Kamerunský hudebník Richard Bona se do Brna vrací po roce a půl. Zatímco loni nadchl publikum v Janáčkově divadle s afrokubánským projektem Heritage, tentokrát přijede se svou mezinárodní kapelou Richard Bona Group. Když budeme 25. listopadu v Sono Centru obdivovat Bonovu virtuózní hru na kytaru, bude dobré si při tom uvědomit, že své rytmické cítění a vůbec vztah k hudbě sice sympatický hráč zdědil po svých předcích, ale na současnou úroveň se vypracoval svou pílí. Tak to alespoň zdůrazňuje v našem rozhovoru, v němž se dostaneme i k Bonově lásce k flamencu nebo ke klubu, který nedávno otevřel nedaleko Paříže.
Četl jsem, že prvním nástrojem, na který jste hrál, byl balafon. Ten považují za svůj tradiční a přímo kultovní nástroj Mandinkové v Guineji, Burkině Faso nebo Mali. Jaká byla jeho role v Kamerunu, odkud pocházíte vy?
Ano, jako malý kluk jsem skutečně začal hrát nejprve na balafon. Na balafon nebo na perkuse u nás hraje každý, je to i náš tradiční nástroj. Patří úplně stejně k mandejské kultuře v zemích, které jste vyjmenoval, jako ke kultuře bantuské. Může mít různé formy, různá jména, ale na balafon a další rytmické nástroje hrají lidé po celé Africe.
Jakou roli hrála tato vaše raná zkušenost ve vaší další kariéře?
Nevím, jakou roli hrál v mé kariéře, ale v mém hudebním vývoji hrál balafon důležitou úlohu. Ať už jsem později vzal do ruky jakýkoli nástroj, vždy jsem při tom navazoval na zkušenosti, kterých jsem nabyl dříve. Balafon, to jsou mé hudební kořeny. Když hraji na kytaru, zní to tak trochu jako balafon. Když hraji na basu, opět tam můžete vliv balafonu trochu slyšet.
My Evropané často na africké hudbě obdivujeme složité rytmy. Jak s tímto fenoménem pracujete vy?
Rytmy v africké hudbě nejsou složité, i když si to lidé často myslí. Já jsem se v Africe narodil. Když jsem byl batole, hrával tyto rytmy můj dědeček, hrávala je moje maminka. Žiji s nimi tedy od narození, nevnímám tam žádnou složitost, je to moje přirozenost. Je to, jako když vezmete malé dítě a učíte je rybařit. Za dvacet let z něj bude skvělý rybář.
Odhaduji, že konkrétně v jazzu se takové mistrné ovládání rytmu hodí…
Samozřejmě že ano. Ale je tam ještě jedna důležitá věc. Nejvíc vám v hudbě vždy pomáhá vaše píle. Můžete hrát na balafon nebo na housle, ale především na sobě musíte pracovat, musíte pravidelně cvičit. Jen když se cíleně a pravidelně zdokonalujete, dostaví se výsledek. Když nepracujete, vůbec nic vám nepomůže. To platí pro jazz, pro klasickou i tradiční hudbu. Když člověk pravidelně necvičí, nepomůže mu vůbec nic.
Kdy jste se rozhodl, že se v životě budete věnovat hudbě na profesionální úrovni?
Na profesionální úrovni? Vždyť já jsem profesionál po celou dobu, už od dětství. Vždy jsem si vydělával na živobytí hraním hudby, nikdy jsem nic jiného nedělal. Od svých pěti let jsem hrál a už tehdy jsem za to dostával peníze. Vlastně si neuvědomuji, že bych někdy zažil nějaký bod zlomu, kdy by to mělo být jinak. Opravdu od útlého dětství se věnuji hudbě jako svému povolání.
Daří se vám ve světě jazzu, věnujete se africké nebo kubánské hudbě. Existuje pro vás nějaké pojítko, které by všechny tyto žánry spojovalo?
Všechno je to hudba, kterou mám rád. Zrovna teď začínáme pracovat na flamencovém projektu, budu se tedy věnovat hudbě jižního Španělska. Považuji se za věčného studenta hudby. Vychutnávám si ty momenty, kdy se učím něco nového. Pro mne existuje jen jedna hudba, a to hudba dobrá, taková, která se dotýká mého srdce. Když se tedy nějaká hudba dotkne mého srdce, rád si ji zahraji.
Podle čeho si vybíráte hosty na svá alba? Například na albu Tiki z roku 2006 zpíval John Legend nebo Susheela Raman.
Tak trochu v tom hraje roli náhoda. Vybírám si samozřejmě osobnosti, které dobře hrají nebo zpívají a jejichž hudba mě oslovuje. Někdy složím skladbu a hned mě napadne, kdo by ji podle mne mohl interpretovat, kterému zpěvákovi nebo kytaristovi by slušela. Musí to mít vždy nějakou logiku. Do flamencového projektu například nepozvu Stevieho Wondera.
Překvapil vás některý z hostů na některém z vašich alb?
Před chvílí jste jej jmenoval – John Legend. Chtěl jsem mu skladbu poslat předem, ale on nechtěl. Tvrdil, že nemá chuť ji slyšet dopředu a že přijde rovnou do studia a až na místě napíše text. Zdálo se mi to poněkud troufalé, protože mně trvá nějaký čas, než napíšu dobrý text. Ano, také dokážu přijít do studia a okamžitě zahrát novou píseň, ale napsat slova, to není jen tak. A on přišel a opravdu text během chvilky vymyslel. Takže ano, toto pro mne bylo překvapení. A dobré překvapení.
Vy sám na svých albech zpíváte francouzsky a také ve svém mateřském jazyce duala. Vybíráte si jazyk podle tématu nebo naopak?
Já v hudbě nekalkuluji. Od začátku své kariéry jsem se pokoušel zpívat ve svém rodném jazyce, abych ukázal, kde jsou mé kořeny. Ale do budoucna už se zpěvem v afrických jazycích nepočítám. Jsou to jazyky, kterými už ani sami Afričané nemluví. Proč bránit kulturní dědictví, které lidi nezajímá? Když si dnes v Africe pustíte rádio, zpívá se tam v jazycích kolonizátorů – francouzsky, anglicky, portugalsky, ale jen velmi málo v afrických jazycích. Lidé těmito jazyky mluví čím dál méně. Proto jsem se letos rozhodl, že sám už africkými jazyky zpívat nebudu.
A nebylo by lepší proti trendu, který popisujete, bojovat?
Ale já jsem se přece nenarodil, abych bojoval. Narodil jsem se, abych žil. Proti komu bych měl bojovat? Chci žít s ostatními lidmi v míru, chci se s nimi sdílet. Člověk musí přijmout určité skutečnosti, které tady jsou, a smířit se s nimi.
Loni jste u nás v Brně vystoupil se skupinou Mandekan Cubano a s albem Heritage. Co vás inspiruje konkrétně na kubánské hudbě?
Kubánská hudba má své kořeny v Africe. Čemu dnes říkáme kubánská hudba? Je to směs hudby africké, evropské, dokonce i asijské, a samozřejmě hudby původních obyvatel karibské oblasti. Tyto ostrovy byly už obydlené, když k nim Evropané poprvé připluli. V tamní hudbě se tedy všechny tyto složky mísí. Mnoho nám o tom mimochodem napovídají hudební nástroje. V tradičních kubánských orchestrech najdete trubku, původně evropský vojenský nástroj. Klavír má svůj původ také v Evropě. Maracas, to je původně indiánský nástroj, konga a bonga s sebou přivezli afričtí otroci. Označení „kubánská hudba“ je tedy zjednodušené. Musíme se na ni podívat víc zblízka a vidíme, o jak sofistikovanou záležitost se jedná. I proto jsem svůj projekt nazval Dědictví (Heritage), protože se jedná o dědictví různých kultur, světové dědictví. Doba kolonizace byla náročná, ale i v těchto těžkých dobách lidé hráli hudbu a zanechali nám ji jako dědictví.
Většinu skladeb pro album Heritage jste složil sám, ale vybral jste také jednu kompozici od Guillerma Rodrigueze Fiffeho. Proč právě od tohoto autora?
Jsem zvyklý pracovat s emocemi a tuto skladbu mám spojenou s konkrétním zážitkem. Když jsem poprvé přijel na Kubu, šel jsem do jednoho klubu hrát na jam session. A první skladba, kterou jsem si tam zahrál, byla právě tato. Už tehdy jsem se rozhodl, že až jednou natočím album s afrokubánskou hudbou, skladba Bilongo na něm nesmí chybět. O patnáct let později jsem tento svůj slib splnil.
Zmínil jste, že teď budete pracovat na flamencovém albu. Můžete o něm prozradit něco víc?
S hudebníky, s nimiž mám spolupracovat, se mám sejít poprvé zrovna zítra. Pojedu pro ně na letiště. Nemohu tedy ještě mluvit o albu, když neměli jedinou zkoušku. Flamenco mám rád, byl jsem v Seville a v Jerez de la Frontera, kde jsem se na tento projekt připravoval. Až budeme s kapelou alespoň týden intenzivně cvičit, budu moci prozradit víc. V tuto chvíli sám žádné detaily neznám, ale věřím, že to bude dobrý projekt. Mám připravených několik svých kompozic, budou tam i převzaté skladby. Nejprve ale musíme vše nacvičit, vymyslet aranžmá, zjistit, jak bude kapela fungovat.
Nedávno jste na říčním ostrově Seguin nedaleko Meudonu na předměstí Paříže otevřel klub a restauraci Nubia. Předpokládám, že tam probíhá hudební produkce…
Ano, hudba se tam hraje každý týden od čtvrtka do neděle. Funguje to podobně jako můj další klub, který mám v New Yorku. Jsem už několik let jako umělec naprosto nezávislý. Sám si produkuji svá alba, nahrávám je ve svém domácím studiu, nepotřebuji žádné vydavatelství. Svá alba si po koncertě prodávám sám. A ty dva kluby jsem založil z téhož důvodu. V New Yorku umělci v klubech často nemají dobré podmínky. Ani já jsem nechtěl, aby se mnou majitelé klubů zacházeli špatně. Jednoho dne jsem si na to stěžoval a Quincy Jones mi řekl: „Nechceš si místo toho, abys nadával, založit vlastní klub?“ Když nechci akceptovat špatné podmínky, musím si založit vlastní podnik, který budu mít plně pod kontrolou. Své kluby řídím tak, abych s tím byl sám spokojen. Cítím se jako nezávislý mnohem lépe, než když mě zastupovalo nějaké vydavatelství nebo agentura.
Loni jste vBrně hrál se skupinou Mandekan Cubano, teď přijedete s Richard Bona Group. Co uslyšíme?
Zazní něco z alba Heritage, něco ze starších alb. Nahrál jsem osm desek a myslím, že z každé z nich něco zazní. Naše aktuální turné začíná v Číně, budeme hrát v Singapuru a v dalších asijských zemích a poté se přesuneme k vám do Evropy.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..