provozovací praxí. Tam, kde mi to mé profesní zázemí dovoluje, se snažím pracovat s ověřenými interprety, vytvářím si okruh lidí, jejichž doporučení můžu důvěřovat. Jindy spíš bojuji s paranoiou, protože vím, že jednoduše nic nenadělám a doufám, že volba interpreta bude rámcově úspěšná a nedojde ani na ty částečné výpadky. Pro mě to byl naštěstí jediný výrazný výkyv. U Michaela Pospíšila a jeho ansámblu při loňském uvedení rensponsorií Jakuba Jana Ryby to bylo dáno spíš tím, že v návaznosti na rožmitálskou praxi záměrně pracoval s amatéry.
Současná dramaturgie festivalu je celkem jasná, mísí novou i starou hudbu, snaží se vyhýbat klišé v podobě mechanického opakování různých Requiem, Stabat Mater a podobně. V tom je i jisté vymezení vůči předchozí podobě festivalu. Jaká je ale tvoje pozitivní vize, kam bys chtěl festival směrovat třeba ve výhledu deseti a více let?
Já jsem si sám pro sebe stanovil pracovně pětiletku. Jsem jen externím spolupracovníkem Filharmonie a sám si nejsem jist, nakolik bude moje představa nosná a přínosná jak pro festival samotný, tak pro brněnské publikum po čtyřech letech. Je možné, že z koncepce, kterou mnoho lidí považuje za systematické vytahování prskavek a neznámých věcí, může být leckdo unaven. Tento kurz bude poněkud oslaben v následujícím roce. My jsme se vydali směrem putování nejen po brněnských kostelech, ale také po tématech spjatých se světovými stranami. Ty nám částečně tematizují i další motivy. Letos je to Exodus, vyjití, což ale zároveň znamená něco si uspořádat, smířit se. Příští rok by to měl být východ, orient, což je pro mě zároveň téma ženství, zrození a s tím spojených motivů. Je otázka, jak dopadne západ v roce 2015, aby z toho nebylo prvoplánové dobyvatelské, apokalyptické vnímání. Moje pětiletka se uzavře v roce 2016, kdy by se po putování světovými stranami mělo dojít k srdci, ať už si pod tím představíme cokoliv. Po hudební stránce bych ale rád akcentoval domácí tvorbu všech století. Záleží na tom, jestli se podaří naučit brněnské publikum chodit na festival a já bych stál také o návštěvníky přespolní – bratislavské, pražské či z moravského hlavního města Vídně. Jestliže lidé přijmou princip této hudební poutě, bude možné předkládat jim zcela neznámé skladby, které ale stojí za to, aby se hrály. Vytvářejí totiž zeminu, substrát, z nějž žijeme. Možná o tom ani nevíme, ale jsou součástí naší identity.
Foto Jiří Sláma
Zatím nebyl přidán žádný komentář..