Roman Dragoun: Nemám rád plánování

Roman Dragoun: Nemám rád plánování

Roman Dragoun, jeden z našich nejlepších rockových zpěváků a klávesistů, oslaví 8. dubna šedesáté narozeniny. Při té příležitosti vydal nové album Samota, na kterém pokračuje jeho dlouholetá spolupráce s textařem Milanem Princem. Sólové CD je však pouze jednou z mnoha současných aktivit muzikanta, kterého život odvál z rodného Písku do Brna.

Romane, tvé nové album se jmenuje Samota, což může evokovat ledacos…
Já jsem po delší době sám a sám žije i Milan Princ, který napsal většinu textů. Je to tedy odraz momentálního stavu, současná výpověď nás obou. Samota je dobrá, pokud si ji člověk může zvolit, ale když si ji zvolit nechce, je špatná. Ovšem každý člověk je někdy rád sám. Já rád sám běhám po lesích, jezdím na kole, poslouchám úžasnou muziku…

Muziku také někdy sám hráváš – vedle toho, že jsi členem několika kapel, vystupuješ i sólově. Ale na album Samota sis přizval několik dalších muzikantů.
Před pár lety jsem u FT Records vydal sólovou desku Piano, která trvala více než hodinu. Materiálu jsem měl i na dvě desky a teď chtěl Pavel Kopřiva vydat pokračování. Podle mě by to už bylo moc, a tak jsem nové album pojal jako chytrá horákyně – je a není sólové. Měl jsem pár koncertů s Michalem Žáčkem, úžasným saxofonistou, který spolupracuje s Peterem Lipou, s Richardem Müllerem, s Vlastou Redlem a také s brněnským B-Side Bandem, a bylo to nádherné. A tak je v několika skladbách mým hostem právě Michal Žáček, který hraje na flétnu a na sopránku. Další, kdo se mi už léta líbí, je Radek Krampl, Písečák jako já, kterého určitě znáte z kapely Honzy Spáleného. Do dvou věcí jsem si jej tedy pozval na vibrafon. A do jedné skladby, kterou jsem obohatil různými smyčkami, jsem si přizval bubeníka Davida Křetínského, který hraje s kapelou Dizzy a také občas s B-Side Bandem.

Už jsi řekl, že autorem většiny textů na novém albu je Milan Princ, který už v 80. letech psal některé texty pro Futurum a je tvým hlavním textařem od prvního sólového alba Stín mý krve. Jak dlouho se znáte?
Známe se už asi pětatřicet let. Milan také pochází z Písku. Má od Boha dar, že umí nádherně psát, a to dokonce na muziku, kterou mu dám. Většinou úplně dodrží frázování a dá těm písním takového ducha, že se kolikrát rozpláču, jak je to silné a jak to všechno drží pohromadě. Děkuju Bohu, že mám vedle sebe takového člověka. Milan samozřejmě píše i pro jiné zpěváky a sám vydal dvě autorské desky – Tabula rasa? a Smrti má –, na kterých taky účinkuju. Zažili jsme spolu spoustu věcí, krásných, veselých i smutných. Já říkám, že jsem hlásná trouba Milana Prince. Věřím tomu, co zpívám a co on napíše. Je to, jako bych to psal já.

A může „hlásná trouba“ ovlivnit, o čem zpívá? Konzultujete ty texty spolu, nebo se raději necháváš překvapovat?
Já se nechám překvapit, ale snažím se, aby demáče, které mu posílám, byly co nejkvalitnější. Takže Milan vždycky nasaje náladu a napíše text. Jen výjimečně mu dám téma. Nebo je to tak, že napíše báseň, já si pak vezmu třeba deset svých demonahrávek a zajásám, když se k tomu některá hodí. Takto vznikla například píseň Šedesát. Dostal jsem od Milana text a nejprve jsem moc nevěděl, co s tím. Ale pak jsem našel jednu svou melodii a zjistil jsem, že se k ní slova přesně hodí.

Šedesát není první píseň, která reflektuje tvůj aktuální věk. Na albu Otlučená srdce jsi měl skladbu Padesát.
Ano, a dá-li Pánbůh, tak snad bude i Sedmdesát. Ale já nemám rád plánování. Jak říká Ježíš: „Nestarejte se o to, co bude příští den, starejte se o to, co je dnes.“ Tolik lidí plánovalo. Petr Muk se určitě těšil na svou novou desku. Nebo David Bowie…

V textu písně Šedesát se zpívá: „Šedesát zavání lehce stářím.“ Vnímáš šedesátku jako předěl ve svém životě?Můj tatínek se dožil 89 let a říkal, že se cítí pořád duševně v pořádku, jen to „fyzično“ je horší. Já se snažím, mám hodně koncertů sólových i s kapelami a to mě nabíjí, vidím, že to má smysl. Chodí za mnou lidé a říkají, že to bylo krásné, kupují si desky. To mě drží. Navíc mám velkou rodinu, devět vnuček. Je to nádherné. Ten pocit života má člověk ve dvaceti i v devadesáti. Arthur Rubinstein hrál do 94, B. B. King skoro do devadesáti, Johnu Mayallovi je 82. Tak uvidíme…

Vrátím se k demonahrávkám, které dáváš Milanu Princovi ke zhudebnění. Když skládáš hudbu, zní ti v hlavě nějaký příběh?
Někdy se to třeba stane, ale já vnímám sám sebe jako prostředníka. Vletí do mě něco seshora z Boží přítomnosti, já to ze sebe vysypu a v pseudoangličtině to nazpívám. Přijdu třeba z přírody, sesednu z kola a začnu zpívat a hrát. Takto udělám jednu nebo dvě věci, pak to pošlu Milanovi a spolu to probíráme. Někdy se zajímavým způsobem shodneme na tématu. Byli jsme spolu například v Javorníku na Šumavě a já Milanovi říkám: „Tady jsem byl v ozdravovně.“ A on: „Já jsem tam byl taky.“ A tak Milan napsal krásný text o ozdravovně, jmenuje se to Vzpomínka. Na desce Samota však tato píseň není, protože si vyžaduje jinou interpretaci.

Silný a aktuální text má píseň Prosím, která začíná slovy: „Mohamed prý lidsky trpí / cítí se jak na kříži / krví víru neutopí / v Praze ani v Paříži.“
Ten text vznikl už v roce 2013, kdy situace ještě nebyla taková jako dnes. Je o tom, že naše civilizace stojí na křesťanství, na Desateru, na Ježíšovi, který hlásal lásku a odpuštění. Dnes se do Evropy řítí síla islámu, který podle mne přináší spíše násilí. Není v něm odpuštění a láska, ale kamenování a znásilňování. Myslím, že to nebude fungovat, a mám z toho normálně hrůzu. Milan Princ to cítí stejně, a tak jsme to pojali právě takto.

V té písni se však skrývají i další aktuální témata, například se tam zpívá o „TV reality show“.
Ano, Výměna manželek a podobné pořady, to je obrovská dekadence, něco tak primitivního… Útočí to na ty nejnižší pudy. V textu té písně je také věta, že „Ježíš jezdí ve vraku“. To je o tom, že si lidé neváží jeho obrovské oběti.

Autorkou textu písně Smím tě znát je Soňa Smetanová, někdejší dvorní textařka Futura.
Ano, Soňa s naší kapelou Futurum spolupracovala už v roce 1983, kdy začalo vznikat album Ostrov Země. Dokonce vymyslela celé téma a napsala spoustu krásných textů. Na další desce Jedinečná šance spolupráce pokračovala. Od té doby uplynula spousta let, ale někdy před dvěma roky mi Soňa věnovala novou báseň Smím tě znát. A prý by pro nás zase ráda něco udělala, už se na další spolupráci těším. Milan Princ mimochodem říkal, že sám začal textovat právě kvůli jejím textům. V době, kdy vládl bolševik, psala Soňa úžasné verše. Uměla se vyhnout cenzuře, a přitom svým textům dávala duchovní rozměr.

V minulosti jsi zhudebnil také několik textů svého tatínka – Zdroj, Kronikář, Lák a další – a teď jsi k nim přidal skladbu Achilles, která nové album uzavírá.
Tatínek psal básně skoro denně, měl jich doma několik tisíc, ale je těžké z toho něco vybrat. Jsou to totiž velmi silné texty a udělat z nich například celou desku, to by byla kláda… A tak vybírám jako šafránu. Letos to bude sto let od tatínkova narození, chystá se velká výstava jeho výtvarné tvorby v Písku a určitě budou i další výstavy.

Vystupuješ s několika různými skupinami i sólově. Můžeme si shrnout, jak teď vypadá tvůj hudební život?Funguje kapela Progres, která by v roce 2018 měla slavit padesáté narozeniny. A už příští rok bude mít Zdeněk Kluka sedmdesát. Spoustu let se nás fanoušci snaží přimět k tomu, abychom natočili novou desku, a já věřím, že se to podaří. Dále hraje kapela Futurum, která by si taky zasloužila něco nového, ale není to tak jednoduché. Pak máme skupinu T4 s Gumou Kulhánkem, Standou Kubešem a Martinem Kopřivou, která by taky měla nahrát nové věci. Pár jich už vzniklo, ale Standa Kubeš je bohužel trochu líný a já nechci, aby nová deska byla jen z mých skladeb. Potom hraju s kapelou His Angels, se kterou jsem předloni natočil živou desku ve studiu Sono. Bylo to album k deseti letům skupiny a obsahovalo nové verze písní z mých sólových desek. Dále občas vystupuji s kapelou Lidopop, která mě jako hosta pozvala i na svou novou desku. Spolupracuji i s B-Side Bandem, který nacvičil několik mých písní. Potom existuje kapela Supergroup, která vznikla původně jen pro pár koncertů, ale nakonec funguje už tři roky a stále na ni chodí strašně moc lidí. Říkám, že je to náš nejlepší revival… Potom hraju sám – v kostelích, v synagogách, v klubech, v hospodách, na soukromých akcích, na vernisážích… Vyhledávám prostředí, kde je dobře rozumět textu, protože ten je pro mne podstatný. Nedokážu si představit, že bych ve svých šedesáti zpíval něco nesrozumitelného. Čankišou se sice s takovým konceptem dostali do celého světa, což je úžasné, ale já chci do písní vkládat nějaké sdělení. Trochu neskromně tvrdím, že chci být v dobrém slova smyslu mesiášem. Snažím se, aby se to, co chci říct, dostalo prostřednictvím mých textů a muziky k lidem a aby to v nich rozsvítilo světlo lásky a odpuštění. Nestydím se za to, cítím to jako určitou povinnost. Když už jsem dostal takový dar, měl bych jej předat dál.

Vybíráš repertoár podle toho, kde hraješ? Je jiný koncert v kostele a jiný v hospodě?
Trošku jiné to samozřejmě je. V kostele například nepoužívám hudební podklady, hraju tam kvůli akustice především pianové věci. Ale Ježíš chodil mezi pijany a žrouty a říkal, že „doktora potřebují nemocní, ne zdraví“. A ti „nemocní“, kterým bych měl zpívat, jsou především v těch zaplivaných klubech. Nebojím se toho.

Všiml jsem si, že chodíš s velkými sluchátky na uších. Co na svých cestách posloucháš?
Už když mi bylo asi třináct, chodil jsem po Písku s velkým magnetofonem Hitachi a přál jsem si stereo. Nakonec jsem stereo měl, potom různé kazeťáky, minidisc a dnes mám krásnou empétrojku a velká sluchátka a hraje to úžasně. Hodně poslouchám jazz – Pata Methenyho, George Bensona, starého Milese Davise, Stanleyho Clarka, Chicka Coreu, ale i zpívané věci. Je to nádhera, západ slunce, kolo a muzika. 

Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Nejčtenější

Kritika

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce